Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1127)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.2.2014)
Rozbitý džbán je dramaturgicky vcelku nápaditá volba, diváckým hitem se ale nejspíš nestane, jelikož nemá moc co nabídnout. Komediální rovina hry je už hodně zastaralá a většina situací smích nevzbuzuje. Naopak téma hry o prohnilosti mocných, kteří o nás rozhodují, má velký potenciál. Jenže vlivem nedůsledného výkladu postav divák nemá šanci poznat, že se hraje o dnešní době. Pokud režisér Vencl chtěl, aby diváci v soudci Adamovi poznali současné "výtečníky", jako je Berka a další, nesměl by být Adam Zdeňkem Rumpíkem interpretován jako žoviální, trochu popletený strejda.
(zadáno: 16.2.2014)
Zdařilý převod oblíbené fantasy knihy na jeviště. Maškaráda mě ovšem přišla o trošku lepší, patrně díky fenomenálnímu Janu Vondráčkovi v roli Sardelliho. Přišlo mi, že místy Soudným sestrám trochu chyběl drive, těch skoro 13 let na repertoáru je už možná znát.
(zadáno: 12.2.2014)
Zajímavý počin, který dokazuje, že muzikál nemusí být jen popcornová zábava. Začátek je poněkud zdlouhavější, divákovi chvilku trvá než do života slavné herečky naplno pronikne. Radek Balš myslel na to, že tvoří muzikál pro činoherce, takže se sice nedočkáte nějakých úchvatných árií, ale na druhou stranu ani nemáte pocit, že by některý z herců byl mimo svůj hlasový rozsah. Mimo skvělé Kamily Sedlárové v titulní roli, zaujmou i Jan Sklenář a František Staněk (ten především herecky). 75%
(zadáno: 6.2.2014)
S poetikou Jana Nebeského se bohužel poněkud míjím. Opět je to pastva pro oči a to díky originálně řešené scéně a barevným kostýmům Jany Prekové. Jenže Nebeského režie přináší spíše znejasnění než výklad Ibsenovy hry z dramatikova symbolistického období. Nachází se tu spousta scén, které mají šanci diváka zasáhnout (třeba scéna s Krysařkou), ale také mnoho těch, jejichž smysl mi unikal. Líbil se mi odkaz na Trierova Antikrista, který má s Eyolfkem leccos společného. Výrazná expresivita ale byla po čase už dost unavující. (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.2.2014)
Tohle se hodně nepovedlo. Na chebském Mráčkovi se ukazuje, jak obtížné je převést oblíbený film na divadelní prkna. Tvůrci nezvolili žádný vlastní jazyk, jen otrocky ilustrují filmový scénář, ale bohužel jim nedochází, že zákonitosti divadla a filmu jsou hodně odlišné. Přísnější měřítka snese snad jen scéna Karla Čapka. Přestavby se inscenátoři rozhodli zpestřit hudbou, která sice není úplně špatná, ale doplňují ji zcela tristní texty. 25%
(zadáno: 2.2.2014)
Jedná se o klasickou salonní komedie, na které je zajímavé, že ji dramaturgie českých divadel objevila až zhruba 130 let po jejím sepsání. Pro herce Klicperova divadla je klasická fraška hodně nezvyklým žánrem, se kterým si ale dokázali poradit herecky velmi slušně. Nejvíce se mi líbili Filip Richtermoc jako plukovník Lukyn a Pavlína Štorková, která hrála sestru hlavní hrdinky. Přesto se jedná spíše o průměrnou inscenaci - zub času už je na Pinerově komedii znát a režisér Šimon Dominik se nepokusil jít divákovi naproti domýšlením nějakých gagů.
(zadáno: 1.2.2014)
Hře bohužel chybí silnější příběh, zápletka by byla vhodnější spíše pro nějaký skeč než divadelní hru. Děj posouván víceméně jen pomocí náhody a chybí byť jen povrchní charakterizace postav. Zábavná je naopak pointa a místy i černý humor, který ale není nijak kontroverzní, takže inscenace rozhodně nemá ambice nikoho pobouřit. Herci mají složitou úlohu, dobře se s ní vyrovnali hlavně představitelé policistů Jan Maléř a Marek Adamczyk.
(zadáno: 31.1.2014)
Podobně jako v Národním divadle je i v Olomouci celá inscenace postavena na výkonu hlavního představitele. Nutno říct, že Roman Vencl je leckdy lepší než Donutil. Režisér Nikolaj Penev nestvořil žádnou rutinní inscenaci - text hry výrazně krátil, dal prostor hereckým improvizacím a scénickým gagům. Některé jsou opravdu povedené (šacování kabátů, simultánní překlad zkomolené italštiny), jiné by naopak bylo vhodné vyškrtnout (iritující jsou především všechny scény s mladou mileneckou dvojicí Silvio a Clarice).
(zadáno: 30.1.2014)
Složitý text, který by v rukou méně kvalitního inscenačního týmu mohl dopadnout bídně. V režii Hany Burešové je ovšem Krott chytrou zábavou, ve které se filozofické pasáže střídají se scénami plnými absurdní komiky. Dramaturgicky je to výborná volba, ačkoliv se jedná o text ze 60. let, jeho aktuálnost příliš neutrpěla. V hlavních rolích excelují Jan Mazák a především Michal Isteník.
(zadáno: 28.1.2014)
Petr Zelenka ve své hře řeší nejen téma alkoholismu, ale chytře se trefuje i do dalších neduhů dnešní doby. V první půli je Dabing Street především nevázanou komedií, postupně ale tuhne úsměv na rtech. Škoda jen, že tenhle kus Dejvického divadla není svižnější. Především ve druhé půli by se dalo určitě krátit. Diváci se ale nenudí a to především díky sehranému týmu herců, z nichž mě nejvíce zaujali Martin Myšička a Hynek Čermák.
(zadáno: 24.1.2014)
(zadáno: 23.1.2014)
Meditativní divadelní báseň s promyšlenou kompozicí a velmi dobrými hereckými výkony. Pro mě osobně ovšem velmi nudná inscenace, jejíž smysl mi uniká. Formální stránka není špatná, rozčilovaly mě ovšem neustálé repetice poetického textu. Zábavná mi přišla jen postva Bena (Miroslav Zavičár), která svými promluvami shazovala a relativizovala jevištní dění. Kdo má rád milostnou poezii a není cynik, nechť si k mému hodnocení takových 20% přičte!
(zadáno: 23.1.2014)
Pro mě osobně asi dosud nejzajímavější Františákova režie. Měl jsem trochu pochybnosti, zda lze toto Ibsenovo drama dostatečně aktualizovat. Hradišťská inscenace mi ale dokázala, že to možné je. Nehraje se tu o ženské emacipaci, režisér staví do popředí lež a přetvářku v mezilidských vztazích. Funguje to především díky bezchybnému a často originálnímu výkladu jednotlivých postav. Velmi slušné jsou i herecké výkony (nejlepší mi přišel Tomáš Šulaj v roli Torvalda), atmosféru zdařile dokresluje hudba i scéna. (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.1.2014)
Ve Švandově divadle hrají Hamleta jako akční psychothriller, dějovými posuny ho přibližují mladému publiku. Expresivně laděná inscenace má co nabídnout, ačkoliv pečlivě vystavěné mizanscény místy trochu upozaďují téma hry. Některé aktualizace vyšly na výbornou (třeba scéna divadle na divadle), jindy už to tak skvěle nevyšlo. Špinar hodně akcentuje komediální rovinu hry, hudbu tentokrát využívá až morávkovským způsobem (tzn. až uši zaléhají). Vydařené jsou herecké výkony všech hlavních představitelů, osobně se mi nejvíc líbil Kamil Halbich. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.12.2013)
Modernizace textu pomohla, na velmi slušné úrovni jsou rovněž herecké výkony představitelů hlavních i vedlejších rolí. Problémem inscenace je ovšem neujasněná režijní koncepce - zatímco vedlejší postavy jsou pojaty jako vyložené karikatury a tvoří úplně panoptikum zla, hlavní hrdinové jsou K.Sedlárovou a J.Tvrdíkem ztvárněni v realistickém duchu. A dohromady to zkrátka moc nesedí. 65%
(zadáno: 18.12.2013)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 11.12.2013)
Moderní zpracování Tolstého románu, které se povedlo. Výrazně zajímavější mi ovšem přišla první polovina, ve které jsou silnými tahy charakterizovány jednotlivé postavy. Zvlášť povedená mi přišla scéna z bálu (ve Špinarově verzi diskotéky), kde se naplno odhalila osamělost postav. Druhá polovina inscenace mě emocionálně zasáhla méně, možná to bylo i zbytečným nadužíváním mikrofonů. Dobře se tu pracuje s hudbou a skvělé herecké výkony předvádí nejen Tereza Vilišová, ale i Jiří Vyorálek či Petr Jeništa.
(zadáno: 8.12.2013)
Inscenace v podstatě kopíruje Kracikovo Jméno růže v Městském divadle Brno. Z herců jsou nejzajímavější Jiří Kalužný (Vilém z Baskervillu) a Petr Dohnal (knihovník Malachiáš z Hildesheimu). Jedním z nejčastějších zlozvyků českých režisérů je jejich přesvědčení, že čím víc dýmu na jevišti, tím lepší bude mít inscenace atmosféru. To bohužel neplatí, zvlášť když ve Jménu růže má dým logické opodstatnění pouze v závěrečné scéně po vyhoření knihovny.
(zadáno: 5.12.2013)
Zajímavý příběh a skvělá hudba. Je zde hned několik songů, které mohou aspirovat na opravdové hity (především Rod vládců a To jsem já). Svetlana Janotová byla křehkou, ale i rozhodnou Janou, své hlasové možnosti na roli Gerolda prokázal Robert Jícha, herecky i pěvecky bezchybní byli také Aleš Slanina či Milan Němec. Překvapivě se zpěv příliš nedařil Igoru Ondříčkovi (na mnou viděné repríze). I přes tříhodinovou délku má Papežka slušné tempo, hodně akcentuje ženskou otázku. Výtku bych měl snad jen k příliš zploštělému charakteru Janina otce, který je plakátovým hrubiánem.
(zadáno: 3.12.2013)
Drábek opět pracuje svým neměnným způsobem - z předlohy si bere jen zápletku a příběh naplní neuvěřitelným množstvím vtipů různé provenience. V první polovině inscenace to funguje takřka bezchybně - je to svěží, má to spád a Drábek skvělé využívá technické možnosti Stavovského divadla. Po přestávce se kolo trochu zadrhne, přibývá zbytných výstupů (rozpačitě působí třeba sexuálně laděné taneční scény) a bohužel se skoro nedočkáme scén, ve kterých by se sešla ústřední pánská čtveřice. Velkým plusem jsou ovšem herecké výkony - takhle nespoutaně a s chutí jsem herce ND už dlouho hrát neviděl. 65%
(zadáno: 1.12.2013)
Vynikající muzikál, který v sobě umně spojuje velký romantický příběh, archetypální souboj dobra a zla a hororové prvky. Velmi se mi líbila hudba, která naprosto přesně vystihuje dějovou linku, takže ani příliš nevadí, že se tu nevyskytuje žádný opravdový písňový hit. Petr Gazdík v roli dr. Jekylla zpíval v takové formě, v jaké jsem ho dosud nezažil, z jeho árie To je ten okamžik skutečně mrazilo. Skvělá pěvecky byla i Viktória Matušovová (Lucy), naopak Radka Coufalová (Emma) se svým partem trochu bojovala. Omylem je pak obsazení Jany Gazdíkové do malé role lady Beaconsfield.
(zadáno: 27.11.2013)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 26.11.2013)
Hradecké Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je gejzírem gagů a surreálně ujetých situací. Jen se nelze zbavit dojmu, že se v tom ztrácí Burkeho trudný život a zoufalá nechuť dospět. Hořkost z doktorova osudu, která by měla divákovi po skončení představení utkvět v mysli, v tomto postmoderním pojetí jen proteče skrze prsty.
(zadáno: 22.11.2013)
Smíchovský Gottland není divadelně tak vynalézavý jako ten ostravský, přesto se jedná o inscenaci, která zdařile komentuje české dějiny 20. století. První polovina je skutečně povedenější, autoři totiž měli velmi dobrý nápad s propojením českých dějin a současného stylu komunikace. Výsledkem je, že historické postavy spolu nekomunikují přímo ale prostřednictvím Facebooku, což vede k mnoha komickým momentům. Druhé části trochu schází rytmus, většina osudů je již jen dořečena a s ničím moc novým už inscenace nepřichází.
(zadáno: 13.11.2013)
Kolečkův text opět vtipně rozvíjí a domýšlí osudy hrdinů klasického dramatu bratrů Mrštíkových. Hodně se tentokrát staví na kontrastu mezi Prahou a moravským venkovem. Jenže tenhle kontrast je vytvořen poněkud násilně. Poslední díl z trilogie Kauz ukazuje, že se tento koncept již pomalu vyčerpává, ale přesto nabízí slušnou porci zábavy, i když tentokrát bez nějaké výraznější pointy.