Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (735)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 3.5.2018)
Je to sice krátké, ale výstižné a vtipné. Nataša Mikulová předvádí perfektní výkon a definitivně mne tak utvrdila, že je v ní jedinečný komediální talent, jenž se každou další inscenací projevuje více a více. Jelikož je středobodem této one-woman show nebrat se vážně, byl splněn první předpoklad pro úspěšné uchopení fenoménu korpulentnosti. A přestože jsem přesvědčen, že divák se bude bavit celých čtyřicet minut, alespoň na mne chvílemi dolehla jistá hořkost z té nesmrtelné lidské hlouposti posuzovat obsah podle obalu. Ovšem hořkosladké stand-upy mám nejraději a tenhle patří k těm povedeným.
(zadáno: 2.5.2018)
Nádherný text o lásce a roztomilé potřebě spřízněné duše, s níž se v našem krutém světě dá přežít, byť s mnoha šrámy na těle i duši, je zabalen do drsné slupky černého humoru s příchutí ironie. Stejně jako se prolínají dvě časové roviny, vinou se mezi sebou i specifická něha a porozumění, jež jsou jedním ze základních stavebních kamenů povedené inscenace. Dalším jsou pak výtečné výkony I. Machalové a P. Halíčka, to vše v citlivé režii J. Bábka, tak jak je divák Kočky zvyklý. Rád bych si jen dokázal odmyslet i chvílemi pomalejší tempo a hlavně hudební podkres v čele se zpěvem. Avšak doporučuji!
(zadáno: 30.4.2018)
Doporučuji! V jakém jiném případě si objednáte divadlo rovnou k sobě domů? To jednoduše musí být netradiční zážitek! A nejde jen o prostředí, blízkost a samozřejmě atmosféru. Režisér Tomáš Staněk totiž vede všechny herce pevně, a přesto mají dostatek prostoru (teď přirozeně nemám na mysli velikost vašeho obývacího pokoje), aby prokázali svůj tvůrčí talent. Samostatnou kapitolou je pak výkon Ondřeje Kulhavého. Jsem přesvědčen, že vás představení bude bavit. Možná si pak jen posbíráte pár ledabyle pohozených špaget. A na procentuální hodnocení nehleďte, to jsem zvolil žel především díky textu.
(zadáno: 30.4.2018)
Dagmar Radová a Jiří Ondra oživili sedmnáct let staré americké road movie. A způsobem jakým látku uchopili, ji krásně zasadili do českého prostředí. Nejde však jen o hraní si s reáliemi, přičemž výprava Jany Hauskrechtové (a místních technic boys) je jako už tradičně precizní, ale také o nápadité prolínání časových rovin, důraz na aktuální genderová témata, a jelikož jsme v Rubínu, rovněž o vtip a výrazné herectví. Povedená inscenace, kde jsem se však v komické poloze ne vždy s tvůrci sešel, přičemž mám na mysli především dle mě zbytečný důraz na vulgarismy. Avšak opět příjemný večer v Rubínu.
(zadáno: 30.4.2018)
Na rozdíl od kolegů jsem ani neměl takovou nesnáz s textem, byť i já se přiznávám, že román V. Nabokova jsem nečetl, ale těch klacků, co mi pan J. Ondra hodil během představení pod nohy, bylo poměrně dost. Takže jsem se musel pozorně soustředit, abych nezakopl a už nezůstalo tolik chvil na skutečné prožití jinak zajímavé inscenace. Po vizuální stránce povedené, výkon především M. Dudka výtečný a hraní si se slovy či například tepání do kritiky, to rozhodně stálo za zhlédnutí. Nevím, jestli se vlastně dalo vytěžit z původního textu více, ale nijak zvlášť jsem předlohou i hrou zasažen nebyl.
(zadáno: 30.4.2018)
Přemýšlím, jak je možné, když se jedná o natolik záslužný text, jehož téma je závažné, aktuální, důležité a výkon Ljuby Krbové je na hranici bezchybnosti, že jsem nebyl více do příběhu vtažen. I propracovanost textu se zdála býti pečlivou, což bylo nejvíce znát na dialozích, které Ljuba Krbová také zvládla s naprostou přirozeností a přehledem. Komorní atmosféra v půdním prostoru Werichovy vily rovněž nahrávala intenzitě prožitku. Zřejmě tedy budu znít jako necitlivý člověk, ale já jednoduše až příliš často objevoval ve hře určitou neuvěřitelnost, jež mi dokázala odrážet drtivé ataky na city...
(zadáno: 27.4.2018)
--- Dokonalá láska neexistuje --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 6.4.2018)
Text Irské kletby je jako vkusně sešitý kabát z nepřeberného množství vtipů, narážek a humorných historek. Divákovi tak úsměv na tváři permanentně zůstává. Jen však do chvil, kdy se onen kabát obrátí naruby a je naplno vidět osamělost, nulové sebevědomí, beznaděj... to vše ovlivněné jedním neviditelným problémem. Základem úspěchu jsou také zcela rozdílné charaktery postav a především jejich skvělé ztvárnění kompletní hereckou pětkou. To vše pochopitelně v pevné a precizní režii Jiřího Bábka. V Komorní činohře servírují hořkosladký nápoj, jenž strašně dobře chutná a ihned chcete objednat další.
(zadáno: 6.4.2018)
Mám rád Lucii Ferenzovou. Mám rád Markétu Dvořákovou. Mám rád Balkán. Trochu jsem očekával, že by mohl být onen večer ve Venuši ve Švehlovce příjemným zážitkem. Hodně práce na vyznění one woman show měla však také Andrijana Trpković, která je podepsána pod scénou, kostýmy a hlavně textem, jenž vychází samozřejmě z autentických pramenů. Obdivuji, jak Markéta Dvořáková zapojila veškerý svůj talent. Ať už se jednalo o hudební část představení nebo o střídání komických i vážných poloh. Suverénní výkon... krásný jak balkánská příroda. Inscenace s nádechem punku věrně zobrazující lidskou mentalitu.
(zadáno: 4.4.2018)
--- Generační výpověď s kapsami --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.3.2018)
Inscenace, jež zřejmě nebude zcela v souladu s většinovým divadelním proudem, ale v Rubínu dostala sympaticky prostor. Ve spílání publiku hrozivě vykukuje skrze text Elfride Jelinek aktuální populismus, jenž lidmi absolutně pohrdá. Ve stejném duchu komunikují obě herečky, ztvárňující jednu postavu, s diváky. Po lákavém laškování přichází vzápětí odkrytí pravé tváře a povýšenecká výpověď s cynickým akcentem. Ovšem o to více upřímná, a tak přímočará, že se divákovi nebude chtít z útulného rubínovského sklepa zpět do reality, jež jest světem královen duchů. Přijďte odhalovat nepříjemnou pravdu...
(zadáno: 28.3.2018)
Konečně možnost podívat se velmi zblízka na ženskou duši, jež jest vystavena permanentnímu tlaku doby, a pochopit že každý člověk prochází životem stejně těžce jako bitevním polem. V promyšleně sestaveném textu, kterému nechybí široký záběr i gradace, si věřím každá žena nad třicet let najde své podobenství. Intenzivnímu zážitku samozřejmě nejvíce pomáhá krásná herecká souhra a naprostá suverenita všech tří účinkujících. A rozhodně bych nerad opomenul režisérskou práci Jiřího Bábka, jehož si představuji jako krotitele nespoutané ženské energie, kterou je divák pohlcen. To pohlcení stálo za to!
(zadáno: 26.3.2018)
Inscenace balancuje na hraně. Na jedné straně písně nepříliš tematické, částečně přehrávaný humor, kabaretní pojetí... tedy řekněme laskavé pojetí pro možná až dětského diváka (a přiznávám, že v první polovině představení pro mě byl tento druh zpracování až nepříjemný). Na druhé straně však citlivě zpracovaný text do něhož tvůrci vpravili vlastní apel, přičemž zůstal i původní, čapkovský, navíc krásná výtvarně působivá scéna a solidní herecké výkony, z nichž vyzdvihuji Zbigniewa Kalinu, nakonec přeci jen převážilo inscenaci na stranu, kterou bych pojmenoval "Stojí za zhlédnutí, ale..."
(zadáno: 22.3.2018)
Dojemné, křehké, intimní, niterní... Nevím, jaké pocity bude mít každý konkrétní divák, ale rozhodně jsem přesvědčen, že nikdo nezůstane stranou. A to nejen velmi citlivým a překvapivě přirozeným zapojením do hry, ale především díky síle společného příběhu, v němž se celý sál ocitne od první chvíle. Těžko hodnotit text, jelikož i vzhledem k benevolenci úpravě samotnými diváky evidentně nebude vždy totožný, ale směr a výpověď jistě ano. Další bezchybné režijní vedení Tomáše Staňka v rámci Oldstars monodramat a to nejdůležitější závěrem... Daniel Krejčík!!! Ten kdo vám svým výkonem pohladí duši.
(zadáno: 14.3.2018)
Působivá inscenace, u které je však potřeba naladit se na stejné kosmické rytmy jako účinkující. Jiří Ondra předvedl křehkou sondu do tajemného světa Štefana Vizira, jehož krásně hravým výkonem ztvárnil Petr Pochop. Magická atmosféra příběhu o ztracení, hledání, spasení a lásce je největší devízou představení. Onu poetickou náladu navíc zdůraznila živá hudba a povedená scéna. Přičteme-li podmanivou a elegantní Anitu Krausovou, všestranného Filipa Šebšajeviče a věrohodnou Stelu Chmelovou, jedná se sice o těžce uchopitelnou, ale o to více okouzlující inscenaci. Přijďte do tajného pokoje Sambôôô.
(zadáno: 13.3.2018)
--- Duševní rozklad člověka aneb když se vám táta definitivně ztrácí --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.3.2018)
Nevím, zda byl záměr pokusit se stvořit pro Činoherní studio hru, jež by mohla mít potenciál být hitem, ale "Děkujeme, že zde kouříte" pro to má všechny předpoklady. Od aktuálního tématu, kterým je v souvislosti s kuřáckým zákonem také náhled na hranice osobní svobody a důvody určitého zaprodání se, přes přesvědčivé herecké výkony po nápaditou a hravou režii. Ač mi částečně vadili příliš jednostranné charaktery, a samozřejmě došlo i na demagogickou agitku, jedná se jednoduše o dobře udělanou inscenaci v čele s charismatickým Janem Plouharem, která bezpochyby bude bavit. Jako zábava bez výhrad.
(zadáno: 5.3.2018)
Na první pohled jednoduchá scéna skrývá řadu možností jak vtáhnout do inscenace rozsáhlý prostor, využít několika málo rekvizit a hutnou akustickou kulisou dodat na působnosti celé úvaze, jež divákům s neobvyklým fyzickým nasazením servírují naprosto suverénní Jindřiška Křivánková a Jakub Gottwald. Oba herci i vzhledem k rozsahu a komplikovanosti textu předvedli precizní výkon, na který je nutno upozornit. Stejně jako na nápaditý konec, jenž uzavřel představení originálně. Byť rovněž přiznávám, že v předloze samotné jsem se několikrát ztratil a o celkové výpovědi tak nejsem příliš přesvědčen.
(zadáno: 1.3.2018)
Pokud by se tvůrčí tým držel pouze Kafkovy povídky, trvalo by představení odhadem třetinu výsledného času. Ve Studiu Hrdinů si však s inscenací pohráli, a tak vznikla vizuálně nabitá, ale přespříliš natahovaná hra, jež díky svému pojetí samotný text odsouvá na druhou kolej. A protože nápaditá scéna, kouř či projekce nestačí na kvalitní a zaznamenáníhodnou inscenaci, zůstává jediný důvod pro návštěvu Zprávy pro Akademii. Tím důvodem je Zuzana Stivínová. Její precizní a detailní hra s hlasem, pohyby a celkový fyzický fond jest energií, kterou české divadlo potřebuje. Dobrá "Zpráva pro Diváky".
(zadáno: 1.3.2018)
Jedno z nejaktuálnějších témat pro českou společnost, (ne)vyrovnání se s minulostí uchopili v Divadle s určitou opatrností. Rozumím preciznosti držet se původního textu, aby se inscenace nerozsypala, ale přeci jen jsem postrádal větší invenci. Více než kladení si důležitých otázek tak stojí představení především na výtečném výkonu Vasila Fridricha, který nad ostatními výrazně vyčnívá. Inscenace se také může pyšnit povedenou scénografií, a protože má druhá polovina příjemný rytmus, vyzní dostatečně důrazně i samotný konec. Doufám, že diváka neopustí znepokojivost tématu se závěrečným potleskem.
(zadáno: 28.2.2018)
První, co mě napadlo po zhlédnutí inscenace, byla nedotaženost. V textu i režii. Oskarovi Bábkovi je absurdní drama blízké, ale v této hře mi určitá promyšlenost, a tím i tah na branku, od něj scházela. Rozhodně však je napětí v ději cítit neustále, po herecké stránce se inscenaci nedá vytknout víceméně nic, naopak výkon Lukáše Krále je naprosto suverénní, a také scéna působí věrohodně. Ovšem aby mě absurdní drama skutečně zasáhlo, potřebuji zachytit jistý přesah. To se mi, a možná je to jen má vina, nepodařilo. Myslím, že hra mohla dostat více času k úpravám. Pak mohl být výsledek zdařilejší.
(zadáno: 28.2.2018)
Po Osamělosti komiksových hrdinů přišla stejná tvůrčí skupina s další zajímavou látkou. Příběhem posádky Apolla 11. Jenomže oproti předchozí inscenaci a nepřebernému množství nápadů, je v tomto případě hra už od začátku limitována doslovnými přepisy komunikace mezi posádkou a řídícím centrem. Skulinek, jak do představení vměstnat humor a hravost, je sice nakonec dostatek, jinak se ale jedná především o audiovizuální mejdan, jemuž by spíše slušel hlavní sál klubu Roxy. Tím však tuto složku inscenace nekritizuji, naopak hudba Iva Sedláčka je působivá. Jako celek je ale hra jen malý krok pro NoD.
(zadáno: 28.2.2018)
Samotný text by se dal zřejmě hrát i jako monolog, ale právě zapojení čtyř herců dodalo inscenaci patřičnou naléhavost a zajímavost. A přestože her o nenávisti, zášti, záludnosti či pomstě je dostatek, jako generační výpověď je Bazén (bez vody) zpracovaný v OLDstars precizně. Od režijního vedení, přes hereckou souhru, která byla už na premiéře téměř přesná, až po efektní nasvícení scény. Pominu-li nepříliš šťastný hudební zásah, jedná se o inscenaci, která je jednoznačně zdařilá a rozhodně by měla na repertoáru vydržet dostatečně dlouho. Pro mne osobně tedy více z důvodu zpracování než obsahu.
(zadáno: 27.2.2018)
Prvním důvodem po návštěvu inscenace nejen pro obyvatele Českých Budějovic budiž samotný text a zřejmě i překlad. Pod povrchem, který tvoří jednoduchá a absurdní zápletka, se skrývá žhavé jádro obsahující apokalyptické myšlenky s doteky víry, lásky a zodpovědnosti. Druhým důvodem je pak režie Alžběty Burianové, dramaturgie Davida Košťáka a scéna Petra Vítka. Inscenace je promyšlená a vizuální stránka promlouvá stejně důležitě jako text. Třetím důvodem jsou pak herecké výkony. Na premiéře ještě ne zcela usazené, ale rozhodně jsou neméně podstatným důvodem pro návštěvu inscenace i pro přespolní.
(zadáno: 9.2.2018)
Na základě skutečného soudního procesu s náctiletým autorem "nepřiměřeně oplzlého" komiksu jsme svědky kritiky společenských pravidel, jež místo pomoci ve skutečnosti omezují. Inscenace je zpracována nápaditě a výborně se pohrává i s přesuny v čase. Fantastický výkon J. Böhma v hlavní roli, jenž zobrazuje devatenáctiletého chlapce jako až naivní nevinnou oběť, doplňuje na Komorní činohru nezvykle vyšší počet herců. Každý však má svůj význam a jako celek vše funguje. Zdařile byla zvolena scéna, takže divák může mít pocit, že je součástí odsuzování někoho, kdo by však potřeboval především pomoc.