PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 28.12.2022)
75 % Pražská klubová muzikálová scéna opět předvedla dravost a předkládá divákům jiný typ zážitku. Přemýšlivého, intenzivního, hudebně razantního a pěvecky strhujícího. Přívlastky jako nekorektní muzikál atp. jistě sedí, ale jeho obsah nevnímáte jako něco nepatřičného a hlavní postavu nemáte za zjeva. Roman Tomeš a Elis Ochmanová, změněni k nepoznání, vyprávějí víc o jednom osudu, než aby se tlačilo na výpověď o jinakosti. To je cesta k uvěřitelnosti, průchodu emocí a ke katarzní tečce. Roman Tomeš se také, zdá se, zabydlel v „krutě upřímném“ stand-up formátu inscenace. Režijní mezery shovívavě přehlédnete, s Hedwigem se prostě musíte potkat!
(zadáno: 28.12.2022)
Až strašidelně silný současný text inspirovaný Lorcovou hrou Pláňka. Stone motiv bezdětné ženy přivádí do krajnosti. Partnerská dvojice z generace Y má problém a neschopnost smířit se s osudem roztáčí vír stahující pod hladinu žití. Inscenováno s gradační linkou takové spirály. Přesvědčivé a o psychologii opřené herecké výkony Niny Horákové a Viktora Dvořáka k tomu napomáhají významnou měrou. Řaďte si je mezi nejlepší výkony roku. Vedlejší postavy umetou cestu k destrukci nevědomky, nebo sledujeme přímo kořeny předurčenosti. Slabší stránkou je překlad, některé výrazivo působilo jako marné hledání českých ekvivalentů.
(zadáno: 28.12.2022)
Manifestační dekonstrukce Gorkého hry s drtivou silou ukazuje opaky, než bychom normálně čekali, nestmelující vazby. Je to velká metafora nejen toho, v čem jsme žili (inscenace katapultuje myšlenky do 90. let), ale i principů dneška, jež vytěsňují morálku. Tvůrci na rodinném společenství demonstrují absolutní dno a setrvávání v krizi empatie. Drobné stylizace v šachovnicovém pohybu postav nebo znázornění animozit / závislostí nabízejí další konotace. Divákům, kteří neprchají, zbude příznačná otázka: Cože co?, nebo dojem z přehnaných „metafor“. Jsme svědky moderního herectví. Kromě toho si řeknete, že použití mikroportů má taky jednou smysl.
(zadáno: 22.11.2022)
Záměrný výsměšný vzkaz typickému mainstreamovému diváku DvD? Nebyl předložen experiment, ale útrpný tvar (s hudební kýčařinou v pozadí) svědčící o literárním zaujetí tvůrců, kteří „zmozaikovali“ tunu vytržených vět z různých děl (bezpečně jsem rozpoznal dvě) a myslí si, že to s nevýrazným společným jmenovatelem (tím je nicnedělání) a bez záchytných kotev bude fungovat. Klíč tušíme: cesta k tomu vede přes emoce vyjadřované Marií Poulovou (face camera) a ironizovaný závěr. Díky hercům to chvílemi má potenciál vtahovat či lehce dráždit, ale dramaturgie to zabila. Vyjádření tvůrců, že se navazuje na legendární Sestru Úzkost, už je jenom hloupé.
(zadáno: 12.11.2022)
75 % Young Blood Cirku La Putyka! Mělo to být novocirkusové vyprávění o mladé generaci, dramaturgii nakonec spoluvytvořila realita: přivedla do dveří Jatek78 skupinu studentů z kyjevské akademie. Obraz, kdy tam jen tak stojí v bundách, je silný odpichový moment. I oni mají pohledy upřené do displejů, jenom místo zábavy sledují, co se děje doma. Je znát, že celý projekt vznikl impulzivně a poskládal různé akrobatické umy aktérů, ale z křehkého chaosu se působivě rodí propojování, sdílení. Společný zápal (a vedení Rosťou Novákem) vytvořily takovou konstrukci, z níž promlouvá téma spolupráce a radost z ní. Aniž by se tlačilo na emoční stránku.
(zadáno: 9.10.2022)
Když jsem v sousedství dělal autoškolu, bylo nám „informovaně“ hlášeno, že je tam krokodýl, medvěd, je to Jedová chýše svobodné doby a bordel dohromady, chodí tam ruská mafie a Michal David. Divadlo Na zábradlí, které vyvolává duchy devadesátek, to všechno ve své inscenaci zmíní. Dokumentárně zpracované výpovědi bývalých zaměstnanců se ukázaly být jako dostatečně nosné pro divadelní formát, hraje se o J. bez J., nicméně je to ploché divadlo bez názoru. Zřejmě byla cílem iniciační jízda, otázky a odpovědi jsou ponechané na divákovi. Inscenaci vedle svědectví posouvá už jen snaha o ilustraci: je nápaditá, tu podivná, postupem času monotónní.
(zadáno: 8.10.2022)
85 % Studénka-Daňhelová-Halámek-Štěpán-Gajdoš-Antalová-Juráčková… Memento z dávných věků dalo vzniknout uhrančivé muzikálové inscenaci. S motivy krajové legendy tvůrci nakládají volně, aby dramatická síla příběhu byla jevištně funkční a přes historizující rámec varovně promluvila ke každé xenofobní a předsudky ovládané společnosti. Žádná z postav přitom nedostala černobílý rozměr. Inscenaci zdobí texty. Hudební stránka je neméně pestrá a nápaditá, symfonické plochy se mísí s folklórními motivy, nechybí lyrická intermezza. Pro vyprávění hudebně-dramatické básně má soubor MdB velice disponované herce, více posílené by mohlo být charisma Luky.
(zadáno: 8.10.2022)
Tento komorní muzikál přináší protichůdné vjemy. Čtveřice interpretek s energií modeluje své postavy, vyprávějí, glosují a využívají toho, že každá z postav je z jiného těsta, různých zkušeností. Škoda jen, že nedošlo k dramaturgickému zásahu a zůstaly rozněžnělé i razantní po americku. Problematické jsou obraty českého překladu, bylo znát, že se s nimi na jevišti bojuje. A zcela neuchopitelná je kompilativní hudba, která připomene kdeco. Kaleidoskopické libreto, které vrší situace před narozením dítěte a provází to známými pravdami o mateřství a výchově dítěte, většinu divaček a jistě i tatínků však dobře pobaví. Ambice ani nebyla jiná.
(zadáno: 3.10.2022)
75 % Bohatová, Křížová, Tomešová, Pálek, Tomeš, Fric, Prokešová… Když písně ještě vyprávěly příběhy! Vytýkejte tomu přílišnou sladkobolnost, ale zdivadelněný otisk písní Hany Zagorové ani nemůže být o mnoho jiný, a popisované vztahové situace nemusí být divákům až tak neznámé. Integrita písní s příběhem je oproti jiným, i proslulejším hit-muzikálům z podobného zápletkového přediva, až překvapivá. Postavy jsou vedeny po melancholických, výbušných i groteskních liniích a interpretace písní? Samá srdcová esa (písně pochopené srdcem). Inscenaci naopak nesvědčí přepísknutá offstage (z nahrávky), nadbytečně působily i některé choreografie.
(zadáno: 28.9.2022)
Promyšlené je to ďábelsky, v ustrojení hesel a divadelní střihové mozaiky, jejíž střípky postupně se začnou ozřejmovat a sbíhat v celek. Je to postmoderní narativ mířící k současné společnosti prostřednictvím pseudovědného pojednání propojujícího dávnou říši na rozhraní světů a nás. Také skončíme jako materiál pro archeology? Tematických rovin je mnohem víc, ne vždy je však pozorovateli dána šance se v nich orientovat. Udržet pozornost za potemnělé atmosféry také není jen tak. U některých obrazů se bavíte dechberoucí symbolikou, u jiných se jednoduše nechytáte, jelikož knihu jste nečetli a cítíte tu „akademickou“ převahu autora a divadelníků.
(zadáno: 26.9.2022)
70+10 % Dianiškův rešeršní pohled na osudy krále komiků upaluje k hořkému konci zručně budovanými zkratkami, v nichž se s fakty a kontexty zachází i volně. Tento divadelní portrét by jistě snesl upřenější pohled na českou malost a závist, vždyť zničily umělce sice vrtošivého, ale více křehkého než pragmatického. Vkrádala se (nakonec zbytečná) otázka, jestli pro titulní roli předurčená Veronika Korytářová celou divokou jízdu, opřenou o výbušnost a pohybový talent, uhraje bez polevení. K vytvoření typické Burianovy gestiky či hlasové intonace nepoužila ani špetku laciné imitace. Výkon, jaký se jen tak nevidí… (Bohužel pro ankety, viděno pozdě…)
(zadáno: 26.9.2022)
Performativní stránka mě na rozdíl od dřívějších projektů Miřenky Čechové až tolik nezaujala, větší váhu má autentické „neherecké“ vyprávění (a že je to silný kalibr). Můžeme v něm spatřovat univerzální postoj k rozporu mezi iniciační nezměrnou vůlí přiblížit se k výšinám a úmorným drilem, který talent posune do skutečné špičky. Nechybí pořádný rýpanec do (vzdělávacího/tréninkového) systému a jeho metod, zpětné zrcátko ukáže i fatální chyby a balanc na kraji propasti. Performerka dovede diváky ke spatření skutečné nahoty mladého křehkého člověka, kterému o něco jde.
(zadáno: 26.9.2022)
Poměří-li se Slovácké divadlo s dílem vrcholného realismu, můžete si být jisti, že výsledek bude stát za to. Tato dramaturgická linie se v Hradišti pěstuje dlouhodobě. Převedeno k Bánovu a do zmodernizovaného scénografického rámce (myslím, že docela nadbytečného, rušivého), ale příběh zůstává, archetypy ožívají v uvěřitelných polohách. Nejde přitom jen o čest a „dobrou pověst“, kterou Kostelnička (výborná Jitka Hlaváčová) hájí způsobem popsaným v antických tragédiích. Vedle pnutí, zda nerozhodovat za jiné, sledujeme i další lidské vlastnosti, ze kterých se budete ošívat. Na to se dramaturgie soustředila a je to dobře.
(zadáno: 26.9.2022)
75 % Výsostně drobnohledný digest všeho podstatného z Ibsenových Přízraků je v podání spolku Jedl umocňován lehce disonanční hudbou a konfrontovaný s hledačským zaujetím, jak tíživé mikrosituace (s klenbou antického dramatu) předložit divákům s groteskním nábojem (poslouží k tomu i markýrování operních postupů), ale nezbavit se mrazivých bodů hry. Ostře broušená typologie postav je odehraná skvěle, kostýmová excentricita není odvážná, je výmluvná, stává se nositelem symboliky. I přes sepětí s hudbou a výtvarným výrazem dojem z celé kompozice je spíše z nespojitých jednotlivostí. Završeno nahotou, to už je skoro takové klišé.
(zadáno: 26.9.2022)
70+10 % Biografická kvintesence osudů popové divy vyšla poněkud sentimentálně a nekonfliktně, Dianiškova typického vichřičného zlehčování je pro tentokrát vlastně málo. Je to portrét pietní, a možná by se mnozí zlobili, kdyby tomu bylo jinak. Na druhou stranu u Bezručů vznikl divadelní hit a lví podíl na tom má obsazení Markéty Matulové do titulní role: vedle fyziognomie je tu uvěřitelný dotek se zemitostí i zranitelností ženy, která to neměla úplně snadné. Divácký zážitek dokoná až nečekané přiblížení k interpretační síle hlasu, který se neměl potkat s dobou tzv. normalizace.
(zadáno: 26.9.2022)
Greta - Divadlo Letí 50 %
Poněkud neujasněná fantasy z blízké budoucnosti. Žánrové zakotvení hry i postoj autora ke klimatickému aktivismu z nesourodé mozaiky až tak zřejmé nejsou. Hra je vedle fantazírování „co bude až…“ napěchovaná faktografií a apelativními citacemi. Vnitřní logika hry nulová, ale díky herecké dynamice se nakonec docela dobře bavíte. Kde jsou konspirace a agitace, k tomu popkulturní odkazy, grotesknost se nejspíše dostaví tak nějak sama. Bravurně podaná hysterická tenze dívky Cívky, nebezpečný charakter Jonáše nebo tajuplnost Pěvkyně jsou vsazeny do divadelně účinných zkratek, jakož i celá apokalyptická nálada. Zatím se tomu smějeme…
(zadáno: 25.7.2022)
Šafařík-Stavná-Kopta-Meduna-Šváb-Vršek-Havelka-Hessová-Štípková a… Rozhodně nejde jenom o výkon Hany Holišové a její interpretaci písní Marty Kubišové. Obří kumšt a pokora. Baví i pojetí: hudební doprovod obstarávají sami herci, nic není ikonizováno, principem je hravost, nelpí se na dokonalém zpodobnění dalších postav. Zatímco první část se nese v poutavém, lehkém, náznakovém konceptu, v druhé, v logice životních osudů Marty, atmosféra ztěžkne a režie se více pouští do výrazových doslovností a vlastních licencí.
Výjimečná inscenace o výjimečné ženě (ale také o tehdejších náladách a době) by si zasloužila jiný, divácky vstřícnější prostor.
Výjimečná inscenace o výjimečné ženě (ale také o tehdejších náladách a době) by si zasloužila jiný, divácky vstřícnější prostor.
(zadáno: 25.7.2022)
V inscenaci „nejtemnější a krutě aktuální Shakespearovy hry“ tvůrci akcentují příběh o zlu v nás a jak se dere ven z jakési ctižádosti, touhy po moci. Ani se o tom moc nehloubá. Hraje se i o politických narcisech a bezvýrazných čekatelích. A o souboji s časem. Pohled je to místy poťouchlý. Ctí se text. Děj pádí přímočaře, jako staré loutkové „rakvičkárny“, bez aktualizování, zato s originálním pojetím čarodějnic –hudebnic na ochozu, …jako by si s gustem modelovaly svoji efektní show. Herecky je inscenace zajímavá tam, kde dochází k posunům a zvratům, tj. u postav ústřední dvojice (Marek Němec, Lenka Krobotová) a Malcolma (Filip Kaňkovský).
(zadáno: 25.7.2022)
55 % Na rozdíl od hry Jméno týchž autorů u této překvapí, jak je předvídatelná. Navíc připomene svou modelovostí známou Královu řeč. Zdá se, že potenciál tohoto brilantního dialogu (téma je komediální jen zdánlivě) je v hereckém uchopení. Čím ostřeji, tím lépe. Ať v rovině hlubší či intelektuální, tak bezpochyby klaunské. Oba principy se opírají o vklady i herecké zkušenosti obou protagonistů, jejich diametrální odlišnost v projevu je jenom ku prospěchu věci, přesto hra možná žádá dostat se interpretačně ještě více na hranu. Nakročeno je, některé pasáže ty možnosti již odhalily. S vyhranějšími reprízami zřejmě uvidíme trochu jinou inscenaci.
(zadáno: 25.7.2022)
Tomeš-Pazderková-Kikinčuk-Ratajský-Vydra-Daňhelová-Korolová-Hořejš-Pechová-Kretschmerová-Břínková… Z muzikálu lze snad číst, že záměrem byla nadsázka, k níž se přidává povýšení příběhu rovnou na broadwayskou show (jistě, svérázného hoštického střihu). Zhudebnění známé filmové komedie v autorsky osobitém crazy pojetí mě na „dotovaném“ jevišti HDK neuráží (proč nedopřát divákům po covidové diktatuře trochu odlehčení), pokud dramaturgický plán příště nabídne zas ambicióznější dramamuzikál. Herci naštěstí nejen obtiskují situace z filmu, choreograficky je to povedené, jen se nesmíte dovědět, že některá čísla jsou přizpůsobované (ne)umu alternací.
(zadáno: 25.7.2022)
Vypravěč se zacykleně pohybuje v jakémsi paralelním vesmíru a z metaprostoru nahlíží na sebe sama, na své strachy a nejistoty… Přesně u inscenací takových textů, často s jakousi snahou divadelně ilustrovat ten příval slov, se mnou cloumá divadelní nuda největší. Ne tak v Komedii. Režie stvořila živoucí intimní svět: skrze nálady postav, scénografické kouzlení (které je do značné míry vykonávané přímo herci), jakož vůbec práci s prostorem, účinnou impresi vytváří také hudební složka inscenace (a když se Nina Horáková opře do zpěvu, to je tedy něco!). I herecký projev Martina Donutila vás náležitě vtáhne.
(zadáno: 25.7.2022)
V ironicky vystavěném zpodobnění vztahu dramatika a spisovatele Strindberga a neúspěšné herečky Siri předkládá JEDL mix brutality, lidské nejistoty, stavů někde na pokraji šílenství a odlehčující grotesknosti. Jistěže nechybí kostýmní výstřednost nebo všudypřítomná exprese. Fascinující je především souhra Davida Prachaře a Lucie Trmíkové nebo nápadité ztvárnění jednotlivých fází jednoho bouřlivého manželství, jež se stalo námětem k řadě děl. Jinou devizou inscenace je, jak banální momenty jsou pozvednuty na artistní kabaret, v němž možná více než jedno manželské peklo spatříme nesnesitelnost sebestřednosti. (Ne každý divák tohle přijme.)
(zadáno: 25.7.2022)
Když témata outsiderovství a vykolejení života zaobalíte do vykloubených přesmyků a ještě bizarnější gradační linky. Když uhozenost je principem, na který se buď naladíte, nebo ne. Mně se to dařilo tak napůl, podle toho, zda na orbitu vystavěných situací se daly tušit afektivní poruchy, které způsobuje dnešní doba. Bujnost inscenace se nezastaví před ničím, ale je zbytečné ukazovat, kde bylo přestřeleno, protože každý tu hranici bude vnímat jinak. Větší problém spíše je, že příběhy, které se začnou zvolna proplétat, nemají úplně shodný (resp. vždy přesvědčivý) náboj, což také určuje náladu v publiku. Přijetí bude rozporuplné.
(zadáno: 25.7.2022)
Ve střihovém vyprávění o pozapomenutém sportovci, jemuž osud nadělil dlouho nerozpoznanou vývojovou vadu, jako bychom sledovali div ne antické drama. Na Dianišku v umírněném stylu, s důrazem na jemnou ironii, černý humor nechybí také. Zároveň se ale jde až na krev. V tématech hry je otisknutý hrubý dnešek se svými předsudky a pohledy na jinakost. Zřejmé jsou i dobové paralely, xenofobní a kruté. Nátlak různého druhu však nezahubí ideály, ustavičné fauly nezlomí lásku ke sportu, inscenace lobuje za toleranci. Příjemná podívaná to vlastě není vůbec, ale to není vada (inscenace). O výkonu Jakuba Burýška v nelehké roli se píše s uznáním právem.
(zadáno: 25.7.2022)
75 % Semaforská buffoopera „o moci peněz a lásky k nim“ byla přiblíženo divákům Malé scény DJKT s elegancí a pochopením absurdní polohy, do níž autoři své dílko kdysi nasměrovali. Hudba v živém provedení a v příjemné instrumentaci. Luxusně provedené party Advokáta a Listonoše v podání Martina Holce a Pavla Klimendy, kteří připomenou slavnou semaforskou dvojici, ale nepřehnaně a tak trochu, jsou předností inscenace. Prostorové dimenzování na malé jevišťátko překvapí, ale zase tu hereckou energii máte přímo na dosah. Tím nejpodstatnějším ovšem zůstává textová hravost a jazzový esprit, na mladé publikum to může působit jako zjevení.
