Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.1.2011)
(zadáno: 30.8.2016)
Tento Večer tříkrálový splňuje asi vše, co se od letní produkce očekává, bude pro řadu diváků tou pravou relaxační podívanou. Pracuje s neotřelou lokací děje (paluba luxusní jachty), na což se pochopitelně váže poutavý scénografický vizuál inscenace. Režie kromě základní konstrukce nevymyslela už nic, klopotně sehrává zcela nesourodý herecký arsenál, z něhož někteří pozapomněli vystoupit ze svých televizně-seriálových šablon. Na „vyrábění“ humoru dojde také. Nevzrušivý a vlastně nudný je celkový výsledek, bez objevování, bez jiskry. S jednou výjimkou: Šašek Feste ztvárněný Petrem Stachem.
(zadáno: 8.7.2016)
Umělecký kredit režiséra Ivana Krejčího na Palmovce utrpěl malý šrám. Inscenaci nelze upřít originalitu, kouzlo (ano, především díky Janu Kačerovi v roli Šaška Feste), pěkný hudební podtext a přináší také individuální herecké výkony, které jsou ozdobou inscenace (Ivan Jiřík - pro mě nejlepší Malvolio posledních let, Viola Terezy Dočkalové…). Jiné jsou bohužel formované „dozkoušej si sám“, nebo jsou šlápnutím vedle. Sporná je i dramaturgie inscenace, která Večer tříkrálový modeluje jako vrstevnatou mozaiku a oslabuje hlavní linku. Protahování epizodních situací přitom spíše volá po škrtech.
(zadáno: 9.3.2013)
Ještě tak rozumím záměru (vtipu), aby si herci zahráli kretény non plus ultra. Problém je v tom, že se tak děje v hodně blbé (i blbě napsané) hře, která si pro fóry chodí do poslední cenové. Režisér Osiřelého západu (!) si neví rady s dialogy ani s prostorem, často ani s pointami situací, a hlavně kolegovi Suchánkovi zapomněl vysvětlit, že tohle a tohle na divadle nikdy nebude fungovat a že mnoho zajíců, myslivcova smrt. Vše přispívá k tomu, že každá z postav ztrácí jakoukoli uvěřitelnost, punc outsiderství je očouzen i zjevnou bezradností herců, jež jsou navíc svázáni mikroporty.
(zadáno: 8.12.2011)
Tak jako jsou dne potřeba herci – moudří klauni, podobně to platí pro autory divadelních her. Petr Kolečko má mezi takové nakročeno, i jeho mírně blábolivá hra Vejce vtipnými narážkami mnoho pojmenovává. Forma – úlet ovšem není pro každého...
(zadáno: 20.6.2018)
Těžko hodnotit, když autor přizná barvu, že jsme byli svědky nehotového tvaru... Bylo to setsakra znát; celou dobu myslíte na jediné – dramaturgickou korekci, která by eliminovala rozvláčnost hry nebo zbytečnou mnohoslovnost některých replik (s nimiž interpretky dost bojují). Iva Janžurová byla při psaní evidentně inspirována žánrem vaudevillu, s chutí nechává postavy balancovat na samé hraně trapnosti. Hře nelze upřít komediální (crazy) potenciál a ani nenastal přešlap v podobě překročení vkusu (i přes situace, které se na jevišti objeví), ale málo platné, bez dramaturga je výsledek špatný.
(zadáno: 28.4.2023)
Prášilovský (münchhausenovský) archetyp stvořil i amerického /jižanského/ fantastu moderní doby, zdánlivě obyčejného tatínka. Storytelling v jeho podání můžeme vnímat jako metaforu podstatných věcí života. S mytickými přesahy a tezemi, že lepší jízda na vlně fantazie než v nudě nebo dezinformaci. A že pravda může vycházet i z fantazie. K podhoubí se divák ale musí probít přes dlouhý řetězec obrazů, odkud se dalo vymést hodně balastu. Kromě závěrečné emotivní nálože muzikál i přes řadu inspirací hudebně nezáří. Divácký zážitek tady obstarává Lukáš Janota, který v různých polohách táhne celou tříhodinovku, výkon Radky Coufalové také bravurní.
(zadáno: 21.5.2014)
Inscenace kabaretního ražení o mýtu jménem Havel vítězí především tím, po jakých cestičkách drobných absurdit si vyšlapala cestu. To je důvod, proč nemá šanci někoho snad urazit. Sejmutí nimbusu ne Havla, ale právě jeho mýtu bylo provedeno vskutku nápaditě a navíc výbornými herci (Míla König, Petr Jeništa, Marie Spurná). Hudební stránka, přiznám se, mě zrovna nezaujala a lze také litovat, do čeho tvůrci uvrhli Natálii Drabiščákovou, postava „Univerzála“ se moc nepovedla...
(zadáno: 5.5.2019)
Elegantní provedení klasické operety, jejíž hudební čísla znáte, aniž o tom víte. Nožky tanečnic létaly proklatě vysoko, peří také bylo dost a až na drobné výjimky písňová čísla byla velkolepě odvedená. Takže vše vlastně v pořádku. Pro někoho skanzen hudebního divadla, pro jiného setkání s ryzí klasikou - tedy až na estrádní rozšíření partu Pričičové (P. Břínková) nebo „doplnění“ Offenbachem. Nepřirozeně působil projev představitelky titulní role (L. Obručnik Vénosová), jíž navíc při zpěvu nebylo rozumět, vadil silný přízvuk i operní manýra. Naopak bych vyzdvihl výkony M. Noskové a R. Samka.
(zadáno: 25.3.2013)
Je radost vidět takovouto dramatizaci Čapkových povídek, a pak že to nejde. Arnošt Goldflam našel klíč k převedení na jeviště, k dispozici má herce, kteří mikrosvěty těchto často ironických Čapkových povídek vykreslí s bravurou. Jen...není to moc laskavé? Jednokolejná nálada snad může za to, že závěr se už moc vleče.
(zadáno: 9.1.2015)
Hodnocení bude možná až nespravedlivé vůči představitelům hlavních rolí, kteří beze zbytku naplňují režijní záměr a přispívají k budování zvláštní estetiky této inscenace. Jenom nechápu, jak se mohl na jeviště dostat text, který bez zásadnějších úprav na divadle nemůže životně fungovat (má mnohem blíže ke scénáři filmovému) a který je k uzoufání plný pitomých obratů (ano, i já slyšel dialogy z jihoamerických telenovel...vadilo, a hodně, protože takové divadlo nic nezpřítomní, o ničem nevypoví). Bojové scény, detektivní syžet, jakož i celá atmosféra tvoří bohužel jen skořápku kolem velkého nic.
(zadáno: 12.9.2015)
Smíchejte tradice francouzské frašky a surrealistický pohled na život maloměšťáckých pokrytců a tuto ambivalenci svěřte mikuláškovské expresi a scénografický výraz obrovské hyperbole...a vznikne zábavná inscenace (před jejíž vulgárností jste včas varováni). Drastická komika i patos bezpečně směřuje k vyslovení jediného: co dříve bylo nemyslitelné a šokující, dnes je normální a jako extrém nevnímané. Herci DvD se potkali s velmi netradičním úkolem a rozhodně v něm obstáli.
(zadáno: 27.3.2011)
I přes jednu naprosto geniální scénku, i přes sehranost herců nelze nepocítit zklamání ze zjevně nekorigovaného scénáře. Čím tato autorská revue chce být? Parodií, mystifikací, výpovědí? Vyšla z toho nesourodá tematická sekaná (dokonce s harrypotterovskou odbočkou nebo stylizací a la rytíři Jedi). Scénář jakoby byl inspirovaný slovy neviňátka (rozuměj tuneláře století Viktora K.) a zřejmě ukazuje, jak by vše probíhalo, kdyby tím neviňátkem skutečně byl. Inscenace je silná pouze v momentech, kdy poukazuje na důvěřivost „českého DIKa“. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.1.2011)
Přesný zásah, který zůstává umělecky důslednou prací, nikoli okatým gestem.
(zadáno: 22.11.2010)
(zadáno: 27.12.2018)
Zřetelný otisk antických motivů může být pro zkušeného diváka bezpochyby zajímavým stavebním kamenem textu. Další devízy jako by už v něm chyběly, především silnější dějová linka, tempo, inscenaci by možná slušelo výraznější dramaturgické přišpendlení. Rozkročení mezi satirou a obžalobou, s vpády extravagance (většinou determinující charakter postavy), je celkem obsáhlým mixem. Řada momentů výmluvně koresponduje s aktuálními politickými problémy, je to potřebné divadlo odpudivých charakterů (s bravurní schopností postav to maskovat a prezentovat opak), přesto tomu něco chybí…
(zadáno: 2.3.2011)
(zadáno: 11.6.2013)
Dekadence podivně zacyklené hry (která byla vyhlášena nejlepším novým českým dramatickým textem!) si doslova našla „divadelního filozofa“ Dodo Gombára a ten vytvořil jakýsi koloběh zmaru. Potud je vše v pořádku, doba je skutečně divná, a bylo by, kdyby inscenace zachovala autorovu fantazii, nestala se tak doslovnou a také rozbujelou mimo intenci textu, jehož styl zas tak originální není. Nabízí se otázka, co by z Kratochvílova textu zbylo bez té rozbujelosti a zda se z toho vůbec dá udělat plnohodnotné divadlo. Nerad používám silná slova, ale tohle místy bylo k nepřečkání!