Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (735)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.12.2017)
--- Kolik váží vlastní pohodlí? --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.12.2017)
Krásně napsaná vánoční "anti-idyla". Děj žene dopředu možnost zprostředkovat divákovi myšlenky jednotlivých postav a v druhé polovině představení i náhledy do dospělé budoucnosti zatím ještě nezkažených dětí. Inscenace tak nenásilně zobrazuje důležitost životních hodnot v rámci rodiny, a především smutný důsledek výchovy a příkladů rodičů na děti a jejich další život. Příjemně představením provází živá hudba, a i přes patrnou neveselost se divák dočká naděje, jež sebou každé Vánoce přinášejí. Vyrovnané herecké výkony, ze kterých lehce vyzdvihuji Ivanou Machalovou, podtrhují nebývalý zážitek.
(zadáno: 19.12.2017)
Předloha, která se věnuje nejistotě v partnerských vztazích, je dle zpracování jistě zajímavá. A právě kvalita textu a chladnější atmosféra inscenace zajišťují, že hra příjemně plyne a posouvá příběh nenásilně dopředu. Natálie Nováková, jež hraje navenek živější postavu, si na jevišti s Karin Vápeníčkovou rozumí, čímž je jejich vztah ztvárněn přesvědčivě. Přesto scházelo větší sžití se s postavami nebo větší porozumění jejich vnitřnímu rozpoložení. Pravděpodobně i pevnější režie Kryštofa Lepšíka by docílila větší dramatičnosti, nicméně celkově vznikla inscenace, která si zaslouží pozornost.
(zadáno: 19.12.2017)
Daleko více než pompézní scéna a důmyslnost postrádající kostýmy mě zaujalo původní téma. Hledání tvůrčí inspirace. T. Dianiška se s postavou Williama Shakespeara sžil pevně, a proto bylo velmi uvěřitelné jeho tápání na poli psaní i následně na poli romantického vzplanutí, kde mu K. Trnková sekundovala překvapivě výrazně a velké jeviště jí nečinilo žádné potíže, naopak. Zbylá část souboru dostala příležitost především ve vděčných scénách divadla na divadle, kde si každý urval svůj prostor. Nejlépe pak obstál Radek Valenta. Na Palmovce vznikla příjemná inscenace s přesvědčivou ústřední dvojicí.
(zadáno: 19.12.2017)
--- Švejkuan --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.12.2017)
--- Dotěrný bulvár, odtažitá inscenace --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.12.2017)
Dlouholetá vlajková loď repertoáru Švandova divadla, jež připlula od dánských břehů, aby stejně jako ve své domovině s humorem bez kudrlinek připomněla, že jak Dánové, tak Češi se rádi strefují do sebe samých a zobrazují tak vlastní naivitu, hloupost i vychytralost, je dost možná i nejvýraznější režií Daniela Hrbka. Námět velmi rychle rozehrává řadu komediálních situací, čímž je divák celou dobu na mohutné vlně, která baví. Michal Dlouhý tu jako herec ve hře bohatě uplatňuje svůj energický projev ve vzácné souhře s úsporným, ale precizním herectvím Kamila Halbicha. Přeji další a další reprízy.
(zadáno: 12.12.2017)
Jakub Krofta se po pěti letech vrátil režírovat do ČR a hned v rámci krásného projektu, v němž byla hra Cizí jazyk postupně nastudována v celé Visegrádské čtyřce. Autorka na základě postavení kultury a umělce stvořila dílo, které rozvíjí řadu zajímavých témat. Ať už se jedná o atmosféru na filmových workshopech, smlouvání při vzniku literárního díla, a také ožijí i samotné fiktivní postavy, jež posouvají hru zase dál. Plynně a nenásilně pak přechází v témata politická a zobrazuje aktuální neutěšenou situaci v celé V4. Divadlo X10 opět nabízí pravou, poctivou alternu. Po sehrání to bude skvost.
(zadáno: 12.12.2017)
Bohužel jsem od této konkrétní trojice účinkujících čekal více. Je to svým způsobem odvážný Voice-band, rozhodně precizně secvičený a ze souhry také vzniklo vlastní vyjadřování. Navíc je hezky prezentovaná trapnost provázející komunikaci. Vlastně jsme společně strávili hodinu, která nebyla nepříjemná. Pro většinu diváků zdál se to být jistě velký zážitek, ale já si nemohu pomoct, čekal jsem, že budu více osloven, že alespoň částečně prosákne nějaké sdělení. Takhle jen prošel kousek, který toho mnoho nezanechal, což mi u těchto tvůrců bylo líto. Dle ohlasů jsem ale zřejmě v suverénní menšině...
(zadáno: 11.12.2017)
Linda Dušková se v autorské inscenaci vrhla na zajímavé a svým způsobem tajemné téma spánek a s ním spojené poruchy. Překvapivě ani tak nejde o postavu Sandmana, jak napovídá název, ale spíše o zaměření se na zkoumání různorodých strachů, jež jednotlivé postavy prožívají. Ať už jde o narkoleptika, somnambula nebo dvojici žen, z nichž jedna trpí tím, že se jí sny nikdy nezdají, zatímco druhá nespí, jelikož se její sny plní. Po herecké stránce je inscenace naprosto zvládnutá. Bohužel jsou všechna témata pouze naťuklá a celek nedrží zcela pohromadě. Příjemné představení, ale potenciál nevyužit.
(zadáno: 8.12.2017)
Opusťte náš hlučný svět a buďte součástí planety, která zvuky vnímá zcela jinak. Zažijte interaktivní výlet, v němž záleží na zachycení rytmu, a na kterém uvidíte hru se světly a hlasy. Režisér Jiří Adámek stvořil v úchvatné spolupráci s hudebníkem Markem Doubravou ani ne tak inscenaci jako spíš vlastní vesmír, v němž se rozvíjejí abstraktní představy především dětí. Jsem neskonale rád, že jsem sám ještě dítě a mohl tak být plnohodnotnou součástí představení, které se dá jedním slovem nazvat kouzelným. Netřeba dalších slov, ta nejsou podstatná, důležité jsou pouze libozvuky, jež vás obklopí...
(zadáno: 7.12.2017)
Nádherná pohádka, ve které není ani zrnko podbízivosti. Humor, jenž spojuje účinkující s divákem (a často i dospělé) je chytrý a laskavý. Určitě není pro děti těžké se do příběhu ponořit, protože scéna, které dominuje obrovský strom, se během představení rozšíří po celém divadelním sále a všichni tak mohou putovat s trojicí mládenců, jejichž charaktery jsou pro poselství směrem k dětskému divákovi tím hlavním. Zatímco A. Polák zobrazuje načinčanou povrchnost, J. Kniha těžko definovanou podlost schovanou pod maskou humoru. Snad si děti odnesou, že neradno věřit oběma. Zážitek si odnesou určitě.
(zadáno: 7.12.2017)
Notoricky (!) známý text V. Havla pojal režisér J. Ondra velmi svižně, vtipně, a ačkoliv se od něj nijak nevzdaluje, má toto zpracování hned několik příjemných překvapení. J. Ondra se ale také obklopil těmi správnými lidmi. S výpravou spolupracoval s P. Hovorkovou a scéna, jež je tvořena bednami s lahvovým pivem Ferdinand vás hned na začátek vtáhne do prostředí pivovaru (navíc to milé spojení názvu piva a postavy). V něm pak J. Panzner předvádí intelektuála s velkou precizností a L. Šolc sládka skvěle přirozeným způsobem, čímž pak onen zvrat, zklamání a lítost na sebou samým o to více vyzní...
(zadáno: 7.12.2017)
Přestože jsem v textu úplně nic převratného neobjevil, musím uznat, že je propracovaný a pro jeviště upravený precizně. Pozornost udrží přeskakování v čase, čímž si divák postupně skládá příběh dospívající dívky v nejedné nelehké životní situaci, což mě nesmírně bavilo. A samozřejmě nelze nezmínit výkon Diany Tonikové. To jak suverénním způsobem dokáže ztvárnit hlavní postavu jednou v prepubertálním věku, pak zase na prahu dospělosti, následně opět o několik let zpět, to je skutečně krásná ukázka pohotového herectví. Ovšem tuším za tím i náročnou práci režiséra Šimona Dominika. Velmi povedené.
(zadáno: 7.12.2017)
Bartlettův text o tom, kam až zajde mladý pár kvůli materiální jistotě ve střetu s vrstvou lidí, pro které je vzhledem k jejich ekonomickému pohodlí sociálně slabá skupina pouze lovnou zvěří, je silný sám o sobě. Jiří Pokorný navíc drží pevně v rukou stavbu příběhu i s jeho gradací. Měl bych některé výhrady ke scénickému řešení nebo k některým pasážím (obzvláště jedné taneční), ale jako celek je inscenace silná a úderná. Gabriela Pyšná hraje nesmírně energicky, Klára Trojanová dodala své postavě potřebný chlad a odstup, ale náramně dobrým tahem se ukázalo především obsazení Michala Balcara.
(zadáno: 6.12.2017)
Mnohovrstevný text asi neprošel důslednou dramaturgickou úpravou. Pokud to tedy vůbec šlo. Jiný divák třeba pochytí více, ale já jsem přesvědčen, že zůstalo mnoho témat, která se na pódiu střídají se zbytečnou rychlostí. Když k tomu přidám vracející se retrospektivní scény, není věru jednoduché selektovat různé linie příběhu, zajímavé myšlenky a osudy obyvatel slovácké vesnice. Mrzí mne výše zmíněné, protože jinak se jedná o pozoruhodnou inscenaci se zajímavým scénickým řešením, solidními hereckými výkony, z nichž ztvárnění dospívající dcery Ivanou Uhlířovou je dostatečně kvalitní pozvánkou.
(zadáno: 6.12.2017)
Pro končící ročník katedry činoherního divadla ideálně zvolený text. Bílá, sterilní scéna věrohodně navozuje atmosféru uniformovaného školství a internátu. Z předlohy se podařilo zachytit to nejdůležitější, což jsou dle mě neustálé pochyby ústřední postavy o přizpůsobení se, loajalitě, poslušnosti, přínosu vzdělání, které Törlesse trápí. Vladimír Pokorný zvládl nejistou povahu ztvárnit přesvědčivě a svůj působivý výkon podtrhl důvěryhodným závěrečným monologem. I ostatní účinkující zvládli své postavy víceméně bez problémů, čemuž pomohla jistá a spolehlivá souhra, a tedy dobrá práce režiséra.
(zadáno: 6.12.2017)
Michal Hába - Václav Havel - Ferdinand Vaněk. Intenzivní One Man Show s filozofickým přesahem na téma "Jaké je postavení intelektuála v dnešní době?". Společný nepřítel je rozmělněn, žijeme v informačním chaosu. Michal Hába civilním a uvěřitelným projevem střílí i opakovaně do publika zásadní otázky a úvahy, čímž se snaží docílit společného přemýšlení. Jeho výkon je dostatečně přesvědčivý, přiměřeně apelativní, navíc má hra promyšlenou skladbu, do které vhodně zapadají i hudební intermezza. Otázkou však zůstává, zda si na představení najde cestu i širší publikum. Inscenace by si to zasloužila.
(zadáno: 4.12.2017)
Viděno na Festivalu studentského divadla v Celetné. Určitý potenciál, jenž se v textu nachází, byl ztracen zřejmě již někde při zkoušení. Snahu účinkujících v Celetné nepodpořilo ani netolerantní publikum, takže nakonec zbyl jen svérázný projev Matěje Podlešáka. Tempo uvadalo a uvadalo, myšlenky se rozplývaly, a tak i závěr vyzněl prázdně. Bohužel.
(zadáno: 4.12.2017)
Jedná se o zajímavé pojetí románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse okořeněné myšlenkami Thomase Berhharda a Reinera Maria Rilkeho. Inscenace je zaměřená především na autoritářské vedení moci nad druhým v podání Filipa Březiny jako Reitinga a Josefa Honzíka jako Beinberga, čímž je však potlačena prezentace Törlessových myšlenek a hra ochuzena o nesmírně zajímavý prvek. Pavel Neškudla jako Basini předvedl svůj standard a Anita Krausová v mnou viděné repríze sehrané pánské kvarteto doplnila ideálně. Rozhodně tedy stojí za vidění, byť na naléhavosti sdělení by se ještě dalo zapracovat.
(zadáno: 30.11.2017)
--- Časy se mění --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.11.2017)
--- Díky, veliteli, lidstvo vám to nikdy nezapomene --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.11.2017)
Zdramatizovat Frischův text má bohužel řadu úskalí. Jednak nemohli herci vyjma Martina Fingera dostat více prostoru, což vzhledem k jejich kvalitám zamrzí, pak také vzhledem k technicistnímu stylu života hlavní postavy nebylo snadné dostat do inscenace emoce. Někomu třeba mohlo vadit časové prolínání scén, přesto však tvůrci stvořili kvalitní kus, a především vsadili na vynikajícího Martina Fingera, jenž cynismus a  odtažitost umí svým skromným, ale dostatečně silným hereckým projevem ztvárnit naprosto věrohodně. Možná je i škoda, že hra nevznikla jako monodrama, rozhodně ale stojí za vidění.
(zadáno: 20.11.2017)
Vůbec si nejsem jistý, zda se jedná o dramatický text. Nicméně rozumím, že byl uveden ve Studiu Hrdinů, které se na reflexe doby zdůrazňující společenskou vyprázdněnost poslední dobou zaměřuje. Inscenace je však spíše experiment, a to v mnoha ohledech. Od struktury textu, přes světelné efekty až po specifické posloupnosti scén. Je jistě správné, že divák musí být celou (mimochodem dost dlouhou) dobu představení ve střehu, ale po nějaké době mi vlastně nepřišel text nijak zvlášť zajímavý, a přestože herecky byla inscenace zvládnuta precizně, šlo pro mne skutečně o sérii bezdůvodně hraných aktů.
(zadáno: 16.11.2017)
--- Jenom já a pes --- (více v článku na blogu)