Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1134)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 27.6.2022)
Režisér Pavel Khek pojal adaptaci Trierova filmu jako psychologické drama s drobnokresbou jednotlivých postav, čemuž napomáhá komorní prostor Studia Beseda. Hlavní role Bess je další suverénně zahranou rolí Natálie Holíkové, která dokáže přesně dávkovat živelnost a odzbrojující naivitu s vnitřní sílou. Výrazné herecké příležitosti tu přinášejí i menší role, dominují v nich J.Tvrdík, L.Andělová a K.Sedlárová.
(zadáno: 3.6.2014)
Kafkova próza je temná a znepokojující, smíchovská inscenace se snaží vzbudit v divákovi spíš pocit odporu než znepokojení. Všechny postavy (snad s výjimkou Řehoře Samsy) jsou nelidské kreatury, v nichž se snoubí snad všechny špatné vlastnosti spjaté s maloměšťáctvím a příživnickým životem. Hlavní téma je trochu nejasné - největší prostor dostává Samsova rodina, která Řehoře bezostyšně využívá, aby se k němu po jeho proměně otočila zády. ŠD si zaslouží pochvalu za odvahu ve zvolených prostředcích, někdy je té exprese ale trochu moc a začne být unavující. 55%
(zadáno: 20.2.2020)
Je fajn, že se v ND Brno soustředí na současnou dramatiku, byť tahle hra se nevyrovná Lettsovým nejlepším kouskům. Může za to především rozvláčná první polovina, kdy divák čeká, až se dozví, co vlastně je v protokolu z minulého zasedání rady. Je to taková univerzální komunální satira s jen lehce načrtnutými charakteristikami jednotlivých radních. Letts poukazuje na to, jak může být historie zneužívána k budování obrazu vlastního společenství a kolik falše a přetvářky je k tomu potřeba. Režisér M.Glaser zajímavě vystavěl druhou polovinu hry a zvláště závěrečný fantaskní obraz, kde je ritualizována příslušnost ke komunitě.
(zadáno: 1.12.2017)
Poskládat inscenaci z citací dobových pohlednic je celkem originální, bohužel tady chybí nějaká jednotící tematická linka. Takhle se jedná jen o koláž více či méně zábavných scének. Je to škoda, protože herci do představení vkládají ohromné množství energie. Sledovat, jak se aktéři během krátkých skečů mění v různorodé postavy, je také na inscenaci to nejzábavnější (přičemž dámská část obsazení tentokrát dominuje). Těžko také hledat inscenaci, ve které se objeví takové množství kostýmů - M.Kotúček dostal skutečně šanci se vyřádit.
(zadáno: 27.7.2022)
Psí dny se vymykají obvyklé podobě divadelních inscenací pro letní noci pod širým nebem. Mají větší ambice než jen pobavit, proto se je vyplatí v prázdninové nabídce nevynechat. Zchátralý bazén pod Barrandovskými terasami představuje zajímavé prostředí, atmosféru vylepšují trefně vybrané doprovodné písně a jejich bezchybná herecká interpretace. Inscenace je nejsilnější tam, kde se obrací do nitra postav a řeší jejich vzájemné vztahy. Společenská témata jako sexismus nebo klimatická změna jsou spíše jen naťuknuta a nic moc zásadního k nim text Matěje Samce nesděluje. Herecky se jedná o podařenou hodinku. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.11.2016)
Divadelní verze má s tou filmovou společný jen námět a výchozí situaci. Je to především psychologické drama. A je to tak dobře, protože hororové scény se na divadle dělají těžko. Apokalyptická situace světa rozvráceného vnějšího hrozbou je pro režiséra Vokouna jen odrazovým můstkem k výpovědi o mezilidských vztazích a jejich dynamice. Každá z postav má nějaké tajemství, které se postupně vyjevuje a vysvětluje tak motivace a chování jednotlivých hrdinů. Všemu vládne stísněná atmosféra, což podporuje nejen povedená hudba, ale i hyperrealistická scéna "zaneřáděná" množstvím rekvizit.
(zadáno: 8.5.2013)
Lehce absurdní komedie, která ale perfektně vystihuje lidskou touhu po moci a ovládání druhých. Inscenace je svěží a má skvělý rytmus, ve kterém se komické pasáže střídají s těmi filozofujícími. Herecky se daří celé ústřední trojici (Martin Finger, Lucie Žáčková a Jaromír Dulava), menší postavy jsou vystavěna až na pomezí karikatury - v případě Pavla Kikinčuka a Mariky Procházkové se to ještě podařilo vybalancovat, postava Jany Břežkové už je ale hodně za hranou snesitelnosti.
(zadáno: 25.6.2018)
Další Dianiškova zběsilá jízda, tentokrát do 90. let, je plná bláznivé nadsázky a popkulturních odkazů. Čím víc tehdejších (nejen) teenagerovských fenoménů znáte, tím víc si inscenaci užijete. Opět se tu mísí vtipy od těch nejjednodušších až po ty nesmírně chytré. A celkem ostře se tu karikuje i kovbojský kapitalismus, který jsme u nás před lety zažívali. Oproti jiným Dianiškovým kusům (Mlčení bobříků, Jak sbalit ženu 2.0) mi tu ale přeci jen chybí větší přesah. Mladý herecký tým interpretuje hru s nadšením a hlavně divák, který v 90. letech vyrůstal, si tenhle kus určitě užije.
(zadáno: 8.10.2017)
Vizuálně přitažlivé představení, které sice je moderní, ale uspokojí i konzervativního diváka. Hodně se tu ironizuje, ale Špinar se předloze nevysmívá, neparoduje ji. Jeho dramatizace sice v závěru první části výrazně ztrácí tempo, ale druhá půle je už opět dějově zahuštěnější. Herci pracuji s nadsázkou, většina postav má jeden hlavní charakterový rys, který je v dané koncepci výrazně obtažený a pro chování postavy určující. Nejvíce se mi líbili elegantně ironický David Prachař, komicky hysterická Lucie Juřičková či úlisný Filip Rajmont. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.4.2022)
65%. Trochu nedotažená inscenace, ve které je sice docela dost povedených momentů, ale ty hořkosměšné čechovovské charaktery jsou tu jen lehce naznačeny. Režisér Š. Pácl dokázal hlavně v první polovině dobře akcentovat komickou stránku hry, takže inscenace nenudí. Některé dějové linie (tragický osud Sorina, vztah Niny a Konstantina) ale nemají potřebnou sílu. Z herců mě nejvíce oslovili T. Richtrová, P. Kubes a E. Zbranková.
(zadáno: 8.2.2018)
Na pohled je inscenace velmi atraktivní - všechny složky od výpravy přes hudbu až k hereckým výkonům společně souzní. Daří se budovat melancholickou náladu, jenže ve změti přepjatých gest a symbolů se ztrácí drobnokresba postav. Inscenaci citelně chyběl dramaturg, první část je tak poněkud zdlouhavá, ve druhé polovině je to o poznání lepší, emoční zásah je výraznější. Herci se dokázali zvolené stylizaci dobře přizpůsobit a počínají si v ní suverénně. Inscenaci se vyplatí vidět, ale nelze se zbavit dojmu, že text nabízí víc, než se podařilo v Dlouhé vytěžit. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.4.2016)
V D21 se rozhodli omezit počet postav. Škrtnuty tak byly party správce Šamrajeva a jeho ženy, doktora Dorna i učitele Medveděnka. Tyto výrazné změny se asi nejméně dotkly vztahu Treplev - Zarečná, tato linie vyprávění v inscenaci funguje zdaleka nejlépe. A to hlavně díky velmi dobrému výkonu M.Čížkové. Z Arkadinové se stala dost negativní postava a nejvíce krácením utrpěl Sorin, který přebírá některé Dornovy repliky, což není nejšťatsnější řešení. Hlavní Čechovovy myšlenky ale jsou v tomto Rackovi čitelné. (více v článku na blogu)
(zadáno: 4.3.2016)
Režisér M.Vajdička dokázal přesně vystihnout směšné podtóny Čechovovy hry, a tak byla místy k vidění mimořádně zábavná podívaná. To ale nijak nezmenšovalo mrazivou sílu závěru. Herci dokázali postavám vtisknout mnohdy velmi originální výklad. Herecky je to téměř bez slabin, nejvíce mě zaujali I.Trojan, J.Plesl, M.Krobot a z hereček L.Krobotová. Příliš mi nesedlo jen pojetí Arkadinové, kterou ztvárnila K.Melíšková. Ačkoliv už jsem tuhle Čechovovu hru párkrát viděl, pojetí některých postav mě skutečně překvapilo. Asi zatím nejlepší Racek, kterého jsme zhlédl. 85%
(zadáno: 18.1.2013)
Michalu Dočekalovi se podařilo Racka přečíst moderně a zábavně. Vše je postavené na přesném výkladu postav a výborných hereckých výkonech. Z ženské části souboru mě nejvíce zaujaly T. Medvecká a hlavně P. Špalková, která z postavy Máši udělala patrně nejzajímavější ženskou postavu celé inscenace. Výborné zahrané jsou i všechny mužské role, potěší hlavně zkušení bardi F. Němec a L. Mrkvička. Je vidět, že hry Antona Pavloviče Čechova mohou být velmi aktuální, pokud se k nim nalezne ten správný inscenační klíč. 85%
Celá inscenace je dost rozvleklá a unylá, ničím výjimečným nezaujme.
(zadáno: 28.11.2019)
Hru v Ostravě dost krátili, přesto působila hodně rozvleklým dojmem.Problém vidím v tom, že absurdní a komická místa textu jsou buď zatlačena do pozadí, nebo úplně vyškrtnuta a inscenace má zamířeno někam do vod psychologického dramatu. Což je ale nonsens, protože v tomhle žánru nemůže fungovat, hlavní postavy nejsou napsány tak, aby bylo možné jejich jednání jednoduše racionálně odůvodnit. Chápu snahu tvůrců ukázat, že zlu se nedá přitakávat bez následků, dělají to ovšem bohužel dost fádním způsobem.
(zadáno: 29.10.2018)
75%. Režisérka Tereza Karpianus zbavila mýtický příběh časové zakotvenosti, poetické pasáže zlehčuje nadhledem a drobnou ironií, čímž ale samotný příběh nijak nezesměšňuje. Hlavně ale vedla herce tak, aby na jevišti jen nedeklamovali složitě strukturovaný Zeyerův jazyk, ale vytvořili skutečně uvěřitelné a životné postavy. K.Bartoš a především N.Holíková v tomto ohledu nezklamali, Radúz i Mahulena by tak i přes archaicky znějící repliky mohli být našimi současníky. Poetičnost inscenaci nechybí, ale podařilo se rozptýlit ten lyrizující opar, který dostala hra do vínku.
Tarantova režie sází na hororovou atmosférou a skvělou výpravu. Zpočátku to funguje, ale ke konci už ani silné režijní uchopení nedokáže zakrýt problematičnost textu.
(zadáno: 29.7.2022)
Zvláštně nekonzistentní inscenace. Jako kdyby se David Drábek pokusil do téhle jednohubky nacpat tolik témat, že by je neuneslo ani velké divadelní plátno. Nejprve to vypadá, že jádrem příběhu bude vztah k autistické sestře, aby pak byly nakousnuty další závažné motivy jako sexuální zneužívání, drogová minulost či životní nenaplněnost. Místy je melancholická atmosféra prosvětlena humorem, ne ovšem v takové míře, jako je u Drábka zvykem. Dějový oblouk působí nuceně a výraznější pointa nepřichází. V malé roli Svědka Jehovova mě zaujal M.Zeman.
(zadáno: 1.7.2017)
Režisér Novotný nastudoval stovky stran textů o Rasputinovi a stvořil z nich příběh, který ukazuje jeho vnímání této kontroverzní postavy ruských dějin. Projevila se tu nejspíš jistá přehlcenost zdroji, takže autor sice slučoval některé motivy a postavy, mohl v tom být ale mnohem důslednější, inscenaci by hodně prospělo krácení. Špinerův Rasputin je člověk poživačný, ovšem zároveň vnitřně nejistý, sžírá ho strach, že o své schopnosti přijde. Vnitřní konflikt postavy je hercem dobře rozehrán. Podařená je hudba O.Soukupa, v menších rolích zaujmou M.Sikorová a J.Ondrušková.
(zadáno: 18.2.2019)
Muzikál oplývá melodickou hudbou, jejíž motivy se možná nevryjí hned do paměti, ale která je pestrá a přitom vhodně doplňuje příběh. Zápletka je sice chytlavá a člověk očekává, kam se bude ubírat, ale přece jen přes tři hodiny trvajícímu představení by krácení pomohlo. Hlavně v první části dramatičnost trochu pokulhává. V.Prášil Gidová a T.Novotný podávají v hlavních rolích velmi dobré výkony, nicméně všechny zastiňuje M.Horká jako Paní Danversová. Po celou dobu drží masku chladné a nebezpečné ženy, která ovládá panství Manderlay. Ucho diváka potěší i zdařilé přebásnění M.Prostějovského. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.9.2013)
Dramaturg Jan Vedral v programu k inscenaci píše, že se na Vinohradech snažili najít k Rebece více klíčů, což je chvályhodné, ale konečný výsledek je trochu rozpačitý, protože nakonec není úplně jasné, co chtějí inscenátoři říct. Musím také podotknout, že Dagmar Havlová a Roman Zach tvoří podivně nesourodý pár, jinak velmi dobrou herečku režisér zbytečně shazuje tím, že ji obsazuje do role určené pro o generaci mladší herečku. Ibsenova dramata většinou působí i bez větších úprav aktuálně, tady se toho ale tak úplně dosáhnout nepodařilo. Lehce nadprůměrná podívaná.
(zadáno: 2.8.2021)
Režisér Filip Renč hodně spoléhá na popularitu dvacet let starého filmu, takže jednotlivé situace buduje velmi podobným způsobem. Scéna a projekce P.Hlouška umožňují filmové střihy, i když občas je přestavba trochu těžkopádná. Na výstavišti v Letňanech je až překvapivě dobré nazvučení. Hlavní představitelé S.Salloum a P.Ryšavý jsou vybráni pečlivě, z ostatních mě asi nejvíce zaujala V.Tandlerová jako Julča. Lehce nostalgická retropodívaná, která funguje hlavně díky dobře interpretovaným hitům šedesátých let.
(zadáno: 2.12.2018)
Inscenace plyne hladce, má tempo, ale postupem času si člověk čím dál víc uvědomuje, že sleduje vlastně jen červenou knihovnu zaobalenou do psychoanalytické vaty. Je to klasický vzorec – Ona má potíže, On jí pomůže a zároveň se do ní zamiluje, prožijí spolu bouřlivý románek, který ale On musí ukončit, protože je ženatý, má děti a vztah s pacientkou je navíc etickým prohřeškem, který ohrožuje jeho další kariéru. Větší herecký odstup od textu by možná dokázal melodramatické vyznění oslabit.