PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 11.8.2018)
Cloud - Divadlo D21 70 %
Řekli si o málo procent (recenze na sebe sama je součástí inscenace), dávám více :) Název se může zprvu zdát zavádějící, jde však po podstatě prostoru, kam si odskakujeme „žít“. Možnosti virtuality, která má relaxační podobu, komunikuje ve zkratkách, umožňuje multitasking, sbírá informace (atd.), samozřejmě nespadly z nebe. „Tohle je jinej žánr“, jak příznačně říká jedna z postav. Inscenaci není nutné vnímat jako behaviorální studii, jen hravou formou zobrazuje nebetyčné rozdíly mezi virtuální a reálnou identitou. Chytrý konstrukt inscenace je nositelem velkého přesahu, jen ho musíte objevit.
(zadáno: 11.8.2018)
Hledání náboje pro tento starý (a stále živý a moderně působící) text skončilo (nejen) u vizuální změti. Je sice přehnané „obvinit“ režii, že stylová roztříštěnost (video, loutky, patos i parodie, živá hudba i rap z nahrávky) oslabuje tematické linky, za sebe jen konstatuji, že jsem se začal prát s nudou. Potenciál by to mělo, kdyby rámování atrakcemi bylo použito účelněji, dramaturgie by nedovolila tak podivně posunout charakter postavy Lady Milfordové a herci byli dovedeni k zářivějším výkonům. Témata jako měšťanská hrdost, rebelství, praktiky vrchnosti… by hned zněla také silněji.
(zadáno: 11.8.2018)
Zaděláno na polemiku s falešným nacionalismem některých frustrovaných, zato hlasitých našinců? Právě že vůbec, téma promarněno. Režie pracuje s celkem konzistentní, „šotkovsky“ klenutou stavbou, nebojí se umocňovat ironii až k hranici trapnosti, ale myšlenkově neujasněná jevištní realizace hatí komunikaci s divákem. Mírně trapnému, místy veselému večírku chyběl rytmus, formální řád. Smyslu celé taškařice (s citovým vydíráním na závěr) jsem se vážně nedopátral. Tvaru nepomáhá ani předstírání jakési spontánnosti. Plusem naopak je, že herci jsou ve vytváření typologických zkratek velice přesní.
(zadáno: 20.6.2018)
Vlček-Holišová-Vitázek-Slanina-Rymeš-Biravský-Halámek… Nekorektní a zároveň tak jedinečný pythonovský humor vtrhl na jeviště Hudební scény MdB ve velkolepém stylu; tento muzikál mohutně útočí na vaše receptory smíchu. A tak trochu i po svém (autoři k tomu ostatně dávají prostor). Inscenace je pevně vystavěna na pointování skečů (některé jsou geniální, jiné slabší) a obrovská nadsázka nese kupředu celé to vyprávění o peripetiích krále Artuše a jeho družiny. Herci ukáznění, a proto skvělí. Hana Holišová v partu Dámy z jezera svým výkonem ohromí. K přednostem inscenace patří také výtvarná složka.
(zadáno: 20.6.2018)
V Pardubicích si ukrojili pořádný krajíc, ale s takovými výzvami soubor jenom roste. Zdařilému a diváky aplaudovanému výsledku inscenace výraznou měrou přispěli zkušení brněnští tvůrci a parádní loutka masožravky se dočkala opětovného využití. Sympatické také je, že se nerezignovalo na živý hudební doprovod. Činoherci nezklamali ani v pěveckých partech, dodávám ale, technické možnosti divadla jim mnoho nepomohly… Pardubickou inscenaci zdobí výkon Martiny Sikorové (Audrey), démonická interpretace hororové květinky (Tomáš Lněnička) a roli věčného outsidera Seymoura pěkně uchopil Petr Borovec.
(zadáno: 20.6.2018)
Fidlovačce vyšla další sázka na hosta. Marek Taclík díky své herecké výbušností obsáhne tragikomickou postavu Michela, který relativizuje pravdu o objektivizuje lež, čímž zamotává hlavu nejen sobě samému, ale i divákům. Autor rozehrává téma Pravdy (založené na lži) v poměrně působivě formě sledu dialogů a režie účinek textu nesnižuje lacinými vtipy. Však i fór s převlékáním vypoví mnohé o rozpoložení hlavního hrdiny. Hru vlastně jen snižuje celkem banální téma a dramaturgie jde u některých scén proti autorovi tím, že je staví jako jednoduchou konverzačku.
(zadáno: 20.6.2018)
Těžko hodnotit, když autor přizná barvu, že jsme byli svědky nehotového tvaru... Bylo to setsakra znát; celou dobu myslíte na jediné – dramaturgickou korekci, která by eliminovala rozvláčnost hry nebo zbytečnou mnohoslovnost některých replik (s nimiž interpretky dost bojují). Iva Janžurová byla při psaní evidentně inspirována žánrem vaudevillu, s chutí nechává postavy balancovat na samé hraně trapnosti. Hře nelze upřít komediální (crazy) potenciál a ani nenastal přešlap v podobě překročení vkusu (i přes situace, které se na jevišti objeví), ale málo platné, bez dramaturga je výsledek špatný.
(zadáno: 20.6.2018)
Mrtvá show RockOpery mi přinesla, není to poprvé, dojmy dvojího druhu: skvělá hudba, která dokazuje, že i meditační setkání může znít náležitě tvrdě, u nástrojů famózní hráči. Pak je tu odvaha zpracovat originální předlohu, ale s texty, jejichž invence končí u únavného repetování. Představení se hrubě nepovedlo osvětlovačům ani nestíhajícímu zvukaři (interpreti), to je bohužel evergreen této scény.
(zadáno: 2.6.2018)
Nejvíce bych tomto monstrprojektu vytknul pramalou empatii vůči dětskému divákovi a režijně nezvládnuté vedení účinkujících. Režie sleduje jiný cíl - „vyrábět“ show. Vulgarity a neuhlídaná exprese jsou zřejmě součástí tvůrčího pocitu, že tak to má být. Neúnosná délka představení, pitomé aktualizační vsuvky, nevhodný prostor studené ratejny, nebo fotograf, co ho pořadatel nechal pobíhat v zorném poli, to jsou další drobnosti, které způsobují nejedno rozčarování v řadách diváků. Velmi dobře Emou Mikeškovou vedený orchestr nebo herecky světlejší okamžiky (L. Ondruš) nejspíše zůstanou zapomenuty.
(zadáno: 2.6.2018)
75 % Dřevěný panáček ožil v Minoru v dvojjediné podobě živého herce (Ondřej Nosálek) a loutky. Funkční i v mnoha momentech působivé propojení je jen začátkem pro hravé uchopení Collodiho předlohy (definovat lze jako „hravé po jelínkovsku“). Nejen loutka, ale i využití animací spoluvytváří poetické kouzlo inscenace - v této souvislosti je třeba zmínit souhru obrazu s pohybovým výrazem (Valéria Vaňhová, která je svou původní profesí především mimka). V rytmu Času vydejte se za dobrodružstvím i poučením; Pinokio v Minoru je zdařilá rodinná inscenace.
(zadáno: 2.6.2018)
Skvělá práce dramaturgů znamená, že naše česká hra o trůny (která si nezadá se silou shakespearovských dramat) dopadne na diváka s fascinující nejednoznačností a přemírou otázek, které kromě toho, že nabourávají zavedené obrazy historických postav, inspirují diváka k přemýšlení o dalších konotacích, které téma mocenského boje naservíruje. Potíž je v tom, že se tak stalo v neživotné inscenaci, kterou ovládá patos i deklamační herectví…a uspává i přes vydatné, leč citlivé krácení. Režijní sterilita inscenace u odvážné plzeňské činohry mě celkem i zarazila. Úlitba tradičnímu divákovi?
(zadáno: 31.5.2018)
Rovnice s proměnnou „ypsilon“ tady jako by pozbyla funkčnosti. Koncepce jako obvykle vychází z typických ypsilonských montážních postupů, ale v případě inscenování této u nás zdomácnělé hry metoda nefunguje. Proč? Divák je konfrontován s autorským principem bez dramaturgického řádu, sledujeme pásmo shluků a odchodů, dále nahodilých zpěvů, vše bez ukotvující logiky. Vyjma Z. Kronerové herci působili, jako když neví, co vlastně mají hrát. Výstupy R. Mrázika jsou už mimo racionální chápání i mimo výseč poetiky Y. Potenciál snad ještě drží herectví mladé Ypsilonky (P. Labudová, J. Večeřa).
(zadáno: 31.5.2018)
Klasická látka vedla ke vzniku inscenace, jež uměřeně využívá charismatu a hereckého génia Bolka Polívky. Leckterý divák v debatách po představení pochvalně nejdříve zmíní výkony Aleny Antalové (Frosina) nebo Michala Isteníka (Jakub). Konvenčně odvedená a výtvarně historizující inscenace není divadlem jednoho hráče a přihrávačů, je rozehrána mozaika, z níž nadčasově promlouvá téma lidské vypočítavosti (což ani zdaleka není jenom Harpagonova doména). Polívkovo klaunství (a volnější pohyb v textu i situacích) je nejsilnější v okamžicích Harpagonova ztracení a údivu nad překotností zvratů.
(zadáno: 23.5.2018)
75 % Téměř až meditační ponoření do zvukového módu inscenace a způsob objevování těch nadčasově pravdivých a dnes tolik aktuálních otázek ve starodávném textu, zaujme na práci režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška především. „Divadelní rituál“ předvedený přímočaře v Dlouhé je zamyšlením nad rozkladem společnosti i pravdou, co přivádí mocné k nepříčetnosti… Druhým diváckým zážitkem jsou výkony Evy Hacurové v titulní roli a Petry Špalkové jako Klytaiméstry. Patos a tíseň brutálního příběhu z antického času dolehne na diváky, je na každém, zda prošumí kolem, nebo vtáhnou.
(zadáno: 23.5.2018)
55 % Komediální potenciál i obsahová tenze hry (založená na setkání tzv. „lepších“ lidí s „nižší třídou“) jsou herci rozvíjeny poměrně přesvědčivě. V Divadle Kalich pozornost na sebe strhává - očekávatelně - dvojice plebejců (B. Hrzánová a R. Holub), a režie tomu nijak nebrání. Napětí, tajemství a snad i kouzlo této křehké mezalianční disputace je zbytečně oslabeno a jevištní smysl prakticky dostává až s vážnějším závěrem. Leckterý divák by se možná raději bavil nad falešnými tóny v projevu první dvojice (K. Cibulková, Z. Velen), ale naladění publika na gagy jiného druhu tomu nedává moc šancí.
(zadáno: 23.5.2018)
65 % Divák natěšený ze hry Mikve téže autorky zřejmě bude postrádat hlubší ponoření do otázky „ženského údělu“. Režisér Petr Svojtka pro text, který je spíše porůznu poskládanou mozaikou, z níž jen pár políček jevištně zpřítomní bezesporu silné momenty či obecně platné principy, našel asi ten nejpříhodnější rámec, a to téměř kabaretu. Divákovi se dostane energické podívané, herečky (a jeden herec) si v představení zařádí jako už dlouho ne, obdivuhodně pracují i s (dopředu tušenými) pointami. Je to balanc mezi klišé a velkou výpovědí, je otázka, zdali se s textem dalo dělat něco víc.
(zadáno: 13.5.2018)
Osobně si pojmenovávám tuto faustiádu jako divadlo ekvivalentů, takových originálních řešení, které se klasické látce nevzpírají, jen ironizujícím způsobem hledají moderní vyjádření myšlenek díla nebo jeho vizuálních obrazů. Ztotožnění se s tvůrčím opojením není pro diváka snadné, zvláště když v méně známé 2. části si dramaturgie neláme hlavu s výkladem. Divácké ohromení padá do letargie i proto, že tvůrčí ego nezná síto ani nijak nevzdoruje některým nadužívaným klišé. Ale jinak velkolepá scénografie (s drtivě nosným nápadem „kamionu“), ohromující výkon Saši Rašilova, skvělý je nový překlad.
(zadáno: 13.5.2018)
Největším problémem této inscenace je, že ji nenavštíví ti „zmatení“. Do hlediště zamíří jiná bublina, která má jasno a bude se radostně plácat do kolen, jak je to TREFNÉ. Báječná práce dramaturga, který sesbíral tok PŘESNÉHO a VÝMLUVNÉHO materiálu, přišla poněkud vniveč. Adámkova inscenace je resumé doby roztříštěné na milion střepů, občas v ní probleskne silná emoce (ano, zarputile stavíme pro děti pěknou budoucnost). „Řešení neexistuje“ ve štítu inscenace? Pak je to jen ironické šťouchnutí, alibistické divadlo bez názoru. Škoda. Herci přitom portrétují „hybatele světa“ v pěkných zkratkách.
(zadáno: 13.5.2018)
55 % Mimořádně šťastným tahem bylo angažování Igora Bareše pro titulní roli, již nazkoušel v nestandardním čase jako náhradník za zraněného kolegu. Je to velký výkon, v jistém smyslu nečekaný, protože typově se Bareš postavě Célimara celkem vzpírá. Ale stačí bizarní paruka a herecké porozumění žánru a seladon, co je k smíchu i pláči, je vykreslen v plné parádě. Bez koulení očí a přehrávání, kterému se neubránili další protagonisté. Od další pražské mise režiséra Krejčího a dramaturga Vůjtka se možná čekalo více, ale tady se pracovalo směrem k typickému divákovi nuselské scény (to je povzdech).
(zadáno: 13.5.2018)
Více než crazy komedie. Autor interpoluje v podstatě jen pár nahodilých, zato všem důvěrně známých motivů z 90. let, aby propojení dalo vzniknout výmluvné výpovědi o době dospívání v euforicky klopotné době. Kalbovci dávají pohledu na naše devadesátky svůj nezaměnitelný styl, založený na ultrasilné nadsázce (která není pro každého). Je zřejmé, že pamětníci (znalci souvislostí) se budou bavit opravdu náramně. Divácky vděčných gagů je navršeno mnoho - tu skvělých, některé už mi přišly nadbytečně doslovné. V nespoutané veselosti nakonec se vyjevila i krylovská skepse.
(zadáno: 29.3.2018)
Sympatická minimalistická produkce novocirkusového střihu, provoněná kávou z neposedného kávovaru. Dívčí trio vytvoří nespočet etud, které jen takové téma může nabídnout. Slavnostní očekávání, netrpělivost, přerůstající v boj o svůj šálek. Spolupráce, řevnivost. A tak dokola. Performance vrcholí hrou s hrníčky, jež přináší párové akrobatické úkoly. Divák žasne, co Holektiv dokáže, včetně silových schopností. Ale k profesionální podobě novocirkusového či fyzického divadla to má daleko. Soubor hledá originální témata (avšak nijak odtažitá od běžnosti), což je příslibem do budoucna.
(zadáno: 29.3.2018)
55 % Vstupte do snu a objevujte jevištní zpřítomnění obrazů velikána barokní malby. Prolnutí s kabaretní hravostí je příjemná nadstavba, zvláště když kabaretiérem je jedna z nejoriginálnějších performerek ze sfér fyzického divadla. Šustivé oponky odkrývají jednotlivé výjevy, v nichž tanečnice tvoří pohybovou či divadelně vizuální dimenzi obrazu. Některé odkazy jsou jasné hned, řada náznaků spíš míří k baroku jako takovému. Zkratky jsou působivé tu více tu méně, monotónní řád inscenace nemusí být každému po chuti. Možná by dramaturgie mohla více stavět na manipulaci ze strany kabaretiéra.
(zadáno: 29.3.2018)
Hudební divadlo mimořádně silného poselství, zasazené do prostředí, kde bychom téma pro muzikál nehledali. Autoři sugestivně propojují dva tolik vzdálené časy, ve kterých je tolik paralel. V jistém smyslu je to muzikálový experiment, který jen vypráví a podněcuje přemýšlení. Inscenace ale musí také pevně stát na interpretačních výkonech. Neposlouchejte originál, jinak se zhrozíte, jak se obsazení tentokrát nepotkalo s poměrně náročnými pěveckými party (a ani zdaleka nejde jen o Martina Havelku, jinak skvělého činoherce), mdlý byl i zvuk orchestru. Velmi pěkně uchopil roli Pompeye Lukáš Vlček.
(zadáno: 29.3.2018)
Mnohovrstevnatá látka posloužila k inscenaci založené na formě (od výtvarného výrazu přes stylizaci herců až po pohybový plán). A z vějíře témat nejvíce akcentuje společenskou rovinu příběhu o nestárnoucí tváři a stupňovaném cynismu. Ač divák je zaujat tím dekadentním světem a vnímá stav přesycenosti, pravděpodobně bude postrádat přesvědčivější souznění jednotlivých složek. Ta pohybová navíc vyznívá velmi naivně. Figury působí nedotaženě. Wilde stvořil Doriana, který dráždí nejen sličností. Lord Wotton by nemusel být tak přímočarý. Nejkomplexnější výkon tak nacházíme u Tomáše Petříka (Basilo).
(zadáno: 29.3.2018)
V MeetFactory se hraje o stalkingu a je dobře, že divadlo si všímá i těchto témat. Ve zkušebně byl vytvořen diagonální hrací prostor ohraničený kovovým zábradlím. Uvnitř pohled do prázdných životů „moderních“ třicátníků „ze satelitu“, vně (kolem diváků) obchází stalker v sugestivním podání Jana Jankovského (Mister Pfister). Strojové herectví Anity Krausové (Stella) je spíše soustředěné na interpretaci literárního textu, méně zřetelný je souboj strachu (rozumu) a zvědavosti. Dramatizace přebírá i nectnosti předlohy, jako je plynutí textu bez interpunkce, nebo naopak jeho až křečovitá úsečnost.
