PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.
(zadáno: 11.4.2017)
Jak se vyhnout frázi, že Jan Nebeský Ibsenovi rozumí… Noru Helmerovou zpřítomňuje jako otisk ze současných magazínů pro „moderní“ ženy a hru jako studii zhoubné paralýzy, když partnerský dialog je veden skrze vlastní ego a nevědomí. Představitelé obou hlavních rolí naplňují beze zbytku onen zničující kontrast dětinskosti, marnivosti, loutky na straně jedné a pokryteckého machismu na druhé. Zatímco výkony Jana Teplého a především Terezy Dočkalové jsou perfektní, vedlejší postavy moc nevyšly. Sporná jsou i písňová intermezza, opírají se sice o obsahovou sounáležitost, ale i tak působí zbytečně.
(zadáno: 10.4.2017)
Šikovný tah s angažováním profesionálního tanečníka Jana Ondera a tradiční ypsilonské postupy (tentokrát s detektivním laděním) vytvořily poutavý vhled do toho, jak to možná nebylo, nebo bylo. Pátrání po souvislostech tuto hru postavenou na montážním principu, věcných dialozích a naznačených kontextech dovede především k pojmenování mistrovství v oboru, s nímž jméno Freda Astaira už navždy bude spojeno. Malé jeviště je kouzelně roztančené, situace se vrší zdánlivě bez ladu, jen v poslední době dramaturgie a někteří herci v menších rolích již tradičně postrádají schopnost opustit blbý nápad.
(zadáno: 15.3.2017)
Soudím, že brněnští tvůrci vynaložili nemálo úsilí, aby původnímu libretu dali větší divadelní kouzlo a akcentovali momenty s obecným přesahem. Přesto pár divných zkratek v té „story“ zůstalo… Hudebně silná tři čísla: Look At All The People – v podání M.Sedláčkové tato výrazná píseň spíše jen slouží vyprávění, All Falls Down – H.Holišová doslova bourá divadlo, Where Are All The People? – D.Rymeš prokazuje svůj pěvecký potenciál. Představitel titulní role je vůbec skvělý co do technických dovedností, nemluvě o fyzické podobnosti s Ch., jen herecké charisma pro takovou hauptku ještě úplně nemá.
(zadáno: 14.2.2017)
Pomezí - Pomezí 70 %
Zážitkový rozměr projektu naplněn měrou vrchovatou. Únava z popocházení přišla možná o něco dříve, než se spojily všechny souvislosti (ale s tím jsem ostatně ani moc nepočítal). Vyzdvihnout lze mnohé, od citlivé interakce s návštěvníky přes celkovou promyšlenost až po detaily, u nichž prostě nechápete, jak to prostě někdo mohl dát dohromady. Divadlo ještě umí překvapovat, to je příjemné zjištění!
(zadáno: 26.11.2016)
Romantizující dobovka spojuje řadu diváckých vděčných konstrukcí. Divadlo na divadle, nemodernizované pojetí a hlavně ty emocionálně silné chvíle, které může přinést jenom skutečná láska. Náznaková replika divadla Globe je svědkem vyfabulovaného příběhu, ovšem s řadou reálných faktů (znalec Shakespearova díla radostí pookřeje). Na režii Stano Slováka je cenná práce s emocí - základním článkem celého velkolepého plátna a neuspěchané vyprávění podbarvené jemným humorem a hudbou. Na zdařilé mozaice nutně má podíl celý ansámbl, v čele se skvělou Svetlanou Janotovou a „Willem“ Dušana Vitázka.
(zadáno: 24.11.2016)
Zbyška Kalinu si pište do anket. Krásnou naivitu, křehkost klaunské duše a fantazijní pohled na svět ztvárnil kongeniálním způsobem. Zápas krásného snu s neúprosnou realitou podtrhuje i pojetí postavy Ředitele; hřímající vyšší moc setrvale skrytá v stínu je další silný alegorický bod inscenace. Půvabné drobné klauniády Augusta a Lulu dojímají, pletichaření a politikaření determinují svět. Režie divákům dopřeje i cirkusové barvy a artistické kousky, s moderní hudební hitparádou, která uchu zrovna nelahodí...
(zadáno: 28.10.2016)
Od Zábranského „žert, satira, IRONIE a hlubší význam“? Bavil jsem se tím, jak mnohé „teze“ nešly herci a truhlářovi Stanislavu Majerovi přes pysky, ovšem jako profesionál text metal do publika s vážnou tváří, protože pokládat závažné otázky kolem zahnívajícího stavu naší domoviny je třeba. Na této inscenaci, kromě interpretačního výkonu herce a truhláře Stanislava Majera, je nesmírně cenný ten otazník na konci, prostor pro hlavinky diváků. Více takových berhardovských spílání! (P.S. Evidentně patřím mezi lidi typu Majer.)
(zadáno: 28.10.2016)
Abstinující klaďas vystoupil z dostavníku i v Městském divadle Brno a výsledkem je parodická revue, která odvrhla pouhé kopírování slavného filmu, objevuje (pozapomenuté) divadelní verze a vytváří vlastní inscenační metodu. Je to energií a špílci (včetně drobných provokací a narážek do vlastních řad) naplněná show, příjemně vystavěná na ryzí divadelnosti. V parodickém násobení kontur postav si publikum bezpečně získávají všichni, ať je to Lukáš Janota, zejména však Viktor Skála v roli padoucha Horáce. Za svébytnost a okouzlující interpretaci Tornádo Lou velký potlesk patří také Ivaně Vaňkové.
(zadáno: 24.9.2016)
75 % Setkání s bravurně vystavěnou hrou, přesným proniknutím do její podstaty a hereckým citem (a šarmem!) pro ztvárnění té čarovné člověčiny, které buď porozumíte, a nebo také (zatím ještě) ne. Juraj Herz na Fidlovačce v této esenci pospojoval nevtíravou komiku i řadu jímavých okamžiků, velké životní pravdy i řadu těch drobných momentů, z nichž určitě některý budete důvěrně znát, protože je máte navždy zasuté v paměti. Divadlo Na Fidlovačce s Famílií úspěšně vykročilo do nové etapy.
(zadáno: 20.9.2016)
Drak inscenuje nelogickou pohádku (princezna zakletá v bílou laň se zamiluje do prince, který ji chce proklát šípem) metodou kolektivního vyprávění a v pěkně střiženém hudebním kabátku (ano, opět krásná práce Jiřího Vyšohlída). A na zadní stěně se kouzlí prostředky stínového divadla. Za tím divným příběhem samozřejmě nalézáme archetypální symboly a jeho (nudnou) melodramatičnost často naruší humorné momenty, takže výsledkem je nápadité, bezprostřední rodinné představení, z něhož promlouvá i křehká lyrika veršů Jana Skácela.
(zadáno: 8.7.2016)
Inscenační cesta Jana Nebeského k Hedě Gablerové nespočívá v dekonstrukci nebo modernizování, jen zbaví postavy obvyklých saturací, aby vynikla jejich podstata: tedy především nekonečná blbost, slabosti až zženštilosti a v případě hlavní antihrdinky vnitřní izolování od okolního světa a na povrch probublávající vztek. Metaforického gejzíru si divák užije, stejně tak přesvědčivých hereckých výkonů, ale postupem času přece jen otupí. Je to dáno snad absencí přestávky, nebo jen toho, že inscenace pozapomněla pracovat také s gradační linkou?
(zadáno: 8.7.2016)
Možná to bude znít jako protimluv, ale sledoval jsem chytrou šmíru s přesahem. Hostující režisér Guy Roberts nachází k Shakespearově „sváteční komedii o lásce“ velmi překvapivý klíč. Kombinuje nespoutanou komiku s tragikou doby a místa, ve kterém se tato show odehrává. Jelikož herci drží své úkoly v přesně vymezených mantinelech a nad vším vládne důraz na interpretaci Shakespeara, vznikl tvar smysluplný a funkční. Tato originální inscenace patří k tomu lepšímu na tzv. soukromých scénách.
(zadáno: 8.7.2016)
Variování téhož poněkolikáté. Tentokrát na téma vztahů (včetně komplementárních souputníků, jako jsou samota, úchylky či trapnost). Mnozí již zdvíhají obočí, postrádajíc rozvíjení stylu. Divák však ani v tomto případě neodejde zklamán. Duo Viceníková – Mikulášek namíchalo barvitý koktejl živoucích momentek, komický i hořký, s cynickým přístupem, jenž podtrhne absurditu předložených situací. Bavilo mě i míchání banalit s „vyššími“ idejemi. Skvělí herci v přísné stylizaci předvádějí víc než skeče, metoda se však vyčerpává. Skutečně překvapí jen další příval invence scénografa Marka Cpina.
(zadáno: 8.7.2016)
75 % Tento Strýček Váňa začíná u precizního vykreslení postav tohoto hořkosměšného panoptika. Pokračuje budováním vědomí ulpívajícího času a na bedrech stěžejních postav je břímě života snad i viditelné. Dalším kamenem inscenace je náladotvorná scéna Jaroslava Milfajta. Petr Svojtka rozehrává více než hru o krizi středního věku sled obecných kauzalit, když se do života vkrade sžíravost, otupělost, žití z povinnosti, nenaplněné sny, osobnostní neobratnost, v neposlední řadě vztek. Vasil Fridrich v krásné a emocionálně skvěle ztvárněné roli (jeho živelný herecký naturel a Vojnickij?...ano!).
(zadáno: 15.5.2016)
Bartlett je zajímavý autor v tom, že si pro hlavní myšlenku svých her vybírá zástupný syžet: v Zemětřesení v Londýně to byla ekologie, v případě této hry bisexuální trojúhelník s jedním nedospělcem v dost mučivé pozici. A za tím hledejme velké téma – nerozhodnost současné společnosti, její přehnaná korektnost, balanc na alibistickém laně, ...jistěže se všemi paralyzujícími důsledky. Tuto úspornou (chytře řešenou) inscenaci, jejíž režie staví na autenticitě aktérů a emocionálních působivých zkratkách, si nenechejte ujít zejména pro perfektní herecké výkony s Danielem Krejčíkem v čele.
(zadáno: 15.5.2016)
Populárem vysokého stylu je tato inscenace, na jejímž počátku stál nápad převést na jeviště „nedramatizovatelný“ bestseller o nekonečné rozdílnosti mužů a žen. Vše, co uslyšíte a uvidíte, JE pravda. K převedení na jeviště posloužila nepříliš složitá výchozí situace, od které se proud skečů, překvapení a písní (o vtipné texty není nouze) odpíchne. V případě potřeby se přenášíme přes oslí můstky, ovšem s elegancí; Miroslav Hanuš vsadil na „vtipná řešení“, opřel se o kreativnost herců a sám disponuje režisérskou schopností, která celku dá revuální šarm.
(zadáno: 15.5.2016)
Pod kůží zarytá Krobotova dramatizace s (po mém soudu) absolutním postihnutím pojmu „oblomovština“ ve vší té tísnivosti a hereckým výrazem Ivana Trojana... se v Dlouhé připomněla. A to je špatně. I patnáct let poté srovnáváte a inscenace Divadla v Dlouhé vám přijde jako provinční záležitost. Přitom není špatná a Michal Isteník také, byť poněkud urputně, předkládá esence oblomovštiny (kterou nakonec najdete i jinde). Tato dramatizace, která je v dobrém smyslu slova taková netečná, snad záměrně nepřináší odpovědi, a tím dráždí. Platforma pro ironii a groteskní škleb zůstala však nevyužita.
(zadáno: 17.4.2016)
Tohle je na užaslé pomlasknutí, jak ten herecký potěr Čechovovi, resp. jeho postavám rozumí (jistě i díky pedagogům K. Frejové a T. Petříkovi), a jak to umí předat divákovi přes emoce, klíčový předpoklad úspěšné čechovovské variace, kterou navíc oživil nápad s hereckým prohazováním postav. Jak to tak u studentských projektů bývá, ne všechno bylo herecky dokonalé, naopak některá jména bude dobré si pamatovat.
(zadáno: 14.4.2016)
Pádnou odpovědí na extrémistické tendence ve společnosti a stejně tak na nevědomí plynoucí z přehlížení historické paměti je tato dramaturgie. Vznikla inscenace se silnou výpovědí (k níž se dobere až dokumentárním způsobem), méně však antickou drásavostí a metaforičností, kterými se vyznačuje předloha. Režie i ústřední protagonista (parádní výkon Jana Teplého ml.) volí řadu „stravitelnějších“ prostředků. Aueho oči nejsou dýkami, vyprávějí. Probodnutý divák by už jaksi nemusel znovu přijít, ale takové divadlo by hned získalo maximální punc.
(zadáno: 24.2.2016)
Před lety cool pro otrlejší, dnes spotřební zboží. Produkce Divadla Kalich neriskuje ani v nejmenším, přivedla totiž na své jeviště atraktivní obsazení, na což diváci budou slyšet. Režie uchopila tuto černou grotesku s patřičným rozmachem, citem pro trefování point a nezveličováním situací. To je pro inscenování Lettsovy hry možná větší výhra než v případě dávnější hyperbolizované inscenace režiséra Michala Langa. Vynikne tím obraz „nepovedených životů“ těch smutných hrdinů. Koho zas až tak nebere lákadlo „hvězdného obsazení“, bude paradoxně nejvíce potěšen výkonem Anny Fialové v roli Vicki.
(zadáno: 21.2.2016)
Talentované, sympatické a herecky zdatné je ypsilonské mládí. Radost pohledět, jak se spolu s bardy zhouplo na vlně encyklopedického hesla SWING, který má Ypsilonka v krvi od samého počátku. Snad se brzy dočkáme i vlastní generační výpovědi, jelikož přehlédnout, že to bylo jen hodně dobře naučené (inu, pedagogem je Miroslav Kořínek), zkrátka nešlo, zejména když večer počítá s hostem, kterým na mé repríze byla první dáma českého jazzu Jitka Vrbová. Swing je i cítění, stav ducha... Pásmo sestavené Janem Schmidem osciluje mezi závažnějšími tématy i prostou gagovou rozverností, bude vás bavit...
(zadáno: 20.2.2016)
(zadáno: 29.1.2016)
Ač jsem nebyl trefen calembourkou, vše ostatní mě jedním slovem zasáhlo: slovní ekvilibristika (která opět zasypává sebe samu a často padá pod lino), veselé či naopak jímavé písně (ta o labuti je nádherný klenot, prosím pěkně!) a ty drobné či větší herecké kreace, které dají vzpomenout na dobu dávných text-appealů. Dotažené to není ani náhodou, herecky bezprostřední (i ve vztahu k divákům) ano. A je to divácká radost, když jste svědkem něčeho, co baví herce v každém okamžiku.
(zadáno: 29.1.2016)
Nezdá se mi, že byl naplno využitý potenciál hry (hra o přátelství, na kterém ale v inscenaci nestojí důraz?). V té hutné palbě dialogů i situačních momentů jako by chyběl kamínek, který dostaví celou mozaiku. Přesto jsme svědky poutavé groteskní inscenace silně hořkého obsahu (téma krize středního věku už je zkrátka takové) a o vysoké herecké úrovni nepochybujte. Nejvíce divácky vděčná úloha připadla Jiřímu Langmajerovi, který v roli Jardy vystřídal Jana Dvořáka. Proti budějovické inscenaci se na Palmovce ještě sympaticky krátilo, ...až se neuhlídalo, jak zarezonuje ten závěrečný zvrat.
