Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (735)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 7.9.2017)
Tato inscenace stála i za opakované zhlédnutí. Myslím, že tvůrci v čele s Tomášem Staňkem našli přesně vhodnou formu inscenace, kde je ve správné míře ctěn originál, a zároveň příběh prezentován moderně, svěže, nenásilně. Ústřední pár svými výkony posílá na dálku důkaz přijímací komisi DAMU, že vybrali do nového ročníku jak nesporné talenty, tak pracovité nadšence. Tomáš Weisser jako Merkucio, jakmile dostavá prostor, podává také více než solidní výkon. A chutným kořením představení pak jsou komické výstupy dalších velkých talentů Karolíny Vaňkové a Ondřeje Kulhavého. Příští léto reprízujte!!!
(zadáno: 6.9.2017)
Road movie dvou outsiderů, teenagerů je nejen tím pravým tématem pro mladé adepty herectví, ale perfektně provedenou inscenací, na kterou je radost se dívat. Jako by člověk s nimi seděl v tom starém autě a jel s těmi kluky vstříc neprobádanému světu. Kanwar Šulc snad ani nehraje, on je prostě Tschick! Výtečný výkon. Stejně tak se v mnou viděné repríze dařilo Vojtěchu Duškovi, takže ústřední pár fungoval sehraně. V menších rolích pak ještě zaujali především Ondřej Kulhavý a Natálie Nováková, ale inscenaci oceňuji především jako celek, za což se patří poděkovat Daniele von Vorst. Skvělá práce!
(zadáno: 30.8.2017)
Ponechám-li stranou technickou stránku věci a neskutečně trapně vyobrazenou postavu Rosencrantze, jsem velmi rád, že v LSS tentokrát nevsadili na divácky vděčný mainstream, ale skrze kvalitu "lidí z Dejvic" uvedli hru, která se nebojí být sestřihaná na dřeň. Strohost, hravost a zaměření se na psychologii postav, především pak na vztahy mezi nimi, to jsou jen některé aspekty Vajdičkova Hamleta. Výraznou předností je pak obsazení Jaroslava Plesla do role Hamleta, kterou už jednou ztvárnil. Myslím, že jeho zkušenost inscenaci dosti pomohla. A nejvíce pak oceňuji nápadité uchopení postavy Horacia.
(zadáno: 1.8.2017)
--- Nerozumím. Nemluvím řečí prasat! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.6.2017)
--- Pestrobarevné pivo ve Švehlovce --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.6.2017)
"Experimentální poezie není pouhou zábavou, má možnost fascinace a fascinace je formou soustředění. A sice soustředění, které se vztahuje na vnímání smyslu i na vnímání materiálu." Tohle je potřeba si uvědomit, a pak už se můžete ponořit do rozkladu vesmíru na atomy, nechat se vtáhnout do hodinové hry, kde vše a zároveň nic dává a zároveň nedává smysl. Katedra alternativního divadla pod vedením Jiřího Adámka předvedla precizní inscenaci, kterou bylo radost sledovat. A teď už jen za zvuku slov "ve fiole formule" a "je třeba tiše chodit komnatami" přeji absolventům hodně štěstí... a experimentů.
(zadáno: 23.5.2017)
Nevím nakolik je to předlohou, nakolik dramaturgií a režií, ale já jsem přesvědčen, že výsledný text je vhodným výběrem naléhavých pocitů ze života Fridy. Do pozadí jdou politické názory i samotná tvorba, a naopak je zvýrazněno trápení s nelehkým osudem, kde hraje prim zdravotní stav, a především pak silné pouto k životní lásce. Jednoduchá výprava a příhodná režie pak vystavila základ, na který už bylo jen potřeba posadit to hlavní, uvěřitelnou, energickou, ač fyzicky strádající, tak vnitřně rozervanou, nezadržitelnou, silnou a odhodlanou Fridu. A přesně takto ji D. Šoltýsová skvěle ztvárnila.
(zadáno: 23.5.2017)
Když se sejde skupina různorodých alternativních umělců a chtějí se vybraným projektem bavit, pak to dopadá přesně takhle. Pokud najedete na stejnou vlnu jako zhruba dvě desítky účinkujících, tak prožijete večer v extázi a s písní Láska je tu s námi na rtech budete jistě usínat. Mně se to podařilo, takže jsem byl jednoznačně spokojen. Kdo by však chtěl prožít příběh pana R. (skvělý Němec) mohla by ho občas zbrzdit určitá neuhlazenost, kostrbatost, kdy jsou jednotlivé scény dost nevyvážené. Nicméně herce, používající svá vlastní jména, to evidentně bavilo, mě také, takže mohu jedině doporučit.
(zadáno: 4.5.2017)
Na každém slově, pohybu, výrazu je nádherně vidět, že Ivana Uhlířová fragmenty deníků Paula Klee převzala nesmírně citlivě a režisérsky obdivuhodně precizně zpracovala myšlenky provázející vznik tvorby pomocí dvou částí jedné osobnosti. Společně s též perfektním a přesným Michalem Kernem nabídla divákům, kteří doufám ocení jedinečnost této inscenace, minimalisticky pojatou, těžko uchopitelnou, avšak závažnou cestu do hlavy výtvarného umělce. Studio Hrdinů uvedlo experiment, jenž do jeho prostoru zapadl jako ulitý. Byl bych neskonale rád, kdyby podobná díla byla opět základem tamní dramaturgie.
(zadáno: 4.5.2017)
Podobenství, které zobrazuje svět v korporátní firmě skrze kultovní předlohu Markýze de Sade, může v některých částech působit jistě perverzně, ale nepřesahuje současný zvrhlý svět, v němž hrstka vyvolených nejen že panuje, ale zbývající většinu šikanuje a ponižuje. Ta si to navíc pod tíhou materiální závislosti nechává líbit. Tak jako je těžké uhlídat masu zaměstnanců, nebylo lehké zvládnout velké množství herců, ale Jakub Čermák to zvládl nad očekávání dobře, přičemž kvůli pojetí, řadě aktuálních myšlenek a celkové atmosféře, musím inscenaci doporučit. Tak vzhůru do nového zaměstnání otroci!
(zadáno: 28.4.2017)
Tygr v tísni vybral pro zobrazení propagandy, kolaborace, dilematu, jak se zachovat v mezních situacích, prostředí československého rozhlasu v době protektorátu. Vhodně zvolené velké téma pojaly Marie Nováková a Zuzana Burianová jako svižnou přehlídku několika reálných postav, jejichž skutečných osudů se držely opravdu precizně. Přestože atmosféra není natolik skličující, jaká zřejmě ve skutečnosti byla, je tato inscenace zdařilá jak herecky, kde ovšem vyčnívá výtečný Ivo Sedláček, jemuž věštím zajímavou budoucnost, tak udržením příběhů postav, aniž by se hra rozpadala. Těžký úkol Tygr zvládl.
(zadáno: 28.4.2017)
Nejprve se příběh pomalu rozjíždí v období perestrojky, aby se náhle přesunul do divokých devadesátých let a mejdan mohl začít na plné obrátky. A když píši na plné obrátky, tak tím myslím do extrému, do naprosté neuchopitelnosti, jakou ta léta byla. Skrze jízdu, která přináší drogy, rozvrácené vztahy, neúspěšné podnikání, mafii a absolutní chaos v lidech i v době samotné, pak můžeme sledovat posun ústřední milenecké dvojice (skvělý V. Matějovský) a jejich blízkých. Prázdnota, která na nás nakonec čeká, je tíživá, ale taková byla devadesátá léta, tak se lidé vyrovnávali s nově nabytou svobodou.
(zadáno: 28.4.2017)
Poměrně zdařile napsaná výpověď generace narozené kolem roku 2000 v talentované režii Adama Svozila má pochopitelně nesporný klad v účinkujících, kteří nejen že tématu rozumí, vždyť se jich také bytostně týká, ale umí ho podat nenuceně a věrně. Přesto chvílemi inscenace vázla po technické stránce a i situace, které měly ambice vážného sdělení, nevyzněly nijak přesvědčivě. Ovšem sledováno s nadhledem je nutno ocenit práci všech zainteresovaných a divákům, kteří rádi sledují ruku v ruce kráčející talentované tvůrce s poctivě odvedenou prací, rozhodně návštěvu Kamarádů v Disku doporučuji.
(zadáno: 27.4.2017)
Jakožto velký propagátor škodlivosti pohádek se šťastným koncem, velice oceňuji, že mladí tvůrci skrze náramně povedenou inscenaci prozradili, do jakých smutných životních situací se všem dobře známé postavy dostaly. A ač se jedná o jeden velký mejdan, u kterého se samozřejmě bude divák dozajista bavit, já to nemyslím nijak ironicky, že tímto způsobem ukázat pocity nenaplněnosti jednotlivých pohádkových bytostí bylo nejen výborným nápadem, ale přesně nastaveným zrcadlem nám smrtelníkům. Více mne sice přesvědčily ženské postavy, ale to možná bude tím, že já měl ty zoufalkyně vždycky radši.
(zadáno: 27.4.2017)
Přestože je každá ženská postava svým způsobem extrémní případ ve svém oboru trápení a problémů, mohou alespoň všechny dámy ukázat, v jak nelehké životní situaci se ocitají. Myslím, že je na inscenaci zřetelně poznat kolektivní dílo, které se navíc trefně věnuje současné prázdnotě lidských životů, jež člověku brání chovat se přirozeně a přiznat si jediné východisko, kterým je vzít své bytí jen a jen do svých rukou. Všechny herečky zvládají své party skvěle a Jaroslav Šmíd je jednoduše přesný a přesvědčivý. Na tuhle terapii by měl zajít každý, ať už coaching potřebuje či nikoliv.
(zadáno: 11.4.2017)
Základem pozoruhodnosti inscenace je stavba a poselství textu, jenž si režisér Martin Satoranský sám přeložil. K němu se přidala i scéna, která sdělení hry pomáhá a nepochybně samotná režie. Ač má Svolení hodně prostoru pro komediální scény a účinkující je také bohatě využívají, nejvíce oceňuji tepání do lidské potřeby pevně ukotvit v jistém neotřesitelném postavení, které následně rozvíjí v nezbytnou nadřazenost. Vůči společnosti, vůči ženě, vůči Bohu... Hra tak poskytuje dostatek námětů na přemýšlení o lidské (ne)přirozenosti. Herně pak nemohu nic vytknout Jakubovi Kropáčkovi a Adéle Koutné.
(zadáno: 6.4.2017)
Čtyřicet let starý text uvedli ve Strašnicích s překvapivě uvěřitelnou aktuálností. Vyvrženec společnosti v suverénním podání Michala Balcara nenechává ve svém monologu diváky na pochybách, že ač vlastně přesně neví kudy kam, má jisté přesvědčení, které bude prosazovat, ať už je společnost naladěna jakkoliv. Zoufalá snaha postavy navodit smysluplný dialog pak nezadržitelně směřuje ke konci, který jednoduše nemůže být happy endem. Ve Strašnicích vznikla další hra, jež klade neodbytné otázky, které si divák musí zodpovědět sám, což potvrzuje, že dramaturgie tohoto divadla jde správným směrem.
(zadáno: 31.3.2017)
--- 6 sester Martina Satoranského --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.3.2017)
Skrze vztah mezi Augustem Strindbergem a jeho ženou, taktéž představitelkou rolí v jeho hrách, a skrze vztah úspěšného autora k ostatním osobám, můžeme sledovat jisté mocenské tahanice v divadelním prostředí. Mně však evokovaly tvrdé boje mezi nadřazeným mužem a podřízenou ženou, případně mužem ve vysokém postavení vůči lidem, jimiž svým způsobem pohrdá, přestože je nutně ke své pozici potřebuje. To je samozřejmě tak aktuální! Tomáš Kobr jako Strindberg je přirozeně nejvíce v popředí dění, nicméně každá postava si svůj kus jeviště dokáže urvat. Výtečná souhra. To vše v pevné režii Jakuba Šmída
(zadáno: 21.3.2017)
Moji značnou averzi k české klasice dokázalo přemoct až právě toto provedení dvou kusů v jednom. Jan Holec se svým týmem vytáhl to podstatné, revoltu žen, jež se postaví proti svému okolí a s neobvyklou silou, kterou mají právě ženy, čelí všem nepřízním a podstupují tak zřejmě předem prohraný boj. A byť umlčeny růží, rozhodně ve stoje. Přesně takhle si představuji ztvárnění více než sto let starých her. Vybrání tématu, které zůstává stále aktuální, a jeho představení divákům mladými, nadšenými herečkami a herci, ze kterých entuziasmus doslova prýští. Vše podtrženo vhodným hudebním podkresem.
(zadáno: 21.3.2017)
Místy až radikální úprava, která nechala například zmizet postavu Mášina muže Kulygina, umožnila téměř celému ročníku katedry činohry DAMU hrát bez kudrlinek, na dřeň, vyostřit vztahy mezi jednotlivými postavami, a tím odhalit skutečnou podstatu dramatu. Touhu po něčem, co postupně nepřichází a nikdy nepřijde. Marné naděje jsou přítomny po celém sále Disku. Je třeba zmínit, že herecká souhra je perfektní, a byť z pánského osazenstva mírně vyčnívá Viktor Javořík, je znát, že jako celek tato ostříhaná inscenace obstála. Představení nelze než vřele doporučit. Pocítíte, kterak lze promarnit život.
(zadáno: 20.3.2017)
Režisér Radim Špaček z textu vybral kombinaci tápání mladé generace v hledání sebe sama a komplikaci vztahů mezi lidmi. Že to je na pozadí bisexuality, mi nepřijde podstatné. Jde o určité citové ukotvení, jež se nedaří. Výtečný výběr herců a práce s nimi, pak ve spojitosti s jednoduchou scénou, funguje a emoční hru tak může hrát divák spolu s účinkujícími. A protože se jedná dle mě o postavy v mnoha odstínech nesympatické, měl jsem téměř nutkání k nim sám promluvit. I to je dost možná známka kvality představení. Nenechá vás jen přihlížet, ale především přemýšlet a pokusit se projevit empatii.
(zadáno: 13.3.2017)
Explosionalismus je v inscenaci představen spíše jako životní postoj a filosofie Vladimíra Boudníka, který si zcela po právu zasloužil vlastní divadelní hru. Navíc ztvárnění jeho postavy Šimonem Krupou je maximálně věrohodné. Ti, kdo neznají Boudníkův život, mohou chvílemi tápat, protože zobrazení jednotlivých situací je často vytrženo z kontextu, ale přesto hra drží pohromadě a její obraz a poselství explosionalismu se podařilo divákovi předložit srozumitelně, čemuž nahrál i nelehký životní osud s častými depresemi na pokraji rezignace. Šimona Krupu také pěkně doplňuje Kateřina Císařová.
(zadáno: 2.3.2017)
--- Hledání sebe sama v obýváku --- (více v článku na blogu)