PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.9.2023)
Nevím, nakolik je ponecháno na divákovi, aby si vybral žánrovou vlnu, na které se nechá unášet (je to nekorigovaný pelmel gangsterky a přesahové alegorie). Mísení s nerozpracováním motivů prakticky nevytváří funkční rámec a ve finále zbydou pátravé otázky, komu je inscenace vlastně určena, i rozkročenou úrovní vtipů, a co chce sdělit. Moc nevychází ani kontrasty hebké plyšákovitosti a povahové div ne brutality. A tak zbývají jednotlivosti, gagy, které u publika sklízí odezvu. Herecké uchopení bytostí z alegorického světa je velice zábavné v momentech, kdy protagonisté akcentují všelijaké anomálie, tiky a vzorce chování s přesahovým vyzněním.
(zadáno: 12.9.2023)
65 % Mozaiková komedie, jak se říká „ze života“, vystavěná s autorskou zručností na zdánlivě izolovaných mikropříbězích, jejichž dějištěm je administrativní barák, a poslední dílek má sílu granátu. Alespoň ve smíchové reakci publika. Herci si své bizarní figury a ztvárnění jejich osudů náležitě užívají a diváci spolu s nimi. Inscenace odhaluje, jak skvělým komikem je Aleš Háma, ale také ostatní herci se v komediálním žánru zkušeně pohybují, excitují situace a dovádějí je k přesným pointám. Nic snadného. Doporučuji si všímat i scénografického řešení a samozřejmě drobných detailů, které se linou ději a kolorují nejen prostředí, ale i myšlení.
(zadáno: 12.9.2023)
75 % Pro herce nejspíš náročné, leč ve výsledku osvěžující a podnětné tvůrčí setkání s režisérkou, která Shakespeara má v malíčku. Těžit z toho mohou i diváci, kteří mají dost unylých výkladů či převyprávění. Na jevišti divadla ABC (i díky sáhnutí po překladu Jiřího Joska) vznikla hodně dynamická a barevná inscenace, v níž nenajdete nic, co by nešlo proti smyslu replik či významového obsahu situací. Jen se mělo krátit. Výkony herců jsou vážně dobré (Radek Melša jako Orlando, Viktor Dvořák jako šašek Brus). Diváckými delikatesami jsou i další role: Milan Kačmarčík jako Jacques nebo například jak si Eva Salzmannová „pohrála“ s menší rolí sluhy.
(zadáno: 12.9.2023)
Dramaturgie MDP sáhla po Čapkovi, události si o to řekly samy, a inscenuje ho v hutném digestu replik hry, s obroušeným tezovitým vyzněním, lehkým vizuálním či situačním rámováním a dobovými citacemi na adresu Čapka, z nichž čiší stejná maloduchost jako z dnešních výkřiků extrémistické scény. Silně zastoupeno je i téma manipulace. Nápad na obsazení postav Galéna a Maršála stejným představitelem má logiku v zaťatosti obou figur. Miroslav Donutil „dvě strany téže mince“ odlišuje kadencí slov a je bezpochyby diváckým lákadlem, ale přesvědčivost zůstala ne vždy uhlídána. V té vychází poutavěji Sigelius (M. Kačmarčík) nebo Krüg (E. Salzmannová).
(zadáno: 12.9.2023)
Přestože chápete cíle a limity letní produkce a vítáte razantní krácení (u této zdlouhavé hry zejména), zarazila mě jalovost celého konceptu, zvláště v přímém srovnání s inscenací MDP. Dramaturgie staví spíše jen takové atrakce, než vykládá situace, rozverné a rozpustilé i závažnější pro řád společenství. Nerozumím ani obsazení Orlanda mladým Václavem Matějovským proti Lucii Štěpánkové. Její Rosalinda je jedním z mála světlých bodů inscenace, zaujmou i představitelé menších rolí, Jakub Žáček či Tomáš Jeřábek. U výkonu, za který se posazuje na střídačku, Jaromíra Noska (šašek Prubíř) si jen zaspekulujete, že v tvůrčí kabině něco nefungovalo.
(zadáno: 12.9.2023)
85 % Dejvičtí ve skvostné souhře vytvořili dokonalou „Itálii“, k iluzi stačí herecké zkratky a přesný timing situací. To vše v docela radikální hře italského klasika o umanutém hledání pravdy, měnící se s každým pootočením úhlu pohledu. Dramaturgie skrze sto let starou hru nekompromisně ukáže, v čem žije moderní společnost právě teď, ať je to naskakování na hoaxy nebo utvrzování ve vlastních konstruktech pravdy. Bublina téhle pirandellovské sestavy si dnešní paralelu najde snadno. Stylizování na hraně bude někomu připadat přepálené, jenže tento balanc vykreslí téma nejlépe. Každá z postav mě bavila svým pojetím i hereckým uchopením.
(zadáno: 24.6.2023)
Uchopení známé látky skrze dopisní formu je u „velké“ jevištní fresky poměrně překvapivé. Deklamační interpretace a na SKUTRy jemné scénické ilustrace to přesto utáhnou a dramatickému náboji nic neuberou. Šílené pohrávání markýzy de Merteuil a vikomta de Valmonta se sebou samými, a jejichž intriky devastují i bytosti v okolí, je pro diváka díky výkonům Zuzany Stivínové a Saši Rašilova odpudivou (a varovnou) studií mravní bídy, zhýralosti a dna cynismu. Sledujeme také emocionálně silný výkon Denisy Barešové v roli Cecile. Dramatizace dá prostor i seniorním postavám, které ale jen stafážují fakt, že za nich to bylo stejné (a mladí to zopakují).
(zadáno: 24.6.2023)
65 % Když pohlédneme na nekompromisní název, dostaví se očekávání atraktivních kreací na téma požitý alkohol, a to dokonce v různých mírách. Experiment, k němuž se uchýlila čtveřice přátel, si to žádá. Aktéři divákům skutečně předloží obdivuhodné herecké studie ponoru do něčeho, z čehož vyleze „poučení“ o podání ruky ďáblovi, jedna tragická nota a dál vlastně nic. Pro divadlo s ambicí nepříliš nosná volba. U Švandů naštěstí hledají a akcentují i „doprovodná“ témata (ostře kreslená monotónnost středního věku) a vymysleli tak silný závěr (je v něm i pěkná metafora), že pointu přestanete hledat a jen nechápete, jak to Petr Stach mohl vydržet.
(zadáno: 28.4.2023)
Prášilovský (münchhausenovský) archetyp stvořil i amerického /jižanského/ fantastu moderní doby, zdánlivě obyčejného tatínka. Storytelling v jeho podání můžeme vnímat jako metaforu podstatných věcí života. S mytickými přesahy a tezemi, že lepší jízda na vlně fantazie než v nudě nebo dezinformaci. A že pravda může vycházet i z fantazie. K podhoubí se divák ale musí probít přes dlouhý řetězec obrazů, odkud se dalo vymést hodně balastu. Kromě závěrečné emotivní nálože muzikál i přes řadu inspirací hudebně nezáří. Divácký zážitek tady obstarává Lukáš Janota, který v různých polohách táhne celou tříhodinovku, výkon Radky Coufalové také bravurní.
(zadáno: 24.4.2023)
Propojení (logické) Zeyera a Suka je výzvou nejen pro tvůrce a interprety, ale i pro diváka. Popasovat se s melodramatickými pasážemi musí obě strany a běh času určuje poněkud úmorná hudební plocha. Režisér Štěpán Pácl předkládá pohádkový naivismus s mytickými kořeny ve tvaru opřeném o herce a interpretaci. Jazykovou květnatost a šílenou formu herci naplňují, jistě to nebyla lehká práce, a když se k tomu přidají zkušenosti, výsledek může být i virtuózní (Apolena Veldová jako Runa, Petr Pavlovský jako sluha Radovid). Utopení v patosu nenastalo díky humorným drobnostem a scénografii, jež abstraktními cestami rozžívá a dynamizuje prostředí.
(zadáno: 24.4.2023)
Další Tomášova komiksově stylizovaná jízda, tentokrát i velice temná a nerozpakující se rozkročit až k magickému realismu. Téma přitom skutečné a inscenace vydá za učebnici dějepisu. Sledujeme průlet principy totalitních režimů, co jsou v ustavičném konfliktu s přesvědčením jednoho naivního hrdiny. Pavel Neškudla ho modeluje prostou jevištní existencí, bez okázalostí. Postavě propůjčil jemnosti svého hereckého charismatu a funguje to náramně. Některé fantazijní obrazy zůstaly bez vysvětlivky (ale prý mají oporu v předloze), jinak vás tato mozaika dovede k mezalianci naděje a deprese spolehlivě. Inscenace je zajímavá i svým výtvarným výrazem.
(zadáno: 24.4.2023)
Populární lovestory zpoza louže i jako velký muzikál pracuje s niterností příběhu. HDK pro roli Franka Farmera našlo skvělého činoherce Hynka Čermáka, jenž spoluurčil charizmatickou sílu celé inscenace. Druhou jistotou je výkon Evy Burešové. Překvapí interpretační suverenitou a kouzlem altového hlasu, jímž podmaní i ignoranta, který originální Whitney a protáčení melodických linek absolutně nemusí. Inscenace zvláště ve druhé části má švih, jen libreto je takové, že většina dalších postav nemá co hrát. Režie však ví, jak dodat vtip či jemnou ironii. Převedení písní do češtiny umí být zdařilé (I Will Always Love You) i naopak (I’m Every Woman).
(zadáno: 24.4.2023)
55 % S mikroporty a skvělým představitelem Raymonda na známé cestě sama k sobě. Divácky vděčný titul zanesený ruchy a hudbou si vyžádal řešení, které na činohře štve od začátku do konce. Poutavěji působí komponování drobných pohybových vzorců. Zatímco Martin Písařík odvádí heroický výkon (postava Charlieho je explicitně stavěna na hyperaktivitě ADHD), Matouš Ruml niterný, soustředěný a vlastně i velice vtipný. Inscenace je jinak až zbytečně rozjívená, chce i v minimalistickém konceptu bavit, dát divákům show i porci dojetí, které jen může přinést protnutí zdánlivých mimoběžek. Herecky laciné uchopení role Dr. Bruenera a Susan (alt. V.Ch.).
(zadáno: 24.4.2023)
45 % Přiblížit se k náboji této hry znamená najít typově vhodné obsazení pro životem potlučené hvězdy showbyznysu i dvou představitelů dotěrů, kteří zamíchají kartami víc, než by kdo předpokládal. Na rozdíl od jiných, Karla Zimu pro roli Barryho pokládám za trefu. Zamyšlení nad agresivitou bulváru a symbiotických vztahů umělce s ním, nebo nad hyperkorektní dobou hra ale moc nenabízí. Zuby nezatne ani v tragikomickém ani v sarkastickém módu, lavíruje někde na povrchu (postavy bulvárních novinářů nejsou napsané dobře) a působí svými zvraty, vrstvením okolností a kladením překážek příliš vykalkulovaně. DBz vsadilo na text, který rychle zastaral.
(zadáno: 7.4.2023)
Kašpar si troufl na jedinečný text pro velká jeviště. Minimalistické střihové pojetí, téměř zahazující pohled do dávného času, jde na dřeň. Herci se protáčí na malém jevišti Divadla v Celetné a rozehrávají strhující spektákl o zkaženosti jednoho lidského společenství, o institucionální bezradnosti, co s tím, vyšlou však i záblesk naděje. Výsostně kolektivní pojetí nahradí sílu velkého plátna, pro inscenování Roku na vsi obvyklého, takže i tuto inscenaci zhltnete jako velkou divadelní malinu. Inscenace Kašparu nabídne i typologicky přesné obsazení, díky hereckým výkonům porozumíme lidským slabostem, kolům osudu nebo rezonancím setí a sklízení.
(zadáno: 7.4.2023)
75 % Věčná česká klasika i přes pitoresknost, nad níž nejeden „moderní divák“ ohrne nos, nepřestává udivovat přesnými zásahy i do našeho současného pachtění. Je správné, že dramaturgie ND opět tuto hru překládá divákům k přemýšlení a samozřejmě i k uchopení další hereckou / tvůrčí generací. Přizvání režiséra Martina Františáka se ukázalo jako šťastnou volbou a dále už nezbývá než si z pozice diváka náležitě užít všechny ty konfrontační situace, jež hra nabízí. Tak třeba Ondřej Pavelka svého Buška vymaloval s náramnou přesvědčivostí. Zaujmou i další výkony, Davida Matáska, Martiny Preissové, Radúze Máchy, Ondřeje Malého, Františka Němce…
(zadáno: 7.4.2023)
Téměř neuváděná antická tragédie, kterak Dionýsos přichází…co vlastně? V tvaru, kdy užaslý divák je na jevišti Stavovského divadla konfrontován s „muzikálovou“ a nedeptající formou, tato motivace zanikne jako první. Unášení hudebními výstupy a mozaikovou obrazivostí ale nakonec vypoví velice přesně o pohnutkách, charakterech postav nebo „životě“ dezinformací, bludů a zároveň ponížení racionality. Uvedení Bakchantek dává v dnešní době smysl velký. Hudební stránku bych označil za zajímavou, ne strhující. Pozlátkové téma vsazené do promyšlené progresivní formy má tentokrát potenciál oslovit širší publikum, což podtrhnou i skvělé herecké výkony.
(zadáno: 2.3.2023)
Čekal jsem tajemnost, propadání do hlubin systému, ale dostalo se mi „převyprávěcí“ dramaturgie, postavené na příznačných atributech, posléze praktikách. Skartovačka, kamuflovaný ďábel, záchod cely a explicitně znázorňované mučení. U všech těchto zastavení se budete ošívat i skrze vnímání divadelního času, celek je rozkošatěn do délky až únavné. Předloha rezonuje s každým pomyšlením na běh věcí dnešních, tento divadelní přepis k dnešku zas tak moc nemíří. Ilustruje, ale postrádá zobrazení podstaty. Pro nečtenáře příležitost k seznámení s tímto dílem. Heroický výkon Davida Punčocháře, démonický Tomáše Petříka, autentický Anežky Šťastné.
(zadáno: 22.1.2023)
Juráčková, Němec, Daňhelová… Dramaturgie cenným způsobem explicitně pojmenovává cestu „vzpoury“ proti tupounství a zlu: vede jednoduše z Matildiny mysli (vytváření svého životního příběhu), vzdělanosti a chytrosti. Krystalicky čisté zlo, do kterého, jak se ukáže, je vetknutá celoživotní podlost, bude asi druhým největším tahákem muzikálu: Milan Němec v postavě Ředitelky vytváří ještě větší monstrum než v případě Macechy ve Sněhurce. Tvůrci se nerozpakují přetáhnout na jeviště drsnost předlohy. Vyvažováno nadsázkou a latentním humorem, jenž se stává poslem změny. Hudba neohromí, výkony dětských herců a scénografické non-replica řešení ano.
(zadáno: 28.12.2022)
Schimmelpfennig naplňuje slova Ch. Bukowského, že umělec je člověk, který vyjadřuje složité věci jednoduše. Postava Toma v jedné rozvitější větě výstižně definuje principiální problémy světa a skrze fragmentované rozhovory sociálně nesourodých lidí pronikáme hlouběji do podstaty. Největší smysl pro diagnostiku, až proroctví, ale nakonec prokáže služka Maria, která do dění vstupuje s pragmatickými glosami. Rámec snobského večírku, který může být tím „posledním“, dotvoří pěknou metaforu. Bohužel text je až příliš cyklený, ztrácí postupem času razanci a jeho poetika, s agitačními podtóny, hercům spíše překáží. Inscenováno a zahráno však poutavě.
(zadáno: 28.12.2022)
Ze strany tvůrců je to docela troufalost utáhnout více jak tříhodinový spektákl v důsledně drženém režimu jednoty místa, času a děje a neztratit přitom pozornost diváků ve vzdálených řadách. Kdo se na pomalé odvíjení a rozplétání nově autorsky spletené čapkovské detektivky (a pochytávání detailů ve velkém prostoru) naladí, má šanci si odnést zážitek k přemýšlení. Je to velké pojednání o chodu a nakažlivosti dezinformací v komunitě lidí, kotvení se k pravdám, které jsou iluzorní, nefaktické. V tomto je dramatizace výtečná. Režie však drží opratě tempa na hraně únosnosti a herci předkládají študýrky typů. Bača Míša nejspíše ví.
(zadáno: 28.12.2022)
Je to pro autorskou verzi podpásové, ale porovnejme: Film mrazivá, prostorem sevřená, zajímavě stylizovaná absurdní groteska, polemické zamyšlení nad zbabělostí a odvahou (silné herectví a nakažlivá hudba k tomu), působí to i velice divadelně... K. Pavelka a A. Skala nevytváří jevištní repliku filmu, vydali se vlastní cestou, na níž neuhlídali žánrové rozkročení. Ledabyle vytěžují, redukují, posilují komediální vyznění. Některému překrucování nerozumím už vůbec. Leze z toho hipsterský úšklebek nad „předpodělaností“, ale tehdy (rozuměj za normalizace) strach byl metoda. V tomto směru nejvíce zaujme ztvárnění postavy Ředitele Zdeňkem Žákem.
(zadáno: 28.12.2022)
65 % Divadelní vyprávění s regionálním zasazením, které vzniklo podle knihy Václava Bárty staršího, má potenciál vyvolat vzpomínky a přemýšlení o době našich prarodičů, v čem žili. A rovnou jako ambiciózní muzikál. Ctí ho, že je hudebně osobitý, jen přiznaně inspirovaný lidovými motivy. Kamenem úrazu je široké rozkročení díla, které se tvůrci snaží předložit v pestrém tvaru, ten zapojuje i dětské herce, jelikož o pohled dětskýma očima jde především. No, méně by znamenalo více… Zhmotnění paměti přitom působivě běží na pozadí a bylo dovedeno k silným katarzním momentům, zaznamenat je ovšem po té tříhodinové štrapáci nejeden divák nemusí.
(zadáno: 28.12.2022)
Inscenovat tuto méně známou situační feydeauovskou hříčku o noci v hotelu Eden jako zběsilou vykloubenou fantasmagorii? Proč ne! Je to tak trochu i náhled na Belle Époque a co procházelo na jejím pozadí. Ono to není až tak nepodobné dnešku. Razance Davida Drábka je však už taková, že marně jsem hledal (v grimasách a zakroucených hlasech, výtvarné hyperbolizaci, podivuhodných postavách vstupujících do děje…) smysl toho všeho a něco, co by mě vlastně bavilo a napomohlo naladit se na eskapádu metafor. Nebo ještě jinak, na toto potřebujete pro žánr disponované herce. Jako je třeba Radim Kalvoda. A o čem třeba vůbec nepřesvědčil Vojtěch Dvořák.
(zadáno: 28.12.2022)
55 % Je potěšující slyšet interpretaci dialogického textu na tak vysoké úrovni, přesto nerozumím vznešené náladě okamžiků a dramaturgickému nepřiblížení ironicky zlobnému vyznění, které by lépe propojilo dávný skandalistický text s mravy dnešní doby. Více inscenační dynamiky by prospělo i textu (když už se vybral). A tak se nakonec nejvíce bude mluvit o tom, jak choreografická intermezza složená z kopulační a jiné sexistické gestiky repetováním (stále téhož) působí dost vulgárně a postupem času nesnesitelně. Nebo jak efektní nápad s tramvají, která přiváží a odváží figury Schnitzlerova domina, se nakonec překlopí do otravnosti také.
