Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 28.2.2013)
Programové odpoutání od taneční formy a přesnosti k jakoby ležérní banalitě ještě pořád může být tvůrčí. Deadline, bezesporu „velké téma“ odrážející, jak postupujeme životem, je však podáno s takovou dramaturgickou impotencí, prostorovou bezradností a choreografickou prázdnotou, že takové divadlo pozbývá jakéhokoli smyslu.
(zadáno: 23.1.2011)
Kde já už jen takovou konstrukci inscenace viděl... Nevzpomínal bych, kdyby Deadline byl lépe dramaturgicky i režijně podchycený a tohle sudoku mě při závěrečné cestě k pointě neodvedlo mimo čtverec. Herci velmi dobří, texty písní Tomáše Kluse skvělé. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.5.2012)
Více než hra samotná (předvídatelný vývoj a nevýrazný závěr) mě zaujala famózní souhra herců DD a ani zdaleka se to netýká finální pokerové partie. Dramaturgie zdařile pracuje s klíčovým faktem, že již dávno před samotným rozdáním karet každý hraje s každým, režie zas se vší dynamikou rozehrává individuální emocionální stavy šestice různorodých postav. Z nijak objevného textu vznikla velmi dobrá a divácky vděčná inscenace.
(zadáno: 4.9.2016)
Té inscenaci o drtivé konsekvenci čtyř časových rovin zoufale chybí ta druhá. Korektní dramaturgie devalvuje celkový dojem z jinak pozoruhodného divadla, z té autenticity se až točí hlava. A nadhazuju otázku, zdali i doku-divadlu by neprospěl katarzní rozměr. Dechovka je totiž do jisté míry docela sterilní podívaná.
(zadáno: 10.12.2012)
Z Braňo Holička se stává režisér - sadista :-()
(zadáno: 11.11.2014)
Jeden z nejpřesvědčivějších a zároveň nejvíce sugestivních hereckých výkonů. Uhranuti výkonem Karla Dobrého možná zapomenete i na kontext.
(zadáno: 12.3.2014)
V tomto projektu najdeme všechno, co je pro práci Divadla Continuo typické: propojování výtvarných artefaktů či znaků s fyzickým projevem herce a všudypřítomným rytmem. Zejména ta loutkařina je zde fascinující, pracuje se syrovým materiálem, jimž vdechuje až hyperrealistický život. Pro téma si Continuo tentokrát šlo k poněkud morbidním vyprávěnkám z počátku starověku (z nichž čerpala biblická pojednání nebo antická dramatika), nějaké obecné „universum“ se z nich ale přetlumočit podle mého nepodařilo. Tvůrci hledají archetypální situace, a u toho zůstávají, nic nedopoví.
(zadáno: 2.5.2012)
Postmoderní překombinovaná řachanda, trochu dada, smysl to nedává... Všechno to s krátícím se dechem pílí do nikam a nad vším se vznáší otázka proč. Tvůrci zřejmě chtěli reagovat na neuchopitelný, divoký a oplzlý svět bez pravdy a pevných bodů a kde nic neplatí, jen se nenamáhali s tím více pracovat. Když se herci baví víc než publikum, asi bude něco špatně. Zasmějete se, to ano, ale mezi moudrým klaunem a pouhým šaškováním je rozdíl... Inscenace se k tématu sezony „Čí je to město“ hlásí více méně jen alibisticky...
(zadáno: 21.12.2013)
Uplatnění principu dekonstrukce může přinést zajímavý výsledek, je-li o samého začátku jasné, co tvůrci chtějí. Tady to po mém soudu dlouho nevěděli. Není divu, že stavba inscenace se ukázkově rozpadla. Ale je to zábavné divadlo, divadelní vidění a vůbec nonsensová hravost Jiřího Jelínka je k sežrání. Když z inscenace vyskočí Dürrentmatt, zatěžkání mrazivou absurditou pěkně koresponduje s Jelínkovým stylem, neboť nonsens a absurdní drama mají k sobě blízko.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.
(zadáno: 8.10.2022)
85 % Studénka-Daňhelová-Halámek-Štěpán-Gajdoš-Antalová-Juráčková… Memento z dávných věků dalo vzniknout uhrančivé muzikálové inscenaci. S motivy krajové legendy tvůrci nakládají volně, aby dramatická síla příběhu byla jevištně funkční a přes historizující rámec varovně promluvila ke každé xenofobní a předsudky ovládané společnosti. Žádná z postav přitom nedostala černobílý rozměr. Inscenaci zdobí texty. Hudební stránka je neméně pestrá a nápaditá, symfonické plochy se mísí s folklórními motivy, nechybí lyrická intermezza. Pro vyprávění hudebně-dramatické básně má soubor MdB velice disponované herce, více posílené by mohlo být charisma Luky.
(zadáno: 12.1.2012)
(zadáno: 25.2.2018)
Exhumace dávných okamžiků zločinu a odplaty kdesi na českoněmeckém pomezí. Uskupení Handa Gote „vypráví“ v otravně pomalém tempu, využívá minimalismu, který podněcuje atmosféru neurčitosti a fatálnosti. Tatáž pomalá a nijak nerozvíjená stylizace většinu diváků nekonečně štve. Estetika inscenace neuhne z prajednoduché struktury, setrvává v temné atmosféře a v meditativním tónu. Ten podpoří samplované či působivě zveličené zvuky (pilka, štípání dříví). Anotace jako jeden z inspiračních zdrojů uvádí principy divadla Nó – tak to je dost mimo. Do laboratoře Handa Gote je dobré občas nahlížet, ale…
(zadáno: 9.10.2022)
Když jsem v sousedství dělal autoškolu, bylo nám „informovaně“ hlášeno, že je tam krokodýl, medvěd, je to Jedová chýše svobodné doby a bordel dohromady, chodí tam ruská mafie a Michal David. Divadlo Na zábradlí, které vyvolává duchy devadesátek, to všechno ve své inscenaci zmíní. Dokumentárně zpracované výpovědi bývalých zaměstnanců se ukázaly být jako dostatečně nosné pro divadelní formát, hraje se o J. bez J., nicméně je to ploché divadlo bez názoru. Zřejmě byla cílem iniciační jízda, otázky a odpovědi jsou ponechané na divákovi. Inscenaci vedle svědectví posouvá už jen snaha o ilustraci: je nápaditá, tu podivná, postupem času monotónní.
(zadáno: 30.4.2012)
Tak trochu jiná Divá Bára... Tedy svobodomyslná rebelka zůstává, polarizuje se svět a jeho předsudky vůči ní. Hudebně-dramatická báseň známé literární téma romantizuje, mírně paroduje, využívá folklorních prvků, na lásce nechává pel idealizovanosti, pro xenofoby má připraven řízný sarkasmus. Kompoziční východiska věru různorodá. Dominují srážky, vnitřní světy bohužel o něco méně, režie modeluje jednoduché, ale účelně koncipované obrazy. Uhdeho text se lépe čte, než deklamuje. A hudba? Něco jí k zážitku chybí... Inscenace každopádně „objevuje“ talent (představitelka titulní role).
(zadáno: 8.3.2015)
Tolik deprese a bezvýchodnosti se na jevišti opravdu nevidí. Děj se odehrává na pozadí šílené doby, ale mnohem hrůznější je obraz rozpadu rodiny a demonstrace příčin. V Komedii ke starší makedonské hře přistoupili hodně minimalisticky s důrazem na herecké podání. To bezpochyby je účelná cesta k tomu, aby tísnivost hry s plnou vahou se přenesla do hlediště. Proti tomu: nezvládnutá práce s prostorem, řada divadelních klišé nebo nešťastné režijní uchopení některých postav (Kraus, Sára ad.). Marně hledám i logiku pro použití filmových dotáček, jejichž styl je navíc takový, že retardují děj.