Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.4.2023)
45 % Přiblížit se k náboji této hry znamená najít typově vhodné obsazení pro životem potlučené hvězdy showbyznysu i dvou představitelů dotěrů, kteří zamíchají kartami víc, než by kdo předpokládal. Na rozdíl od jiných, Karla Zimu pro roli Barryho pokládám za trefu. Zamyšlení nad agresivitou bulváru a symbiotických vztahů umělce s ním, nebo nad hyperkorektní dobou hra ale moc nenabízí. Zuby nezatne ani v tragikomickém ani v sarkastickém módu, lavíruje někde na povrchu (postavy bulvárních novinářů nejsou napsané dobře) a působí svými zvraty, vrstvením okolností a kladením překážek příliš vykalkulovaně. DBz vsadilo na text, který rychle zastaral.
(zadáno: 28.12.2022)
Inscenovat tuto méně známou situační feydeauovskou hříčku o noci v hotelu Eden jako zběsilou vykloubenou fantasmagorii? Proč ne! Je to tak trochu i náhled na Belle Époque a co procházelo na jejím pozadí. Ono to není až tak nepodobné dnešku. Razance Davida Drábka je však už taková, že marně jsem hledal (v grimasách a zakroucených hlasech, výtvarné hyperbolizaci, podivuhodných postavách vstupujících do děje…) smysl toho všeho a něco, co by mě vlastně bavilo a napomohlo naladit se na eskapádu metafor. Nebo ještě jinak, na toto potřebujete pro žánr disponované herce. Jako je třeba Radim Kalvoda. A o čem třeba vůbec nepřesvědčil Vojtěch Dvořák.
(zadáno: 8.10.2022)
Tento komorní muzikál přináší protichůdné vjemy. Čtveřice interpretek s energií modeluje své postavy, vyprávějí, glosují a využívají toho, že každá z postav je z jiného těsta, různých zkušeností. Škoda jen, že nedošlo k dramaturgickému zásahu a zůstaly rozněžnělé i razantní po americku. Problematické jsou obraty českého překladu, bylo znát, že se s nimi na jevišti bojuje. A zcela neuchopitelná je kompilativní hudba, která připomene kdeco. Kaleidoskopické libreto, které vrší situace před narozením dítěte a provází to známými pravdami o mateřství a výchově dítěte, většinu divaček a jistě i tatínků však dobře pobaví. Ambice ani nebyla jiná.
(zadáno: 25.7.2022)
Tomeš-Pazderková-Kikinčuk-Ratajský-Vydra-Daňhelová-Korolová-Hořejš-Pechová-Kretschmerová-Břínková… Z muzikálu lze snad číst, že záměrem byla nadsázka, k níž se přidává povýšení příběhu rovnou na broadwayskou show (jistě, svérázného hoštického střihu). Zhudebnění známé filmové komedie v autorsky osobitém crazy pojetí mě na „dotovaném“ jevišti HDK neuráží (proč nedopřát divákům po covidové diktatuře trochu odlehčení), pokud dramaturgický plán příště nabídne zas ambicióznější dramamuzikál. Herci naštěstí nejen obtiskují situace z filmu, choreograficky je to povedené, jen se nesmíte dovědět, že některá čísla jsou přizpůsobované (ne)umu alternací.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 21.3.2020)
Vybroušenému textu se dostalo nevýbušné podoby. Cestou k pointám uvadá nejedna replika, nejeden dialog. Jistě, tušíme vazby na současnost, ale celou dobu jsem se nezbavil pocitu, že chybí dramaturgický impuls, o čem „Žebráckou“ hrát právě dnes. Celku by snad prospělo více rytmu a méně oponkovitosti. Martin Donutil bezpochyby je obdařen charismatem i zkušeností, ale na Macheatha potřebujete ještě jinačí level – ten je obejit přes bezelstný úsměv a upřímné oči. Janu Vlasákovi (Peachum) uškodila režijní nedůslednost. Do věhlasu režiséra mi nezapadá ani řada prvoplánových řešení, vždyť Havel, to je především rafinovanost.
(zadáno: 21.3.2020)
Okamžikem, kdy je divákům oznámeno, že mají zavřít oči a vnímat vše přes sluchátka, skončilo divadlo. Začala audiokniha nevalného obsahu. Za mě udílím diskvalifikaci, a nemá to nic společného s tím, že fantasy žánr moc nemusím. Hlasy, ruchy, zvuky vyrábějí aktéři přímo před vašimi zavřenými zraky a binaurální snímání z vás dělá hlavu uprostřed příběhu. Přes řadu klišé a tolkienovských nápodob se z příběhu o hrdinské cesty za drakem klubala průhledná alegorie, která by snad snesla více propracovanosti. Věřím, že jsem byl svědkem laboratoře, z níž pro budoucnost vzejde komplexnější projekt, aťsi nabitý prací s technologiemi.
(zadáno: 14.10.2019)
Burleskní filozofování vlámského dramatika je bezpochyby vděčnou příležitostí pro divadelníky. Zároveň i zrádnou. V Plzni sáhli po hororu Sir Halewyn (dle středověké legendy) a posílili jeho melodramatický charakter o muzikálové či rockovější tóny. S výsledkem nestrhujícím (včetně hudební stránky) a po mém soudu vyprázdněným. Loutkovost postav byla tím posledním, co lze na nedlouhé inscenaci považovat za atribut autora. Vše podstatné zachvátil patos, mysteriózní atmosféra brala dráhu ke kýči a míjela se s účinkem. Scénografické kouzlení v prázdné temnotě vhodné snad pro jinou inscenaci.
(zadáno: 11.8.2018)
Hledání náboje pro tento starý (a stále živý a moderně působící) text skončilo (nejen) u vizuální změti. Je sice přehnané „obvinit“ režii, že stylová roztříštěnost (video, loutky, patos i parodie, živá hudba i rap z nahrávky) oslabuje tematické linky, za sebe jen konstatuji, že jsem se začal prát s nudou. Potenciál by to mělo, kdyby rámování atrakcemi bylo použito účelněji, dramaturgie by nedovolila tak podivně posunout charakter postavy Lady Milfordové a herci byli dovedeni k zářivějším výkonům. Témata jako měšťanská hrdost, rebelství, praktiky vrchnosti… by hned zněla také silněji.
(zadáno: 11.8.2018)
Zaděláno na polemiku s falešným nacionalismem některých frustrovaných, zato hlasitých našinců? Právě že vůbec, téma promarněno. Režie pracuje s celkem konzistentní, „šotkovsky“ klenutou stavbou, nebojí se umocňovat ironii až k hranici trapnosti, ale myšlenkově neujasněná jevištní realizace hatí komunikaci s divákem. Mírně trapnému, místy veselému večírku chyběl rytmus, formální řád. Smyslu celé taškařice (s citovým vydíráním na závěr) jsem se vážně nedopátral. Tvaru nepomáhá ani předstírání jakési spontánnosti. Plusem naopak je, že herci jsou ve vytváření typologických zkratek velice přesní.
(zadáno: 20.6.2018)
Těžko hodnotit, když autor přizná barvu, že jsme byli svědky nehotového tvaru... Bylo to setsakra znát; celou dobu myslíte na jediné – dramaturgickou korekci, která by eliminovala rozvláčnost hry nebo zbytečnou mnohoslovnost některých replik (s nimiž interpretky dost bojují). Iva Janžurová byla při psaní evidentně inspirována žánrem vaudevillu, s chutí nechává postavy balancovat na samé hraně trapnosti. Hře nelze upřít komediální (crazy) potenciál a ani nenastal přešlap v podobě překročení vkusu (i přes situace, které se na jevišti objeví), ale málo platné, bez dramaturga je výsledek špatný.
(zadáno: 5.11.2017)
Nespoutaný Kolečkův styl ve spojení s dalším rozbíječem konvenčního divadla Davidem Drábkem daly vzniknout bizarní komediální melanži s lacinějšími přísadami, která publikum nejspíše rozdělí na dva tábory. Podivná je konstrukce hry - trochu soudobá satira, která je nakonec spíše parodií na podnikatelský boom devadesátek, do toho invaze prvků známých z žánru sci-fi a v závěru přichází „pomsta nebes“). Má to švih, diváci se baví hláškami, ale celek nefunguje ani jako konverzační komedie o české malosti z prostředí zbohatlíků (zde tuším téma, které mělo promlouvat nejvíce), ani jako nonsens.
(zadáno: 18.9.2017)
Inscenaci provází kontroverzní pověst, nic takového na ní neshledávám. Viděl jsem pouze přepjatost, herce svázané brutální stylizací. Obhajobu takového stylu mi dramaturgie nenabídla. Gagová smršť první části postrádá vtip, je těžkopádná a vlastně zoufale nudná. Změna inscenačního stylu po přestávce je částečným vysvobozením, tu a tam začne být i zřetelný impresionista Šrámek a téma deziluze se vyloupne jak měsíc nad řekou a konečně se začne hrát o konfliktech „starého a nového světa“. Pojetí (zde ústřední) postavy Slávky Hlubinové (P. Staňková) je sice neskutečně živelné, ale to je tak vše.
(zadáno: 16.5.2017)
Iva Janžurová debutuje jako režisérka a vybrala si text, který se zapsal do její herecké kariéry. Vymanit se z života svázaného a pocítit vlastní výjimečnost, je téma bezpochyby platné i dnes. Otázka zní, jak tohoto („slabšího“) Williamse inscenovat. Zahlcení realistickou popisností (od scénografie až po herectví), je myslím cesta, která se tomuto textu, v němž si ruku podávají iluze a hysterie, vzpírá. Hořké i to groteskní sice zůstává, avšak klubko vztahů a nesnesitelnost jedné neděle mají blíže k vyprávění skrze poezii, metaforu/zkratku, psychologický detail, vyhrocený i ztišený.
(zadáno: 13.4.2017)
Bez ironie - těžké hodnocení. Jukebox Čas růží je smysluplnější projekt než muzikál Lucie. Jako pocta božskému Karlovi to funguje...a ještě více jeho skvostným skladatelům a textařům (srovnejte s „hitmakery“ dneška). Interpretace nelehkých písní na vysoké úrovni, Jan Kopečný vám vyrazí dech. A proti tomu všemu – libreto. Jeho sladkobolnost má ještě oporu v romantických písních mistra, zajímavě je inspirováno i jen pouhými slovy z textů písní. Jinak se, zejména v první části, proviňuje proti tolika dramaturgickým zásadám, až to bolí. PROČ to nikdo nezkorigoval?
(zadáno: 24.9.2016)
Proč tento komediální thriller na jevišti Komorní Fidlovačky moc nefunguje? Nepracuje s napětím od samého počátku, v prvé části vázne tempo a egomaniacké figury nejsou vystavěné na klíčovém parametru hry, jímž je práce s přetvářkou. Při stopování příčin se dá spekulovat o tom, že to mohlo být spíchnuto horkou režijní jehlou, absencí aktivního dramaturga a v neposlední řadě obsazením: 2x typově stejné (živelné) herectví a 2x spíše šarže než herectví. Vše dohromady bohužel evidentně utlumuje náboj hry i její přesah do jiných, všem důvěrně známých sfér.
(zadáno: 24.9.2016)
Inscenace pro nikoho, dramaturgické faux pas roku. Místo očekávané didaktické stavby vznikla spíše blamáž divadla. Myslící dramaturg by okamžitě v takovém představení zakázal ironii, s níž se dětské publikum nemá šanci ztotožnit (s osaháváním herečky jakbysmet), a nakolik je vhodné právě v Minoru shazovat divadelní práci, na to už snad ani nemůže být odpověď. Druhá polovina sice zdůvodní všechno to ironizující trapno obsažené v té první, ale nabídne jen melanž stylů (včetně wrestlingu, považte), k nimž chybí to základní – výklad. Provedení pohádkové hříčky A.G. je ale herecky pěkné.
(zadáno: 30.8.2016)
Tento Večer tříkrálový splňuje asi vše, co se od letní produkce očekává, bude pro řadu diváků tou pravou relaxační podívanou. Pracuje s neotřelou lokací děje (paluba luxusní jachty), na což se pochopitelně váže poutavý scénografický vizuál inscenace. Režie kromě základní konstrukce nevymyslela už nic, klopotně sehrává zcela nesourodý herecký arsenál, z něhož někteří pozapomněli vystoupit ze svých televizně-seriálových šablon. Na „vyrábění“ humoru dojde také. Nevzrušivý a vlastně nudný je celkový výsledek, bez objevování, bez jiskry. S jednou výjimkou: Šašek Feste ztvárněný Petrem Stachem.
(zadáno: 15.5.2016)
Hra založená na „unrealisierbar“ absurdní situaci a na základně toho se chce vyjadřovat k reálnému fenoménu dneška. Divadlo při dobrém uchopení snese cokoliv a výsledek může být sdělný. Proč tomu v případě této inscenace není? Vedle žánrového nevědomí (tohle měla být groteska!) nebylo zřejmě nikoho, kdo by sekýroval „přibližné“ herce, kteří více pracují se situací než s textem. Ten má evidentně postihovat paralyzovanou schopnost komunikace těch tří smutných hrdinů, inscenace tento stavební kámen hry vůbec „neprodala“. Dojem hodně pokazí i hloupé (přidané) zakončení (publikem ovšem kvitované).
(zadáno: 18.10.2015)
Jak zabít dobrý nápad, jak zahodit potenciál tématu a jak se divadelně ztrapnit. To je převažující dojem z inscenace, která většinu času plyne v poutavém rytmu a zpočátku pracuje se zvoleným tématem celkem příznačně. Uchopení tématu organizovaných zábav, zívajících tlam prázdnoty takové festivity (k níž se mnozí tak upínají a nacházejí v ní falešné uspokojení) a řady klišé s tím spojených, mi mluvilo z duše. Pak se D´EPOG chytil do pasti banalit, pokračoval už jen zveličováním hlouposti a završil produkci něčím, čemu se ani nedalo tleskat, byť trapnost ve zvoleném rámci měla oporu i logiku.
(zadáno: 8.3.2015)
Po vydařených projektech Krabat a Hodně malá čarodějnice, v nichž práce s tématy vycházela z explicitní divadelnosti a svébytné pohybové imaginace, s Karlíkem přichází zklamání. Výprava do továrny na čokoládu pana Wonka je poněkud polopatická, ničemu nepřispívá ani dvojí přesun diváků. Veškeré snahy o zpřítomnění patologie negativních vlastností současných dětí i dospělých (a k tomu vliv médií) vyznívají dost křečovitě. Přidává se - překvapivě - i hodně neinvenční choreografie. Druhá část názvu projektu je navíc poněkud zavádějící.
(zadáno: 9.1.2015)
Hodnocení bude možná až nespravedlivé vůči představitelům hlavních rolí, kteří beze zbytku naplňují režijní záměr a přispívají k budování zvláštní estetiky této inscenace. Jenom nechápu, jak se mohl na jeviště dostat text, který bez zásadnějších úprav na divadle nemůže životně fungovat (má mnohem blíže ke scénáři filmovému) a který je k uzoufání plný pitomých obratů (ano, i já slyšel dialogy z jihoamerických telenovel...vadilo, a hodně, protože takové divadlo nic nezpřítomní, o ničem nevypoví). Bojové scény, detektivní syžet, jakož i celá atmosféra tvoří bohužel jen skořápku kolem velkého nic.
(zadáno: 26.11.2014)
Začíná to didakticky a pak projektu nelze upřít, že umí fascinovat surreálným okamžikem, výtvarnou invencí. Ne všechny obrazy(nápady) ale tak fungují. Inspirace "trasami vlasů" nebo předměty, které s vlasy jen mohou souviset, se poměrně rychle vyčerpá a odpověď na otázku, kam tento divadelní výzkum měl směřovat, jsem nenašel.
(zadáno: 12.10.2014)
Mírně uhozené pohádky to mají v divadelních přepisech těžké. Málokdy dosáhnou atmosféry předlohy a zůstane jen u slepovánky vybraných scének. A hledá se, jak vyprávění divadelně ilustrovat. Tuto cestu nakonec ani nezpochybňuju, nelze však nepocítit, jak některé části na jevišti nefungují (např. cirkus), stejně tak na jevišti nefungují absurdní fóry předlohy a děti se s některými postavami neztotožní (ve smyslu, že hned pochopí jejich jednání a úmysly), což je u dětského divadla error z největších. Vosa Marcelka v podání Hany Mathauserové ovšem u dětí boduje...
(zadáno: 25.6.2014)
Tato jízda Divadla Puls ve mně vzbudila ambivalentní pocity. Inscenace je sympatická svou divokou nespoutaností a na své si přijdou i milovníci „hlášek“. Nepevný scénář postavený často na improvizaci ovšem potřebuje hereckou zkušenost. Protagonistky se velmi často nepotkaly, přehrávaly situace, a tím bortily jakoukoli uvěřitelnost a prvek autenticity, o který asi mělo jít, se do rozlučkové jízdy nedostal. Až přišel moment, kdy se to zvrtlo k nekoukání. Jak to tak bývá, všude se dá najít výjimka: pointy trefovaly Lucie Radimerská a Barbora Jelínková.