PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 24.4.2024)
Eklektické hudební čarování Zdenka Merty jen tak nevyrvete z hlavy a k tomu samému se můžete dobrat i u libreta, jež skladebně propojuje základní metafyzické kategorie, různé archetypy, vč. středověké moralitky o Everymanovi. Oratorium si skoro žádá meditativní přijímání všech těch útržků, jiné vodítko vám tvůrci nového nastudování nedají. Hraje se primárně na vizuálno a lehké zdivadelňování, funkční je nápad se zmnožením Satana o další stíny. Klíčová je interpretace: famózní Esther Mertová (Markétka), Viktória Matušovová (Satan). Dušan Vitázek (Bastard) šel do konfrontace s všemi naposlouchaným Janem Apolenářem (nyní v roli Ducha svatého).
(zadáno: 4.4.2024)
(zadáno: 4.4.2024)
85 % Dílo chytrého obsahu a třaskavě plynoucí divadelní stavby - nejlepší předpoklad nechat se unášet tím průletem vztahových rovnic a nerovnic a sebehledáním postavy Roberta (výborný výkon Lukáše Ondruše). V DJKT si můžete dopřát toho luxusu, že tohle se hraje a zpívá nablízko na Malé scéně a výstupy, některé až standupového charakteru, lítají zprava zleva. Přitom je to Sondheim, takže nelehká práce, a navzdory tématu se do zážitku nepletou klišé. Zkratky o vztazích jsou divákům předloženy v kolektivní souhře, nápadité režii a s individuálními megamomenty (např. psychotická píseň Amy – Charlotte Režná či velké sólo Joanne – Hana Holišová).
(zadáno: 4.4.2024)
Inscenace plní účel sdělit divákovi něco podstatného o jedné z nejhrůznějších dob naší historie, aby se nezavíraly oči a rozpoznávaly paralely. Ženský úděl je skrze román, potažmo tuto dramatizaci veden do síly velkého rozměru. Metaforické čtení témat je zapojeno méně než u Žítkovských bohyní podobné stavby. Dramatizace rozsáhlého a mnohovrstevnatého románu Bílá Voda se od literární povahy zas tak neoprostila a pátrání životem padlé Leny, včetně elementu Bestie, působí místy přitaženě. Inscenace má největší oporu ve výkonech M. Sedláčkové (Evarista), R. Coufalové (Tobie), D. Hofmanové (Benigna), M. Krajčové (Agnieszka) či J. Mazáka (Stauber).
(zadáno: 5.3.2024)
75 % Připomínají sbírku kuriozit a z jejich ne-talentu se vyděluje cosi originálního, ryzího, vzpírajícího se konvencím. Hra pootáčí úhly pohledu způsobem, jenž doba zaměřená na dokonalost a škatulky potřebuje. Po expozici talentové soutěže sledujeme typické „mikuláškovské“ schéma proudění postav jevištěm a je to opět vtahující. Nakolik za sestavou jsou skutečné předobrazy, si netroufám komentovat, zato zřetelně vidíme vklady herců do úkolu poprat se s neobvyklými figurami, zatížených vnitřní bolestí, a předvést hudební bizár. Z mozaiky se nejvíce rozvine zejména hypnotický příběh Daniela (David Petrželka je velmi platnou akvizicí inscenace).
(zadáno: 5.3.2024)
Vykloubená doba a Hamlet opět přemítá a šílí. Skutři se skrze Hamleta vyslovují k nepravostem a podivnostem a ta výpověď se po mém soudu nemíjí s příčinami. Horší je to s účinkem na diváka, mnohé je zjednodušeno, na pomalejší odvíjení se musí naladit, zvláště když ústřední figuru režie staví mj. na křehkosti hereckého typu Pavla Neškudly. Hamleta ztvárňuje vlastně pozoruhodným způsobem. K silné výpovědi přispěje i Gertruda pojatá ve stylu Emílie Marty, výstup Herce nebo Oféliina vnitřní bezradnost. Neuvěřitelnou práci v pozadí odvádí Csongor Kassai (Duch). Propojení s vizualitou a hudební složkou je v případě Skutru další inscenační pilíř.
(zadáno: 5.3.2024)
Koncept hudební revue s nápaditou choreografií diváka vtahuje s každým obrazem nebo písňovým číslem a výborně funguje i ten jednoduchý syžet konfrontace moderního ďábla a šoubyzové ikony své doby, která z pozice star poklesla na dno skoro zapomnění z příčin zcela neuměleckých a jejíž zazáření je vlastně záhadou. Miroslav Hanuš scénáři dává chytrý humor, nezřídka eruptivního účinku, a oproti námětově podobným inscenacím Tomáše Dianišky pracuje s méně komplikovanou faktografickou rešerší. A co více dodávat, když Jan Krafka je dokonalý cover! Snad jen, že by mě zajímal obsah těch škrtnutých 10 minut z kladenské inscenace.
(zadáno: 5.3.2024)
Českému publiku již známá komorní hra se úplně nepotkává s prostorem velkého auditoria, přestože o pointování situací a břitký britský humor je dobře postaráno. Jedno scénické ozvláštnění k tomu. Překvapivé zapletení „ledňáčkovských“ vztahů (od autora záměrné připodobnění) je rozehráno pod pláštíkem poněkud jednotvárné nonšalance, v podání Miroslava Hanuše a Jaromíra Dulavy však poměrně přesvědčivě i zábavně. Když se někdo snaží ještě stihnout alespoň něco z toho, co mu životem proteklo mezi prsty, smutnosměšně to působit bude. Z tohoto kontrapunktu vzešel i nejvíce groteskní výstup ve druhé části.
(zadáno: 13.12.2023)
Goldflamova hra o životě a štrapácích už přece jen modernějších následovníků Tylovy káry se potkává s hravostí, kterou herci Ypsilonky mají vycizelovanou k potěše diváka zcela současného. Vyprávění nemá kdovíjak velkolepý dějový oblouk, jsme svědky časového výseku s přesvědčivým přiblížením zaujetí nevděčnou profesí, moudrosti našich předků, ale i životní únavy nebo do krve přirozeně vetknutého histrionství, v horším případě otravného fanfarónství. Zároveň vás ale může rozlaďovat pietní naladění této hry, jíž by prospěly ostřejší hrany. Zaposlouchejte se do monologu starého herce Dolfiho, v podání Zdeňka Duška přináší velký divácký zážitek.
(zadáno: 13.12.2023)
85 % Místo bílých řízů současně kolorovaná inscenace slavného muzikálového díla. V členitém řešení scény se odráží vize postapokalyptické společnosti, kde již platí síla svévolných zákonů a hodnotová pravidla jsou reliktem. Dramaturgie staví do světla odklon od používání srdce a snadné podlehnutí manipulaci a obracení faktů. Zděšený „influencer“ Ježíš se umí na svět kolem i naštvat. Do zvolené koncepce mi o trochu více zapadá Pavel Klimenda a Jidáš Dušana Krause, pěvecky výraznější v náročnějších pasážích je zas Pavel Režný. Obě představitelky Máří srovnatelně bravurní, ozdobou inscenace je i pěvecká suverenita Pavla Klečky v roli Piláta.
(zadáno: 4.12.2023)
Dvě možnosti: Buď se na toto setkání s originálním humorem založeným na zkratce a nonsensu naladíte, nebo ne. Ve výhodě budou ti, kterým Mládek hrál už kdysi z gramce či kazeťáku. Spatřené můžeme nazvat rozvitou anekdotou nebo pseudopříběhem (celé ve verších!), ten je uchopen zcela v souladu s nonsensovou hravostí. Tak je to i zahrané: excentricky, vykloubeně, ve stylizaci odkazující k jarmarečním loutkárnám. Spolu s tím mixem dixíku, country a „lidových“ nápěvů (skvěle provedeno malým orchestrem pod vedením F. Slováčka jr.) si užijete náramný večer plný smíchu a překvapování.
…Snad se ale Malá scéna HDK rozžije i ambicióznějšími projekty.
…Snad se ale Malá scéna HDK rozžije i ambicióznějšími projekty.
(zadáno: 22.11.2023)
Divadlo Kalich ve svém činoherním plánu tentokrát sáhlo po prověřeném titulu a výsledek ukázal, že známá hra při svém dalším uvedení může získat novou dimenzi. Tu vytvořil průsečík hereckých typů Radka Holuba a Báry Hrzánové s postavami hry. Rakouský dramatik a kabaretiér S. Vögel ji vystavěl na bravurních dialozích (často s nečekanou explikací) a chytrém významovém přenesení partie šachu. Nerudný zpustlý pruďas (a jeho proměna) a systematická žena činu se pohybují na polích situací ryze komických, ale i dojemných, jde přece o vztahy. Příležitosti k bourání čtvrté stěny využívány jsou, souhra s režisérkou Lídou Engelovou je však také patrná.
(zadáno: 21.11.2023)
45 % Předchozí potkání s Brechtem (Hovory na útěku) vedlo v Dlouhé, která se „nehratelným“ titulům věnuje programově, k inscenování živoucího a originálně pojatého spektáklu. Houštiny měst jsou podobně „nehratelná“ věc, jen z rané tvorby, ale rovněž s konfrontačním základem. Dřívější inscenace této linie uměly nacházet v nouzi ctnost, tato drží čáru neprostupnosti. Přičemž děj nelogické stavby, dialogy nepřirozené, postavy bez motivů, zatížení literární odkazy k tomu. Inscenace bez proměn rytmu, bez klíče. No sakra. Odtušíme přesahy do současnosti (iracionální svět bez hodnot) a vnímáme skvělý výkon Jana Sklenáře (postava záhadného Shlinka).
(zadáno: 18.11.2023)
55 % Upřímně nevím, nakolik tato inscenace je schopna vést dialog s divákem 7+ a odkrývat mu kouzlo jiného způsobu vyprávění pohádky z nejtradičnějších. Zato hned konstatuju, že nejlepší minorskou Ježibabou zůstává Petr Stach. Podání Ježibaby Bobešem Havelkou vlastně vůbec nerozumím, jakož i proporcím „nepoetického“ scénáře (hodně les, pec vyřízena hned). Tvůrci se nebojí jít po tvrdé prapůvodní basileovské-grimmovské cestě, dramaturgie sází na syrovost (ve shodě s jinou tvorbou LV) a vše se podřizuje nápadům. A tady je inscenace silná a kreativní, tanečníci z LV&C originálně zpřítomňují příběh. Končí se rapem, to se dětem bude líbit.
(zadáno: 18.11.2023)
Bezbřehá tvůrčí fantazie přivádí do Studia PalmOFF další divokou jízdu napěchovanou gagy a čekanými i nečekanými pointami. Podle populárního blogu a opřeno o znalost zákulisí kritické novinařiny (ano, je to řehole) a filmů! Popkulturních odkazů vzhledem k tématu projdou inscenací desítky. Důležitějším dramatickým materiálem v inscenaci F. X. Kalby je ale vztah. Jelikož je vychýlený (nepraktičnost vs. očekávání „klidu a štěstí“), nahlédne se na něj se vší sarkastičností, přesahovou hořkostí a až hraniční „obrazotvorností“. Jakub Albrecht a Barbora Kubátová v polohách hláškových, v dialozích, i v těch excentrických výjevech, k sežrání. 75,99 %
(zadáno: 18.11.2023)
Soukromé, přesto hledající divadlo v případě tohoto komorního muzikálu nabídne větší dotek s emocemi i opravdovostí než u „rozverných“ Mamin. Úspěch zajistí finálová hitovka „The Rose“ (pro paní principálku), Markéta Procházková před tím chytne za srdce baladickou „Ship In A Bottle“. I když výpověď zůstává zaklíněná v banálním vzorci rozpadu a znovunalezení vztahu, dá se mluvit o věrohodných otiscích stavu soužití. Denny Ratajský i Lucie Bílá okořeňují své postavy jemným humorem, další, hutnější dávka prochází kolem. Přebásněno solidně, inscenace překvapí i světelným plánem, zato nahrávka nezní dobře a režie mohla volit důslednější vedení.
(zadáno: 18.11.2023)
Addamsovi na jevišti vždy budou atrakcí, ale fungovat budou jen s obsahem – vyloženým a rozvíjeným originálním přesmykem zdánlivě nenormálního a zdánlivě normálního. Brněnští tvůrci dostali do své inscenace přesně to, co chybělo v HDK. Divák je veden po emočních obloucích postav, kterým Svetlana Janotová, Alan Novotný, Tomáš Sagher nebo Esther Mertová dávají zajímavé charisma a soudržný náboj. Ani další excentrické výstupy (Lenka Janíková, Robert Jícha) nejdou primárně po efektu. Vizuální plán je podpořen skvělou choreografickou prací (stylizace hlavních figur a rozpohybovaní předků Addamsových). Příjemná podívaná, nedostatky neřeším.
(zadáno: 18.11.2023)
Řemeslně velmi dobrý muzikál, prokomponovaný sice bez hitových špiček, ale v logice velkého plátna a při respektu, k jakému vyprávění hudba slouží. Výtky jsou dramaturgické: pro formát rodinné inscenace méně by bylo více (bez „amerického“ anděla nebo některých jevištních doslovností by se inscenace obešla) a v úvodu se Petronel příliš odchyluje od nuancí paličatého charakteru, jímž ho obdařila předloha. Měrou vrchovatou se nabažíte skvostně zahraných záporáků (Anna Fialová, Petr Vaněk) a snadno se odpoutáte od filmového Uriáše a Petronela díky výkonům Marka Lambory a Ondřeje Rychlého. Inscenaci posouvá k úspěchu režie Martina Čičváka.
(zadáno: 28.9.2023)
85 % Zdařilá transkripce Eurípidovy tragédie. Tři ženy, co přišly o všechno, různého postavení i mentálního nastavení se vydávají na svou křížovou cestu. Autor předkládá pohled na válečné uprchlice (nejvíce zřejmá je analogie s Andromaché) bez prvoplánového zpřítomňování. Zřetelně a silně vypoví o jejich situaci tam i zde, scénář se ironicky otře o chcimíry nebo zmíní otřesnější druhy myšlení hýbající společností. Minimalistická režie Anny Turlo má působivou vnitřní logiku a spolu se třemi skvělými aktérkami celý sled fatálních obrazů dovádí k bravurní katarzní tečce. Všímejte si i promyšlené symboliky ve scénografickém a kostýmním řešení.
(zadáno: 18.9.2023)
85 % Nová Zelenkova hra je opět pohyb na lehké hyperbole, ale s přesnými zásahy do společenské nálady a mnohdy groteskního myšlení lidí. Je to hodně dobře napsané. Ivan Trojan ztvárňuje outsidera, který je zároveň precizním glosátorem. Může se potápět pod čáru normálního života, přesto z pozice 50+ má hodně odpozorovaného, nosí své životní zkušenosti tak trochu jako břímě. I proto zaujme kongeniální scéna houpavého hausbótu navozující nejednu asociaci. A pak už jen divácké užasnutí, s jakým hereckým přehledem představitel hlavní role bez vnějškových manýr trefuje (ne)uvěřitelné hrany své postavy. Inscenace pevně stojí i na dalších výkonech.
(zadáno: 18.9.2023)
Provázkovští (spolu s režisérem J. Havelkou) reagují na eruptivní kauzu, která se jejich divadla týká jen tím, že poskytli prostor festivalu a zahraniční inscenaci kontroverzního divadelníka Frljiće (HR). Odpověď je očistná i labužnická, podstatou velmi divadelní, nikomu a ničemu nestranící, nastavuje zrcadlo. Nenávistnou smršť iracionálních výkřiků střídá „vysvětlování“ divadelního znaku a vtipné zkratky (např. neodolatelný souboj postavy Pierota s Kardinálem). Inscenace se otře i o Frljićovy postupy. Završeno snad až příliš retardujícím způsobem, deklamováním argumentačně zdatných reakcí, kterých byla plná média (a nejeden divák je zná).
(zadáno: 18.9.2023)
Džípy - Divadlo Letí 70 %
Lehká dystopie nám vedle jistoty, že přiblblé úřední formuláře zůstanou věčné, dává jistotu, že jistot moc nebude. Svižný sarkastický text německé dramatičky není komentářem, vybízí k zamyšlení: mj. všímá si absurdit dávkového systému. První repliky působí jako kritická konverzačka upřená na systém nebo vzmach úřednické pozice, ale v pravý čas začne zcela přetáčet úhly pohledu, ukazovat symbiózy a paradoxy, zostra vyjeví i ekonomickou naivitu nastupující generace Z. Situace jsou zdařile pointované a herci tomu dávají až hraniční slovní dynamiku. Bylo by nesprávné vyzdvihovat jen výkon Tomáše Kobra v roli vyhořelého jedovatého úředníka Armina.
(zadáno: 18.9.2023)
Inscenace i přes svůj formát dramaturgické řady „Krátká Dlouhá“ nabídne dostatek prostoru pro uhrančivé výkony představitelek Mařky a Jožky (Eva Hacurová a Berenika Anna Mikeschová) nebo oblouk, jenž má sílu s divákem zacloumat, ale jinak je to samá zkratka, jak obsahová, tak inscenační. Z bezmyšlenkovitého uchopování života oběma sestrami přitom cítíme ten hořce aktuální přesah do dnešních dnů. Komorní inscenace ale ví, co pro takový tvar „na jedno divácké nadechnutí“ použít: využívá jemných interakcí s publikem, zapojuje živou hudbu v podání Ondřeje Rychlého a v pouhých 55 minutách vystaví působivou gradační linku.
(zadáno: 18.9.2023)
Do černobílého scénografického řešení otisknutý svět pana K., jenž jednoho dne je zatčen a není mu sděleno proč. Absurdní situace v obtížně dešifrovatelném systému je v Holcově inscenaci gradována přes floutkovské pojetí hlavní postavy. Josef K. se k utáhnutí smyčky propracuje svou arogancí, ani ne přes otazník. Obraz co obraz evokuje čekárnu, inscenační jednotvárnost bohužel uspává; poukazy na lži, které přebírají otěže světa, mohou snadno zapadnout. A to by byla škoda. Jistěže je připraveno „strhující“ finále - na konci spirály je zoufalá revolta. S inscenačním stylem souzní přesvědčivý expresivní výkon Jáchyma Kučery v hlavní roli.
(zadáno: 12.9.2023)
Z vějíře témat předlohy se dramatizace téměř výhradně zaměřuje na traktátování spasitelského planutí knížete Něchljudova, který z pozice soudního porotce chce odčinit své dávné násilnické provinění na mladé ženě. Demonstrace křivé justice, morálky elit, hodnotové vyprahlosti, přetvářky… (etc.) ruské společnosti konce 19. století to zarámuje. Inscenováno formou, kde stylizované je i každé zajíknutí v hlase. Miloslav König, potažmo režie nechává Něchljudova zmítat hysterií a oscilovat mezi rozmařilostí člověka z vyšší vrstvy a jeho vnitřními strachy, s potřebou nalezení vlastního klidu. Obrazově poutavá inscenace o nezajímavém antihrdinovi.
