Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 26.9.2022)
70+10 % Dianiškův rešeršní pohled na osudy krále komiků upaluje k hořkému konci zručně budovanými zkratkami, v nichž se s fakty a kontexty zachází i volně. Tento divadelní portrét by jistě snesl upřenější pohled na českou malost a závist, vždyť zničily umělce sice vrtošivého, ale více křehkého než pragmatického. Vkrádala se (nakonec zbytečná) otázka, jestli pro titulní roli předurčená Veronika Korytářová celou divokou jízdu, opřenou o výbušnost a pohybový talent, uhraje bez polevení. K vytvoření typické Burianovy gestiky či hlasové intonace nepoužila ani špetku laciné imitace. Výkon, jaký se jen tak nevidí… (Bohužel pro ankety, viděno pozdě…)
(zadáno: 25.7.2022)
Šafařík-Stavná-Kopta-Meduna-Šváb-Vršek-Havelka-Hessová-Štípková a… Rozhodně nejde jenom o výkon Hany Holišové a její interpretaci písní Marty Kubišové. Obří kumšt a pokora. Baví i pojetí: hudební doprovod obstarávají sami herci, nic není ikonizováno, principem je hravost, nelpí se na dokonalém zpodobnění dalších postav. Zatímco první část se nese v poutavém, lehkém, náznakovém konceptu, v druhé, v logice životních osudů Marty, atmosféra ztěžkne a režie se více pouští do výrazových doslovností a vlastních licencí.
Výjimečná inscenace o výjimečné ženě (ale také o tehdejších náladách a době) by si zasloužila jiný, divácky vstřícnější prostor.
(zadáno: 3.6.2022)
85 % SKUTR se s Dlouhou loučí nejkouzelnější inscenací, kterou zde připravil. Klasicistní singspiel je opřen o nápad zasazení do obrazové galerie, kde příběh ožívá, vstupujeme do snu, místy výtvarně poněkud bizarního. Jevilo se jako nemožné, že vznešené operní party budou provedeny činoherci. Vypilováno, vydřeno tak, že nad výsledkem užasnete (ano, především nutno jmenovat Jana Sklenáře v partu Královny noci), anebo interpretace přiznaně sklouzne k naivistickému vtipu; ostatně je to jeden z principů inscenace. Individuální výkony i kolektivní souhra a pečlivé dramaturgicko-režijní zpracování staré, ale živoucí látky přinášejí divácký zážitek.
(zadáno: 12.12.2021)
75 % Když od inscenace klasického muzikálu dostanete přesně to, co očekáváte, jak pojetí vyprávění, tak hereckém ztvárněních známých scén a samozřejmě v pěveckých číslech. Jen ten největší protiva, kterého muzikálové divadlo stvořilo, je v podání Lumíra Olšovského snad ještě protivnější. Trefou do černého je i obsazení Charlotty Režné do role Lízy. Vznikl skvělý duel, podpořený i dalšími výkony, zejména Mileny Steinmasslové či Radka Antonína Shejbala. Herci svou precizností vystavěli i poctu překladu Oty Ornesta. Režie přichází s nápady, ale převáží dojem spíše z pietního přístupu (což většinu diváků nejspíše potěší).
(zadáno: 12.12.2021)
Ideální představení do postcovidové doby. Neřešte americky nablblé pasáže libreta a jeho užvaněnost, dramaturgie to tlačí správným směrem: v monty-phytonovském třeštění se vyděluje téma (pod)průměrnosti adorovaných individuí a ve světě přetvářek a klamu se ryzost a um derou ke slunci! Provedení řady čísel velice pěkné, až na naše poměry nečekané. Kolektivnímu výkonu dominují téměř všichni představitelé stěžejních rolí, vytvářejí skvostné figury a figurky. (Škoda jen neuhlídané srozumitelnosti vstupního čísla Dušana Krause coby Shakespeara.) Samozřejmě aluze na shakespearovská a muzikálová díla baví od začátku do konce.
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
Mít v souboru Petra Štěpána (Macheath) a Jana Mazáka (Peachum) je polovina úspěchu této inscenace, o tu druhou se zasloužilo dramaturgicko-režijní čtení hry. Divákům je předložena velice živá, rytmizovaná a jemně stylizovaná podívaná, která otevírá prostor divákům k nacházení asociací, jež dílem pulsují. Ani o zábavu není nouze. Ironizující vhled do všech těch absurdit a decentní karikaturní obtahy figur tomu napomáhají. Stejně tak včlenění hry do ještě jednoho rámce… Tady vědí, o čem „Žebráckou“ hrát a jak toto panoptikální zpodobnění mechanismů světa bez zásad prezentovat právě teď. Pragmatismus a cynismus je metoda.
(zadáno: 21.3.2020)
Hradecká inscenace jedinečné hry o manipulaci je metaforou naší doby. Režie umístila příběh do rámce se zajímavými symbolickými významy a hraje se o ďábelských znameních na tváři, o manipulaci, jejíž zlověstnost vychází z mladistvé elegance a dobře volených slov. Oběť (Julie) je vnitřně silná bytost, a přece podléhá, na „vině“ je romantická (idealizující) mysl a tím spoutaná láska. Minimalisticky přesný Jan Sklenář a Sara Venclovská bez expresivních berliček v dialozích výmluvně odprezentují technologii ovládání i vzájemné pouto. Ústřední dvojici doplňuje hrabě – naiva a bázlivec v neméně zdařilém podání Jakuba Tvrdíka.
(zadáno: 21.3.2020)
Z dlouhé řady Zabijáků uvedených na českých jevištích tento vybočuje. Neváhám ho označit za nejlépe dramaturgicky vyložený a režijně pochopený. Není karikaturou sama sebe, důsledně pracuje s autenticitou figur a do druhého plánu vkládá ironické tóny a nepřehnanou nadsázku. Pokorného inscenace je totiž odpovědí na svět, v němž si lze koupit „všechno“. Herecká síla inscenace není jenom o precizním trefování point nebo podání černých linií hry, ale také v až animální přesvědčivosti. Na vzorku těchto individuí hra pojmenovává nefunkční společnost snad i více než v době svého vzniku. Coolness dramatika žije!
(zadáno: 21.3.2020)
Poutavé, kolektivně vedené vyprávění o legendě českého sportu je možná ještě více výpovědí o době, přičemž právě její obludnost je podána jednoduchou formou, to přispívá k maximální srozumitelnosti pro diváka 8+. Druhý plán dokonce navozuje pocit sevřenosti a bezútěšnosti, hrozeb v pozadí. Otevřený prostor pro debatu s rodiči/prarodiči. Samozřejmě se seznámíme i s fenomenální kariérou Emila Zátopka, jeho svérázným humorem a osobní statečností. Scénografické prostředky k vyprávění se nezdráhám označit za opravdu výtečné: mechanické loutky běžců vytvořené pomocí 3D tisku a práce s nimi je na inscenaci to nejpozoruhodnější.
(zadáno: 28.7.2019)
Inscenovat tento muzikálový hit znamená najít představitele Billyho a Michaela. Lumír Olšovský ty kluky prostě našel (a k nim kupu dalších dětských herců – klíčový význam muzikálového studia DJKT!). Libreto se jednostranně nepotácí v sociálním tématu, naopak s uhrančivou silou, jíž determinují momenty odzbrojujícího smíchu, střídaného dojetím, rozehraje příběh o životní šanci talentovaného kluka. Řada scén je vystavěna s velkou přesvědčivostí. Fikar, Dezort, Chýlková, Davídek, Ondruš…pětice excelentních výkonů. Technickou dokonalost úplně ve všem snad nikdo nečekal, vše potřebuje ještě usadit, pak přijde i další progres.
(zadáno: 28.7.2019)
Dočekalova inscenace reprodukuje nervní dobu, se společenskými animozitami a tušeným zlomem do agrese, a do toho spolu s Shakespearem vkládá ryzost a horečnatost vzplanuvšího citu. Zároveň její dynamický styl bude blízký mladému diváku. Je to neobyčejně funkční vzorec pro inscenování této vrcholné tragédie. Pohnutí v publiku vybudí obě roviny, nedosáhne jen na ignoranty. V inscenaci je přítomen i vtip. Ústřední dvojice je přesvědčivá navzdory či právě v souladu se zvolenou stylizací extrémní mladistvosti. Jinými slovy výkony Terezy Marečkové a Zdeňka Piškuly jsou skvělé. Jako sporné se jeví sloučení postav Chůvy a Knížete.
(zadáno: 27.12.2018)
Ptydepe s věrnou družkou byrokracií jsou věční spojenci a přidrzlá ega vládnou druhým snad ještě intenzivněji než v době vzniku hry. Havel s pomocí roztomilé absurditky vykreslil technologický proces, jak vpřed a vzhůru, anebo směrem opačným: metodou nabourání integrity jedince nebo uvržením do spokojených schémat. Nadčasovému textu netřeba nic přidávat. Herci náročný text plný smyček a krkolamů zvládají s přehledem a režie všemu dodává nejen řád, ale i adekvátní groteskní vyznění.
(zadáno: 5.12.2018)
V případě inscenování „Josefa“ stačí pochopit mladistvého ducha této kompozice (autory v průběhu času nastavované a hudebně košatící). Tedy přenést na jeviště čirou radost, barevnost a vlastně nic více neřešit. Plzeňská inscenace srší energií, má švih a nebojí se pracovat s emocí. Základním kánonem je tedy hravost a když ještě k tomu máte v souboru pro roli Josefa skvělého Pavla Klimendu, je zaděláno na divácký ohlas, který opět přesáhl hranice regionu. Kromě toho samozřejmě můžete objevovat hudební motivy, které Lloyd Webber vybrousil k dokonalosti v dalších svých dílech.
(zadáno: 20.6.2018)
Vlček-Holišová-Vitázek-Slanina-Rymeš-Biravský-Halámek… Nekorektní a zároveň tak jedinečný pythonovský humor vtrhl na jeviště Hudební scény MdB ve velkolepém stylu; tento muzikál mohutně útočí na vaše receptory smíchu. A tak trochu i po svém (autoři k tomu ostatně dávají prostor). Inscenace je pevně vystavěna na pointování skečů (některé jsou geniální, jiné slabší) a obrovská nadsázka nese kupředu celé to vyprávění o peripetiích krále Artuše a jeho družiny. Herci ukáznění, a proto skvělí. Hana Holišová v partu Dámy z jezera svým výkonem ohromí. K přednostem inscenace patří také výtvarná složka.
(zadáno: 6.2.2018)
Jiné divadlo. Radikální, dráždivé, potřebné. Klatova kvintesence odpudivého světa se uchyluje k prvoplánově vyznívajícím řešením. Při zvoleném inscenačním módu to vlastně vůbec nevadí, jsou to řešení zarývající se do myslí diváků a jejich iniciační síla nemusí být každému příjemná. Problematické je dramaturgické uchopení této málo uváděné Shakespearovy hry: vějíř témat se možná až příliš shlukuje do její sexistické roviny, zatímco o manipulační strategie či teze korupce se otírá jen zlehka. Inscenace přinese uhranutí stylem i úprk abonentů. A nebo zjištění, jací skvělí herci na Palmovce jsou.
(zadáno: 3.2.2018)
85 % Hororová historka ze starolondýnského podsvětí vychází z oblíbeného příběhového archetypu o křivdě a pomstě. Její muzikálové zpracování překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do dění; panoptikální soukolí roztáčí drásavé osudy postav nebo hemžení při davových scénách. Má to vtip, jde z toho i mráz. Náročnost tohoto muzikálu je pověstná - plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad.
(zadáno: 27.11.2017)
75 % Atomizovaný pohled na součást nejednoho večírkového společenského srocení, tedy pomlouvání a drbání, v opačném gardu na outsiderství, je dalším parádním číslem choreografky Lenky Vagnerové. Originální a stále překvapující podívaná variuje fenomén, který si přizná málokdo. Vyzdvihnout opět můžeme i vizuální a hudební stránku nebo synchronní práci performerů. Jako dramaturg bych skoro protestoval proti činoherní zbytečně doslovné tečce a některým klišé zaznamenaných „na páscích“. Ale zase, pravda, zrovna tenhle výstup hodně pobaví.
(zadáno: 14.10.2017)
(zadáno: 16.9.2017)
Za výchozím tématem, tedy strhujících osudů prvorepublikové divy, hledejme groteskní metaforu celého 20. století. Svým způsobem politický muzikál je plný ironie a provokuje tím, že otázky jen pokládá. V sarkastickém duchu - ne náhodou dějem provázejí dva klauni. Na jednoduché scéně se roztáčí mlýnice nachystaná na Baarovou a demonstrace „jednoduchých“ pohledů na věc může začít. Kontroverzní vyznění libreta baví. Hudební partitura střídá revuální čísla s jímavými pasážemi. Texty prvotřídní. Režie nevymýšlí blbosti. Nezapomenutelné výkony Alžběty Bartošové a Petra Jeništy. Karlín bledne.