Redakce

Lukáš Holubec

redakční zkratka: luk

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (655)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>

(zadáno: 2.10.2017)
Nádherná inscenace! Záležet si dali skutečně všichni. Od nápadité výpravy Jany Hauskrechtové, přes živý hudební podkres, detailně hravou režii Jiřího Ondry, až po velmi solidní herecké výkony. Trojice hereček si rozebrala tři životní etapy hrdinné panny, přičemž Stela Chmelová jako mladistvá Johanka, Kristýna Podzimková jako odhodlaná bojovnice a konečně Hana Mathauserová jako Jana pevně hájící své postoje před nemilosrdným soudem, ve vás jistě probudí zájem jak o prezentované historické období, tak o lidský příběh, jenž může inspirovat. Pro dospívající i dospělé naprosto ideální představení.
(zadáno: 14.9.2017)
Pravděpodobně tím nejzajímavějším na hře je text M. Hýči o prázdnotě dnešní generace kolem třicítky. Je vážný, hloubavý a příliš nekoresponduje s dosavadní dramaturgií Studia Palmo ff. Svou délkou a hustotou je i obtížně zdramatizovatelný, což se projevuje bohužel často, kdy je poznat, že režisér úplně přesně neví, jak dál. Pánské postavy jsou slušně zahrané. Překvapil mě především J. Hušek, jenž měl složitou úlohu věrohodně zobrazit nešikovného outsidera. Ještě těžší to měla K. Trnková, nicméně svoji tragickou postavu zvládla s velkým přehledem, čímž potvrdila, že bude posilou hereckého týmu.
(zadáno: 14.9.2017)
Podstatným krokem k úspěchu inscenace zdá se mi povedená dramatizace. Z mnohovrstevnatého románu vybrala Barbora Hančilová s Janem Holcem především linku, kde je jedinec konfrontován s mocí. To se dá znázornit mnoha způsoby a ve Spektáklu si pro to vybrali především chladně jednajícího knížete, čímž vytvořili kontrast s mladým nezávislým umělcem opravdu znatelný. Samozřejmě jsou touto dramatizací potlačeny některé další postavy a jejich charaktery pak možná jen načrtnuty, ale zato působí inscenace kompaktně a závěr vyznívá silně. Chvíli možná hráno dost na efekt, ale jinak povedené představení
(zadáno: 12.9.2017)
Ani nemusím porovnávat s inscenací Divadla Letí. Tady jsem byl na dvě hodiny uzavřen v bílém světě Frederika a nevnímal nic než něžně odzbrojující první lásku, jejíž křišťálová čistota byla draze vykoupena zdrcujícím zklamáním. Viděl jsem, jak by ona křehká duše obětovala raději život, než aby přišla o intenzivní doteky štěstí... Život je krutý... ale je hned snesitelnější, když vám slzy do očí nad osudovým zklamáním nezkaženého chlapce vžene takový jedinečný umělecký zážitek, jehož dva hlavní strůjce musím ocenit hlubokou poklonou. Pánové Staňku a Řezníčku, děkuji. Dopřejte radost i dalším.
(zadáno: 12.9.2017)
Her a děl o třicátnících a jejich problémech je opravdu celá řada. Aby však stála za řeč, je potřeba, aby text nabídl i něco víc. Už jen ty postavy... na jedné straně úspěšný, movitý, pohledný chlapík, žijící s kamarádem, přesným opakem. A samozřejmě, že ten krásnější je tak trochu svině, zatímco outsider je roztomile hodný. K tomu máme mladou zapálenou feministku žijící pro změnu se svým pravým opakem. Celé to zamíchejte, promíchejte, přidejte až kýčovitou projekci a máte vzorově průměrnou inscenaci, kterou nezachrání ani snažící se herci. Název se však vzhledem k výsledku povedl na jedničku.
(zadáno: 12.9.2017)
Enormně natěšen z více než povedeného temného Pomezí jsem přijal Pozvání do jičínské Valdštejnské lodžie na zahradní slavnost. Ještě však než se zhruba po hodině produkce otevřela rozsáhlá zahrada, začínala u mě stoupat obava, že tentokrát s postavami či geniem loci tak úplně souznět nebudu. Potvrdilo se. Ano, Pozvání potěší interaktivní duše, ano, hra má poselství, ano i jednotlivé postavy postupně odkryjí svá tajemství, ale... Snad to bylo rozlehlým prostorem, nedokáži posoudit zda také nebyl na vině trochu scénář či režie, ale přišlo mi to jako letní oddychovka, než se zas vrátím do Pomezí.
(zadáno: 12.9.2017)
Jistě není náhodou, že po tomto textu sáhli de facto ve stejné době na DAMU, v Pidivadle i v OLDstars. Jedná se totiž o téma, které by adepti herectví již mohli mít buď odžité nebo minimálně mohli mít dostatečně blízko k pochopení postav. Myslím, že v OLDstars si s Probuzením jara poradili poměrně se ctí. Přestože venkovní scéna, kde jsem inscenaci viděl, možná ubírala na herecké souhře, a také příslušnému napětí, byla sonda do stále ještě dětských duší příjemně přesvědčivá. A ač mě samotného nijak zvlášť Wedekindův text nezaujal, mladá OLDstarovská partička pod vedením Jana Horáka nezklamala.
(zadáno: 12.9.2017)
Natolik pocitová záležitost, že ani netřeba slov. Ostatně i Lukrécie jich nepoužije mnoho. Projekce s hudbou jsou spíše doplněním atmosféry, než že bych v nich objevil nějakou souvislost s utrpením Lukrécie. Ovšem právě atmosféra je druhou podstatnou stránkou krátkého experimentu. Porovnávám velký prostor s malým, kde jsem představení viděl, a rozhodně se přikláním ke komornímu místu, kde navíc lépe vyzní i první důležitá stránka inscenace, což je výkon Marie-Luisy Purkrábkové. Pocity Lukrécie předává nejen svými pohybovými prostředky, ale je to i v očích... Krátký, leč intenzivní zážitek!!!
(zadáno: 12.9.2017)
Vždyť se máme vlastně dobře, v těch pohodlných, bezpečných, monotónních životech. Jenže to platí na nás, kancelářské krysy, ale co takový superhrdina? Když nemá co zachraňovat, musí si holt pomoct sám. Jan Šípal se během čtyřiceti minut vyřádí maximálně a celou dobu je vidět, jak nesmírně moc ho to baví. Samozřejmě je to jen taková blbůstka pro rozptýlení, ale onen pověstný klobouk před Janem Šípalem jednoduše smeknout musím. Jeho nadšení je nakažlivé, a aspoň v mnou viděné repríze pěkně přešlo i na většinu diváků. Jedna paní si dokonce společnou fotku s Gargyolem pověsí na zeď. A to se cení.
(zadáno: 12.9.2017)
Přiznávám, že mě na představení zaujaly především tři aspekty. Na festivalu v Roudnici se zajímavě hrálo s prostorem. Dokonce se využily i přilehlé ulice kláštera. Dále pak jsem celou dobu oceňoval fyzický boj účinkujících s chladným počasím. A nakonec jsem byl až oslněn výkonem Evy Sinkovičové, jež dala nelehkému textu tvář a se silným prožitkem příběh Medeie dokázala divákovi přednést působivě. Bohužel text samotný mě vlastně vůbec neupoutal, ale výše zmíněné stálo za zhlednutí a zároveň nalákalo do sklepního prostředí H2O, kde bude mít inscenace jistě jinou atmosféru. Přijďte posoudit sami.
(zadáno: 11.9.2017)
Na inscenaci si Martin Satoranský dal hodně záležet. Od obsazení, přes úpravu textu, až po scénu, pod kterou se podepsala Marie-Luisa Purkrábková. Pro mne je příběh Shylocka jeden z Shakespearových nejzásadnějších, a vždy se v něm dle mě trefně zobrazuje aktuální stav společnosti. Také Milan Vedral si s postavou Shylocka poradil přesvědčivě. Bohužel všudypřítomná komika na pozadí velkého mejdanu a laciná milenecká linka ono zásadní vyznění výrazně překrylo. Na mne tedy až příliš efektní, ale povedené představení. Závěrem ještě pochválím Martina Letáka, jehož výkony rostou, a i zde zaujal.
(zadáno: 7.9.2017)
Tato inscenace stála i za opakované zhlédnutí. Myslím, že tvůrci v čele s Tomášem Staňkem našli přesně vhodnou formu inscenace, kde je ve správné míře ctěn originál, a zároveň příběh prezentován moderně, svěže, nenásilně. Ústřední pár svými výkony posílá na dálku důkaz přijímací komisi DAMU, že vybrali do nového ročníku jak nesporné talenty, tak pracovité nadšence. Tomáš Weisser jako Merkucio, jakmile dostavá prostor, podává také více než solidní výkon. A chutným kořením představení pak jsou komické výstupy dalších velkých talentů Karolíny Vaňkové a Ondřeje Kulhavého. Příští léto reprízujte!!!
(zadáno: 6.9.2017)
Tento text, který považuji jednoduše za špatný, má tak maximálně dobrý námět. Ovšem hodinu sledovat váhavost hlavní mužské postavy a v doprovodu evidentně vnitřně rozháranou ženskou postavu, to vše s minimálním posunem, zdá se mi býti v lepším případě nudou. Naštěstí toto představení je o něco kratší, než to před lety hrané v Ungeltu. Ocenit se pak dá jistě snaha obou protagonistů, ale protože vím, že K. Vaňková i K. Lepšík umí velmi dobře jiné herecké polohy, přišla mi celá hra jako jejich trápení se s tím, kterak k postavám přistoupit. Pravdou však je, že vydolovat z toho víc snad ani nešlo.
(zadáno: 6.9.2017)
Road movie dvou outsiderů, teenagerů je nejen tím pravým tématem pro mladé adepty herectví, ale perfektně provedenou inscenací, na kterou je radost se dívat. Jako by člověk s nimi seděl v tom starém autě a jel s těmi kluky vstříc neprobádanému světu. Kanwar Šulc snad ani nehraje, on je prostě Tschick! Výtečný výkon. Stejně tak se v mnou viděné repríze dařilo Vojtěchu Duškovi, takže ústřední pár fungoval sehraně. V menších rolích pak ještě zaujali především Ondřej Kulhavý a Natálie Nováková, ale inscenaci oceňuji především jako celek, za což se patří poděkovat Daniele von Vorst. Skvělá práce!
(zadáno: 30.8.2017)
Ponechám-li stranou technickou stránku věci a neskutečně trapně vyobrazenou postavu Rosencrantze, jsem velmi rád, že v LSS tentokrát nevsadili na divácky vděčný mainstream, ale skrze kvalitu "lidí z Dejvic" uvedli hru, která se nebojí být sestřihaná na dřeň. Strohost, hravost a zaměření se na psychologii postav, především pak na vztahy mezi nimi, to jsou jen některé aspekty Vajdičkova Hamleta. Výraznou předností je pak obsazení Jaroslava Plesla do role Hamleta, kterou už jednou ztvárnil. Myslím, že jeho zkušenost inscenaci dosti pomohla. A nejvíce pak oceňuji nápadité uchopení postavy Horacia.
(zadáno: 1.8.2017)
--- Nerozumím. Nemluvím řečí prasat! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 30.6.2017)
Krásný text, který mám v obzvlášť velké oblibě, je však společně se solidním výkonem Martina Peška to jediné, co stálo za návštěvu představení. Zvolené zdlouhavé tempo, strojově odříkaný text či nevyužití chytrých a vtipných situací, to jsou jen některé připomínky. Naději, že alternovaná verze dopadne lépe, vzhledem k nejisté režii bohužel také moc nemám. Například i v jiných inscenacích skvěle hrající Lukáš Ruml působil nepřirozeně zakřiknutě. Ovšem pokud jste Na dotek ještě nikdy neviděli, věřím, že zážitek kvůli zmíněnému brilantnímu textu budete mít dostatečný.
(zadáno: 30.6.2017)
Po představení jsem si musel položit zcela zásadní otázku, a sice "Co tím chtěli pánové Horák a Pěchouček říct?" Možná byl záměr volné Lotzovy myšlenky a různé asociace poházet po jevišti, ale aby k nějakému sdělení došlo, musela by mít inscenace jasný tvar. Chápu určitou zmatenost, konec konců, takový text zřejmě bude, ale bohužel tím pak trpí to hlavní, což je zjištění, že ve vás divadelní zážitek zůstal i po potlesku pro jinak skvělé účinkující. Příjemná podívaná, která převážnou část večera bavila, ale od dramaturgie Studia Hrdinů bych čekal více.
(zadáno: 28.6.2017)
--- Paralyzující sonda do života Urků --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.6.2017)
--- Pestrobarevné pivo ve Švehlovce --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 15.6.2017)
Vizuálně pěkný a velmi zvolna podaný vtip, jenž by při stopáži skeče Monty Pythona zanechal hluboký zážitek s respektem. Rozhodně nepatřím mezi vyznavače klasických děl držící se striktně předlohy, případně ctící blankvers. Naopak. A David Jařab pojal Macbetha skutečně po svém a novátorsky. Navíc v příběhu bylo použito několik zajímavých pohledů na charaktery postav. Jenomže... ano, dost možná budu v menšině, ale tohle byl prostě neúměrně protažený experiment, který jsem rád viděl, zaznamenal, ale nic víc z toho nezůstalo. Na tak kvalitní tvůrce mi to přišlo hodně málo. What to say? Nothing.
(zadáno: 9.6.2017)
--- Ivoši, jsme mistři! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.6.2017)
Jan Frič je hravý režisér a Miloš Orson Štědroň nepřehlédnutelný skladatel. A protože námětem byl život Václava Havla, mohla se zrodit, a dle mnohých zrodila zajímavá inscenace v duchu kabaretu. Ocenil jsem nadsázku, pro někoho možná i provokativní tón, který tvůrci zvolili, ale z výsledku jsem byl více než rozpačitý, či spíše z velké části znuděný. Herecky obstáli Miloslav König a Natália Drabiščáková (Marii Spurnou jsem již bohužel neviděl), ale po odečtení slabého humoru, průměrné hudby, zůstala nijak objevná výpověď, která zřejmě dost lidí bavila, baví a bavit bude. Mne však tedy nikoliv.
(zadáno: 7.6.2017)
"Experimentální poezie není pouhou zábavou, má možnost fascinace a fascinace je formou soustředění. A sice soustředění, které se vztahuje na vnímání smyslu i na vnímání materiálu." Tohle je potřeba si uvědomit, a pak už se můžete ponořit do rozkladu vesmíru na atomy, nechat se vtáhnout do hodinové hry, kde vše a zároveň nic dává a zároveň nedává smysl. Katedra alternativního divadla pod vedením Jiřího Adámka předvedla precizní inscenaci, kterou bylo radost sledovat. A teď už jen za zvuku slov "ve fiole formule" a "je třeba tiše chodit komnatami" přeji absolventům hodně štěstí... a experimentů.
(zadáno: 6.6.2017)
Bouře nihilismu, nekompromisního odsouzení společnosti, ryzí krutosti, vzbouření pro establishmentu. Z dnes již kultovního románu Chucka Palahniuka, podpořeného povedeným filmem, se na jeviště ve světové divadelní premiéře skvěle podařilo přenést stěžejní myšlenky. Navíc celý příběh mladíka trpícího nespavostí, jenž započne boj proti konzumní společnosti a vytvoří tak společenstvo zajisté nijak lepší, drží pohromadě. Filip Nuckolls stvořil něco silně úderného a přes všechny postupné alternace a změny v obsazení i po devíti letech inscenace funguje. A výkon pana Němce je z říše nezaměnitelných.

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>