Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 18.10.2015)
Přestože dramaturgie šla proti tomu, že má být inscenován současný muzikál, a tvůrci nám předložili muzikál notně přezdobený (ve své kostýmní stránce i v choreografii, a už vůbec nerozumím dopsaným pasážím) divák se setkává s nadprůměrnou produkcí, výtečnými výkony řady aktérů (v prvé řadě bych jmenoval Aleše Slaninu, Janu Zenáhlíkovou a Zbyňka Frice), včetně mladých talentů (Vojtěch Drahokoupil a Tereza Navrátilová), kteří jedním slovem překvapili - suverénním herectvím i zpěvem (až na ty nezvládnuté výšky v případě představitelky Julie). Velmi dobrá inscenace v divácky nepřívětivém prostoru.
(zadáno: 28.9.2015)
Zvukařina, ta Achillova pata, která dlouho trápila RockOperu, se zdá být vyřešena. Bravo a díky! Ve Faustovi se potkaly dva mimořádné hlasy disponované pro „divadlo pro rockery“. Od Jiřího Zonygy (Faust) nemůžeme čekat kdovíjaké herectví, jen burácivě skvostnou interpretaci písní. Viktor Dyk, který kouzlí s výmluvnými výrazy a gesty, je jedním z nejsugestivnějších Mefistofelů, co jeviště poznala. Jestli RockOpera je, či není divadlem, odmítám řešit. Ve Faustovi pár velmi pěkných divadelních obrazů totiž najdete, dobrou práci v něm odvádějí Bufoni, zajímavé je i zapojení prvků nového cirkusu.
(zadáno: 12.9.2015)
Smíchejte tradice francouzské frašky a surrealistický pohled na život maloměšťáckých pokrytců a tuto ambivalenci svěřte mikuláškovské expresi a scénografický výraz obrovské hyperbole...a vznikne zábavná inscenace (před jejíž vulgárností jste včas varováni). Drastická komika i patos bezpečně směřuje k vyslovení jediného: co dříve bylo nemyslitelné a šokující, dnes je normální a jako extrém nevnímané. Herci DvD se potkali s velmi netradičním úkolem a rozhodně v něm obstáli.
(zadáno: 12.9.2015)
Hodina a padesát minut balancování mezi smíchem a přesně tím stavem, kdy jedno vyřčené slovo může bleskurychle navodit atmosféru až vražednou. Herci tento ustavičný proces bez konce, tento normativ života rodinných přátel, udržují v poutavém pulsujícím stavu od prvních minut až k určitým pointám. Děje se tak při náročné disciplíně, kterou tento typ konverzaček je. K tomu nutno ocenit, s jakou razancí dramaturgie s režií bušily do charakterů těch postav.
(zadáno: 14.6.2015)
Arnošt Goldflam na malé scéně Ypsilonky vytvořil inscenaci, která úspěšně navazuje na tradici kafkovských inscenací v tomto divadle. Objevné není ani tak to, že „brouky“ jsou všichni, jen ne Řehoř Samsa, jako transponování této kafkárny do grotesky. Pocit hlavního hrdiny v ní velmi souzní s těmi našimi, vždyť poměřování výkonností je pro kdekoho až jakýsi druh teroru. Téma umocňuje všudypřítomná nadsázka, jež v duchu ypsilonské poetiky přispívá k rozehrání jiného pohledu na „existenciálního“ Kafku. To ostatně je zásluhou i přidaných písní, které korespondují s tématem, jsou to písně „k věci“.
(zadáno: 14.6.2015)
Nasazení Moliérova Misantropa do repertoáru porozumíme už při prvním dějství, kdy text spustí obžalobu společnosti sevřené do přetvářky a převrácených konvencí. Inscenace Lukáše Brutovského je především oslavou slova. Režie s citem modernizuje klasicistní hru, zajímavě pracuje se znaky a za zmínku jistě stojí výtvarná stránka inscenace. Divák s povděkem přijímá bravurní interpretaci veršovaného textu a v tomto smyslu výrazné výkony herců v čele s Filipem Čapkou. A teď co je podle mě špatně: málo odvahy ke škrtání, prazvláštní sterilita inscenace a nekorigované herectví Bohdany Pavlíkové.
(zadáno: 14.6.2015)
Kdo se seriálem Smolíkovi nevyrůstal, asi neporozumí našemu rozjaření nad touto inscenací. Hánusz Miró přesvědčivě zabrnkal na nostalgickou strunu a hlavně ty skvostné figurky kongeniálně zpřítomnil. V této souvislosti je třeba také vyzdvihnout perfektní práci kostýmní výtvarnice Samihy Maleh a pochopitelně všech herců typově přesně obsazených (z mého osobního pohledu nejvýše stojí Jiří Ployhar coby soused Halíř). Skoro až zamrzí, že jsme svědkem jen jedné vesmírné výpravy rodiny Smolíkových, famózní provedení znělky (včetně verze v maďarštině) je ale tuze veselou kompenzací.
(zadáno: 25.5.2015)
Slanina, Dalecký, Vaňková, Kolář, Musilová, Štěpán, Vitázek, Jícha… Největším pokladem této inscenace je Aleš Slanina, který přesvědčivě ztvárnil trojroli spisovatele Stevensona a vedle toho i dvou postav z románu. Zejména s kalibanovským Benem Gunnem je jeviště ovládnuto strhujícím a pěvecky suverénním výkonem. Charakteristiku rodinného muzikálu sice narušuje propletenec dějových a motivických linek, ale jinak je tu vše, co si rodinný muzikál žádá: silná hudba, je to připomínka dětství, má romantizující náboj, přidává také jedno poselství a na jevišti samozřejmě nechybí vděčná smečka pirátů…
(zadáno: 15.4.2015)
Shakespeara můžete hrát na řadu způsobů a jako by to platilo i pro Bartletta. Na jevišti Nové scény sledujeme tak trochu jinou hru, než jak ji Bartlett napsal. Pohled Daniela Špinara je ironický, ta tematická kýčařina a propletenina si ostatně nic jiného nezaslouží, a raději buduje metaforu rozpadu světa skrze model rodiny. Prezentované obrazy jsou plné nejednoznačnosti a hojně k tomu přispívá rozdivočelý styl inscenace (aby v pravý čas došlo na působivá ztišení). Práce s prostorem a kolektivní herectví (!) jsou hlavními devizami inscenace. Kurs stanovený touto inscenací…je za mě velmi dobrý.
(zadáno: 8.3.2015)
Výtečně tematizovaná choreografická práce, která abstrahuje formy násilí ve společnosti, kdysi a nyní. Téma mimořádně cenné je podpořeno i jedinečnými výkony pětice tanečníků. Tohle se jen tak nevidí. Závěrečná doslovnost autentického kamerového záznamu s naprosto šíleným obsahem už mi však přišla nadbytečná. Jelikož důležitou součástí performance (pro její pochopení) je i mluvená pasáž, měla být titulkována...
(zadáno: 12.1.2015)
K inscenování dramatizace Gogolovy poemy přistoupila Hana Burešová, jak je pro ni typické, skrze divadlo stylizované, které pracuje až s karikaturami nebo artistně modulovanými situacemi. Odpovídá to Gogolovu nikoli ironickému, ale v tomto případě naštvanému šklebu. Na tuto inscenaci je třeba pohlížet jako na fór od karikaturisty, jenž chce poukázat na trapnost (postav) a zoufalství (těch, co je sledují). V textu se skrývá velmi přesná obžaloba toho, čím žijeme i my. Inscenaci dominuje famózní Isteníkův Čičikov (de facto oběť systému) a neotřelou hereckou polohu pro Nozdreva našel Petr Štěpán.
(zadáno: 9.1.2015)
Narativní metodě této inscenace s chutí tleskám. Je to nádhera, když někdo z pozice herce umí pábit nebo udržet pozornost diváka na vlně (dlouhého) monologu. Zajímavý je i scénický „bordel“, který diváky obklopuje. Miroslavu Hanušovi se podařilo mozaiku z Hrabalových děl stmelit do svébytného obsahového tvaru, do něhož se inscenačně a bohužel ani herecky netrefil snad jen gerontský výstup Novináře a Opereťáka. Naopak monologické vyprávění postavy Tanečnice (Jaroslava Pokorná) bylo, alespoň na mém představení, jedinečné.
(zadáno: 16.11.2014)
Jiří Janouch je aranžérský mág. Co on a korepetitor spolu s herci připravili, se rovná malému divadelnímu zázraku. Důvod, proč V+W Revue navštívit, bychom tedy měli. Doporučení poněkud hatí fakt, že první polovina autorské koláže je bez pardonu bramboračka, kterou při životě udržují oslí můstky. Až s postupujícím děním revue dostane řád, nadsázka je konečně nadsázkou a autorské rejdy se svébytně propojí s poetikou a nekompromisností moudrých klaunů. Celku by prospělo méně didaktické urputnosti a upuštění přebytečné páry.
(zadáno: 11.11.2014)
Na české divadelní scéně se zřejmě rodí nový fenomén. Během necelé hodiny je originálním způsobem odvyprávěna Burainova „dramatická montáž“ Vojna, příznačně prostřednictvím techniky sborové recitace, kterou dále rytmizuje výrazná pohybová stránka inscenace a svébytně doplňuje živé hudební těleso. Obdivuhodná je i kolektivní souhra. Je to divadlo návratu ke kořenům.
(zadáno: 11.11.2014)
Kříž, Procházková, Tomeš, Doubravová, Fric, Bernáth, Bačkovský... I kdyby pro vás, tak jako pro mě, hudba Bee Gees byla neskutečná otrava, tato nesmírně dynamická show vezme dech nejen vám, ale i aktérům. Ján Ďurovčík povýšil muzikál na vrcholovou sportovní disciplínu, která má svého krále – Honzu Kříže v roli Tonyho. Inscenace svým vyzněním nabývá na síle zejména, když děj se překlápí a připomíná právě horečnatý stav. Zaujmou i technologie, light design inscenace nemá v ČR obdoby. Sledujte a žasněte, alespoň pak uberete na pozornosti směrem k nepříliš zdařilému převodu textů do češtiny.
(zadáno: 11.11.2014)
Jeden z nejpřesvědčivějších a zároveň nejvíce sugestivních hereckých výkonů. Uhranuti výkonem Karla Dobrého možná zapomenete i na kontext.
(zadáno: 11.11.2014)
Vitázek, Janotová, Herfortová, Jícha, Zedníček, Němec, Ondříček... Sladkobolnosti v libretu podle notoricky známého příběhu zůstalo i tak dost, hudebně to není trhák a inscenace MdB „nekouzlí“ za hranicí perplex údivu, jsou to však důvody k výtkám? Princip moudré pohádky, která popichuje zlo, zpřítomní absolutní lásku a řadou svých dialogů výtečně pobaví, je na celé inscenaci nejzajímavější. K tomu si připočtěme vysoký standard hereckých, pěveckých a tanečních výkonů, s jedním vyčnívajícím – opět v podání Svetlany Janotové.
(zadáno: 11.11.2014)
Civilně sugestivní Pavel Z., bard českého undergroundu, v roli sama sebe, vyřvávající (vlivem zdravotní příčiny) své zdánlivě přímočaré texty a hudební nálož „dégéček“, která rozduněla Studio Hrdinů, jsou největšími devizami tohoto projektu. Zbývá Pustinu ještě nějak divadelně inscenovat. Podařilo se to napůl, zejména díky Miloslavu Mejzlíkovi, který nachází hereckou nadsázku pro postavu matky či posléze estébáka. Ostatní výstupy (obstarávají je Jiří Maryško a Halka Třešňáková) zůstávají izolované, divadelně nenaplněné, nebo vyžadují seznámení se soukromým životem Pavla Z.
(zadáno: 13.9.2014)
Tato hra vlastně ani není tolik študýrkou „testosteronu“ a „dobráním se pravd o méně dokonalé polovině lidstva“, zato baví svou vtipnou konstrukcí a půjdeme-li ještě dál, je pandánem některých současných feministických her. Dlouho a s úspěchem uváděná inscenace je postavená na herecké individualitě, a zároveň skvělé souhře aktérů, bez které by řada komických situací (včetně těch parádních opileckých gagů) byla divadelně ztracena.
(zadáno: 21.5.2014)
Inscenace kabaretního ražení o mýtu jménem Havel vítězí především tím, po jakých cestičkách drobných absurdit si vyšlapala cestu. To je důvod, proč nemá šanci někoho snad urazit. Sejmutí nimbusu ne Havla, ale právě jeho mýtu bylo provedeno vskutku nápaditě a navíc výbornými herci (Míla König, Petr Jeništa, Marie Spurná). Hudební stránka, přiznám se, mě zrovna nezaujala a lze také litovat, do čeho tvůrci uvrhli Natálii Drabiščákovou, postava „Univerzála“ se moc nepovedla...
(zadáno: 25.4.2014)
Relevantní odvyprávění velkého příběhu na trubadúrské platformě. Stylové a působivé.
(zadáno: 16.4.2014)
75 % Klobouk dolů před tímhle divadelním myšlením. Prakticky z ničeho je rozpoutána jízda minimalistická základním nápadem, ale bohatá co do sdělení. Alegorie nesvobody, která se inverzně převrací na alegorii svobody, s níž nevíme, co si počít. Jdeme tam a pak najedou jaksi zpět. Až se z toho možná i pobijeme, případně začínáme utíkat do idealizovaných světů. Pohybový experiment „bez pohybu“, „kotníková“ tortura pro protagonisty...