Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 25.4.2014)
Relevantní odvyprávění velkého příběhu na trubadúrské platformě. Stylové a působivé.
(zadáno: 16.4.2014)
75 % Klobouk dolů před tímhle divadelním myšlením. Prakticky z ničeho je rozpoutána jízda minimalistická základním nápadem, ale bohatá co do sdělení. Alegorie nesvobody, která se inverzně převrací na alegorii svobody, s níž nevíme, co si počít. Jdeme tam a pak najedou jaksi zpět. Až se z toho možná i pobijeme, případně začínáme utíkat do idealizovaných světů. Pohybový experiment „bez pohybu“, „kotníková“ tortura pro protagonisty...
(zadáno: 7.4.2014)
Svižně inscenovaná klasická komedie mírně hořkého obsahu. Mezi přednosti této inscenace jistě patří kolektivní souhra a jemně dávkovaná ironie, která nachází tu pravou polohu mezi archetypy a poněkud cynickým pohledem dneška, že v této hře se opravdu mnoho nestalo. Možná právě zde je sdělení o naší otupělosti a přecházení rozhodně ne banalit. Všechny tři roviny hry jsou provedeny herecky přesvědčivě, i když přece jen největšího šarmu dosahují Marek Němec a Helena Dvořáková v rolích Benedika a Beatricie.
(zadáno: 3.4.2014)
Názorná ukázka toho, jak „modernizace“ nebo principy dekonstrukce mohou stvořit ze zaprášené klasiky živou, překvapující a iniciační podívanou. Špinarova kompozice je do detailu promyšlená, má potenciál přivést do divadla mladé diváky. To rozhodně není málo. Přesto některé prvky či postupy se mi zdály poněkud nadbytečné, rušily, snad proto, že sklouzávaly k povrchnosti. Patrik Děrgel výkonem v titulní roli konečně prodal, co v něm je. Perfektní též představitelé Ofélie, Klaudia, Gertrudy či Horacia.
(zadáno: 23.3.2014)
Ryzí pantomimická klaunérie ještě žije! V melancholické melanži, která s minimem scénických prostředků (dveře, dvě popelnice, pírko a dva tři andělské atributy), „objasní situaci“ tam u nebeských bran. Dvě „angely“ se zde trochu nudí, ale mimoděk (či záměrně?) prezentují klišé různého druhu, sdílejí kdejakou lidskou trapnost. Kromě skvostného výtvarného výrazu obě protagonistky předvedou dokonalou práci s mimikou. Jediné, co se vkrade na mysl, je, zdali ze zvoleného tématu nešlo vytěžit víc (jinými slovy, divák by ve společnosti angel klidně pobyl ještě delší dobu, raději jako přihlížející).
(zadáno: 23.3.2014)
Inscenace pozoruhodná pro kolektivní herectví vyššího divadelního druhu (nepřibližného, neartistního, autentického, obnaženého – čímž nemyslím ty hodně naturalistické scény). Herci si zaslouží téměř absolutorium (škoda jen haprující dikce Luboše Veselého v zápalu akcí). Odlišný pohled bohužel míří k dramatizaci. Divadelní formát postavený na snaze o převod filmové mnohosti obvykle nevede k dobrému výsledku, zejména se potratí vyznění myšlenek. Publiku tak často v paměti zůstanou extrémní situace, jež bez důsledné dramaturgie spolehlivě odvádějí pozornost. Vzhledem k práci herců to až zabolí...
(zadáno: 17.3.2014)
(zadáno: 9.12.2013)
Tato filozofická groteska pregnantně pojmenovává, proč se společenské systémy zaseknou vždy, kdy je potřeba něco změnit. Myšlení lidí je setrvačník poháněný zbytnělou loajalitou a připosražeností vůči zahnilému systému, své sehraje i pachtění za vlastním prospěchem. Bezvýchodný stav rozehraný na modelu soužití osmi bizarních figur baví, i když hře je padesát let (a úplně pro každého její styl není). Je proto velmi šťastné, že téma hry je převedeno spíše do obecné roviny a se zaujetím labužníka je akcentován její absurdní humor. K tomu tři (Isteník, Mazák, Zedníčková) skvělé herecké výkony.
(zadáno: 25.11.2013)
Váhám, zda si inscenace zaslouží toto vyšší hodnocení. Dobře, dělám, že nevidím, jak je po tolika reprízách rozjetá a herecky neposlušná, pořád se hraje moderní komedie, která Švandovu divadlu sluší.
(zadáno: 19.11.2013)
Kdo by to byl řekl, že popelkovský příběh dívky Alex z amerického filmového muzikálu zapadne do dnešní doby s tak intenzivním vyzněním. Nebyl by to Stanislav Moša, který by v nové divadelní verzi tohoto muzikálu tak zajímavě neakcentoval sociální otázky a nesoustředil se na valéry cesty za splněním snu. Navrch krásný, emotivní výkon Svetlany Janotové v hlavní roli. Zaujalo mě také herecké ztvárnění dvojice outsiderů Glorie a Jimmyho v podání Andrey Březinové a Aleše Slaniny. Zato Ondřej Studénka (Nick) se má ještě hodně co učit, jenom snaha nestačí… České texty písní, žel, poněkud šroubované.
(zadáno: 4.11.2013)
Me-, me-, metal… Tahle banda kolem Milana Steigerwalda si získala mé plné sympatie už v čase, kdy jejich produkci pohřbívala řada kiksů, zejména technických. O to raději konstatuju, že závěrečná část trilogie, čerpající z hlubin antického dávnověku, nabízí zatím nejvíce konzistentní podívanou. Kromě parádního hudebního nářezu lze nejen ocenit výsledky snahy o lepší „technický dojem“, ale i integritu divadelního řešení některých situací aneb vše má větší řád. Také pokulhávání rockopeřího potěru za hlavními hvězdami pražské RockOpery (za mě Dyk, Střihavka, Opava, Časarová) už není propastné.
(zadáno: 4.11.2013)
(zadáno: 11.10.2013)
Více než inscenace happening, který s pietou rozhodně nepočítá. Přesto je v této Audienci tak nějak pocitově všechno z duelu Sládka a Vaňka. Výtvarný nápad (masky hlavounů) zas odkazuje na kreatury minulosti (jež se vrací?), v zacyklení gest nacházíme ironii vůči ustavičnému čecháčkovskému blábolení a že se performerky před očima diváků smetou pivem? Když výsledkem je sugestivní pandán naší vyprahlosti či kocovině, podpořený nablblým úsměvem, divadelní smysl to dává, ...i když skončit to mělo asi nejen chichotáním...
(zadáno: 19.9.2013)
Loutky se především vysmívají uspokojujícímu voyerismu, s jakým konzumenti komerčního formátu televizních soutěží hledají vítěze a ještě více poražené. Netalentovanost je předmětem zájmu tradiční loutkářské infernální figurky, profituje z ní po svém, to bude mít společné s producentem takových pořadů. Liberečtí loutkáři rozehráli technicky bravurní představení s řadou gagů vtipných, nekompromisních až hraničních.
(zadáno: 19.9.2013)
Konfrontační mozaika, v níž je možné cokoliv. Artistní divadlo vemlouvavé i drzé. Scénář mě svou skladbou a zároveň oděním renesančních textů do postmoderního hávu vyloženě bavil. Některé režijní nápady se mi do nálady sice úplně netrefily a občas se při hledání významů ztratíte, ale víme, se kterým režisérem máme tu čest...
(zadáno: 15.9.2013)
Cina, Korn, Kříž, Šoralová, Vančura, Kassai, Zonyga, Vlas, Tesařík, Cmuntová, Pavlovčinová. Až na řadu hodně nešťastných textových obratů, které volají po přepracování, jsme svědky nápadité podívané. Vizualita (vč. skvělého light-designu), zapojení prvků nového cirkusu a vedle toho jedinečná práce s pohybem jsou přesně těmi důvody, proč se na Mauglího vypravit. Hudební stránka je poněkud nejednotná, ale je třeba i hudbou charakterizovat různé obyvatele džungle. Hlavní hitovku (píseň Baghíry) z hlavy nedostanete. Ocenit lze i edukační rovinu libreta.
(zadáno: 25.8.2013)
Málokdy se stane, kdy z divadla odcházíte s tak silnou iniciací mysli. Inscenace funguje jako pecka mezi oči. Nelze než ocenit odvahu, se kterou MDP sáhla po tak náročném textu, jehož monologická forma musela být pro herce obrovskou výzvou. Nabízí se srovnání s inscenací Léčitel divadelního spolku Kašpar – tentýž autor, tatáž monologická forma. Režisér Ondřej Zajíc nesrovnatelně lépe pracoval s výmluvnými „psychologickými“ detaily v hereckém projevu, a dal tak celku mimořádnou působivost. Co by to muselo být za sílu, kdyby se hrálo ještě v komornějším prostoru, z očí do očí.
(zadáno: 9.7.2013)
Inscenace moudrého obsahu a podmanivého rytmu, která „nedramatizovatelnou“ předlohu na jeviště převedla s elegancí a vtipem. Divákům se dostane nejen lekce tanga, těm vnímavějším i psychologie. Miroslav Hanuš začíná být velký specialista na divadlo opřené o hudbu či pohyb. Do hry zapojuje i řadu svých svébytných autorských textů, které nepotřebují mnoho slov na trefné podchycení dušezpytů postav. A jak už psali mnozí, inscenace pozoruhodná svou pohybovou stránkou bohužel nezastihla některé herce v dobré pěvecké kondici.
(zadáno: 17.5.2013)
Antalová, Slanina, Gazdík, Vitázek, Vaňková, Janotová, Coufalová, Kolář, Vlček, Mach, Němec, Lalková, Kováříková, Martinková… Trochu jiné Kočky… Nejde ani tak o jinakost (non-replica byla záměrem od samého počátku), působivost a zajímavost tohoto projektu – alespoň v mých očích – vytvářejí různé koncepční posuny, akcentace určitých témat a především režijní pohled, který ctí formu básně. K tomu si připočtěte perfektní interpretaci od většiny účinkujících a strhující choreografie. Některé nepřesnosti či nevyladěný zvuk jistě s reprízami zmizí. Od scénografie jsem po řadě proklamací čekal více.
(zadáno: 17.5.2013)
Toto mysterium má v sobě obsaženo tolik konotací, že je téměř nemožné pochopit všechny nuance díla. Zážitek ovšem předpokládá, že alespoň něco si propojíme, pak je zaručena i mimořádná zábavnost hry, protože Ghelderodova různá groteskní pootočení „posvátných témat“ sedí jako prdel na hrnec klamům, postojům a vůbec principům i současné společnosti. Pozoruhodná, loutkově stylizovaná forma inscenace v tomto smyslu pak vůbec není samoúčelná, leccos také podtrhne či naznačí. Výtvarná podoba inscenace a herecké výkony těch lidských loutek (zvláště té v titulní roli) bravurní.
(zadáno: 3.5.2013)
Ve hře Králíček, v tom docela hutném koncentrátu smutné hořkosti a vtipné ironie, se zrcadlí možná i naše outsiderovství, kdy podněcující fantazie člověka v rozletu neustále naráží na drsnou realitu a nedá se z toho vymanit. Nevěříme si pak už v ničem, stáváme se hračkami… V postavě „Králíčka“ (výborná Pavla Beretová) se tluče póza playgirl a křehká zranitelnost způsobem samozřejmě fatálním. Posedlost současnou dramatikou nabývá (velkého) smyslu, když dramaturgie Letí natrefí na zajímavý text a když režie k němu nalezne docela invenční inscenační klíč.
(zadáno: 18.4.2013)
Kolečkův divadelní sitkom i přes svou fabulační nespoutanost (a možná až dramatickou neukázněnost) pojmenovává pocity z rozkladu čehosi. Není důležité další pátrání ani nemyslím, že je opodstatněné obviňování autora z povrchnosti, tato hra má především pobavit (zároveň nechat pocítit skoro čechovovskou deziluzi) a být příležitostí pro komediální (vy)řádění tří mladých hereček, které příležitosti využily měrou vrchovatou.
(zadáno: 25.3.2013)
Drábkovo uchopení známé látky je tak razantní a průrazné, že vám to minimálně sundá klobouk z hlavy, pokud nějaký nosíte. Vichřičná expresivita tvaru inscenace se nezastaví před ničím a pohybuje se na samé hraně trapnosti. Drábkův orkán naštěstí vychrlí i řadu apelativních šípů a může se opřít o herce, kteří umí udržet míru brutální stylizace v koukatelné podobě (ani zdaleka to však neplatí pro všechny). Dostalo se nám kýžené razance, která českému divadlu často chybí, v tomto případě ale zbude lítost, proč dramaturg nebyl větrolamem, mohla z toho být událost sezony.