Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (667)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 31.3.2017)
--- 6 sester Martina Satoranského --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2017)
--- A pak to přišlo --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.3.2017)
Skutečnost, že krev nejde jen tak smýt, povýšil Michal Hába v první polovině hry na nosný motiv. Do popředí inscenace se dostaly čarodějnice, které považuji za základ Shakespearovy hry. V této úpravě však efekt převyšuje sdělení, navíc bych neřekl, že by potoky krve byly něčím, co tu ještě nebylo. Vysvětlení možná nabízí druhá polovina, kde je především ve filmových dotáčkách vyobrazen výsměch všem kýčům a patosu, čímž vlastně Michal Hába dost možná vykládá své pojetí Macbetha. To rozhodně zajímavé je, žel nevyrovnanost inscenace a její natahování převažuje nad možným zážitkem s přesahem.
(zadáno: 22.3.2017)
Skrze vztah mezi Augustem Strindbergem a jeho ženou, taktéž představitelkou rolí v jeho hrách, a skrze vztah úspěšného autora k ostatním osobám, můžeme sledovat jisté mocenské tahanice v divadelním prostředí. Mně však evokovaly tvrdé boje mezi nadřazeným mužem a podřízenou ženou, případně mužem ve vysokém postavení vůči lidem, jimiž svým způsobem pohrdá, přestože je nutně ke své pozici potřebuje. To je samozřejmě tak aktuální! Tomáš Kobr jako Strindberg je přirozeně nejvíce v popředí dění, nicméně každá postava si svůj kus jeviště dokáže urvat. Výtečná souhra. To vše v pevné režii Jakuba Šmída
(zadáno: 21.3.2017)
Moji značnou averzi k české klasice dokázalo přemoct až právě toto provedení dvou kusů v jednom. Jan Holec se svým týmem vytáhl to podstatné, revoltu žen, jež se postaví proti svému okolí a s neobvyklou silou, kterou mají právě ženy, čelí všem nepřízním a podstupují tak zřejmě předem prohraný boj. A byť umlčeny růží, rozhodně ve stoje. Přesně takhle si představuji ztvárnění více než sto let starých her. Vybrání tématu, které zůstává stále aktuální, a jeho představení divákům mladými, nadšenými herečkami a herci, ze kterých entuziasmus doslova prýští. Vše podtrženo vhodným hudebním podkresem.
(zadáno: 21.3.2017)
Místy až radikální úprava, která nechala například zmizet postavu Mášina muže Kulygina, umožnila téměř celému ročníku katedry činohry DAMU hrát bez kudrlinek, na dřeň, vyostřit vztahy mezi jednotlivými postavami, a tím odhalit skutečnou podstatu dramatu. Touhu po něčem, co postupně nepřichází a nikdy nepřijde. Marné naděje jsou přítomny po celém sále Disku. Je třeba zmínit, že herecká souhra je perfektní, a byť z pánského osazenstva mírně vyčnívá Viktor Javořík, je znát, že jako celek tato ostříhaná inscenace obstála. Představení nelze než vřele doporučit. Pocítíte, kterak lze promarnit život.
(zadáno: 21.3.2017)
Výjimečné osobnosti nechají nahlédnout diváka do svých myšlenek, objasňují svá jednání a navozují navenek příjemnou atmosféru roku 1913. To, že pod povrchem se blíží osudný rok tolik cítit není, což byl zřejmě záměr. Nicméně jde skutečně jen o přehlídku známých postav, a protože logicky každé osobě může připadnout jen krátký čas, v němž se chce předvést, proběhne inscenace jako sled obrazů, byť pěkně zahraných. Pustit se do dramatizace takové knihy svědčí o odvaze tvůrců Tygra v tísni, ovšem vyjma slušných hereckých výkonů ve mně ten zásadní pocit, a sice že se blíží tragédie, probuzen nebyl.
(zadáno: 20.3.2017)
Režisér Radim Špaček z textu vybral kombinaci tápání mladé generace v hledání sebe sama a komplikaci vztahů mezi lidmi. Že to je na pozadí bisexuality, mi nepřijde podstatné. Jde o určité citové ukotvení, jež se nedaří. Výtečný výběr herců a práce s nimi, pak ve spojitosti s jednoduchou scénou, funguje a emoční hru tak může hrát divák spolu s účinkujícími. A protože se jedná dle mě o postavy v mnoha odstínech nesympatické, měl jsem téměř nutkání k nim sám promluvit. I to je dost možná známka kvality představení. Nenechá vás jen přihlížet, ale především přemýšlet a pokusit se projevit empatii.
(zadáno: 13.3.2017)
Explosionalismus je v inscenaci představen spíše jako životní postoj a filosofie Vladimíra Boudníka, který si zcela po právu zasloužil vlastní divadelní hru. Navíc ztvárnění jeho postavy Šimonem Krupou je maximálně věrohodné. Ti, kdo neznají Boudníkův život, mohou chvílemi tápat, protože zobrazení jednotlivých situací je často vytrženo z kontextu, ale přesto hra drží pohromadě a její obraz a poselství explosionalismu se podařilo divákovi předložit srozumitelně, čemuž nahrál i nelehký životní osud s častými depresemi na pokraji rezignace. Šimona Krupu také pěkně doplňuje Kateřina Císařová.
(zadáno: 7.3.2017)
Přesná Pavlína Štorková v titulní roli obklopena elektrikou a v marném boji proti populistickému Kreónovi podává další ze svých precizních výkonů. Pokud k tomu připočtu poměrně věrohodné zasazení děje do neurčité doby, ze které cítím určitý závan dystopie, a povedené zobrazení strachu ze smrti, vychází z toho lehce nadprůměrná inscenace. Kdyby postupem času text neztratil na naléhavosti, a naopak se upravil, aby místo klasických Fričových hrátek a výkřiků zůstal konzistentní, mohla mít hra zajímavou výpovědní hodnotu. Jistě by pak po zhlédnutí zůstal zásadnější dojem, než jen "pěkně udělané".
(zadáno: 2.3.2017)
Vojtěch Bárta velmi křehce převzal krizové stavy a myšlenky, které Max Blecher zobrazuje ve své literatuře, a vytvořil krátkou koláž, kde dominují dva motivy. Motiv těžce uchopitelné puberty dospívajícího chlapce a motiv pobytu a styku s nemocničním prostředím. Tato zdánlivě neslučitelná témata se podařila propojit jen částečně, ale to možná ani nebyl záměr. Střet zdravých s nemocnými, surrealistické vidění světa a citlivé pojetí Vojtěcha Bárty, dělají z inscenace zajímavé představení, které vás skutečně vtáhne do pocitů bezprostředního neskutečna. Otázkou je, zda nešlo sdělit ještě více...
(zadáno: 2.3.2017)
--- Hledání sebe sama v obýváku --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.2.2017)
--- Příběh za víc než za korunu --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.1.2017)
--- Výslech, kterému podlehnete --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.1.2017)
Myslím, že si režisérka nepříliš zdařile poradila s tím, jak by měla inscenace vyznít. Například choreografie je nadstandardní, krásná. Pohybová stránka je vlastně to nejlepší na celém představení. Jenomže to je pouze podívaná, samotný příběh je podán dost nevyrovnaně. Pokud se jedná o mileneckou linku, tak ta je ještě, především díky dámám v souboru, zahrána uvěřitelně. S pány, vyjma pana Racka, je to o dost horší. Ovšem komediální část inscenace je z většiny laciná, řekl bych až k zastydění. Vzhledem k tomu, že Sen noci svatojánské komedií přeci jen je, vychází mi výsledek jako průměr.
(zadáno: 2.1.2017)
Aktuální text o přijímání uprchlíků je zasazen na ostrov v severní Evropě. Jedná se o sondu do přemýšlení místních lidí ještě před samotným přivítáním cizinců. Oceňuji především, že se nejedná o prvoplánový výklad, kde by měli být zastoupeni vyznavači všech směrů v otázce přijímání uprchlíků. Je zde jednak příběh, a pak tolik paralel se skutečností, že stačí jen vybírat. Zajímavostí jistě je, že se režie ujal samotný autor. Škoda jen, že na zkoušení nebylo více času, text by si to rozhodně zasloužil. Přesto účinkující adepti herectví předvedli soustředěné výkony a neopustili nastavenou linii.
(zadáno: 2.1.2017)
Inscenace na pomezí pohybového divadla a činohry si vzala jako předlohu rozpravy o dobrovolné smrti, které Jean Améry napsal dva roky před vlastním uskutečněním sebevraždy. Když hra přecházela do fyzického divadla, byla zajímavá (především pak Kateřina Dvořáková), a bylo znát, že se v tomto oboru režisérka H. Třešňáková pohybuje suverénně a zručně. Činoherní herectví, i přes zajímavý aspekt "Ivana Chýlková v MeetFactory", však působilo dosti nevyrovnaně, což ve finále způsobilo, že jednotnost inscenace byla brzy pryč a jednalo se tedy spíše o podívanou, než o předání jistě zajímavých myšlenek.
(zadáno: 2.1.2017)
Pro Jana Nebeského je Henrik Ibsen stěžejní autor, a Nora pak jeho osmou nastudovanou hrou tohoto dramatika. A že Ibsenovu jazyku a poselství rozumí, opět divákům zdařile dokazuje. Vystavil i působivou scénu, a především vybral do titulní role tu nejlepší adeptku široko daleko. Tereza Dočkalová aspiruje na jeden z nejpůsobivějších hereckých výkonů roku. Bohužel musí celou inscenaci táhnout sama, protože ostatní jí jen nepříliš zdařile sekundují (vyjma finále, ve kterém Jan Teplý konečně svoji postavu pevně uchopí). A hudební vložky Hany Seidlové jsou potom dokonalý výplod za hranicí trapnosti.
(zadáno: 2.1.2017)
Po scénickém čtení z 15.12.2016 přišlo po roce řádné představení a krásný zážitek byl po té době nejen obnovený, ale ještě daleko více intenzivnější! Netradiční pohádkový příběh o miniaturním chlapci, jenž je ve světě nejen ztracen, ale i pronásledován, byl doprovázen vhodnou živou hudbou a výtvarné řešení bylo jednoduše kouzelné. K tomu přičtěme procítěné herecké výkony v čele s Ivo Sedláčkem a srozumitelně interpretovaný text. Výsledek? Dojemně roztomilá inscenace pro velké i malé. A tak vezměte děti, a vydejte se společně do zákoutí jednoho stromu, v němž se odehrává nádherné dobrodružství.
(zadáno: 2.1.2017)
Jedním dechem musím ocenit práci Marcely Magdové, Mariany Kuchařové a Martina Satoranského, jak inscenaci pojali. Úprava textu, aby byl vysoce aktuální, scéna, jež přesně zobrazuje postavení postav v ději, a režie, která to vše dává dohromady, výtečně vede herce a divákovi nabízí řekněme politické drama, to vše vytvořilo nesmírně propracované představení. I vzhledem k alternacím vyzdvihuji z herců především ústřední dvojici. Jakub Kropáček pracuje výtečně se svým charismatem i projevem a Markéta Burešová je absolutní královnou nejen jako postava, ale i svým výkonem, jenž mne naprosto učaroval.
(zadáno: 1.1.2017)
Z nijak převratného nápadu, kdy si Lev Nikolajevič Tolstoj a jeho choť pozvou na své sídlo manželé Čechovovy, aby mladý Anton Pavlovič napsal rozsáhlý bilanční rozhovor s ruským velikánem, vznikla svěží komedie. Herci nápaditě využívají i rozlehlou scénu, ale kouzlo inscenace tkví v dobře napsaných dialozích, jež se zabývají jak manželskými potížemi, tak nesnázemi, které přinášejí vztahy velkého Tolstého k okolí i ke světu samotnému. Logicky na sebe největší část pozornosti strhává charismatický Tomáš Kobr v roli Tolstého. Tomu ovšem zdárně sekunduje i Diana Šoltýsová, jako Tolstého žena.
(zadáno: 1.1.2017)
Předvést divákovi skrytý sadismus v napohled spořádané rodině a určitou státní (v tomto případě bankovní) mašinérii, je jistě chválihodný nápad, který by na aktuálnosti mohl získat poměrně jednoduše. Nevím, zda je na vině Vaculíkův text, který bych osobně nechal již klidně spát, nebo jeho dramatizace, ale hra postrádá možná rychlejší spád, možná větší zdůraznění naléhavosti, určitě pak však dotažení postav a celého děje. Sledoval jsem hezkou scénu, slušné herecké výkony a sálem se potulující myšlenku, která však ne a ne se pevně usadit, natož pak zacílit divákovi přímo do těla a zasáhnout.
(zadáno: 1.1.2017)
Klasická precizní Fričova režie se tentokráte zaměřila na problémy, pokrytectví a sobectví společnosti. Žel se mi zdá, že text je až příliš spojen s dobou svého vzniku a přenos do současnosti ne zcela zafungoval. Nicméně už zmíněná režie, dále pak výprava a celková atmosféra, dávají inscenaci jedinečný ráz. Výkony Anežky Hessové a Hynka Chmelaře jsou standardně dobré, Miloslav König a Alena Štréblová hrají pak opravdu skvěle, ale nad všemi se mi zdá vyniká Tomáš Petřík. Jeho pastor Manders je ďábelský jak svým zevnějškem (a to nejen kontaktními čočkami), tak i celkovým pojetím. Působivé.
(zadáno: 31.12.2016)
Vzít text, který je výborně napsán a skvěle se pohybuje mezi humorem a dojetím, umožňuje divákovi vzácný pocit vcítit se do postav, které žijí ve svém vlastním světě, a tím jej pochopit, a předhodit ho divákovi jako čirou taškařici, kdy se obecenstvo může v drtivé většině jen bavit nad tím, jak to outsiderům v životě moc nejde, mi přijde jako promarněná příležitost stvořit hodnotnou inscenaci. Pokud byl cíl představení diváka jen pobavit, čemuž ochotně jinak slušně hrající M. Hofmann a F. Blažek posloužili, pak byl splněn. Pokud má divák i jiná očekávání, nechť raději sáhne po knižní předloze.