PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 30.3.2017)
Martina Krátká uchopila závěrečné dílko Čapkovy tzv. noetické trilogie s důrazem na otázku, jakou roli v životě obyčejného člověka hraje slušnost. Ukazuje se, že velkou a že slušný zrovna nebyl. Sledujeme melancholický retrospektivní sebezpyt s poměrně mrazivými okamžiky (do role beze jména obsazen ideální představitel Miroslav Hruška). Ve scénografii vlakového kupé defilují za pomocí přihrávačů životní momenty „slušného člověka“. Výpovědní sílu hry poněkud utlumil nekočírovaný temporytmus inscenace nebo rušivá exaltovanost projevu Petra Buchty, který jako by doběhl z velké scény.
(zadáno: 30.3.2017)
Rozevřené notebooky se soustředěnou obsluhou signalizují technologické divadlo. Jeho nespoutaní tvůrci si vzali jako východisko vhled do instantní společnosti, kde velké příběhy nefungují - jsme ve stavu permanentní chyby. Na Handa Gote celkem čitelné sdělení, přesto v publiku jsou vidět i rozpačité výrazy. Antický motiv o bohyni podsvětí Persefoně posloužil k ironizující vizuální a zvukové smršti s hereckým minimalismem k tomu. Jak celý tenhle živelný impro tvar interaguje s publikem, tvůrce zdá se opět ani moc nezajímá… To jsou zkrátka Handa Gote.
(zadáno: 30.3.2017)
Největším nepřítelem této muzikálové inscenace je obludný, divácky nepřívětivý prostor Kongresového centra.
65 % Kříž, Holišová, Simon, Vojtek, Šteindler… Velká show dorazila do Prahy a rozhodně nezklamala. Závěr graduje nevídaným způsobem. Přesto bylo by zjednodušující označit veškerý děj před tím za jakousi předehru, libreto vcelku zdařile pracuje s motivem outsidera, prosťáčka, jenž zlomí svůj osud. Zazní i řada krásných písní; královnou večera se stává Hana Holišová s písněmi Raining a I’m Done. Jan Kříž je dílem za sebe a dílem za Stalonna - a funguje to! L.R.Simon je světová extratřída.
65 % Kříž, Holišová, Simon, Vojtek, Šteindler… Velká show dorazila do Prahy a rozhodně nezklamala. Závěr graduje nevídaným způsobem. Přesto bylo by zjednodušující označit veškerý děj před tím za jakousi předehru, libreto vcelku zdařile pracuje s motivem outsidera, prosťáčka, jenž zlomí svůj osud. Zazní i řada krásných písní; královnou večera se stává Hana Holišová s písněmi Raining a I’m Done. Jan Kříž je dílem za sebe a dílem za Stalonna - a funguje to! L.R.Simon je světová extratřída.
(zadáno: 29.3.2017)
McDonagh poněkud zušlechtěný pro regionální publikum. I tak lze považovat nasazení této hry do repertoáru divadla s předplatitelskou převahou za dramaturgicky podnětné a divácky pořád zajímavé. Inscenace je postavena spíše na vyprávění a zřetelném obtažení figur než na McDonaghově mistrovské drobnokresbě provinčního prostředí, s replikami či situacemi div ne nadčasovými. Na druhou stranu inscenace Martiny Schlegelové běží sympatickým tempem, aniž by to oslabovalo podstatu charakterů postav této černé komedie. Herecky zaujal především Tomáš Havlínek jako záhadný a silně arogantní mladík Mooney.
(zadáno: 29.3.2017)
Inscenaci pokládám za velice nešťastnou, a tím i zbytečnou. Troskotá na otázce, kdo je onen Macbeth, kterého nám Milan Kačmarčík prezentuje – pragmatický kariérista, paranoik opájený mocí, slaboch ve vleku? Rozehrání analogie se současností zůstalo někde zastřené, snad až na ten závěr - svrhnutí tyrana (špatného vládce). Tato inscenace padá s výsledkem souboje většiny (!) herců s Hilského textem; režie pouští drmolení, nezvládnutý blankvers. Pak nemůže vyjít ani ten sebelepší záměr. Zajímavě je rozehrán scénografický plán inscenace nebo podoba, resp. procházení dějem tří čarodějnic.
(zadáno: 15.3.2017)
Soudím, že brněnští tvůrci vynaložili nemálo úsilí, aby původnímu libretu dali větší divadelní kouzlo a akcentovali momenty s obecným přesahem. Přesto pár divných zkratek v té „story“ zůstalo… Hudebně silná tři čísla: Look At All The People – v podání M.Sedláčkové tato výrazná píseň spíše jen slouží vyprávění, All Falls Down – H.Holišová doslova bourá divadlo, Where Are All The People? – D.Rymeš prokazuje svůj pěvecký potenciál. Představitel titulní role je vůbec skvělý co do technických dovedností, nemluvě o fyzické podobnosti s Ch., jen herecké charisma pro takovou hauptku ještě úplně nemá.
(zadáno: 15.3.2017)
Tato hra se kvůli svým závěrečným situacím vlastně diskvalifikovala pro uvádění dnes, přesto dramaturgie MDP neváhá a zařadila ji. Jistě, důvodem pořád ještě jsou krásné příležitosti pro první herečky ansámblu a mírně otřepané téma, že začít žít se dá v každém věku, také má co říct. Dana Syslová a Jitka Smutná se svých postav zhostily s plnou vervou, dopomáhá jim k tomu citlivá a moderně střižená režie, která o situacích, jež Renáta a Simona zažívají, evidentně přemýšlí.
(zadáno: 15.3.2017)
Jedno z nejmrazivějších děl české literatury 20. století, opřené o historickou zkušenost, je inscenováno s chladnou odtažitostí a příznačně rozvíjí motivy, které jsou odlesky také naší konzumní společnosti. Nebyl by to Jan Mikulášek, kdyby všemu nedominovala forma. Sdělení hry jakoby v ní zůstávalo až příliš uzavřené a neútočí na diváka motivem prvotního impulsu nebo utahovanou spirálou ohrožení. Což je, myslím, u psychologického textu škoda. Místo hloubky, makarena... Martin Pechlát je zcela jiný Kopfrkingl, především více civilní - anonymní jedinec, jeden z davu. A to ku prospěchu věci je.
(zadáno: 15.3.2017)
Infiltrování prvků nového cirkusu do klasické činohry a posilování vizuální či pohybové stránky je stále bráno jako určité novum i jako prostředek, jak nalákat diváka. Divadlo Na Fidlovačce mělo mimořádně šťastnou ruku při výběru tvůrců. Osobně bych ale pro tento záměr volil modernější překlad Jiřího Joska a pořádný průvan v litaniích textu. Neúnosná délka, nejasný režijní záměr nebo deklamační herectví celkovému dojmu nepřidají. Navíc někteří herci Shakespearovi zůstávají hodně dlužni (výslovnost, práce s blankversem…), ve svých rolích naopak zaujali Jakub Albrecht či Elizaveta Maximová.
(zadáno: 15.3.2017)
Jana Paulová je neřízená střela a v zápletkově odhadnutelné prostinké řachandě si chodí pro fóry i ze čtvrté cenové. Většina publika se řeže smíchy, takže vše je obchodně v pořádku.
(zadáno: 19.2.2017)
Přestávám počítat herecká odbourávání a loučím se s vnímáním hořce kouzelného obsahu hry. Proč premiéra dostala „silvestrovskou“ podobu, snad mohlo mít příčinu v nedůrazné režii, která akorát vymodelovala projev a znaky obou figur, avšak prakticky vůbec nepracovala s rytmem hry a velké téma oustiderovství nám předložila v podobě ploché taškařice. Publikum je však spokojeno. Herci, když nezlobili, přitom v postavách Ellinga a Kjella odváděli solidní práci, žel nepodepřenou nějakou dramaturgií, která by publikum Divadla Palace přinutila také více přemýšlet. Takové divadlo mnoho smyslu nemá.
(zadáno: 14.2.2017)
65 % Herecky to sice není žádná hitparáda, ale zcela jednoznačně říkám: tato inscenace by měla objet celou tuto republiku, ať se z toho Bratrstvo kočičí pracky třeba pos*r*. Od Janka Lesáka je to mazaný scénář, reflektuje ustrnulost koblihové společnosti, která si doslova říká o další Mažňáky na Hradě (i v podhradí). Šípácká platforma posloužila k angažovanému, vlastně politickému divadlu. Hra také varuje před zneužitím médií a marketingovým ovládáním společnosti. Tvůrci přichází s adekvátní divadelní odpovědí, která nepostrádá humor, vyjádřenou naději a – to nejcennější – poměrně ostrý názor.
(zadáno: 14.2.2017)
Proč je chybou vidět takovou inscenaci mimo rok premiéry? Nestihnete ji nominovat, jakož i herecký výkon Tomáše Lněničky, do výročních anket. Obrazivá, emotivní a hudebně podmanivá mozaika sleduje nejednoznačnost Rybovy osobnosti, „temné duše“ ve společensky neklidné době. Režie nenásilně a za použití efektních divadelních zkratek modeluje obraz člověk, který zkrátka předběhl dobu, k čemuž přispívá i nečernobílý výklad zástupu dalších figur. V Pardubicích za účasti téměř celého souboru Východočeského divadla vznikla mimořádná inscenace.
(zadáno: 14.2.2017)
Tvůrci přišli s určitou ideou a záměrem, jak uchopit známou tragédii. Dramaturgická východiska tady nespočívají v touze po jinakosti a inscenační klíč má logiku, přesto se uchýlím k hloupé frázi, že výsledek pokládám za nekoukatelný (naprosto nefunkční). Generalizovat Shakespeara skrze rozvolňování a domýšlení figur je tenký led. Vztah veronských milenců je devalvován zkrátka příliš, vždyť o tu sladkou poblázněnost a něhu ve hře taky docela jde.
(zadáno: 14.2.2017)
Se slavnou komedií z prostředí dandyovské Anglie se zákonitě setkává každá herecká generace už jen pro tu nabytou zkušenost s žánrem klasické rychlopalné konverzačky. Ale málokdy ji využije ke generační výpovědi nebo k přiblížení pozérské současnosti. U téhle sympatické divadelní party snaha patrná byla, ale do výsledku se toho zúročit mnoho nepodařilo, režie spíše urputně aranžuje než jevištně vykládá téma. S žánrem si rozuměli především Michael Vykus a Jana Trojanová.
(zadáno: 14.2.2017)
Pomezí - Pomezí 70 %
Zážitkový rozměr projektu naplněn měrou vrchovatou. Únava z popocházení přišla možná o něco dříve, než se spojily všechny souvislosti (ale s tím jsem ostatně ani moc nepočítal). Vyzdvihnout lze mnohé, od citlivé interakce s návštěvníky přes celkovou promyšlenost až po detaily, u nichž prostě nechápete, jak to prostě někdo mohl dát dohromady. Divadlo ještě umí překvapovat, to je příjemné zjištění!
(zadáno: 14.2.2017)
Noid, Dasha, Písařík, Schneiderová, Kraus, Josef, Beneš, Zahálka… Muzikál i přes určité snahy tvůrců o výpravnější podívanou nezapře svůj původně komorní charakter. O to více musí fungovat činoherní pasáže. Režie se na ně však evidentně málo soustředila, a v případě ústřední dvojice jenom fyzické či pěvecké charisma nestačí. Nepřekvapí, že obstojí hlavně „činoherci“ (Jitka Schneiderová k tomu přidává i skvělý pěvecký výkon). Gospelovým králem večera je zas Bohouš Josef. Negativa? Nepříliš šťastně koncipovaná scénografie nebo slabá choreografie. Výkon D. Krause nepatří na profesionální jeviště.
(zadáno: 5.1.2017)
Kabaretní linie DvD nabrala směr až nečekaně dráždivý. Dobou a situací ovlivněné rozpravy dvou mužů vedou s třetím do počtu (tj. publikem) mrazivě přesný dialog, nad jehož aktuálností zůstávají otevřená ústa. Prolnutí s dekadentním bizárem na pozadí (songy skupiny Tiger Lillies, jež českými texty bravurně opatřil Miroslav Hanuš) snad ani nevytváří protiklad, je to symbiotická seance, která z forbíny pojmenovává témata kolem nás a z revuálního prostoru se valí exprese, detekující také až hrůzné paradoxy či chaos. Výkony Miloše Kopečného nebo kabaretiérů patří k dalším přednostem inscenace.
(zadáno: 26.11.2016)
Romantizující dobovka spojuje řadu diváckých vděčných konstrukcí. Divadlo na divadle, nemodernizované pojetí a hlavně ty emocionálně silné chvíle, které může přinést jenom skutečná láska. Náznaková replika divadla Globe je svědkem vyfabulovaného příběhu, ovšem s řadou reálných faktů (znalec Shakespearova díla radostí pookřeje). Na režii Stano Slováka je cenná práce s emocí - základním článkem celého velkolepého plátna a neuspěchané vyprávění podbarvené jemným humorem a hudbou. Na zdařilé mozaice nutně má podíl celý ansámbl, v čele se skvělou Svetlanou Janotovou a „Willem“ Dušana Vitázka.
(zadáno: 26.11.2016)
Z látky, u níž nevěřícně kroutíme hlavou na dobou vzniku, Daniel Špinar vytvořil moderně prezentované divadlo s nadčasovým obsahem. Inscenace je vystavěná na dekonstrukčním principu, opět se zapojením antiiluzivních postupů a ironizuje se o sto šest, což nachází v hledišti bezprostřední odezvu. Stěžejní téma lidských předsudků a pýchy promlouvá, mlčí však ty silné emoce (viz románová předloha či film). Postavy jsou opět spíše jen ilustrované, jejich jednání je skládáno ze zručně aranžovaných fragmentů. Co se děje uvnitř, není herecky prakticky vůbec postihnuté. Tam je prázdno.
(zadáno: 24.11.2016)
Zbyška Kalinu si pište do anket. Krásnou naivitu, křehkost klaunské duše a fantazijní pohled na svět ztvárnil kongeniálním způsobem. Zápas krásného snu s neúprosnou realitou podtrhuje i pojetí postavy Ředitele; hřímající vyšší moc setrvale skrytá v stínu je další silný alegorický bod inscenace. Půvabné drobné klauniády Augusta a Lulu dojímají, pletichaření a politikaření determinují svět. Režie divákům dopřeje i cirkusové barvy a artistické kousky, s moderní hudební hitparádou, která uchu zrovna nelahodí...
(zadáno: 24.11.2016)
Medvídkovská poetika konečně na scéně ND! Našlápnuto je skvěle: ten rozkošatělý proud žvanivé letargie a zveličených banalit zasazený do prostředí biochemického ústavu je neotřelou šifrou něčeho mnohem podstatnějšího. V druhé části bohužel přichází škrty (prý vyžádané na poslední chvíli autorem) a stavba se poněkud sype. Že režie z banalit dělá ornamenty je celkem logické, princip hry vás stejně dovede k pointě také tohoto druhu. Jen zdůrazňování faustovského motivu je už možná nadbytečné a předhazování vtipu divákovi v zesilovaných konturách pokládám zrovna u Levínského za chybu.
(zadáno: 24.11.2016)
Pohled do outplacementu nebyl uchopen šťastně. Forma skečů na téma „vyhazov“ je asi to poslední, co tento pro divadelní hru sesbíraný materiál potřebuje. Kariérní pád suverénních top dogs ani tíseň schlíplých „outdogs“ promlouvají slabě, ne vždy věrohodně, ztrácí se v karikaturách, mají tendenci dojímat. Tahle kritická mozaika spíše nabádá k odsouzení mantry výkonnosti a pochopení soukolí „systému“ i jeho obětí (aniž by byli něčím vinni). Ovšemže se divák bude bavit, humor pomrkává z jeviště dostatečně, funkční je po mém soudu pouze v teambuildingových parodizujících výjevech.
(zadáno: 24.11.2016)
Inscenační bezradnost (na rozdíl od jiných Krysařů) se promyšlené koncepce Dodo Gombára rozhodně netýká, vše na jevišti má své místo a detekce hnusu vzešlého z „počestného“ města proniká do morku kostí. Hnus jako norma, pohled na hnus jako apatie po zlém snu. Obsazení role Krysaře Klárou Cibulkovou vnáší do děje smutnou křehkost, vizionářský pocit blízký i naší současnosti. Zaujme i hudební stránka inscenace. Přesto mě inscenace zasáhla méně, než se může z tohoto popisu zdát, unavovala jednotvárnou symbolikou a špatnou dikcí některých herců, soustředěných spíše na držení režijního záměru.
(zadáno: 24.11.2016)
Podoba road tripu je sympatickou a nosnou konstrukcí pro tuto klasickou látku. Sledujeme při jízdě do pekla bystrého pozorovatele přetvářky a pokrytectví všude okolo a povýšeného floutka zároveň. Jeho „donchuánství“ charakterizují spíše vnějškovité znaky než charismatická a sebezničující síla. Režie však Ondřeje Veselého správně vede k postihnutí obludné arogance postavy. To opozitní Sganarel, ač se samozřejmě pohybuje na stejné oběžnici, vychází jako komplexnější, uvěřitelnější figura. Vedlejší postavy se zjevují jako přihrávači, jejich zkratkovitá nastínění byl u této hry vždycky problém.
