Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (735)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 20.3.2017)
Režisér Radim Špaček z textu vybral kombinaci tápání mladé generace v hledání sebe sama a komplikaci vztahů mezi lidmi. Že to je na pozadí bisexuality, mi nepřijde podstatné. Jde o určité citové ukotvení, jež se nedaří. Výtečný výběr herců a práce s nimi, pak ve spojitosti s jednoduchou scénou, funguje a emoční hru tak může hrát divák spolu s účinkujícími. A protože se jedná dle mě o postavy v mnoha odstínech nesympatické, měl jsem téměř nutkání k nim sám promluvit. I to je dost možná známka kvality představení. Nenechá vás jen přihlížet, ale především přemýšlet a pokusit se projevit empatii.
(zadáno: 13.3.2017)
Explosionalismus je v inscenaci představen spíše jako životní postoj a filosofie Vladimíra Boudníka, který si zcela po právu zasloužil vlastní divadelní hru. Navíc ztvárnění jeho postavy Šimonem Krupou je maximálně věrohodné. Ti, kdo neznají Boudníkův život, mohou chvílemi tápat, protože zobrazení jednotlivých situací je často vytrženo z kontextu, ale přesto hra drží pohromadě a její obraz a poselství explosionalismu se podařilo divákovi předložit srozumitelně, čemuž nahrál i nelehký životní osud s častými depresemi na pokraji rezignace. Šimona Krupu také pěkně doplňuje Kateřina Císařová.
(zadáno: 7.3.2017)
Přesná Pavlína Štorková v titulní roli obklopena elektrikou a v marném boji proti populistickému Kreónovi podává další ze svých precizních výkonů. Pokud k tomu připočtu poměrně věrohodné zasazení děje do neurčité doby, ze které cítím určitý závan dystopie, a povedené zobrazení strachu ze smrti, vychází z toho lehce nadprůměrná inscenace. Kdyby postupem času text neztratil na naléhavosti, a naopak se upravil, aby místo klasických Fričových hrátek a výkřiků zůstal konzistentní, mohla mít hra zajímavou výpovědní hodnotu. Jistě by pak po zhlédnutí zůstal zásadnější dojem, než jen "pěkně udělané".
(zadáno: 2.3.2017)
Vojtěch Bárta velmi křehce převzal krizové stavy a myšlenky, které Max Blecher zobrazuje ve své literatuře, a vytvořil krátkou koláž, kde dominují dva motivy. Motiv těžce uchopitelné puberty dospívajícího chlapce a motiv pobytu a styku s nemocničním prostředím. Tato zdánlivě neslučitelná témata se podařila propojit jen částečně, ale to možná ani nebyl záměr. Střet zdravých s nemocnými, surrealistické vidění světa a citlivé pojetí Vojtěcha Bárty, dělají z inscenace zajímavé představení, které vás skutečně vtáhne do pocitů bezprostředního neskutečna. Otázkou je, zda nešlo sdělit ještě více...
(zadáno: 2.3.2017)
--- Hledání sebe sama v obýváku --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.2.2017)
--- Příběh za víc než za korunu --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.1.2017)
--- Výslech, kterému podlehnete --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.1.2017)
Myslím, že si režisérka nepříliš zdařile poradila s tím, jak by měla inscenace vyznít. Například choreografie je nadstandardní, krásná. Pohybová stránka je vlastně to nejlepší na celém představení. Jenomže to je pouze podívaná, samotný příběh je podán dost nevyrovnaně. Pokud se jedná o mileneckou linku, tak ta je ještě, především díky dámám v souboru, zahrána uvěřitelně. S pány, vyjma pana Racka, je to o dost horší. Ovšem komediální část inscenace je z většiny laciná, řekl bych až k zastydění. Vzhledem k tomu, že Sen noci svatojánské komedií přeci jen je, vychází mi výsledek jako průměr.
(zadáno: 2.1.2017)
Aktuální text o přijímání uprchlíků je zasazen na ostrov v severní Evropě. Jedná se o sondu do přemýšlení místních lidí ještě před samotným přivítáním cizinců. Oceňuji především, že se nejedná o prvoplánový výklad, kde by měli být zastoupeni vyznavači všech směrů v otázce přijímání uprchlíků. Je zde jednak příběh, a pak tolik paralel se skutečností, že stačí jen vybírat. Zajímavostí jistě je, že se režie ujal samotný autor. Škoda jen, že na zkoušení nebylo více času, text by si to rozhodně zasloužil. Přesto účinkující adepti herectví předvedli soustředěné výkony a neopustili nastavenou linii.
(zadáno: 2.1.2017)
Inscenace na pomezí pohybového divadla a činohry si vzala jako předlohu rozpravy o dobrovolné smrti, které Jean Améry napsal dva roky před vlastním uskutečněním sebevraždy. Když hra přecházela do fyzického divadla, byla zajímavá (především pak Kateřina Dvořáková), a bylo znát, že se v tomto oboru režisérka H. Třešňáková pohybuje suverénně a zručně. Činoherní herectví, i přes zajímavý aspekt "Ivana Chýlková v MeetFactory", však působilo dosti nevyrovnaně, což ve finále způsobilo, že jednotnost inscenace byla brzy pryč a jednalo se tedy spíše o podívanou, než o předání jistě zajímavých myšlenek.
(zadáno: 2.1.2017)
Pro Jana Nebeského je Henrik Ibsen stěžejní autor, a Nora pak jeho osmou nastudovanou hrou tohoto dramatika. A že Ibsenovu jazyku a poselství rozumí, opět divákům zdařile dokazuje. Vystavil i působivou scénu, a především vybral do titulní role tu nejlepší adeptku široko daleko. Tereza Dočkalová aspiruje na jeden z nejpůsobivějších hereckých výkonů roku. Bohužel musí celou inscenaci táhnout sama, protože ostatní jí jen nepříliš zdařile sekundují (vyjma finále, ve kterém Jan Teplý konečně svoji postavu pevně uchopí). A hudební vložky Hany Seidlové jsou potom dokonalý výplod za hranicí trapnosti.
(zadáno: 2.1.2017)
Po scénickém čtení z 15.12.2016 přišlo po roce řádné představení a krásný zážitek byl po té době nejen obnovený, ale ještě daleko více intenzivnější! Netradiční pohádkový příběh o miniaturním chlapci, jenž je ve světě nejen ztracen, ale i pronásledován, byl doprovázen vhodnou živou hudbou a výtvarné řešení bylo jednoduše kouzelné. K tomu přičtěme procítěné herecké výkony v čele s Ivo Sedláčkem a srozumitelně interpretovaný text. Výsledek? Dojemně roztomilá inscenace pro velké i malé. A tak vezměte děti, a vydejte se společně do zákoutí jednoho stromu, v němž se odehrává nádherné dobrodružství.
(zadáno: 2.1.2017)
Jedním dechem musím ocenit práci Marcely Magdové, Mariany Kuchařové a Martina Satoranského, jak inscenaci pojali. Úprava textu, aby byl vysoce aktuální, scéna, jež přesně zobrazuje postavení postav v ději, a režie, která to vše dává dohromady, výtečně vede herce a divákovi nabízí řekněme politické drama, to vše vytvořilo nesmírně propracované představení. I vzhledem k alternacím vyzdvihuji z herců především ústřední dvojici. Jakub Kropáček pracuje výtečně se svým charismatem i projevem a Markéta Burešová je absolutní královnou nejen jako postava, ale i svým výkonem, jenž mne naprosto učaroval.
(zadáno: 1.1.2017)
Z nijak převratného nápadu, kdy si Lev Nikolajevič Tolstoj a jeho choť pozvou na své sídlo manželé Čechovovy, aby mladý Anton Pavlovič napsal rozsáhlý bilanční rozhovor s ruským velikánem, vznikla svěží komedie. Herci nápaditě využívají i rozlehlou scénu, ale kouzlo inscenace tkví v dobře napsaných dialozích, jež se zabývají jak manželskými potížemi, tak nesnázemi, které přinášejí vztahy velkého Tolstého k okolí i ke světu samotnému. Logicky na sebe největší část pozornosti strhává charismatický Tomáš Kobr v roli Tolstého. Tomu ovšem zdárně sekunduje i Diana Šoltýsová, jako Tolstého žena.
(zadáno: 1.1.2017)
Předvést divákovi skrytý sadismus v napohled spořádané rodině a určitou státní (v tomto případě bankovní) mašinérii, je jistě chválihodný nápad, který by na aktuálnosti mohl získat poměrně jednoduše. Nevím, zda je na vině Vaculíkův text, který bych osobně nechal již klidně spát, nebo jeho dramatizace, ale hra postrádá možná rychlejší spád, možná větší zdůraznění naléhavosti, určitě pak však dotažení postav a celého děje. Sledoval jsem hezkou scénu, slušné herecké výkony a sálem se potulující myšlenku, která však ne a ne se pevně usadit, natož pak zacílit divákovi přímo do těla a zasáhnout.
(zadáno: 1.1.2017)
Klasická precizní Fričova režie se tentokráte zaměřila na problémy, pokrytectví a sobectví společnosti. Žel se mi zdá, že text je až příliš spojen s dobou svého vzniku a přenos do současnosti ne zcela zafungoval. Nicméně už zmíněná režie, dále pak výprava a celková atmosféra, dávají inscenaci jedinečný ráz. Výkony Anežky Hessové a Hynka Chmelaře jsou standardně dobré, Miloslav König a Alena Štréblová hrají pak opravdu skvěle, ale nad všemi se mi zdá vyniká Tomáš Petřík. Jeho pastor Manders je ďábelský jak svým zevnějškem (a to nejen kontaktními čočkami), tak i celkovým pojetím. Působivé.
(zadáno: 31.12.2016)
Vzít text, který je výborně napsán a skvěle se pohybuje mezi humorem a dojetím, umožňuje divákovi vzácný pocit vcítit se do postav, které žijí ve svém vlastním světě, a tím jej pochopit, a předhodit ho divákovi jako čirou taškařici, kdy se obecenstvo může v drtivé většině jen bavit nad tím, jak to outsiderům v životě moc nejde, mi přijde jako promarněná příležitost stvořit hodnotnou inscenaci. Pokud byl cíl představení diváka jen pobavit, čemuž ochotně jinak slušně hrající M. Hofmann a F. Blažek posloužili, pak byl splněn. Pokud má divák i jiná očekávání, nechť raději sáhne po knižní předloze.
(zadáno: 31.12.2016)
Antická tragédie posloužila jako prostředek k ztvárnění manželské krize v současné době. Ženu, jež odlákala muže od jeho manželky, Zuzana Stavná vtipně pojala jako uvěřitelný obraz části současné zmatené generace. Dojde tak například na zaujetí mnoha zálib či anorexii. V kontrastu této povrchní bytosti pak o to více vynikne Jana Stryková jako unavená, ale stále odhodlaná Médeia, která se s nastalou situací nemíní smířit. Neřekl bych, že by vzniklo nějak zásadní představení, ale nastudováno je precizně a souboj mezi oběma ženami je hrán s potřebným zaujetím. Povedená "rubínovská" inscenace.
(zadáno: 31.12.2016)
Dvě jedinečné, ale zároveň odlišné pražské divadelní scény, se propojily (Strašnické divadlo a A studio Rubín). Lenka Havlíková a Jiří Pokorný nastudovali nelehký text Caryl Churchill, který tepe do všech bolestí světa. A servírován je divákům nesmírně promyšleně. Pomáhá k tomu jednoduchá scéna, hudba, ale třeba také kostýmy, jež herci postupně odkládají. Tomáš Kobr a Jakub Gottwald hrají své postavy s nebývalou intenzitou a skrze homosexuální vztah a vytrácející se lásku dávají průchod hněvu a zoufalství v plné síle. Navíc je chvílemi text upraven pro české společenské a politické prostředí.
(zadáno: 30.12.2016)
--- Zamřížovaný salónek kolaborujících dam --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.12.2016)
--- Podívejte se do reálné budoucnosti – „Slovo a dílo!“ v Rusku --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.12.2016)
L. Havlíková a E. Zembok zvolily pro zobrazení bezútěšné společnosti Mayenburgovu prvotinu. Životní příběh sériového vraha sledujeme jako soudní proces s prolínáním do Haarmannovi minulosti. Vypracovaná scéna přibližuje věrně atmosféru ponurého předválečného Německa, kde je cítit chudoba a absolutní ztráta morálky. Jen živé hudební vstupy trochu rozbíjely celistvost inscenace. Herecké výkony, kdy řada herců hraje více postav, jsou více než solidní, ale nad všemi ční J. Grundman. Jeho Haarmann má více poloh a všechny byly zvládnuty skvěle. Zásadní otázka, kdo vlastně nese vinu, visí ve vzduchu.
(zadáno: 19.12.2016)
(zadáno: 21.11.2016)
Bez zbytečného patosu, naopak trefně vystižený Karel Kryl. Nenásilně je zobrazena jeho osobnost například v porovnání s dobovými písničkáři, a také s mnohými dalšími, kteří se Karlu Krylovi chtěli vyrovnat a nemohou. Možná nejzdařileji je vystižena výjimečnost Karla Kryla ve vtipném (používajícím výhradně texty z písní) dialogem mezi velikánem a udavačem z Těšína. Je radost vidět, jak účinkující tato hra baví. Pokud byste snad postrádali pevnější dějovou linku, rozpráší vám tyto úvahy úchvatně německy zpívající Anita Krausová. A nakonec k tomu všemu patří i ten buřtguláš s cibulí. Dobrou chuť.