PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 8.7.2016)
Kdo by to byl čekal, že ze soukromého divadla bude promlouvat hlas tak angažovaný, tak hrdý a otevírající oči. Monodramatický text je tvrdou obžalobou současných, za vlasy přitažených forem politické korektnosti, jejíž absolutizující tendence jsou patrné všude kolem. Milan Kňažko vede s diváky podmanivý dialog a aniž by text byl doslovný, mezi řádky čteme, jaká je za tím zhoubnost. Kňažko k roli přistupuje s přesností provazochodce, který udrží pozornost autenticitou svého vystoupení. Režie ke škodě věci nemá svou ambici, kromě drobných ilustrací do hry mnoho divadelního nevnesla.
(zadáno: 8.7.2016)
Po několika vrcholných sezonách jako by nebylo už kde brát… Dramaturgie pro muzikálový soubor nachází tituly vyzněním / podstatou figur podobné, nebo, řekl bych, tituly s vadou, které nedovolí potenciál MdB rozvíjet. Prodaný smích sice nádherně rezonuje se současným světem, který produkuje nové a nové démony vyhaslosti (díky lidské naivitě či zaslepenosti), po hudební stránce je to ale produkt mdlý. Tentokrát dílu nepomohl ani český překlad a nedivím se nelibosti nad pěveckým výkonem Martina Havelky, kterému role sedla jen jako skvělému činoherci. Naopak absolutorium zaslouží Lucie Bergerová.
(zadáno: 8.7.2016)
55 % Divácky vděčná komedie, v níž se divák musí popasovat s nesnesitelností klíčové figury. Jinak si nadmíru užije situační komiky a nebude vycházet z údivu, jakých kreací či grimas je Jakub Slach schopen. Dobře funguje podtext hry, to jest, že alespoň občasné „umbajkví a umbajkvó“ v našich životech je více než prospěšný elixír. Hra překvapení a zvratů se bohužel neobejde bez slabších momentů, inscenace si říká o větší režijní důslednost a méně rutinního herectví.
(zadáno: 8.7.2016)
75 % Tento Strýček Váňa začíná u precizního vykreslení postav tohoto hořkosměšného panoptika. Pokračuje budováním vědomí ulpívajícího času a na bedrech stěžejních postav je břímě života snad i viditelné. Dalším kamenem inscenace je náladotvorná scéna Jaroslava Milfajta. Petr Svojtka rozehrává více než hru o krizi středního věku sled obecných kauzalit, když se do života vkrade sžíravost, otupělost, žití z povinnosti, nenaplněné sny, osobnostní neobratnost, v neposlední řadě vztek. Vasil Fridrich v krásné a emocionálně skvěle ztvárněné roli (jeho živelný herecký naturel a Vojnickij?...ano!).
(zadáno: 8.7.2016)
Když se hovoří o nezvládnutém žánru, indicií většinou je sklouznutí úplně jinam. V případě této gangsterky do frašky. Ruku na srdce, hra Rogera Mortimera není žádný klenot a sáhnout po takové, tomu nerozumím. Právě v nekvalitě hry je příčina, proč ten jevištní zamotanec (samozřejmě dopředu tušený) tak dezertoval od proklamovaných anotací. S tvarem si neví rady ani školácká režie ani technicky nedobří herci. Když se na jevišti objeví Alexandr Minajev v epigonském výstupu a la inspektor Colubmo, zmar tohoto počinu je podtržen dokonale. Diváci se ovšem baví…
(zadáno: 8.7.2016)
Umělecký kredit režiséra Ivana Krejčího na Palmovce utrpěl malý šrám. Inscenaci nelze upřít originalitu, kouzlo (ano, především díky Janu Kačerovi v roli Šaška Feste), pěkný hudební podtext a přináší také individuální herecké výkony, které jsou ozdobou inscenace (Ivan Jiřík - pro mě nejlepší Malvolio posledních let, Viola Terezy Dočkalové…). Jiné jsou bohužel formované „dozkoušej si sám“, nebo jsou šlápnutím vedle. Sporná je i dramaturgie inscenace, která Večer tříkrálový modeluje jako vrstevnatou mozaiku a oslabuje hlavní linku. Protahování epizodních situací přitom spíše volá po škrtech.
(zadáno: 15.5.2016)
Bartlett je zajímavý autor v tom, že si pro hlavní myšlenku svých her vybírá zástupný syžet: v Zemětřesení v Londýně to byla ekologie, v případě této hry bisexuální trojúhelník s jedním nedospělcem v dost mučivé pozici. A za tím hledejme velké téma – nerozhodnost současné společnosti, její přehnaná korektnost, balanc na alibistickém laně, ...jistěže se všemi paralyzujícími důsledky. Tuto úspornou (chytře řešenou) inscenaci, jejíž režie staví na autenticitě aktérů a emocionálních působivých zkratkách, si nenechejte ujít zejména pro perfektní herecké výkony s Danielem Krejčíkem v čele.
(zadáno: 15.5.2016)
Hra založená na „unrealisierbar“ absurdní situaci a na základně toho se chce vyjadřovat k reálnému fenoménu dneška. Divadlo při dobrém uchopení snese cokoliv a výsledek může být sdělný. Proč tomu v případě této inscenace není? Vedle žánrového nevědomí (tohle měla být groteska!) nebylo zřejmě nikoho, kdo by sekýroval „přibližné“ herce, kteří více pracují se situací než s textem. Ten má evidentně postihovat paralyzovanou schopnost komunikace těch tří smutných hrdinů, inscenace tento stavební kámen hry vůbec „neprodala“. Dojem hodně pokazí i hloupé (přidané) zakončení (publikem ovšem kvitované).
(zadáno: 15.5.2016)
Populárem vysokého stylu je tato inscenace, na jejímž počátku stál nápad převést na jeviště „nedramatizovatelný“ bestseller o nekonečné rozdílnosti mužů a žen. Vše, co uslyšíte a uvidíte, JE pravda. K převedení na jeviště posloužila nepříliš složitá výchozí situace, od které se proud skečů, překvapení a písní (o vtipné texty není nouze) odpíchne. V případě potřeby se přenášíme přes oslí můstky, ovšem s elegancí; Miroslav Hanuš vsadil na „vtipná řešení“, opřel se o kreativnost herců a sám disponuje režisérskou schopností, která celku dá revuální šarm.
(zadáno: 15.5.2016)
Pod kůží zarytá Krobotova dramatizace s (po mém soudu) absolutním postihnutím pojmu „oblomovština“ ve vší té tísnivosti a hereckým výrazem Ivana Trojana... se v Dlouhé připomněla. A to je špatně. I patnáct let poté srovnáváte a inscenace Divadla v Dlouhé vám přijde jako provinční záležitost. Přitom není špatná a Michal Isteník také, byť poněkud urputně, předkládá esence oblomovštiny (kterou nakonec najdete i jinde). Tato dramatizace, která je v dobrém smyslu slova taková netečná, snad záměrně nepřináší odpovědi, a tím dráždí. Platforma pro ironii a groteskní škleb zůstala však nevyužita.
(zadáno: 21.4.2016)
(zadáno: 19.4.2016)
(zadáno: 17.4.2016)
Vystačí-li váš komediální apetit s příběhem, který není ničím víc než rozvitou anekdotou (jejíž pointu odtušíte hodně brzy), s gagy, jež si autor, sám herec, přihrává sobě, zklamáni neodejdete. A jistě, na jevišti je skvělá dvojice, která je v tomto žánru jako doma. Vděčnější příležitost, text už je tak napsán, má Radek Holub, který ji využil naplno.
(zadáno: 17.4.2016)
Tohle je na užaslé pomlasknutí, jak ten herecký potěr Čechovovi, resp. jeho postavám rozumí (jistě i díky pedagogům K. Frejové a T. Petříkovi), a jak to umí předat divákovi přes emoce, klíčový předpoklad úspěšné čechovovské variace, kterou navíc oživil nápad s hereckým prohazováním postav. Jak to tak u studentských projektů bývá, ne všechno bylo herecky dokonalé, naopak některá jména bude dobré si pamatovat.
(zadáno: 14.4.2016)
Pádnou odpovědí na extrémistické tendence ve společnosti a stejně tak na nevědomí plynoucí z přehlížení historické paměti je tato dramaturgie. Vznikla inscenace se silnou výpovědí (k níž se dobere až dokumentárním způsobem), méně však antickou drásavostí a metaforičností, kterými se vyznačuje předloha. Režie i ústřední protagonista (parádní výkon Jana Teplého ml.) volí řadu „stravitelnějších“ prostředků. Aueho oči nejsou dýkami, vyprávějí. Probodnutý divák by už jaksi nemusel znovu přijít, ale takové divadlo by hned získalo maximální punc.
(zadáno: 14.4.2016)
Po pravdě, tato hra nenabízí až tolik zábavy, jak se z anotace může zdát. Ne proto, že by nebyla zábavná, důvodem je spíše to, že jakmile dramaturgie s režií v ní jen zlehka vstoupí na tu jedinou možnou cestu k divákovi, tedy řízné akcentování paradoxu, kdo je tady v tomto světě skutečným bláznem či zkrátka outsiderem, zbude tomu jen atraktivní obálka. Do docela nevděčných pozic se tak dostaly nové herecké posily MDP a jestli někdo z herců zaujal trefou do „bláznovství“, tak to byly dámy Diana Šoltýsová a Veronika Gajerová.
(zadáno: 14.4.2016)
Poslední inscenace „východně orientované“ Komedie bezděčně podtrhla jeho největší slabinu - bez zdatné režie není divadla. Horkou jehlou ušitá inscenace (což bylo přiznáno) pracuje s navozováním surreálných obrazů, které v kombinaci s fakty sestavují příběh kdysi skutečně existující radikalizované skupiny, falešného myšlení, spasitelských syndromů a hlavně teroristického konání. Oběť je pak personifikovaná člověkem-Veverkou. Místo mechanismů zla či psychologické rozehrávky jsme svědky jen řady ilustrací, děsu z výstřelů a mizerného (režijně nekočírovaného) herectví nových tváří v DK.
(zadáno: 28.3.2016)
Interaktivní modelování tématu manipulace mě svou přímočarou a do extrémů přivedenou formou neoslovilo. Ale bylo to zajímavé...protože kde jinde uvidíte výprask herečky, aby tatáž si pak podmanila poslušné psíky z (dobrovolných) zájemců z publika. Jestli nakonec nebyla nejpozoruhodnější hravost (či diagnóza) publika, pro co se jednotliví diváci rozhodli ve volné interaktivní části. Před tím divadelnosti bylo pomálu, zaujala jen schopnost Jakuba Čermáka pohrávat si s publikem a jeho pohotové i vtipné reagování na vzniklé situace.
(zadáno: 28.3.2016)
K této inscenaci by měli dávat Návod k použití. Co tím chce autorka říci, se mi dešifrovat nepodařilo, kromě obecných úvah o jakémsi žití ve virtualitě. Inscenace mě neustále zaváděla na slepé koleje (ano, potřebuju si zdůvodňovat, co se to děje na jevišti) a především nedala odpovědi, proč dramaturgie činohry ND po tomhle sáhla (a proč diváka mučí dvěma hodinami deset bez pauzy). Aby nebyla mýlka, vše ostatní mě pohltilo, práce režisérky s prostorem, scénická hudba (!) nebo některé herecké sekvence, jenže když si pár dní po zhlédnutí těchto zmatečných rovnic nic nepamatujete, je to těžký...
(zadáno: 28.3.2016)
Proti této opulentní divadelní hostině, která krásně ironizuje (co taky jiného si s tímhle materiálem počít) zašlou, ale půvabnou veršovánku, se těžko najde protestující hlas. Daniel Špinar bravurně zvládá velký prostor a jeho práce se symbolikou je pastva pro vnímavého diváka. „Operní“ stylizace nebylo ani málo ani moc (i když deklamace Patrika Děrgela se mnohým už může jevit jako přemodulovaná). Více zaujmou výkony Jany Pidrmanové, Vladislava Beneše či Radúze Máchy. Té inscenaci však chybí racio, zato těch drobných Špinarových ego-ornamentů až vlezlostí přebývá.
(zadáno: 24.2.2016)
Před lety cool pro otrlejší, dnes spotřební zboží. Produkce Divadla Kalich neriskuje ani v nejmenším, přivedla totiž na své jeviště atraktivní obsazení, na což diváci budou slyšet. Režie uchopila tuto černou grotesku s patřičným rozmachem, citem pro trefování point a nezveličováním situací. To je pro inscenování Lettsovy hry možná větší výhra než v případě dávnější hyperbolizované inscenace režiséra Michala Langa. Vynikne tím obraz „nepovedených životů“ těch smutných hrdinů. Koho zas až tak nebere lákadlo „hvězdného obsazení“, bude paradoxně nejvíce potěšen výkonem Anny Fialové v roli Vicki.
(zadáno: 21.2.2016)
Divadlo Kampa má zvláštní auru. A to mimořádné herectví dvou velkých dam, Blanky Zdichyncové a Marcely Nohýnkové, prostě musíte vidět. Svěží konverzačka v sobě ukrývá moc pěkné poselství, jejím kamenem úrazu je však ta detektivní zápletka. Dramaturg by asi volal po jejím zjednodušení, aby její nepravděpodobnost nedevalvovala onen kontrastní vtip primární konstrukce tohoto malého (určitě ne nemožného) příběhu.
(zadáno: 21.2.2016)
Tento komediální diskurz o mužské sebestřednosti a (málem) konci jednoho dlouholetého přátelství se v Divadle Bez zábradlí potkává s interprety, kteří jsou ve vodách rychlopalné konverzačky, kde je nutné přesně trefovat pointy, jako doma. Důvodem k návštěvě představení ale už může být fakt, že Art (Obraz) je skvěle napsaná hra.
(zadáno: 21.2.2016)
Talentované, sympatické a herecky zdatné je ypsilonské mládí. Radost pohledět, jak se spolu s bardy zhouplo na vlně encyklopedického hesla SWING, který má Ypsilonka v krvi od samého počátku. Snad se brzy dočkáme i vlastní generační výpovědi, jelikož přehlédnout, že to bylo jen hodně dobře naučené (inu, pedagogem je Miroslav Kořínek), zkrátka nešlo, zejména když večer počítá s hostem, kterým na mé repríze byla první dáma českého jazzu Jitka Vrbová. Swing je i cítění, stav ducha... Pásmo sestavené Janem Schmidem osciluje mezi závažnějšími tématy i prostou gagovou rozverností, bude vás bavit...
(zadáno: 21.2.2016)
Junák, Mach, Pekar, Apolenář, Štěpán, Gazdík, Vitázek, Slanina, Ondříček, Herfortová, L.Kolář, Coufalová, Gajdoš, Skálová, M.Kolář… Velkolepě koncipovaný muzikál mě zklamal hudbou a méně logickým libretem, které musí posloužit dramatičnosti a postihnutí mozaiky osudů při takové dějové lince, kdy divák čeká „na ten zlomový moment“. Režii se daří obrousit patos mnoha situací, aby finální dojem byl pod vlivem obecného podobenství o potrestání lidské pýchy a přinesl katarzi. Od herců MdB opět můžete očekávat vysoký standard ve všech složkách muzikálu, zaujme i scénografické řešení inscenace.
