Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1132)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.12.2017)
Zpočátku to vypadá, že tématem inscenace bude střet císařovny s pokryteckým habsburským dvorem. Tahle tematická linka se však záhy vytrácí, ale nic nového ji nenahrazuje. Jedná se tak jen o fádní odvyprávění životního příběhu Alžběty Rakouské. Nadbytečné jsou zhudebněné sborové recitace, groteskně pojatá scéna vúuky jízdy na koni působí jako z jiné inscenace. Nejlepší je tak výkon P.Kafkové, která v titulní roli dokázala ztvárnit 40 let života císařovny.
Není to žádná sranda k popukání, spíš se jedná o zajímavě rozehranou moralitku, jejíž největší předností je komediální potenciál Bedřicha Výtiska v hlavní roli.
(zadáno: 25.6.2015)
85%. Škola pro ženy je ukázkou toho, že i bez výrazné aktualizace mohou Molièrovy hry vyvolávat salvy smíchu. Režisér Marián Amsler text hry nijak výrazněji neupravoval, ale podařilo se mu na jeho základě vystavět řadu povedených gagů založených na výsostném komediálním talentu hlavních hrdinů. Vynikající je především Jiří Zapletal, pro kterého je Arnulf další výjimečnou komickou figurou. Potěší i výkon hostující Natálie Řehořové, která hraje Anežku zpočátku jako prostoduchou loutku v Arnulfových rukách, aby se nakonec ukázalo, že ji nechybí přirozená lstivost. (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.10.2016)
Léty prověřená dramatizace H. Burešové nedošla v Ostravě stoprocentního naplnění. Sympatické je, že veškerou hudbu obstarávají samotní herci, někdy však narážejí na své pěvecké limity. Problémem jsou tentokrát nevyrovnané herecké výkony - k těm lepším patří L. Melník, P. Gajdošíková či K. Krejčí, N. Lichý v protiúkolu Krhounka zvláštně podehrává, naopak třeba M. Čapková dost výrazně přehrává. Stylová jednotnost hereckým výkonům chybí. Objevují se tu některé dobré režijní nápady (Spejbl s Hurvínkem), ale inscenaci se nepodařilo zachytit spodní proudy související s předválečnou dobou vzniku.
(zadáno: 15.3.2011)
Ačkoliv se člověk dočká všech oblíbených hlášek a scén z filmu, je inscenace hodně jiný a svými hudebními čísly se dostává až na rozhraní mezi běžnou činoherní komedií a muzikálem. Člověk si na tento přístup musí chvilku zvykat, ale pak už se může jen parádně bavit. Některé scény jsou skutečně skvostné (nejvíc mě asi dostal popis bitvy na Bosworthském poli v podání Milana Němce).
(zadáno: 1.2.2016)
Režisér Rajmont neměl potřebu hru nějak zvnějšku aktualizovat, věřil textu a tomu, co sděluje. Proto se hraje na jednoduché, takřka prázdné scéně, v klasických kostýmech. M.Polách nemodeluje Arnolfa jako sobeckého tyrana, ponechává mu jasný lidský rozměr. Ačkoliv je Arnolf spíše zápornou postavou, vzbuzuje místy spíš lítost. Škoda, že postavy sluhů Alana a Žoržety jsou vyvedeni jako úplní primitivové, není to úplně nejšťastnější pojetí. Škola žen je sázka na jistotu. Je to léty prověřený text, který ale dokáže diváky stále rozesmát. Viděl jsem však i lepší interpretace téhle klasické hry.
V hlavní roli zcela exceluje Zdeněk Dvořák. Jeho spolupráce s hledištěm je skvělá. Málokdy se vidí, že by se herci u komedie bavili stejně jako diváci :)
(zadáno: 27.5.2022)
65%. Grillparzerova hra se dá dnes asi hrát navážno už jen na srazu rakouských nacionalistů. Režisér M. Hába ji čte reverzně, postavy panovníků vidí jako směšné (ale nebezpečné) figurky v boji o moc. Je to souboj dvou panovníků zosobňujících opačné póly pojetí politiky - Přemysl Otakar (M.Pechlát) zastrašuje a chřestí železem, Rudolf Habsburský (I.Lupták) je podlézavý politik dnešního střihu. Lehká dekonstrukce textu inscenaci sluší, ale přišlo mi, že s ironizováním jedné myšlenky se po celou dobu představení vystačí jen těžko. Bavil mě závěr, kdy byla grotesknost zobrazena ve výrazné hyperbole.
(zadáno: 23.1.2015)
První půlka má větší spád než ta druhá. Burešová opět na jedničku zvládla groteskní stylizaci, výrazně jí v tom pomáhá funkční scéna M.Černého a perfektní hudba V.Franze. Herecky mě nejvíce zaujali M.Táborský, M.Zimová a J.Vondráček. V dialozích je spousta černého humoru, různých odkazů, biblických aluzí atd. Rovněž ztvárnění ukřižování jako karnevalu je pěkná paralela doby. Jen netuším, proč byl do role Zrzouna obsazen neherec, důležitá scéna vzkříšení tak poněkud postrádá tu správnou sílu. Odvážná inscenace, která je zajímavá hlavně svou propracovanou vizuální stránkou.
(zadáno: 17.3.2011)
Komediální rovina je v textu spíše zatlačena do pozadí, Lang se jí svým režijním konceptem ovšem snaží hodně akcentovat. Trpí tím ovšem ta vážná rovina hry - těžko se s někým ztotožnit a prožívat s ním jeho příběh, když jsou všechny postavy poníženy na pouhé karikatury.
(zadáno: 31.1.2014)
Podobně jako v Národním divadle je i v Olomouci celá inscenace postavena na výkonu hlavního představitele. Nutno říct, že Roman Vencl je leckdy lepší než Donutil. Režisér Nikolaj Penev nestvořil žádnou rutinní inscenaci - text hry výrazně krátil, dal prostor hereckým improvizacím a scénickým gagům. Některé jsou opravdu povedené (šacování kabátů, simultánní překlad zkomolené italštiny), jiné by naopak bylo vhodné vyškrtnout (iritující jsou především všechny scény s mladou mileneckou dvojicí Silvio a Clarice).
(zadáno: 13.3.2023)
V činoherních scénách tenhle muzikál až moc sází na popularitu předlohy a nepřidává téměř nic nového. Muzikálová čísla broadwayského střihu nejsou špatná, nakonec mi ale nejsilnější připadala árie O nás dvou v podání K.Pechové a stepařské číslo D.Ratajského. Povedla se scéna P.Hlouška, nazvučení je místy trochu problematické. Herecké výkony jsou nevyrovnané, někteří jen kopírují předlohu. Nejzábavněji své role pojaly A.Gondíková jako Škopková a R.Coufalová coby Kelišová. Kdo má Troškovu filmovou trilogii rád, tak asi zklamaný nebude, potenciál tu byl ale větší. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.10.2015)
Text hry je hodně literární, v podstatě se jedná o převyprávění Eichmannova životního příběhu. Obecnější téma se vyloupne až v úplném závěru. Marek Cisovský v hlavní roli je prototypem onoho "úředníčka", který svědomitě plnil vše, co mu bylo nařízeno, aby tím uspokojil své ambice po kariérním postupu. Ostatní herci Cisovskému zdařile přihrávají (především P.Kocmanová zastupující "hlas lidu").Tomáš Vůjtek se ve své hře naštěstí dokázal oprostit od černobílého vidění světa, a tak naráží i na některé kontroverzní otázky (např. právní legitimita jeruzalémského procesu).
(zadáno: 1.12.2017)
V poslední době se objevily četné pokusy o vyrovnání se s touto temnou stránkou naší národní historie. Vůjtek se nenechává omezovat reálnými historickými postavami, charaktery v jeho hře jsou spíše modelové. Nadsázkou zvýrazňuje bestiálnost protiněmeckých akcí, políček českému nacionalismu (nebo spíše šovinismu) dává neustálým variováním písně Čechy krásné, Čechy mé. Někdy možná až zbytečně moc tlačí na pilu a využívá těch nejextrémnějších případů násilí (např. masakr na Švédských šancích). Herecky tradičně silné, soubor si s režisérem Krejčím rozumí a vyjdou si vstříc.
(zadáno: 31.1.2011)
(zadáno: 9.4.2016)
45%. Text kombinuje poněkud surrealistické výjevy s faktografickými informacemi o zakladatelích RAF. Bohužel se obávám, že režie nedokázala ze hry vypíchnout nějaké zásadní téma. Nepodařilo se mi vyvodit, proč právě v této chvíli sledovat vznik a vývoj dávno zaniklé teroristické organizace. K nějakému zobecnění vzniku zla v člověku totiž poslední inscenace souboru Company.cz v Divadle Komedie nedochází. Herecky je to nicméně celkem zdařilé, ve scénografii je patrná snaha o minimalismus, bez extrémně hlasitých výstřelů bych se asi obešel.
(zadáno: 27.1.2020)
55%. Klasická situační komedie z divadelního prostředí. Hrbek jako dramatik celkem umně uzluje děj a vrší jednu nepravěpodobnou situaci na druhou. Jen je škoda, že jako režisér vede herce k tomu, aby své postavy ztvárňovaly hodně hrubými tahy. Humor i tempo mají dost kolísavou úroveň, nicméně pozorný divák si tam najde spoustu narážek na českou divadelní scénu. M.Dlouhý hraje s ohromným nasazením jako vždy, jen se člověk nemůže zbavit dojmu, že už v komediální poloze hraje všechno úplně stejně. I z toho důvodu více pobaví kreace K.Halbicha a R.Jaškówa.
(zadáno: 17.11.2022)
Režisér M.Dočekal akcentuje téma člověka, který není ochotný vidět životní realitu, která se výrazně odchyluje od jeho snů a představ. Pečlivě vystavěná inscenace spoléhá na silné herecké výkony, zvlášť Miroslav Donutil dokázal jako Willy Loman přesně charakterizovat člověka, jehož semlelo soukolí honby za americkým snem. Především střety se synem Biffem (Viktor Dvořák) naplno odkrývají, jak obtížné je srovnat se s vlastní průměrností. Zpočátku pozvolné tempo ke konci graduje, je dobře, že představení není přerušeno přestávkou. Trochu mi nesedělo tradiční psychologické herectví v kombinaci s moderně pojatou scénou.
Neprávem opomíjená hra, která dostává v režii Hany Burešové navýsost aktuální rozměr, ale funguje i jako historická freska. Výborné herecké výkony podali Erik Pardus i Igor Ondříček.
(zadáno: 20.8.2022)
75%. Povedená inscenace, která kreativním způsobem zhmotňuje životní příběh Edith Piaf. Po pomalejším začátku děj postupně graduje a přináší řadu působivých momentů. A to především zásluhou J.Zenáhlíkové, která se v hlavní roli nespoléhá na nějakou vnějškovou nápodobu, ale hraje Edith po svém, k čemuž přidává i výtečný zpěv. Hudebně i herecky ji zdařile přizvukují T.Alferi a V.Svojtková. Obvykle moc nemám rád překládání notoricky známých písní do češtiny, ale tentokrát mi to nevadilo, jelikož přebásnění režisérky V.Herajtové je velice povedené, nejedná se o otrocký překlad, ale svébytné texty s vlastní poetikou zapadající do rámce inscenace.
(zadáno: 17.2.2022)
Hudebně celkem zajímavé dílo, většina písní je interpretačně dost složitých, což vede k nezvykle velkému množství drobných chyb. Libretu schází tah na branku, hlavně v první půli se děj příliš neposouvá. Velice dobrá herecky i pěvecky je B. Goldmannová jako Královna, chemii mezi pohádkovým a reálným světem zajišťují E. Bergerová a B. Slaninová, kterým se povedlo vytvořit výrazné a značné odlišné typy současných dívek. Komická dvojice tvořená A. Slaninou a A. Novotným je většinou vtipná, i když občas už ten humor tlačí dost silou. Hezká je výprava, scéna s dominantním motivem otevřené knihy je povedený nápad.
(zadáno: 5.6.2011)
MdB si umí vychovat své diváky, děti projevovaly ze Sněhurky opravdu velké nadšení. Písničky jsou celkem povedené, zajímavé jsou občané reminiscence na jiná (dost nesouvisející) díla - kankán, Fantom opery atd. Jen výprava se mi zdála na poměry Hudební scény MdB poněkud chudá.
(zadáno: 14.5.2015)
Zajímavé dokumentární divadlo, které dokázalo velmi vodně vyplnit sklepní prostor Studia ŠD. Autoři inscenace se vyhýbají těm nejkrutějším detailům, které ale přesto do jejich vyprávění pronikají v druhém plánu. Potěší i autentické herecké výkony, nicméně na mě inscenace nezapůsobila (vzhledem k tématu) tolik, jak bych očekával. Nejspíš bude ale problém na mé straně - monodramata u mne obvykle nedokáží vyvolat výraznější emoce.
(zadáno: 11.12.2019)
Procentuální hodnocení je v tomto případě potřeba brát s rezervou, protože Sonety jsou racionálně zcela neuchopitelná inscenace. Záleží na konkrétním divákovi, zda bude emocionálně zasažen. U mě k tomuto zásahu ani v nejmenším nedošlo, s režijní koncepcí SKUTRu jsem se tentokrát bohužel minul velkým obloukem. Po řemeslné stránce je to ale poctivá inscenace, vizuálně je podmanivá, plná nápadů a symbolů, jen ta Shakespearova poezie se tam nějak ztrácí... (více v článku na blogu)