Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (666)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 4.12.2017)
Jedná se o zajímavé pojetí románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse okořeněné myšlenkami Thomase Berhharda a Reinera Maria Rilkeho. Inscenace je zaměřená především na autoritářské vedení moci nad druhým v podání Filipa Březiny jako Reitinga a Josefa Honzíka jako Beinberga, čímž je však potlačena prezentace Törlessových myšlenek a hra ochuzena o nesmírně zajímavý prvek. Pavel Neškudla jako Basini předvedl svůj standard a Anita Krausová v mnou viděné repríze sehrané pánské kvarteto doplnila ideálně. Rozhodně tedy stojí za vidění, byť na naléhavosti sdělení by se ještě dalo zapracovat.
(zadáno: 30.11.2017)
--- Časy se mění --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.11.2017)
--- Díky, veliteli, lidstvo vám to nikdy nezapomene --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.11.2017)
Zdramatizovat Frischův text má bohužel řadu úskalí. Jednak nemohli herci vyjma Martina Fingera dostat více prostoru, což vzhledem k jejich kvalitám zamrzí, pak také vzhledem k technicistnímu stylu života hlavní postavy nebylo snadné dostat do inscenace emoce. Někomu třeba mohlo vadit časové prolínání scén, přesto však tvůrci stvořili kvalitní kus, a především vsadili na vynikajícího Martina Fingera, jenž cynismus a  odtažitost umí svým skromným, ale dostatečně silným hereckým projevem ztvárnit naprosto věrohodně. Možná je i škoda, že hra nevznikla jako monodrama, rozhodně ale stojí za vidění.
(zadáno: 20.11.2017)
Vůbec si nejsem jistý, zda se jedná o dramatický text. Nicméně rozumím, že byl uveden ve Studiu Hrdinů, které se na reflexe doby zdůrazňující společenskou vyprázdněnost poslední dobou zaměřuje. Inscenace je však spíše experiment, a to v mnoha ohledech. Od struktury textu, přes světelné efekty až po specifické posloupnosti scén. Je jistě správné, že divák musí být celou (mimochodem dost dlouhou) dobu představení ve střehu, ale po nějaké době mi vlastně nepřišel text nijak zvlášť zajímavý, a přestože herecky byla inscenace zvládnuta precizně, šlo pro mne skutečně o sérii bezdůvodně hraných aktů.
(zadáno: 16.11.2017)
--- Jenom já a pes --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Kam tak měla inscenace dojít? Nesla snad dokonce nějaké poselství? Nevím. Svoji kritiku mírním však především z pohledu, kdy předpokládám, že k nastudování muselo být žalostně málo času, neb vím, že všichni tvůrci, kteří se na Šumavě podíleli, umějí předvést daleko lepší výkony.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Pro mne, který rád soustředěně pozoruje, a navíc si nechce přivykat na obecně přijímané zvyklosti, bylo představení radostně stráveným časem. A přestože závěrečná projekce působila neúměrně dlouho, naprosté finále, tečka za rutinní každodenností byla učiněna promyšleně a s důslednou razancí.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Přestože se mi však pověstný dramatický oblouk nepodařilo spojit, zůstal neotřesitelný zážitek a neutuchající zájem o další Bambuškovu tvorbu. A slova „Chována v nitru hvězda žhne... Ten, kdo ji cítí, neutone" mi v hlavě zůstala navěky.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
S mojí největší výhradou, že nadsázky bylo ve hře až příliš, se však jednalo o nadprůměrné představení a důstojné otevření prostoru DUP39 pro další divadlo.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Ačkoliv atmosféra představení byla velmi sugestivní, jen těžko jsem zachytil komplexnější myšlenku. Nicméně pocit, že se dívám na určitý absurdní obraz, o kterém se chci dozvědět více, než jen z pouhého dívání se, ve mně zůstal a postupem času musím uznat, že tento karneval chaosu, otroctví a smrti své místo v repertoáru MeetFactory jistě má.
(zadáno: 2.10.2017)
Nádherná inscenace! Záležet si dali skutečně všichni. Od nápadité výpravy Jany Hauskrechtové, přes živý hudební podkres, detailně hravou režii Jiřího Ondry, až po velmi solidní herecké výkony. Trojice hereček si rozebrala tři životní etapy hrdinné panny, přičemž Stela Chmelová jako mladistvá Johanka, Kristýna Podzimková jako odhodlaná bojovnice a konečně Hana Mathauserová jako Jana pevně hájící své postoje před nemilosrdným soudem, ve vás jistě probudí zájem jak o prezentované historické období, tak o lidský příběh, jenž může inspirovat. Pro dospívající i dospělé naprosto ideální představení.
(zadáno: 14.9.2017)
Pravděpodobně tím nejzajímavějším na hře je text M. Hýči o prázdnotě dnešní generace kolem třicítky. Je vážný, hloubavý a příliš nekoresponduje s dosavadní dramaturgií Studia Palmo ff. Svou délkou a hustotou je i obtížně zdramatizovatelný, což se projevuje bohužel často, kdy je poznat, že režisér úplně přesně neví, jak dál. Pánské postavy jsou slušně zahrané. Překvapil mě především J. Hušek, jenž měl složitou úlohu věrohodně zobrazit nešikovného outsidera. Ještě těžší to měla K. Trnková, nicméně svoji tragickou postavu zvládla s velkým přehledem, čímž potvrdila, že bude posilou hereckého týmu.
(zadáno: 14.9.2017)
Podstatným krokem k úspěchu inscenace zdá se mi povedená dramatizace. Z mnohovrstevnatého románu vybrala Barbora Hančilová s Janem Holcem především linku, kde je jedinec konfrontován s mocí. To se dá znázornit mnoha způsoby a ve Spektáklu si pro to vybrali především chladně jednajícího knížete, čímž vytvořili kontrast s mladým nezávislým umělcem opravdu znatelný. Samozřejmě jsou touto dramatizací potlačeny některé další postavy a jejich charaktery pak možná jen načrtnuty, ale zato působí inscenace kompaktně a závěr vyznívá silně. Chvíli možná hráno dost na efekt, ale jinak povedené představení
(zadáno: 12.9.2017)
Ani nemusím porovnávat s inscenací Divadla Letí. Tady jsem byl na dvě hodiny uzavřen v bílém světě Frederika a nevnímal nic než něžně odzbrojující první lásku, jejíž křišťálová čistota byla draze vykoupena zdrcujícím zklamáním. Viděl jsem, jak by ona křehká duše obětovala raději život, než aby přišla o intenzivní doteky štěstí... Život je krutý... ale je hned snesitelnější, když vám slzy do očí nad osudovým zklamáním nezkaženého chlapce vžene takový jedinečný umělecký zážitek, jehož dva hlavní strůjce musím ocenit hlubokou poklonou. Pánové Staňku a Řezníčku, děkuji. Dopřejte radost i dalším.
(zadáno: 12.9.2017)
Her a děl o třicátnících a jejich problémech je opravdu celá řada. Aby však stála za řeč, je potřeba, aby text nabídl i něco víc. Už jen ty postavy... na jedné straně úspěšný, movitý, pohledný chlapík, žijící s kamarádem, přesným opakem. A samozřejmě, že ten krásnější je tak trochu svině, zatímco outsider je roztomile hodný. K tomu máme mladou zapálenou feministku žijící pro změnu se svým pravým opakem. Celé to zamíchejte, promíchejte, přidejte až kýčovitou projekci a máte vzorově průměrnou inscenaci, kterou nezachrání ani snažící se herci. Název se však vzhledem k výsledku povedl na jedničku.
(zadáno: 12.9.2017)
Enormně natěšen z více než povedeného temného Pomezí jsem přijal Pozvání do jičínské Valdštejnské lodžie na zahradní slavnost. Ještě však než se zhruba po hodině produkce otevřela rozsáhlá zahrada, začínala u mě stoupat obava, že tentokrát s postavami či geniem loci tak úplně souznět nebudu. Potvrdilo se. Ano, Pozvání potěší interaktivní duše, ano, hra má poselství, ano i jednotlivé postavy postupně odkryjí svá tajemství, ale... Snad to bylo rozlehlým prostorem, nedokáži posoudit zda také nebyl na vině trochu scénář či režie, ale přišlo mi to jako letní oddychovka, než se zas vrátím do Pomezí.
(zadáno: 12.9.2017)
Jistě není náhodou, že po tomto textu sáhli de facto ve stejné době na DAMU, v Pidivadle i v OLDstars. Jedná se totiž o téma, které by adepti herectví již mohli mít buď odžité nebo minimálně mohli mít dostatečně blízko k pochopení postav. Myslím, že v OLDstars si s Probuzením jara poradili poměrně se ctí. Přestože venkovní scéna, kde jsem inscenaci viděl, možná ubírala na herecké souhře, a také příslušnému napětí, byla sonda do stále ještě dětských duší příjemně přesvědčivá. A ač mě samotného nijak zvlášť Wedekindův text nezaujal, mladá OLDstarovská partička pod vedením Jana Horáka nezklamala.
(zadáno: 12.9.2017)
Natolik pocitová záležitost, že ani netřeba slov. Ostatně i Lukrécie jich nepoužije mnoho. Projekce s hudbou jsou spíše doplněním atmosféry, než že bych v nich objevil nějakou souvislost s utrpením Lukrécie. Ovšem právě atmosféra je druhou podstatnou stránkou krátkého experimentu. Porovnávám velký prostor s malým, kde jsem představení viděl, a rozhodně se přikláním ke komornímu místu, kde navíc lépe vyzní i první důležitá stránka inscenace, což je výkon Marie-Luisy Purkrábkové. Pocity Lukrécie předává nejen svými pohybovými prostředky, ale je to i v očích... Krátký, leč intenzivní zážitek!!!
(zadáno: 12.9.2017)
Vždyť se máme vlastně dobře, v těch pohodlných, bezpečných, monotónních životech. Jenže to platí na nás, kancelářské krysy, ale co takový superhrdina? Když nemá co zachraňovat, musí si holt pomoct sám. Jan Šípal se během čtyřiceti minut vyřádí maximálně a celou dobu je vidět, jak nesmírně moc ho to baví. Samozřejmě je to jen taková blbůstka pro rozptýlení, ale onen pověstný klobouk před Janem Šípalem jednoduše smeknout musím. Jeho nadšení je nakažlivé, a aspoň v mnou viděné repríze pěkně přešlo i na většinu diváků. Jedna paní si dokonce společnou fotku s Gargyolem pověsí na zeď. A to se cení.
(zadáno: 12.9.2017)
Přiznávám, že mě na představení zaujaly především tři aspekty. Na festivalu v Roudnici se zajímavě hrálo s prostorem. Dokonce se využily i přilehlé ulice kláštera. Dále pak jsem celou dobu oceňoval fyzický boj účinkujících s chladným počasím. A nakonec jsem byl až oslněn výkonem Evy Sinkovičové, jež dala nelehkému textu tvář a se silným prožitkem příběh Medeie dokázala divákovi přednést působivě. Bohužel text samotný mě vlastně vůbec neupoutal, ale výše zmíněné stálo za zhlednutí a zároveň nalákalo do sklepního prostředí H2O, kde bude mít inscenace jistě jinou atmosféru. Přijďte posoudit sami.
(zadáno: 11.9.2017)
Na inscenaci si Martin Satoranský dal hodně záležet. Od obsazení, přes úpravu textu, až po scénu, pod kterou se podepsala Marie-Luisa Purkrábková. Pro mne je příběh Shylocka jeden z Shakespearových nejzásadnějších, a vždy se v něm dle mě trefně zobrazuje aktuální stav společnosti. Také Milan Vedral si s postavou Shylocka poradil přesvědčivě. Bohužel všudypřítomná komika na pozadí velkého mejdanu a laciná milenecká linka ono zásadní vyznění výrazně překrylo. Na mne tedy až příliš efektní, ale povedené představení. Závěrem ještě pochválím Martina Letáka, jehož výkony rostou, a i zde zaujal.
(zadáno: 7.9.2017)
Tato inscenace stála i za opakované zhlédnutí. Myslím, že tvůrci v čele s Tomášem Staňkem našli přesně vhodnou formu inscenace, kde je ve správné míře ctěn originál, a zároveň příběh prezentován moderně, svěže, nenásilně. Ústřední pár svými výkony posílá na dálku důkaz přijímací komisi DAMU, že vybrali do nového ročníku jak nesporné talenty, tak pracovité nadšence. Tomáš Weisser jako Merkucio, jakmile dostavá prostor, podává také více než solidní výkon. A chutným kořením představení pak jsou komické výstupy dalších velkých talentů Karolíny Vaňkové a Ondřeje Kulhavého. Příští léto reprízujte!!!
(zadáno: 6.9.2017)
Tento text, který považuji jednoduše za špatný, má tak maximálně dobrý námět. Ovšem hodinu sledovat váhavost hlavní mužské postavy a v doprovodu evidentně vnitřně rozháranou ženskou postavu, to vše s minimálním posunem, zdá se mi býti v lepším případě nudou. Naštěstí toto představení je o něco kratší, než to před lety hrané v Ungeltu. Ocenit se pak dá jistě snaha obou protagonistů, ale protože vím, že K. Vaňková i K. Lepšík umí velmi dobře jiné herecké polohy, přišla mi celá hra jako jejich trápení se s tím, kterak k postavám přistoupit. Pravdou však je, že vydolovat z toho víc snad ani nešlo.
(zadáno: 6.9.2017)
Road movie dvou outsiderů, teenagerů je nejen tím pravým tématem pro mladé adepty herectví, ale perfektně provedenou inscenací, na kterou je radost se dívat. Jako by člověk s nimi seděl v tom starém autě a jel s těmi kluky vstříc neprobádanému světu. Kanwar Šulc snad ani nehraje, on je prostě Tschick! Výtečný výkon. Stejně tak se v mnou viděné repríze dařilo Vojtěchu Duškovi, takže ústřední pár fungoval sehraně. V menších rolích pak ještě zaujali především Ondřej Kulhavý a Natálie Nováková, ale inscenaci oceňuji především jako celek, za což se patří poděkovat Daniele von Vorst. Skvělá práce!