Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (735)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.2.2019)
--- Fun - relax - now --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 15.1.2019)
--- Drogy, incest, xenofobie… --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.11.2018)
--- Do tmy na sbírání bylinek --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.10.2018)
--- Faidra, prosebnice, Mínotaurus a další --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 5.10.2018)
--- Kde je zakopán pes? --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.9.2018)
--- Politické konfrontace a divadelní rozpor? --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 23.5.2018)
Výtvarně působivá inscenace s charismatickým Vasilem Frydrychem zřejmě stojí za zhlédnutí. Alespoň dle jiných ohlasů. Já se však nedokázal přizpůsobit nevyváženému tempu, což možná bylo zapříčiněno podivnou dynamikou textu. Scény, které měly působit jako exteriéry, postrádaly atmosféru. Vynechám-li některé nevýrazné herecké výkony, nepřišlo mi ideální pustit se do kopanického nářečí. Výsledkem byl podivný dialektický kočkopes. Nutno dodat, že jsem inscenaci viděl šest let po premiéře. Nedokáži posoudit, jestli měla hra dříve více energie, avšak v mnou zhlédnuté repríze zoufale scházela.
(zadáno: 21.5.2018)
Inscenace čítá šestici situací, v nichž vždy dojde určitým způsobem k vyhrocení. Občas se však stává, když je hra složená ze scének, že dochází k nevyváženosti, což je bohužel i případ Divokých historek. Jinými slovy jsou jednotlivé části inscenace nevyvážené, vázne tempo, přechody, vtip i herecké výkony. Nicméně nadšení a energii tvůrcům upřít nelze. Pokud přistoupíte na přehnanou expresivitu, můžete být chvílemi příjemně překvapeny. Jsem rád za seznámení s Divadlem Tramtarie. Rozhodně musím vyzdvihnout výkon Marka Zahradníčka, kterému zdatně sekundovali Vít Pištěcký a Dominika Hrazdílková.
(zadáno: 30.4.2018)
Doporučuji! V jakém jiném případě si objednáte divadlo rovnou k sobě domů? To jednoduše musí být netradiční zážitek! A nejde jen o prostředí, blízkost a samozřejmě atmosféru. Režisér Tomáš Staněk totiž vede všechny herce pevně, a přesto mají dostatek prostoru (teď přirozeně nemám na mysli velikost vašeho obývacího pokoje), aby prokázali svůj tvůrčí talent. Samostatnou kapitolou je pak výkon Ondřeje Kulhavého. Jsem přesvědčen, že vás představení bude bavit. Možná si pak jen posbíráte pár ledabyle pohozených špaget. A na procentuální hodnocení nehleďte, to jsem zvolil žel především díky textu.
(zadáno: 30.4.2018)
Na rozdíl od kolegů jsem ani neměl takovou nesnáz s textem, byť i já se přiznávám, že román V. Nabokova jsem nečetl, ale těch klacků, co mi pan J. Ondra hodil během představení pod nohy, bylo poměrně dost. Takže jsem se musel pozorně soustředit, abych nezakopl a už nezůstalo tolik chvil na skutečné prožití jinak zajímavé inscenace. Po vizuální stránce povedené, výkon především M. Dudka výtečný a hraní si se slovy či například tepání do kritiky, to rozhodně stálo za zhlédnutí. Nevím, jestli se vlastně dalo vytěžit z původního textu více, ale nijak zvlášť jsem předlohou i hrou zasažen nebyl.
(zadáno: 1.3.2018)
Pokud by se tvůrčí tým držel pouze Kafkovy povídky, trvalo by představení odhadem třetinu výsledného času. Ve Studiu Hrdinů si však s inscenací pohráli, a tak vznikla vizuálně nabitá, ale přespříliš natahovaná hra, jež díky svému pojetí samotný text odsouvá na druhou kolej. A protože nápaditá scéna, kouř či projekce nestačí na kvalitní a zaznamenáníhodnou inscenaci, zůstává jediný důvod pro návštěvu Zprávy pro Akademii. Tím důvodem je Zuzana Stivínová. Její precizní a detailní hra s hlasem, pohyby a celkový fyzický fond jest energií, kterou české divadlo potřebuje. Dobrá "Zpráva pro Diváky".
(zadáno: 28.2.2018)
První, co mě napadlo po zhlédnutí inscenace, byla nedotaženost. V textu i režii. Oskarovi Bábkovi je absurdní drama blízké, ale v této hře mi určitá promyšlenost, a tím i tah na branku, od něj scházela. Rozhodně však je napětí v ději cítit neustále, po herecké stránce se inscenaci nedá vytknout víceméně nic, naopak výkon Lukáše Krále je naprosto suverénní, a také scéna působí věrohodně. Ovšem aby mě absurdní drama skutečně zasáhlo, potřebuji zachytit jistý přesah. To se mi, a možná je to jen má vina, nepodařilo. Myslím, že hra mohla dostat více času k úpravám. Pak mohl být výsledek zdařilejší.
(zadáno: 28.2.2018)
Po Osamělosti komiksových hrdinů přišla stejná tvůrčí skupina s další zajímavou látkou. Příběhem posádky Apolla 11. Jenomže oproti předchozí inscenaci a nepřebernému množství nápadů, je v tomto případě hra už od začátku limitována doslovnými přepisy komunikace mezi posádkou a řídícím centrem. Skulinek, jak do představení vměstnat humor a hravost, je sice nakonec dostatek, jinak se ale jedná především o audiovizuální mejdan, jemuž by spíše slušel hlavní sál klubu Roxy. Tím však tuto složku inscenace nekritizuji, naopak hudba Iva Sedláčka je působivá. Jako celek je ale hra jen malý krok pro NoD.
(zadáno: 9.2.2018)
Hostující renomovaný režisér Jan Klata se zaměřil především na mužskou agresivní macho nadřazenost v podobě zobrazování chtíče nad de facto bezvýchodným údělu ženy. Vybrat si jedno téma a tomu podřídit celou inscenaci byl jistě správný postup, bohužel se však nepodařilo utáhnout celé představení tímto směrem, a tak je řada scén nepřirozeně natahována, nepomáhá "přepálená hudba", registrujeme jednoduchý humor na hranici trapnosti... tím vším je naléhavost sdělení rozmělňována. Silně však vyzní alespoň konec. Ovšem jako už poněkolikáté i díky výkonu Terezy Dočkalové má návštěva inscenace smysl.
(zadáno: 5.1.2018)
Bohužel mne tato inscenace podstatně minula. Přestože herecky se jedná o vyrovnané a kvalitní výkony, scéna je nápaditá a vytváří přesvědčivý dojem, živá hudba je ideální kulisou a pomalé tempo odpovídá poetice této hry, nepodařilo se mi proniknout do zákoutí textu. Přiznávám, že jsem dost možná vše nepochopil, a také jsem se nechtěně řídil radou Lindy Bassett, jež si ve hře Caryl Churchill zahrála v Londýně, a sice "Nesnažte se v tom hledat přísnou logiku a nechte na sebe text působit." A nezapůsobil. Na podobné téma jsem viděl řadu pro mne daleko povedenějších představení. Posuďte však sami.
(zadáno: 4.1.2018)
Žel to vypadalo na proběhnutí tajné domluvy, že hrát se bude až v druhé polovině představení, jež už má energii, spád a herecky zcela nepřirozeně vyniká nad první polovinou, která pomalým rytmem diváka téměř uspává. Možná by neškodilo se více věnovat textu, než scénografii, symbolům a projekci, což jsou podobně jako hudba jen doprovodné aspekty nijak výrazného představení. Rovněž obsazení K. Cibulkové do ústřední role očekávaný přesah nemá. Přesto je, jak jsem napsal, po přestávce inscenace příjemně svižná, což výsledný dojem značně vylepšuje. Stále ale převládá pocit promarněné příležitosti.
(zadáno: 28.12.2017)
Zajímavý a silný motiv hry byl absolutně rozbit naprosto iracionálním chováním obou postav, přičemž vyvrcholil natolik absurdně, že veškeré napětí a plíživou tíseň jednoduše uškrtil na katově uzlu. Přidám-li k tomu dost nepochopitelný rytmus inscenace, ve kterém se nejprve vše nepřirozeně dlouze natahovalo, aby se pak na konci naopak pokusilo stihnout ještě co nejvíce sdělit, vyšlo mi z toho bohužel dosti nesourodé představení. Nicméně rozhodně návštěvy nelituji, protože minimálně herectví Vilmy Cibulkové bylo radost sledovat a rovněž hudba Petry Horváthové měla příjemně mrazivou atmosféru.
(zadáno: 14.12.2017)
--- Dotěrný bulvár, odtažitá inscenace --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.12.2017)
Bohužel jsem od této konkrétní trojice účinkujících čekal více. Je to svým způsobem odvážný Voice-band, rozhodně precizně secvičený a ze souhry také vzniklo vlastní vyjadřování. Navíc je hezky prezentovaná trapnost provázející komunikaci. Vlastně jsme společně strávili hodinu, která nebyla nepříjemná. Pro většinu diváků zdál se to být jistě velký zážitek, ale já si nemohu pomoct, čekal jsem, že budu více osloven, že alespoň částečně prosákne nějaké sdělení. Takhle jen prošel kousek, který toho mnoho nezanechal, což mi u těchto tvůrců bylo líto. Dle ohlasů jsem ale zřejmě v suverénní menšině...
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Přestože se mi však pověstný dramatický oblouk nepodařilo spojit, zůstal neotřesitelný zážitek a neutuchající zájem o další Bambuškovu tvorbu. A slova „Chována v nitru hvězda žhne... Ten, kdo ji cítí, neutone" mi v hlavě zůstala navěky.
(zadáno: 12.9.2017)
Her a děl o třicátnících a jejich problémech je opravdu celá řada. Aby však stála za řeč, je potřeba, aby text nabídl i něco víc. Už jen ty postavy... na jedné straně úspěšný, movitý, pohledný chlapík, žijící s kamarádem, přesným opakem. A samozřejmě, že ten krásnější je tak trochu svině, zatímco outsider je roztomile hodný. K tomu máme mladou zapálenou feministku žijící pro změnu se svým pravým opakem. Celé to zamíchejte, promíchejte, přidejte až kýčovitou projekci a máte vzorově průměrnou inscenaci, kterou nezachrání ani snažící se herci. Název se však vzhledem k výsledku povedl na jedničku.
(zadáno: 12.9.2017)
Enormně natěšen z více než povedeného temného Pomezí jsem přijal Pozvání do jičínské Valdštejnské lodžie na zahradní slavnost. Ještě však než se zhruba po hodině produkce otevřela rozsáhlá zahrada, začínala u mě stoupat obava, že tentokrát s postavami či geniem loci tak úplně souznět nebudu. Potvrdilo se. Ano, Pozvání potěší interaktivní duše, ano, hra má poselství, ano i jednotlivé postavy postupně odkryjí svá tajemství, ale... Snad to bylo rozlehlým prostorem, nedokáži posoudit zda také nebyl na vině trochu scénář či režie, ale přišlo mi to jako letní oddychovka, než se zas vrátím do Pomezí.
(zadáno: 6.9.2017)
Tento text, který považuji jednoduše za špatný, má tak maximálně dobrý námět. Ovšem hodinu sledovat váhavost hlavní mužské postavy a v doprovodu evidentně vnitřně rozháranou ženskou postavu, to vše s minimálním posunem, zdá se mi býti v lepším případě nudou. Naštěstí toto představení je o něco kratší, než to před lety hrané v Ungeltu. Ocenit se pak dá jistě snaha obou protagonistů, ale protože vím, že K. Vaňková i K. Lepšík umí velmi dobře jiné herecké polohy, přišla mi celá hra jako jejich trápení se s tím, kterak k postavám přistoupit. Pravdou však je, že vydolovat z toho víc snad ani nešlo.
(zadáno: 30.6.2017)
Krásný text, který mám v obzvlášť velké oblibě, je však společně se solidním výkonem Martina Peška to jediné, co stálo za návštěvu představení. Zvolené zdlouhavé tempo, strojově odříkaný text či nevyužití chytrých a vtipných situací, to jsou jen některé připomínky. Naději, že alternovaná verze dopadne lépe, vzhledem k nejisté režii bohužel také moc nemám. Například i v jiných inscenacích skvěle hrající Lukáš Ruml působil nepřirozeně zakřiknutě. Ovšem pokud jste Na dotek ještě nikdy neviděli, věřím, že zážitek kvůli zmíněnému brilantnímu textu budete mít dostatečný.
(zadáno: 15.6.2017)
Vizuálně pěkný a velmi zvolna podaný vtip, jenž by při stopáži skeče Monty Pythona zanechal hluboký zážitek s respektem. Rozhodně nepatřím mezi vyznavače klasických děl držící se striktně předlohy, případně ctící blankvers. Naopak. A David Jařab pojal Macbetha skutečně po svém a novátorsky. Navíc v příběhu bylo použito několik zajímavých pohledů na charaktery postav. Jenomže... ano, dost možná budu v menšině, ale tohle byl prostě neúměrně protažený experiment, který jsem rád viděl, zaznamenal, ale nic víc z toho nezůstalo. Na tak kvalitní tvůrce mi to přišlo hodně málo. What to say? Nothing.