PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 18.6.2017)
Skutři čtou Racka skrze nitro Konstantina Trepleva a pracují stylem vizuálních čarodějů. Dá se říci, že důsledných, jelikož symboly, zapojené souvislosti a scénické abstrakce většinou mají nějakou oporu v textu nebo pocitech postav. Místy si však Skutři budují „svého Čechova“. Silné obrazy s groteskními tóny ještě neznamenají poutavost. Je to inscenace urputná a pro diváka únavná, protože ornamentování, gest a přesložitělých stylizací je tolik, že prostě nefunguje rytmus hry, založený na psychologické jemnokresbě a lehkém ironizování. Více než postavy předurčené k míjení sledujeme karikatury.
(zadáno: 15.6.2017)
Nezpochybnitelná je vynikající dramatizace této vyfabulované tragické ságy (text hry uveřejněný v programu čtete jedním dechem a rozumíte všem časovým přeskokům) a stejně tak jevištní výkony, které přitáhnou pozornost, zmrazí. Velké plátno zacílené na nitro Dory Idesové, planoucí po nalezení pravdy, je podáno v působivých zkratkách. Proti tomu stojí ten neodpáratelný kalkul autorky, která se na fenoménu ŽB šikovně svezla a i přes reálný základ si ho přeonačila. Gombárova inscenace naštěstí funguje jako metafora světa, kde nutno počítat s výskytem černých lidských skvrn (a ty nějak vznikají).
(zadáno: 5.6.2017)
Čím to, že tato nedidaktická inscenace působí tak současně, až to bolí? Snad proto, že dramatická koláž Věry Maškové a režiséra Pavla Kheka je DIVADLO S NÁZOREM, všímá si podobnosti společenských nálad a snadné zmanipulovatelnosti malého českého člověka, jednu z příčin bloudění bez vize. Čapkovo poselství v této hře zní příznačně a naléhavě. Kdo v tom bude spatřovat provokaci „Pražské kavárny“, bude mít svým způsobem pravdu taktéž. Nadčasové myšlenky napřímo či mezi řádky utvářejí zážitek dle míry divácké empatie. A jistě, Jiří Hána ve stylizované roli Čapka se potkává s velkou rolí.
(zadáno: 26.5.2017)
Dramatizace ve své době skandálního románu příznačně klade důraz na to, co jeho obsah pojí s dneškem, ať je to velké téma finanční negramotnosti nebo naivní touha po životě ve víru vzrušení. Stačí, aby kolem prošel Don Juan, a nymfomanské sklony (zde tuctové…a labilní) Emy rozčísnou nudný poklid. Explicitních důvodů, které vedou k zvrácenosti, je celkem dost. Než se dobereme tragického konce, diváka poněkud umoří rozvleklá popisnost. Proč inscenaci přesto navštívit: vedle „finančního“, krutě aktuálního, tématu nabízí tři poutavé herecké výkony: Lucie Štěpánkové, Jana Teplého a Radka Valenty.
(zadáno: 24.5.2017)
Joj, ta přiohnutá Hanušova záda (když je potřeba přepólovat se z despotického strašáka)! A další, „mytické“ vlastnosti povah a zakořeněného myšlení, ne-li dokonce přímá demonstrace, jak hrdého našince lze snadno manipulovat, defilují jak na orloji. Očistný průvan vane z Dlouhé v poetickém naladění. Hana Burešová našla rovnováhu mezi báchorkovitostí tématu a nevtíravým aktualizačním pohledem. To vše s lehkou ironií a vlastní cestou při hledání vtipu v „obrozeneckém materiálu“, ve velkolepé scénografii a za trvalého doprovodu hravosti či asociativních narážek. A pak že je Lucerna už nehratelná.
(zadáno: 23.5.2017)
Inscenace splétající promluvy (odrážející zkušenosti) našich předních hereček, taneční mezihry (symbol plné ženské síly) a všemožných tematických textů (dávný pamflet, citace Jelinekové, prý dokonce i opis anonyma z internetu) smysl dává. Zejména v situaci, kdy pro první dámy souboru nemám hru. Kořením všeho je pak Karel Dobrý, mužský element, který s démonickým charismatem zahraje všechno. V neposlední řadě je to inscenace s názorem...
(zadáno: 23.5.2017)
Kolikrát z obdobných příběhů cítíte autorský kalkul. V případě britského herce a dramatika Dermota Canavana vůbec. Jeho hra o bezpodmínečné lásce, tanci a odpuštění je totiž otiskem života (a ještě k tomu jeho rodiny). Vyznění tohoto obnažení odvisí od režijního nastavení postav obou sester a jevištní souhry protagonistek. Obojí trefeno. Martina Randová a Iva Pazderková si při vykreslování nespočtu drobných i zásadních situací (a také při časových skocích) počínají suverénně, sledujeme absolutní hereckou partneřinu (a v případě Martiny Randové kandidátku na Cenu Thálie nebo tak něco).
(zadáno: 23.5.2017)
65 % Na Fidlovačku se vrací muzikál v podobě, která tomuto divadlu sluší. Inscenace v přiznaně estrádním stylu nabídne pořádnou porci humoru, divácky vděčné figury a pěkná taneční čísla (angažování profesionálních tanečníků-stepařů je skvělý tah). Překvapila i parádní nahrávka, včetně zvuku v sále. Notoricky známé vyprávění je opatřené tolika špílci či invenčními detaily, až nutno se divit, kam Radek Balaš na ty nápady chodí. Všichni hrají tak to, co se od jejich postav očekává, baví se tím, baví se i divák. Slabší je to se zpěvem, ale primárně jsme v činoherním divadle...
(zadáno: 23.5.2017)
Text zračí znaky toho, že autor svého času byl posedlý démony. Výsledkem ale je celosvětově známá hra. Důvody, proč tomu tak je, se asi najdou – tak třeba pro její katarzní sílu, která dá odpovědi na základní otázky spojené s vírou a láskou. Tým SpouHry původně repetetivní litanie krátí a s odvahou se brodí temnými zákoutími duše. S psychologicky náročnými rolemi se herci popasovali „po svém“, avšak do atmosféry zapadl i emocionální vklad Zuzany Bydžovské do role Farářky i strohost výrazu Petry Horváthové v roli Lisbeth. A Chlapec Daniela Krejčíka? Intenzivní, soustředěný, přesvědčivý výkon!
(zadáno: 22.5.2017)
Lumír Olšovský zahájil své působení v pozici šéfa muzikálu DJKT na výbornou. Pobláznil herce legendární Westkou a ti se mu odvděčili nejen přesvědčivými výkony. Balkonová scéna v podání Kateřiny Falcové (Maria) a Pavla Režného (Tony) je strhující. A nejen tato. Trojlístek skvělých výkonů doplňuje Soňa Hanzlíčková Borková jako Anita. O inscenaci se bude mluvit i proto, jak akcentuje témata hýbající dneškem, tj. imigrace a nesnášenlivosti. Původní orchestrace zní velmi dobře, jen ty podkreslující pasáže hádek a bojůvek jsou pořád dlouhé :) Vykutálené řešení interpretace těžké písně Somewhere :)
(zadáno: 22.5.2017)
Hravé ani ne tak mimování, jako spíše pohybové etudy s rekvizitou, maskou či loutkou. Technicky obdivuhodná práce od všech tří aktérů, propadáte iluzi. Nahodilá témata si předávají štafetu a na konci skoro nechcete, aby už byl konec. Malá minorská inscenace je velká svým uměním a je dobrou (možná místy až zbytečně jednoduchou) „přípravkou“ pro inscenace na velké scéně.
(zadáno: 22.5.2017)
Letci - Wariot Ideal 50 %
Podobně jako v projektu GundR jsme svědky iluzivní smršti, jež jednoduchými prostředky staví autentický prožitek pro diváka. V tomto směru dominují loutkově vedené modely letadel či vykreslování atmosféry v kokpitu při bojové situaci, iluzi dokoná i stísňující hlukové podbarvení. Avšak i v těchto minutách (natož po zbytek času) působí dramaturgická stavba poněkud nesoudržně, nahodile, nedotaženě (dosaďte si kterékoli synonymum). Kreativita a dobrý nápad přicházejí vniveč, když Letcům evidentně chybí dramaturgické velení, které by celku dalo propracovanější podobu. Anotace (zase) slibuje více…
(zadáno: 16.5.2017)
Iva Janžurová debutuje jako režisérka a vybrala si text, který se zapsal do její herecké kariéry. Vymanit se z života svázaného a pocítit vlastní výjimečnost, je téma bezpochyby platné i dnes. Otázka zní, jak tohoto („slabšího“) Williamse inscenovat. Zahlcení realistickou popisností (od scénografie až po herectví), je myslím cesta, která se tomuto textu, v němž si ruku podávají iluze a hysterie, vzpírá. Hořké i to groteskní sice zůstává, avšak klubko vztahů a nesnesitelnost jedné neděle mají blíže k vyprávění skrze poezii, metaforu/zkratku, psychologický detail, vyhrocený i ztišený.
(zadáno: 16.5.2017)
45 % Tento „nejdivadelnější“ film Woody Allena převádět do divadelní podoby se nabízí. Ale chytnete se do pastí, když na jevišti bude málo fungovat typický allenovský komentář a jistá rychlopalnost dialogů v oněch absurdních situacích. Také „zdivadelňující“ Chór byl vyprovokován k akci poměrně mdle a ten v tomto módu setrval. Na Woody Allena v programu diváci slyší, ale inscenovat ho je těžší, než se zdá... Z inscenace čouhá snaha - doufejme, že právě tohle bude reprízami obroušeno jako první.
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.
(zadáno: 16.5.2017)
Trochu Hamlet bez Hamleta, pohádka bez příběhu (nebrat doslova), přesto pro mě jedno z nejzajímavějších uchopení této severské pohádkové klasiky. Vše přetaveno do srozumitelných pohybových sekvencí, hudby a ejhle, kolik se v tom dá nalézt humoru! Celý tvar vůbec půvabně osciluje mezi inspirací tématem a rozvolněnou stavbou. Dramaturgie zřejmě ještě zatlačí na vyprávění příběhu a bude vše korigovat dle reakcí malých diváků. V místy divoké, přesto stále poetické inscenaci prim hraje květinová etuda, příval sněhu (dokonalý prašan) a vtipný Sob! A Sněhová královna hraje na tereminvox.
(zadáno: 13.4.2017)
Bez ironie - těžké hodnocení. Jukebox Čas růží je smysluplnější projekt než muzikál Lucie. Jako pocta božskému Karlovi to funguje...a ještě více jeho skvostným skladatelům a textařům (srovnejte s „hitmakery“ dneška). Interpretace nelehkých písní na vysoké úrovni, Jan Kopečný vám vyrazí dech. A proti tomu všemu – libreto. Jeho sladkobolnost má ještě oporu v romantických písních mistra, zajímavě je inspirováno i jen pouhými slovy z textů písní. Jinak se, zejména v první části, proviňuje proti tolika dramaturgickým zásadám, až to bolí. PROČ to nikdo nezkorigoval?
(zadáno: 13.4.2017)
„Takový svět přece není,“ zaslechl jsem po představení. Jak to dotyčný asi myslel...
Dodo Gombár jako pozorovatel světa je velmi přesný s popisem stavu věcí a mechanismů myšlení zborcených jedinců v bortící se společnosti. Proč ale inscenace jeho hry vyšla tak napůl? Může to být naší všeobecnou otupělostí, nebo tím, že režie orámuje už orámovaný obraz. Na diváky to zabírá, stejně jako vykřičník u klíčového monologu Miška Lásky. Tento apel je v pořádku, jinak nevím, co režie chce říct sterilním sledem scén a groteskním zjednodušováním, kde pro jemné odstíny (a právě sdělení) hry není místo.
Dodo Gombár jako pozorovatel světa je velmi přesný s popisem stavu věcí a mechanismů myšlení zborcených jedinců v bortící se společnosti. Proč ale inscenace jeho hry vyšla tak napůl? Může to být naší všeobecnou otupělostí, nebo tím, že režie orámuje už orámovaný obraz. Na diváky to zabírá, stejně jako vykřičník u klíčového monologu Miška Lásky. Tento apel je v pořádku, jinak nevím, co režie chce říct sterilním sledem scén a groteskním zjednodušováním, kde pro jemné odstíny (a právě sdělení) hry není místo.
(zadáno: 13.4.2017)
Dotek islandské básnivosti (expresivně předaný a tu chytře, místy však úmorně režijně ilustrovaný) postrádá něco jako výklad. Spoilovat souvislosti divákovi dopisem, který čte v metru cestou domů, je netradiční řešení, osobně bych dal přednost zprostředkování významových vazeb a motivů přímo na jevišti. Oporou divákovi text není, metafora zaujme u některých technologických ilustrací, ne ve slovech. Obejito přes sugestivní aproximaci (až fyzicky nepříjemnou), kterou zprostředkovává liška, šamanka...Tereza Hofová. S racionálním čtením neuspějete. Smajlík (jakože to vlastně je a není výtka).
(zadáno: 13.4.2017)
Faustovský archetyp je nevyčerpatelnou studnicí a také tvůrci tohoto muzikálu jej efektně využili; od hudebního podmalování a projev aktérů přes scénografické kouzlení a stínohru až po baletní dialog Lucifera a Hospodina. Libreto stojí na pěkném a beze zbytku využitém nápadu prohazování obou nosných rolí, aby však stěžejním se ukázal příběh vyslance pekel. Hudebně muzikál svým romantizujícím vyzněním a „dramatickým zpíváním“, až na zvuk nahrávky, nezklame. Jan Kříž v obou partech výborný, Pepovi Vojtkovi více sedí ten ďábelský. Sedačky v hledišti Hybernie také ďáblovo dílo!
(zadáno: 11.4.2017)
Jak se vyhnout frázi, že Jan Nebeský Ibsenovi rozumí… Noru Helmerovou zpřítomňuje jako otisk ze současných magazínů pro „moderní“ ženy a hru jako studii zhoubné paralýzy, když partnerský dialog je veden skrze vlastní ego a nevědomí. Představitelé obou hlavních rolí naplňují beze zbytku onen zničující kontrast dětinskosti, marnivosti, loutky na straně jedné a pokryteckého machismu na druhé. Zatímco výkony Jana Teplého a především Terezy Dočkalové jsou perfektní, vedlejší postavy moc nevyšly. Sporná jsou i písňová intermezza, opírají se sice o obsahovou sounáležitost, ale i tak působí zbytečně.
(zadáno: 11.4.2017)
Scénografický koncept s geniální černou dírou pochopíte po dodání vysvětlivek. S hrou je to ještě těžší. Patrné je, že autora ovanul magický realismus. Postavy nepromlouvají v dialogu, jsou například vnitřní představou, determinovanou zasutým traumatem. A autor uplatní globální princip „od Austrálie po Island“ a pak se mu ty osudy protnou, čehož si unavený divák ani nevšimne. Unavený z vršení doslovných režijních ilustrací, gestických vzorců a nekompaktního „výkřikového“ textu zabředlého i v moři banalit. Na druhou stranu vidíme ukázkové moderní herectví. Za herectví a černou díru dávám 60 %.
(zadáno: 10.4.2017)
85 % Zedníček, Slanina, Štěpán, Isteník, Skálová, Vitázek, Milfajtová... Tenhle rauš a Jakuba Zedníčka v stylizaci Ringo Starra nutno vidět! S podivem zírám, jak také může vypadat jukebox muzikál. Jako nonsensová rozpustilá féerie, která neváhá se uchýlit k blbinám, jaké svět neviděl. Jenže ono to báječně funguje a retropohled na hořkosměšnou dobu soudruhování i na tu naši „malou povahu“ je přesný a baví se královsky obě zúčastněné strany. Zbývá dodat tušené: pocta legendě to je rovněž. Hodně povedené aranže a interpretace písní často lepší originálu! Mladí herci předvedli dospělé výkony.
(zadáno: 10.4.2017)
Šikovný tah s angažováním profesionálního tanečníka Jana Ondera a tradiční ypsilonské postupy (tentokrát s detektivním laděním) vytvořily poutavý vhled do toho, jak to možná nebylo, nebo bylo. Pátrání po souvislostech tuto hru postavenou na montážním principu, věcných dialozích a naznačených kontextech dovede především k pojmenování mistrovství v oboru, s nímž jméno Freda Astaira už navždy bude spojeno. Malé jeviště je kouzelně roztančené, situace se vrší zdánlivě bez ladu, jen v poslední době dramaturgie a někteří herci v menších rolích již tradičně postrádají schopnost opustit blbý nápad.
(zadáno: 10.4.2017)
„Sartrovské“ ladění inscenace bude bavit ty, kteří tyto existenciální uzavřené kostky mají ve svém portfoliu oblíbených typů her. Princip nejistoty a (řízeného) znejišťování samozřejmě zrcadlí i ten náš současný stav mysli. Možná ještě chvilku potrvá, než se ústřední trojice (velmi dobře obsazených) herců v ne zrovna lehkých rolích naplno zabydlí a režie vyladí temporytmus inscenace, určující element pro vnímání takové hry. Celku by také prospěly drobné škrty, zejména v pasážích, kdy hra, která přece jen je staršího data vzniku, zabředává do melancholie.
