Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.9.2016)
Kříž, Kosková, Vondráček, Křížová, Ciatti, Tomeš, Tenkrát, Martiníková, Štréblová, Pleskot… Inscenace Srdcový král na otázku, zda vůbec ještě jde zesílit kouzlo muzikálového souboru Divadla Kalich, odpovídá ano… Režisér Šimon Caban rozpoznal záměr autora libreta, jak tato muzikálová komedie inspirovaná Večerem tříkrálovým má vyznít, a k tomu herce dovedl. Strhující choreografie, nemuzeální aranže elvisovských písní a velké interpretační výkony jsou dalšími trumfy. Inscenace má snad jen dva nedostatky: absenci živého orchestru a zvukaře, který se srovnal až po dvaceti minutách.
(zadáno: 28.9.2016)
55 % Vítejte v deliriu. Se zpožděním divadlo autorsky reaguje na hrůzostrašnou metanolovou aféru, ale to by nebyl Dodo Gombár, kdyby do tématu nepromítnul obecné téma. Tušíme ho v metarovině této příběhové skládanky a možná mohlo vyjeveno naplno, aby rozbilo jednotvárnost a hra nabídla výraznější poselství. Jako dramaturg bych se možná ptal, proč není do dění na jevišti více zapojena symbolická postava Závislosti. Tradičně funguje kolektivní souhra, dikce některých herců však vzorová opravdu není. Ne, s tématem tato poznámka opravdu nesouvisí :)
(zadáno: 28.9.2016)
V podzemním skladu NNŽ Miroslav Bambušek připravil další ze svých performativních instalací. V Zemi manifestačně vzývá to, o co prefabrikovaný styl společnosti ztrácí zájem. Potažmo v tom hledejme volání k návratu ke kořenům a půda se tu ("po landovsku") stává i synonymem pro vlast. Jakkoliv je takové tepání trefné, správné a hlavně potřebné, výsledku k zásahu do černého mnoho chybí. Téma je stěsnáno do několika málo útržkovitých proklamací a zbytek je jen ilustrace (co tak s hlínou…) - působivá (významotvorná) snad jen ve dvou momentech. Btw, nebylo by lepší přivést diváky na skutečné pole?
(zadáno: 28.9.2016)
Čechovovská inscenace bez rozměru ztotožnění s tím nastaveným zrcadlem. Vjem první: skvělé herecké postihnutí čechovovských hořkosměšných figur, k tomu jejich přesný dramaturgický výklad směrem k divákovi. Vjem druhý: groteskní stylizace, která s Čechovem samozřejmě souzní. Vjem třetí: přesto všechno indiferentní dopad. Příčinu osobně vidím v té přehlídce hyperbolizovaných ilustrací, které někdy až zbavují postavu jakékoli civilnosti, uvěřitelnosti, celek ne že by ztrácel smysl, ale pro ty některé manýry buduje si odtažitost. Tohle všechno funkčně složit uměl Petr Lébl...
(zadáno: 24.9.2016)
75 % Setkání s bravurně vystavěnou hrou, přesným proniknutím do její podstaty a hereckým citem (a šarmem!) pro ztvárnění té čarovné člověčiny, které buď porozumíte, a nebo také (zatím ještě) ne. Juraj Herz na Fidlovačce v této esenci pospojoval nevtíravou komiku i řadu jímavých okamžiků, velké životní pravdy i řadu těch drobných momentů, z nichž určitě některý budete důvěrně znát, protože je máte navždy zasuté v paměti. Divadlo Na Fidlovačce s Famílií úspěšně vykročilo do nové etapy.
(zadáno: 24.9.2016)
Těžko bez znalosti předlohy odhadnout, jestli by zkušený dramaturg z toho nevykřesal víc (minimálně co do definice témat, o kterých chci hrát), jde o výseky v podstatě bez point, ale taková už je zřejmě předloha, a pro autorské divadlo jich bylo vybráno zřejmě jen pár (s dosazením Marusji jako liniové postavy). Působivě syrové výjevy z postapokalyptického časoprostoru tak nestihnou rozvinout prakticky nic a střet evropského a islamistického světa je jen tušeným, leč sugestivním pozadím. Herecká nepřesvědčivost (s výjimkou Andrey Bereckové) jednoduchý koncept inscenace spíš zdůrazní.
(zadáno: 24.9.2016)
Proč tento komediální thriller na jevišti Komorní Fidlovačky moc nefunguje? Nepracuje s napětím od samého počátku, v prvé části vázne tempo a egomaniacké figury nejsou vystavěné na klíčovém parametru hry, jímž je práce s přetvářkou. Při stopování příčin se dá spekulovat o tom, že to mohlo být spíchnuto horkou režijní jehlou, absencí aktivního dramaturga a v neposlední řadě obsazením: 2x typově stejné (živelné) herectví a 2x spíše šarže než herectví. Vše dohromady bohužel evidentně utlumuje náboj hry i její přesah do jiných, všem důvěrně známých sfér.
(zadáno: 24.9.2016)
Inscenace pro nikoho, dramaturgické faux pas roku. Místo očekávané didaktické stavby vznikla spíše blamáž divadla. Myslící dramaturg by okamžitě v takovém představení zakázal ironii, s níž se dětské publikum nemá šanci ztotožnit (s osaháváním herečky jakbysmet), a nakolik je vhodné právě v Minoru shazovat divadelní práci, na to už snad ani nemůže být odpověď. Druhá polovina sice zdůvodní všechno to ironizující trapno obsažené v té první, ale nabídne jen melanž stylů (včetně wrestlingu, považte), k nimž chybí to základní – výklad. Provedení pohádkové hříčky A.G. je ale herecky pěkné.
(zadáno: 24.9.2016)
Tak se poplácejte po ramenou, ale já nad takovým divadlem jásat nebudu. Přijímám a rozumím důvodům, proč fragmenty té staré hry divadelníky stále lákají. Jejich drtivě přesný a apelativní dosah nečteme skrze ně, zůstává v metaprostoru nad tím vším. A to je prostě výzva. Jenže k čemu? K budování vizuální+zvukové roviny, která je sice působivá, ale do níž si můžete dosadit třebas i Hamleta? Málo platné, ani tento Vojcek není dramaturgicky vyložen, zdůvodněn. I proto začne nudit. Příležitost pro herce ztvárnit ty různorodé niterné exprese? Opravdu má to smysl při tak „přibližném“ herectví?
(zadáno: 20.9.2016)
U studentské inscenace se dá pochopit, když part je rozepsaný do kolektivní podoby nebo proč dramaturgie nenachází odvahu ke škrtání retardujících pasáží. Úkolem bylo vyzkoušet si různorodé typy a samozřejmě určité situace. Viděl jsem tedy "jen" povedenou školní práci, která ukázala minimálně na tři nové talenty (Matyáš Řezníček, Eva Hacurová, Elizaveta Maximová). Ocenit lze také volbu titulu: pro současnou dobu obsahově silný, ale i dost nesnadný text, s mrazivým průběhem a ještě drtivějším vyústěním, kdy se Matyáš Řezníček do postavy konečně dostal. Režie v tomto mohla být důslednější.
(zadáno: 20.9.2016)
Drak inscenuje nelogickou pohádku (princezna zakletá v bílou laň se zamiluje do prince, který ji chce proklát šípem) metodou kolektivního vyprávění a v pěkně střiženém hudebním kabátku (ano, opět krásná práce Jiřího Vyšohlída). A na zadní stěně se kouzlí prostředky stínového divadla. Za tím divným příběhem samozřejmě nalézáme archetypální symboly a jeho (nudnou) melodramatičnost často naruší humorné momenty, takže výsledkem je nápadité, bezprostřední rodinné představení, z něhož promlouvá i křehká lyrika veršů Jana Skácela.
(zadáno: 20.9.2016)
Tak koukalo se na to hezky, verš zvládnutý celkem s bravurou, napětí stupňované, typové obsazení stěžejních postav funguje (ač jsem se na ferman zprvu díval s nedůvěrou) a inscenace předá divákům sdělení, že na floutkovství a manýrách zlaté mládeže se od dob romantismu nezměnilo nic. Co bych tak ještě dodal...no, právě že asi už nic.
(zadáno: 4.9.2016)
Kromě údivu, kde zůstal WS, a otázek, proč inscenace ve jménu posunů a zkrátka jiného, lehce provokativního vidění hry, prohazuje repliky, proč rezignovala na řadu krásných momentů této klasické hry, včetně jejích (zásadních!) temnějších tónů, vlastně nemám výtek (ty erotické narcistní meziobrazy u Daniela Špinara, kterými zde nahrazuje erotizující napětí hry původní, snad už nemá cenu komentovat). Inscenace jako celek je zábavná, vkusně ironická, scénograficky či choreograficky impozantní. A herecky nenudí také, což vzhledem k obrovskému jevišti ND budiž velká pochvala.
(zadáno: 4.9.2016)
Té inscenaci o drtivé konsekvenci čtyř časových rovin zoufale chybí ta druhá. Korektní dramaturgie devalvuje celkový dojem z jinak pozoruhodného divadla, z té autenticity se až točí hlava. A nadhazuju otázku, zdali i doku-divadlu by neprospěl katarzní rozměr. Dechovka je totiž do jisté míry docela sterilní podívaná.
(zadáno: 30.8.2016)
Tento Večer tříkrálový splňuje asi vše, co se od letní produkce očekává, bude pro řadu diváků tou pravou relaxační podívanou. Pracuje s neotřelou lokací děje (paluba luxusní jachty), na což se pochopitelně váže poutavý scénografický vizuál inscenace. Režie kromě základní konstrukce nevymyslela už nic, klopotně sehrává zcela nesourodý herecký arsenál, z něhož někteří pozapomněli vystoupit ze svých televizně-seriálových šablon. Na „vyrábění“ humoru dojde také. Nevzrušivý a vlastně nudný je celkový výsledek, bez objevování, bez jiskry. S jednou výjimkou: Šašek Feste ztvárněný Petrem Stachem.
(zadáno: 8.7.2016)
Jestli bylo cílem diváka střídavě přitahovat, znechucovat, bavit i provokovat, podařilo se to. Anebo taky vyloženě štvát: podehráváním, sebestřednými ornamenty a smradem z cigaret, kterým herci-závisláci diváky oblažují vydatně. Inscenační klíč k této ruské klasice tvůrci přitom našli originální a do dnešní doby náramně pasující. Pojmenovali současnou oblomovštinu, i mojí :) Některé scénické obrazy (setkání či milostná scéna Oblomova s Olgou) jsou divadelním Olympem, jiné se zas krutě nepovedly, a dramaturgická korekce se nekoná. Johana Matoušková (v roli tajemné Olgy) nejlepší výkon večera.
(zadáno: 8.7.2016)
Divadlo, aniž by v něm kříslo něco dramatického? Platforma vědecké konference nabízí např. diskusní tragikomický šrumec, ale to by nebyl Jiří Havelka, kdyby se na tom svezl. Drží linii nudné disputace (o ničem, jak to tak na konferencích bývá, a aniž by to NĚCO ŘEŠILO a VYŘEŠILO) s drobnými ilustracemi na jevišti i v hledišti, nikam tradičně nespěchá a vypráví i skrze grafy a čísla. Té antidivadelnosti bylo snad až příliš, bavilo mě to i nudilo zároveň, chyběl mi tam dramatický konflikt, jakkoli to jinak bylo krutě přesné. Myší masky po skončení představení jsem se nerad vzdával :)
(zadáno: 8.7.2016)
Na této inscenaci, kterou režisérka Deáková postavila - zřejmě v intencích knižní předlohy - na kalupu slov (interpretačně pozoruhodný výkon Anity Krausové) jsem se nepotkal s dramaturgií. Proč má divák sledovat (velmi) odhadnutelnou „detektivku“ a hlavně seznamovat se s vnitřními zmatky jedné mladé umělkyně rozmazlené životem a navíc (pro efekt) v posttraumatickém stavu? V jevištním minimalistickém tvaru není ani zbla obecnějšího přesahu a hlavně téma není bůhvíjak originální.
(zadáno: 8.7.2016)
Inscenační cesta Jana Nebeského k Hedě Gablerové nespočívá v dekonstrukci nebo modernizování, jen zbaví postavy obvyklých saturací, aby vynikla jejich podstata: tedy především nekonečná blbost, slabosti až zženštilosti a v případě hlavní antihrdinky vnitřní izolování od okolního světa a na povrch probublávající vztek. Metaforického gejzíru si divák užije, stejně tak přesvědčivých hereckých výkonů, ale postupem času přece jen otupí. Je to dáno snad absencí přestávky, nebo jen toho, že inscenace pozapomněla pracovat také s gradační linkou?
(zadáno: 8.7.2016)
Nepadl nakonec nejslavnější Knoflíčkův gól skutečně z ofsajdu? Pokud ano, vidím zajímavou analogii: kterak se inscenace Jiřího Ondry ve své druhé polovině do ofsajdu také dostala. Bezradností, jak vlastně emocionálně i fakticky postihnout ten paradox osudu fotbalové ikony (a tak trochu i samorosta) pražské Slavie. V ruce přitom byl skvostný materiál pro absurdní divadlo! To mě, jako „pamětníka“, na Ondrově inscenaci trochu zamrzelo. Přitom rozehráno v první půli bylo vše zajímavě, poutavě, zkrátka dobře. Díky kouzelnici v rychlokurzu hry na cimbál, Kristýně Podzimkové, navíc krásně.
(zadáno: 8.7.2016)
Možná to bude znít jako protimluv, ale sledoval jsem chytrou šmíru s přesahem. Hostující režisér Guy Roberts nachází k Shakespearově „sváteční komedii o lásce“ velmi překvapivý klíč. Kombinuje nespoutanou komiku s tragikou doby a místa, ve kterém se tato show odehrává. Jelikož herci drží své úkoly v přesně vymezených mantinelech a nad vším vládne důraz na interpretaci Shakespeara, vznikl tvar smysluplný a funkční. Tato originální inscenace patří k tomu lepšímu na tzv. soukromých scénách.
(zadáno: 8.7.2016)
Variování téhož poněkolikáté. Tentokrát na téma vztahů (včetně komplementárních souputníků, jako jsou samota, úchylky či trapnost). Mnozí již zdvíhají obočí, postrádajíc rozvíjení stylu. Divák však ani v tomto případě neodejde zklamán. Duo Viceníková – Mikulášek namíchalo barvitý koktejl živoucích momentek, komický i hořký, s cynickým přístupem, jenž podtrhne absurditu předložených situací. Bavilo mě i míchání banalit s „vyššími“ idejemi. Skvělí herci v přísné stylizaci předvádějí víc než skeče, metoda se však vyčerpává. Skutečně překvapí jen další příval invence scénografa Marka Cpina.
(zadáno: 8.7.2016)
Kdo by to byl čekal, že ze soukromého divadla bude promlouvat hlas tak angažovaný, tak hrdý a otevírající oči. Monodramatický text je tvrdou obžalobou současných, za vlasy přitažených forem politické korektnosti, jejíž absolutizující tendence jsou patrné všude kolem. Milan Kňažko vede s diváky podmanivý dialog a aniž by text byl doslovný, mezi řádky čteme, jaká je za tím zhoubnost. Kňažko k roli přistupuje s přesností provazochodce, který udrží pozornost autenticitou svého vystoupení. Režie ke škodě věci nemá svou ambici, kromě drobných ilustrací do hry mnoho divadelního nevnesla.
(zadáno: 8.7.2016)
Po několika vrcholných sezonách jako by nebylo už kde brát… Dramaturgie pro muzikálový soubor nachází tituly vyzněním / podstatou figur podobné, nebo, řekl bych, tituly s vadou, které nedovolí potenciál MdB rozvíjet. Prodaný smích sice nádherně rezonuje se současným světem, který produkuje nové a nové démony vyhaslosti (díky lidské naivitě či zaslepenosti), po hudební stránce je to ale produkt mdlý. Tentokrát dílu nepomohl ani český překlad a nedivím se nelibosti nad pěveckým výkonem Martina Havelky, kterému role sedla jen jako skvělému činoherci. Naopak absolutorium zaslouží Lucie Bergerová.
(zadáno: 8.7.2016)
55 % Divácky vděčná komedie, v níž se divák musí popasovat s nesnesitelností klíčové figury. Jinak si nadmíru užije situační komiky a nebude vycházet z údivu, jakých kreací či grimas je Jakub Slach schopen. Dobře funguje podtext hry, to jest, že alespoň občasné „umbajkví a umbajkvó“ v našich životech je více než prospěšný elixír. Hra překvapení a zvratů se bohužel neobejde bez slabších momentů, inscenace si říká o větší režijní důslednost a méně rutinního herectví.