Redakce

Lukáš Holubec

redakční zkratka: luk

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>

(zadáno: 6.9.2017)
Road movie dvou outsiderů, teenagerů je nejen tím pravým tématem pro mladé adepty herectví, ale perfektně provedenou inscenací, na kterou je radost se dívat. Jako by člověk s nimi seděl v tom starém autě a jel s těmi kluky vstříc neprobádanému světu. Kanwar Šulc snad ani nehraje, on je prostě Tschick! Výtečný výkon. Stejně tak se v mnou viděné repríze dařilo Vojtěchu Duškovi, takže ústřední pár fungoval sehraně. V menších rolích pak ještě zaujali především Ondřej Kulhavý a Natálie Nováková, ale inscenaci oceňuji především jako celek, za což se patří poděkovat Daniele von Vorst. Skvělá práce!
(zadáno: 30.8.2017)
Ponechám-li stranou technickou stránku věci a neskutečně trapně vyobrazenou postavu Rosencrantze, jsem velmi rád, že v LSS tentokrát nevsadili na divácky vděčný mainstream, ale skrze kvalitu "lidí z Dejvic" uvedli hru, která se nebojí být sestřihaná na dřeň. Strohost, hravost a zaměření se na psychologii postav, především pak na vztahy mezi nimi, to jsou jen některé aspekty Vajdičkova Hamleta. Výraznou předností je pak obsazení Jaroslava Plesla do role Hamleta, kterou už jednou ztvárnil. Myslím, že jeho zkušenost inscenaci dosti pomohla. A nejvíce pak oceňuji nápadité uchopení postavy Horacia.
(zadáno: 1.8.2017)
--- Nerozumím. Nemluvím řečí prasat! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 30.6.2017)
Krásný text, který mám v obzvlášť velké oblibě, je však společně se solidním výkonem Martina Peška to jediné, co stálo za návštěvu představení. Zvolené zdlouhavé tempo, strojově odříkaný text či nevyužití chytrých a vtipných situací, to jsou jen některé připomínky. Naději, že alternovaná verze dopadne lépe, vzhledem k nejisté režii bohužel také moc nemám. Například i v jiných inscenacích skvěle hrající Lukáš Ruml působil nepřirozeně zakřiknutě. Ovšem pokud jste Na dotek ještě nikdy neviděli, věřím, že zážitek kvůli zmíněnému brilantnímu textu budete mít dostatečný.
(zadáno: 30.6.2017)
Po představení jsem si musel položit zcela zásadní otázku, a sice "Co tím chtěli pánové Horák a Pěchouček říct?" Možná byl záměr volné Lotzovy myšlenky a různé asociace poházet po jevišti, ale aby k nějakému sdělení došlo, musela by mít inscenace jasný tvar. Chápu určitou zmatenost, konec konců, takový text zřejmě bude, ale bohužel tím pak trpí to hlavní, což je zjištění, že ve vás divadelní zážitek zůstal i po potlesku pro jinak skvělé účinkující. Příjemná podívaná, která převážnou část večera bavila, ale od dramaturgie Studia Hrdinů bych čekal více.
(zadáno: 28.6.2017)
--- Paralyzující sonda do života Urků --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.6.2017)
--- Pestrobarevné pivo ve Švehlovce --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 15.6.2017)
Vizuálně pěkný a velmi zvolna podaný vtip, jenž by při stopáži skeče Monty Pythona zanechal hluboký zážitek s respektem. Rozhodně nepatřím mezi vyznavače klasických děl držící se striktně předlohy, případně ctící blankvers. Naopak. A David Jařab pojal Macbetha skutečně po svém a novátorsky. Navíc v příběhu bylo použito několik zajímavých pohledů na charaktery postav. Jenomže... ano, dost možná budu v menšině, ale tohle byl prostě neúměrně protažený experiment, který jsem rád viděl, zaznamenal, ale nic víc z toho nezůstalo. Na tak kvalitní tvůrce mi to přišlo hodně málo. What to say? Nothing.
(zadáno: 9.6.2017)
--- Ivoši, jsme mistři! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.6.2017)
Jan Frič je hravý režisér a Miloš Orson Štědroň nepřehlédnutelný skladatel. A protože námětem byl život Václava Havla, mohla se zrodit, a dle mnohých zrodila zajímavá inscenace v duchu kabaretu. Ocenil jsem nadsázku, pro někoho možná i provokativní tón, který tvůrci zvolili, ale z výsledku jsem byl více než rozpačitý, či spíše z velké části znuděný. Herecky obstáli Miloslav König a Natália Drabiščáková (Marii Spurnou jsem již bohužel neviděl), ale po odečtení slabého humoru, průměrné hudby, zůstala nijak objevná výpověď, která zřejmě dost lidí bavila, baví a bavit bude. Mne však tedy nikoliv.
(zadáno: 7.6.2017)
"Experimentální poezie není pouhou zábavou, má možnost fascinace a fascinace je formou soustředění. A sice soustředění, které se vztahuje na vnímání smyslu i na vnímání materiálu." Tohle je potřeba si uvědomit, a pak už se můžete ponořit do rozkladu vesmíru na atomy, nechat se vtáhnout do hodinové hry, kde vše a zároveň nic dává a zároveň nedává smysl. Katedra alternativního divadla pod vedením Jiřího Adámka předvedla precizní inscenaci, kterou bylo radost sledovat. A teď už jen za zvuku slov "ve fiole formule" a "je třeba tiše chodit komnatami" přeji absolventům hodně štěstí... a experimentů.
(zadáno: 6.6.2017)
Bouře nihilismu, nekompromisního odsouzení společnosti, ryzí krutosti, vzbouření pro establishmentu. Z dnes již kultovního románu Chucka Palahniuka, podpořeného povedeným filmem, se na jeviště ve světové divadelní premiéře skvěle podařilo přenést stěžejní myšlenky. Navíc celý příběh mladíka trpícího nespavostí, jenž započne boj proti konzumní společnosti a vytvoří tak společenstvo zajisté nijak lepší, drží pohromadě. Filip Nuckolls stvořil něco silně úderného a přes všechny postupné alternace a změny v obsazení i po devíti letech inscenace funguje. A výkon pana Němce je z říše nezaměnitelných.
(zadáno: 2.6.2017)
--- Stárneš, nemáme už mnoho času --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.6.2017)
Vzhledem k tomu, že moralita byla potlačena na minimum a důraz byl dán na komediální situace, navíc mnou viděná derniéra byla okořeněná různými vtipy a netradičními zásahy zevnitř i zvenčí, bylo to takové milé rozloučení s mimořádně nadaným ročníkem katedry činoherního divadla. Většina účinkujících k tomu také přistoupila s tím, že ač tahle inscenace dost možná upadne v zapomnění, tak "si to naposledy aspoň užijeme". A přestože dramaturgicky a režisérsky se o žádný klenot skutečně nejednalo, o přesahu nemluvě, jsem moc rád, že jsem mohl na společném jevišti tuhle grupu zase (naposledy?) vidět.
(zadáno: 29.5.2017)
Inscenace se povedla rozhodně po vizuální stránce a v momentech, kdy se jednalo o pohybové vyjádření děje a myšlenek. Bohužel herecké výkony byly dosti nevyrovnané, a tím i celkové poselství Dykovy tragédie vyznělo nedostatečně. Jedná se však o plnohodnotnou prvotinu Divadla Spektákl a následující inscenace ukázaly, že Zmoudření dona Quijota byl příslib pro specifickou tvorbu generačního divadla, jež se soustředí především na zkrácené dramatizace. Mimochodem Jáchym Kučera jako Sancho Panza svůj part zvládl skvěle a lehce zastínil zbytek účinkujících.
(zadáno: 26.5.2017)
Netřeba slov či gest, ponořte se do městečka Pomezí a nechte se vést. Moje vyvolená postava Magdy, v krásném podání Kristýny Podzimkové, mi utekla jen třikrát, takže svoji strategii, držet se pokud možno jedné postavy, jsem de facto splnil, a pochytil tak možná něco i z jednoho příběhu. A byť bych si rád někdy přečetl scénář, šlo mi především o atmosféru a z ní vzniklý zážitek. A ten byl nezapomenutelný, což se v divadle zas tak často nestává. Možná jsem z Pomezí pochopil sotva 1 %, ale to je odraz života. V něm také téměř ničemu nerozumím, ale co mne chytne za srdce, zůstane v něm nadosmrti.
(zadáno: 24.5.2017)
Rozhodně příjemná procházka Strašnicemi, při které je potřeba dávat si pozor na veřejnou dopravu, zakončená pobrukováním si společně s Bio Mashou a Janou Kozubkovou. A to je asi tak vše. Valerián Karoušek sice vytvořil plastiku na Strašnickém divadle, ale jinak je jeho život divákovi nabídnut nijak zvlášť zajímavou formou a spíš než site-specific projekt jde o nudou nasáklou naučnou pouť. Řada scén, která se měla vztahovat k síle kamene, mohla být buď více srozumitelná nebo komunikovat s divákem, což se přímo nabízelo. Takhle bylo nejzajímavější sledovat reakce náhodných kolemjdoucích.
(zadáno: 23.5.2017)
Možná je to moje chyba, ale "má Ema Bovaryová" měla v knize takový šarm, který na jevišti absolutně scházel. V situacích, kdy hlavní hrdinka emočně (a následně fyzicky) propadla silnějším mužům, byla Lucie Štěpánková sice uvěřitelně naivní, ale naučná linka pro diváka, kterak se nedostat do dluhové pasti, rozdělila inscenaci na dvě zcela rozdílné hry. A protože každá potřebovala svůj prostor, byla z toho opravdu přehnaná stopáž, kde se energie z představení časem vytratila. To je rozhodně škoda, protože jinak se z románu podařilo vytáhnout to zajímavé. Možná si však inscenace ještě "sedne"...
(zadáno: 23.5.2017)
Nevím nakolik je to předlohou, nakolik dramaturgií a režií, ale já jsem přesvědčen, že výsledný text je vhodným výběrem naléhavých pocitů ze života Fridy. Do pozadí jdou politické názory i samotná tvorba, a naopak je zvýrazněno trápení s nelehkým osudem, kde hraje prim zdravotní stav, a především pak silné pouto k životní lásce. Jednoduchá výprava a příhodná režie pak vystavila základ, na který už bylo jen potřeba posadit to hlavní, uvěřitelnou, energickou, ač fyzicky strádající, tak vnitřně rozervanou, nezadržitelnou, silnou a odhodlanou Fridu. A přesně takto ji D. Šoltýsová skvěle ztvárnila.
(zadáno: 23.5.2017)
Když se sejde skupina různorodých alternativních umělců a chtějí se vybraným projektem bavit, pak to dopadá přesně takhle. Pokud najedete na stejnou vlnu jako zhruba dvě desítky účinkujících, tak prožijete večer v extázi a s písní Láska je tu s námi na rtech budete jistě usínat. Mně se to podařilo, takže jsem byl jednoznačně spokojen. Kdo by však chtěl prožít příběh pana R. (skvělý Němec) mohla by ho občas zbrzdit určitá neuhlazenost, kostrbatost, kdy jsou jednotlivé scény dost nevyvážené. Nicméně herce, používající svá vlastní jména, to evidentně bavilo, mě také, takže mohu jedině doporučit.
(zadáno: 11.5.2017)
Pět let starý text Mariuse von Mayenburga v OLDstars uchopili s příjemným pochopením, a nenásilně tak divákům předvedli, jakým způsobem a kam až může dojít dogmatické vykládání božího písma, čímž se pochopitelně nabízejí aktuální problémy náboženského fanatismu. Sdělení hry ale nemoralizuje, to má na starosti hlavní hrdina v obdivuhodném výkonu Ondřeje Poláka, jenž si s těžkým textem i postavou poradil velmi zdařile. Ostatní mu ne vždy zdárně sekundovali, ale minimálně Bára Waschingerová, Josef Havelka a v působivém finále především Klára Fittnerová předvedli, že v OLDstars talenti stále jsou.
(zadáno: 5.5.2017)
Největší přínos inscenace je bezesporu téma, které by naše společnost měla maximálně vnímat. A sice nevyrovnání se s minulostí, zachování se v přelomových situacích, převlékání kabátů. Hra však doplácí na šablonovité postavy, v mnoha ohledech jednajících příliš nereálně, nadbytečné přeplnění obsahu, čímž děj lehce zadrhává, nebo zbytečně laciné odkazy k současnosti. Ze čtyř pro mne veskrze negativních a absolutně nesympatických postav si pak s tou svojí nejlépe poradila Zuzana Slavíková. Přes všechny výtky nicméně oceňuji, že se někdo věnuje tomuto bohužel stále současnému a bolavému tématu.
(zadáno: 4.5.2017)
Na každém slově, pohybu, výrazu je nádherně vidět, že Ivana Uhlířová fragmenty deníků Paula Klee převzala nesmírně citlivě a režisérsky obdivuhodně precizně zpracovala myšlenky provázející vznik tvorby pomocí dvou částí jedné osobnosti. Společně s též perfektním a přesným Michalem Kernem nabídla divákům, kteří doufám ocení jedinečnost této inscenace, minimalisticky pojatou, těžko uchopitelnou, avšak závažnou cestu do hlavy výtvarného umělce. Studio Hrdinů uvedlo experiment, jenž do jeho prostoru zapadl jako ulitý. Byl bych neskonale rád, kdyby podobná díla byla opět základem tamní dramaturgie.
(zadáno: 4.5.2017)
Řekl bych, že i přes řadu odboček, kdy se prostě tato skvadra musí vyřádit, je příběh, jenž odráží skutečnou situaci v Polsku, dostatečně přímočarý a úderný. Rukopis E. Zembok je pak čitelný a je jistě dobře, že ze "svých Strašnic" vyvezla téma, které je jí evidentně blízké. Nápaditě je provedená výprava, kdy jako bych se ocitl uprostřed zkaženého světa. Doufám, že si na tuto inscenaci diváci cestu naleznou, protože kromě naléhavého sdělení dát developerům přes držku (aspoň já bych hned nějakému šlápl do úsměvu) potěší i herecké trio, jež najelo na vlnu, která návštěvníky Rubínu může strhnout.
(zadáno: 4.5.2017)
Podobenství, které zobrazuje svět v korporátní firmě skrze kultovní předlohu Markýze de Sade, může v některých částech působit jistě perverzně, ale nepřesahuje současný zvrhlý svět, v němž hrstka vyvolených nejen že panuje, ale zbývající většinu šikanuje a ponižuje. Ta si to navíc pod tíhou materiální závislosti nechává líbit. Tak jako je těžké uhlídat masu zaměstnanců, nebylo lehké zvládnout velké množství herců, ale Jakub Čermák to zvládl nad očekávání dobře, přičemž kvůli pojetí, řadě aktuálních myšlenek a celkové atmosféře, musím inscenaci doporučit. Tak vzhůru do nového zaměstnání otroci!

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>