Redakce

Lukáš Holubec

redakční zkratka: luk

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (653)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 7 8 9 10 11 12 13 14 15 > >>

(zadáno: 21.4.2017)
Nádherná výprava, choreografie, pohybové části... na to vše se velmi příjemně dívá. Navíc režisér Jan Holec vede herečky a herce jistě a dokáže se věrně držet předlohy. Bohužel je upozaděno to zásadní, a sice sdělení o netečnosti lidí, egoistickém vidění světa jednotlivcem, který si raději hledí svého, než aby zasáhl do blížícího se neštěstí, jež prochází kolem. Přitom po téhle myšlence jistě tvůrci šli, neb její aktuálnost je nezpochybnitelná. Představení nicméně doporučuji, jen je potřeba nenechat se zlákat obrazovou přitažlivostí, ale zuby nehty se držet textu. Asi to zkusím ještě jednou.
(zadáno: 21.4.2017)
Celou inscenaci provází hraní si s jazykem a slovní hříčky, na kterých si dal Milan Šotek skutečně záležet. Bohužel je to to jediné, co hra nabízí divákovi. Možná bych ještě zmínil loutkářské umění s bramborami v podání Anity Krausové a Jiřího Suchého, ale to je asi tak vše, co stojí za zmínku. V případě, že by se jednalo o představení pro děti, či dospělé, kteří se do dětství již vrací, mohlo by své opodstatnění mít. Takhle zůstal jen "tak trochu zvláštní kabaret". Pokud však byl záměr odreagovat se od běžného divadla, můžete si tu bramboračku klidně objednat. Ovšem schází více soli a pepře.
(zadáno: 21.4.2017)
Ptáci jsou jen záminka. Vy budete sledovat lidské bytosti na pokraji samotné existence nebo už dost možná za ní. Jak žít když už nikdy svět nebude takový, jaký ho znáte? Co si ponechat z lidství? A co obětovat? Pro postavy je riskantní opustit svůj úkryt, ale vy prožijete napětí, které provází každého jedince, jenž je uvězněn s podobně zoufalými lidmi s neexistující budoucností. Úzkost a bezvýchodnou situaci zvládl celý inscenační tým naprosto věrohodně. V pevné režii M. Vokouna zaujme především ústřední dvojice v podání D. Šoltýsové a D. Bambase. Ani jsem nedýchal. A to ani o přestávce...
(zadáno: 11.4.2017)
Ztřeštěné, výstřední, zuřivé, náruživé. Polská "generace nic", pro níž je svoboda pouze prostředek ke konzumnímu stylu života, ale zároveň si s tím vlastně nevědí rady, zobrazil strašnický tým věrohodně. Postavu Jakuba Gottwalda obklopovala pětice natolik nesympatických žen, že mi ho bylo celou dobu líto, i přes to, že sám zobrazoval typického představitele tápající generace. Zdařilo se navíc zakomponovat i promlouvání samotné autorky, čímž vznikla trefná a autentická výpověď. Škoda, že se nepodařil lépe vystavět příběh, což ovšem mohl být záměr, neb jaký mají vlastně oni lidé životní příběh?
(zadáno: 11.4.2017)
Základem pozoruhodnosti inscenace je stavba a poselství textu, jenž si režisér Martin Satoranský sám přeložil. K němu se přidala i scéna, která sdělení hry pomáhá a nepochybně samotná režie. Ač má Svolení hodně prostoru pro komediální scény a účinkující je také bohatě využívají, nejvíce oceňuji tepání do lidské potřeby pevně ukotvit v jistém neotřesitelném postavení, které následně rozvíjí v nezbytnou nadřazenost. Vůči společnosti, vůči ženě, vůči Bohu... Hra tak poskytuje dostatek námětů na přemýšlení o lidské (ne)přirozenosti. Herně pak nemohu nic vytknout Jakubovi Kropáčkovi a Adéle Koutné.
(zadáno: 6.4.2017)
Věřte, že teambuilding v podání M. Bambuška na základě textu E. Jelinek není radost, ale dřina a sáhnutí si na dno sil, stejně jako se to stalo tisícím dělníků při stavbě vodní elektrárny v Kaprunu. Nad tím vším pak mrská bičem samotný ďábel ve vskutku infernálním podání M. Sidonové. K tomu si připočtěte živou hudbu, vizuální stránku, hraní si s prostorem, tak jak to M. Bambušek umí a vyjde vám, že vznikla hra, jež klade množství nepříjemných otázek od přehlížení historických skutečností až po současné bavení se bez špetky pokory s cílem vysát všechny podobně jako dělníky stavějící velké dílo.
(zadáno: 6.4.2017)
Čtyřicet let starý text uvedli ve Strašnicích s překvapivě uvěřitelnou aktuálností. Vyvrženec společnosti v suverénním podání Michala Balcara nenechává ve svém monologu diváky na pochybách, že ač vlastně přesně neví kudy kam, má jisté přesvědčení, které bude prosazovat, ať už je společnost naladěna jakkoliv. Zoufalá snaha postavy navodit smysluplný dialog pak nezadržitelně směřuje ke konci, který jednoduše nemůže být happy endem. Ve Strašnicích vznikla další hra, jež klade neodbytné otázky, které si divák musí zodpovědět sám, což potvrzuje, že dramaturgie tohoto divadla jde správným směrem.
(zadáno: 6.4.2017)
Hra D. Košťáka je napsána příjemným poetickým jazykem, ve kterém je i řada detailů krásně vyobrazena. Celé téma, kde jízdy taxíkem skrze matičku Prahu mají podobnost s plavbou v přítomnosti převozníka na bájné řece Styx, je rozhodně zajímavé, a neméně pak osudy všech postav, ve kterých hrají prim postoje k mezilidským vztahům. Hra S. Turunen pak na jeviště přivádí trojici žen a sleduje jejich hledání ukotvení v současné společnosti. Obě hry vznikly jako dárek k 10. výročí Divadla Letí, a kdo měl možnost tento prezent rozbalit, strávil sto minut s vlastně dost povedeným divadelním polotovarem.
(zadáno: 4.4.2017)
Oskar Bábek napsal další pozoruhodnou hru, a tak jako v Torpédu pro tebe do ní obsadil Jana Búrika a Richarda Rozkovce. I tentokrát si vybral lehce absurdní zápletku, kterou nápaditě rozvíjí skrze humor jemu vlastní, čemuž zmínění aktéři zručně pomáhají. Kromě vtipu je největší předností inscenace znatelná souhra účinkujících. Přestože se celá hra odvíjí v jakési čekárně na poslední soud, vážná linka a určité napětí tu úplně nevyniká, což je dost možná největší škoda. Ovšem nutno dodat, že jsem značně ovlivněn srovnáváním s těžko překonatelným Torpédem pro tebe. Rozhodně si však nenechte ujít!
(zadáno: 4.4.2017)
Další původní český text o elitách a elitářství ve Studiu Hrdinů. Námět zkoumající českou identitu je však spolu s hereckými výkony to jediné, co si z inscenace lze odnést. Jakoby Petra Hůlová neměla dostatek času hru domyslet, dopsat. Při sledování stále se opakujících a přidávajících znepokojujících otázek, to vše de facto bez režie, není udržet pozornost úplně jednoduché. A hlavně schází myšlenka. Jestli to mělo být pouhé varování, kam se může naše zem dostat, tak to tedy strach mám, ale možná spíš na kulturním poli. Ovšem ještě jednou vyzdvihnu trio hereček, ty za návštěvu inscenace stojí.
(zadáno: 3.4.2017)
Komedie, ve které nefungovalo to hlavní, humor. K celkovému lepšímu vyznění, než že se potkala nuda s trapností, nepomohly ani násilně vložené vulgarismy, které naopak zdůraznily, že na vtip se bude tlačit za každou cenu. A tlačilo si silně, leč marně. Zoufalému výsledku navíc uškodil i zřejmě režijní záměr pojmout inscenaci jako vážné poselství v realistickém provedení. I to se minulo účinkem. Obávám se, že hra se vydala přesně cestou, která nezaujme ani pravidelného návštěvníka Fidlovačky, ani diváka, jenž chtěl dát Fidlovačce šanci.
(zadáno: 31.3.2017)
--- 6 sester Martina Satoranského --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2017)
--- A pak to přišlo --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.3.2017)
Skutečnost, že krev nejde jen tak smýt, povýšil Michal Hába v první polovině hry na nosný motiv. Do popředí inscenace se dostaly čarodějnice, které považuji za základ Shakespearovy hry. V této úpravě však efekt převyšuje sdělení, navíc bych neřekl, že by potoky krve byly něčím, co tu ještě nebylo. Vysvětlení možná nabízí druhá polovina, kde je především ve filmových dotáčkách vyobrazen výsměch všem kýčům a patosu, čímž vlastně Michal Hába dost možná vykládá své pojetí Macbetha. To rozhodně zajímavé je, žel nevyrovnanost inscenace a její natahování převažuje nad možným zážitkem s přesahem.
(zadáno: 22.3.2017)
Skrze vztah mezi Augustem Strindbergem a jeho ženou, taktéž představitelkou rolí v jeho hrách, a skrze vztah úspěšného autora k ostatním osobám, můžeme sledovat jisté mocenské tahanice v divadelním prostředí. Mně však evokovaly tvrdé boje mezi nadřazeným mužem a podřízenou ženou, případně mužem ve vysokém postavení vůči lidem, jimiž svým způsobem pohrdá, přestože je nutně ke své pozici potřebuje. To je samozřejmě tak aktuální! Tomáš Kobr jako Strindberg je přirozeně nejvíce v popředí dění, nicméně každá postava si svůj kus jeviště dokáže urvat. Výtečná souhra. To vše v pevné režii Jakuba Šmída
(zadáno: 21.3.2017)
Moji značnou averzi k české klasice dokázalo přemoct až právě toto provedení dvou kusů v jednom. Jan Holec se svým týmem vytáhl to podstatné, revoltu žen, jež se postaví proti svému okolí a s neobvyklou silou, kterou mají právě ženy, čelí všem nepřízním a podstupují tak zřejmě předem prohraný boj. A byť umlčeny růží, rozhodně ve stoje. Přesně takhle si představuji ztvárnění více než sto let starých her. Vybrání tématu, které zůstává stále aktuální, a jeho představení divákům mladými, nadšenými herečkami a herci, ze kterých entuziasmus doslova prýští. Vše podtrženo vhodným hudebním podkresem.
(zadáno: 21.3.2017)
Místy až radikální úprava, která nechala například zmizet postavu Mášina muže Kulygina, umožnila téměř celému ročníku katedry činohry DAMU hrát bez kudrlinek, na dřeň, vyostřit vztahy mezi jednotlivými postavami, a tím odhalit skutečnou podstatu dramatu. Touhu po něčem, co postupně nepřichází a nikdy nepřijde. Marné naděje jsou přítomny po celém sále Disku. Je třeba zmínit, že herecká souhra je perfektní, a byť z pánského osazenstva mírně vyčnívá Viktor Javořík, je znát, že jako celek tato ostříhaná inscenace obstála. Představení nelze než vřele doporučit. Pocítíte, kterak lze promarnit život.
(zadáno: 21.3.2017)
Výjimečné osobnosti nechají nahlédnout diváka do svých myšlenek, objasňují svá jednání a navozují navenek příjemnou atmosféru roku 1913. To, že pod povrchem se blíží osudný rok tolik cítit není, což byl zřejmě záměr. Nicméně jde skutečně jen o přehlídku známých postav, a protože logicky každé osobě může připadnout jen krátký čas, v němž se chce předvést, proběhne inscenace jako sled obrazů, byť pěkně zahraných. Pustit se do dramatizace takové knihy svědčí o odvaze tvůrců Tygra v tísni, ovšem vyjma slušných hereckých výkonů ve mně ten zásadní pocit, a sice že se blíží tragédie, probuzen nebyl.
(zadáno: 20.3.2017)
Režisér Radim Špaček z textu vybral kombinaci tápání mladé generace v hledání sebe sama a komplikaci vztahů mezi lidmi. Že to je na pozadí bisexuality, mi nepřijde podstatné. Jde o určité citové ukotvení, jež se nedaří. Výtečný výběr herců a práce s nimi, pak ve spojitosti s jednoduchou scénou, funguje a emoční hru tak může hrát divák spolu s účinkujícími. A protože se jedná dle mě o postavy v mnoha odstínech nesympatické, měl jsem téměř nutkání k nim sám promluvit. I to je dost možná známka kvality představení. Nenechá vás jen přihlížet, ale především přemýšlet a pokusit se projevit empatii.
(zadáno: 13.3.2017)
Explosionalismus je v inscenaci představen spíše jako životní postoj a filosofie Vladimíra Boudníka, který si zcela po právu zasloužil vlastní divadelní hru. Navíc ztvárnění jeho postavy Šimonem Krupou je maximálně věrohodné. Ti, kdo neznají Boudníkův život, mohou chvílemi tápat, protože zobrazení jednotlivých situací je často vytrženo z kontextu, ale přesto hra drží pohromadě a její obraz a poselství explosionalismu se podařilo divákovi předložit srozumitelně, čemuž nahrál i nelehký životní osud s častými depresemi na pokraji rezignace. Šimona Krupu také pěkně doplňuje Kateřina Císařová.
(zadáno: 7.3.2017)
Přesná Pavlína Štorková v titulní roli obklopena elektrikou a v marném boji proti populistickému Kreónovi podává další ze svých precizních výkonů. Pokud k tomu připočtu poměrně věrohodné zasazení děje do neurčité doby, ze které cítím určitý závan dystopie, a povedené zobrazení strachu ze smrti, vychází z toho lehce nadprůměrná inscenace. Kdyby postupem času text neztratil na naléhavosti, a naopak se upravil, aby místo klasických Fričových hrátek a výkřiků zůstal konzistentní, mohla mít hra zajímavou výpovědní hodnotu. Jistě by pak po zhlédnutí zůstal zásadnější dojem, než jen "pěkně udělané".
(zadáno: 2.3.2017)
Vojtěch Bárta velmi křehce převzal krizové stavy a myšlenky, které Max Blecher zobrazuje ve své literatuře, a vytvořil krátkou koláž, kde dominují dva motivy. Motiv těžce uchopitelné puberty dospívajícího chlapce a motiv pobytu a styku s nemocničním prostředím. Tato zdánlivě neslučitelná témata se podařila propojit jen částečně, ale to možná ani nebyl záměr. Střet zdravých s nemocnými, surrealistické vidění světa a citlivé pojetí Vojtěcha Bárty, dělají z inscenace zajímavé představení, které vás skutečně vtáhne do pocitů bezprostředního neskutečna. Otázkou je, zda nešlo sdělit ještě více...
(zadáno: 2.3.2017)
--- Hledání sebe sama v obýváku --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.2.2017)
--- Příběh za víc než za korunu --- (více v článku na blogu)

Další stránky hodnocení: << < 7 8 9 10 11 12 13 14 15 > >>