Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 23.5.2018)
55 % Komediální potenciál i obsahová tenze hry (založená na setkání tzv. „lepších“ lidí s „nižší třídou“) jsou herci rozvíjeny poměrně přesvědčivě. V Divadle Kalich pozornost na sebe strhává - očekávatelně - dvojice plebejců (B. Hrzánová a R. Holub), a režie tomu nijak nebrání. Napětí, tajemství a snad i kouzlo této křehké mezalianční disputace je zbytečně oslabeno a jevištní smysl prakticky dostává až s vážnějším závěrem. Leckterý divák by se možná raději bavil nad falešnými tóny v projevu první dvojice (K. Cibulková, Z. Velen), ale naladění publika na gagy jiného druhu tomu nedává moc šancí.
(zadáno: 23.5.2018)
65 % Divák natěšený ze hry Mikve téže autorky zřejmě bude postrádat hlubší ponoření do otázky „ženského údělu“. Režisér Petr Svojtka pro text, který je spíše porůznu poskládanou mozaikou, z níž jen pár políček jevištně zpřítomní bezesporu silné momenty či obecně platné principy, našel asi ten nejpříhodnější rámec, a to téměř kabaretu. Divákovi se dostane energické podívané, herečky (a jeden herec) si v představení zařádí jako už dlouho ne, obdivuhodně pracují i s (dopředu tušenými) pointami. Je to balanc mezi klišé a velkou výpovědí, je otázka, zdali se s textem dalo dělat něco víc.
(zadáno: 13.5.2018)
Osobně si pojmenovávám tuto faustiádu jako divadlo ekvivalentů, takových originálních řešení, které se klasické látce nevzpírají, jen ironizujícím způsobem hledají moderní vyjádření myšlenek díla nebo jeho vizuálních obrazů. Ztotožnění se s tvůrčím opojením není pro diváka snadné, zvláště když v méně známé 2. části si dramaturgie neláme hlavu s výkladem. Divácké ohromení padá do letargie i proto, že tvůrčí ego nezná síto ani nijak nevzdoruje některým nadužívaným klišé. Ale jinak velkolepá scénografie (s drtivě nosným nápadem „kamionu“), ohromující výkon Saši Rašilova, skvělý je nový překlad.
(zadáno: 13.5.2018)
Největším problémem této inscenace je, že ji nenavštíví ti „zmatení“. Do hlediště zamíří jiná bublina, která má jasno a bude se radostně plácat do kolen, jak je to TREFNÉ. Báječná práce dramaturga, který sesbíral tok PŘESNÉHO a VÝMLUVNÉHO materiálu, přišla poněkud vniveč. Adámkova inscenace je resumé doby roztříštěné na milion střepů, občas v ní probleskne silná emoce (ano, zarputile stavíme pro děti pěknou budoucnost). „Řešení neexistuje“ ve štítu inscenace? Pak je to jen ironické šťouchnutí, alibistické divadlo bez názoru. Škoda. Herci přitom portrétují „hybatele světa“ v pěkných zkratkách.
(zadáno: 13.5.2018)
55 % Mimořádně šťastným tahem bylo angažování Igora Bareše pro titulní roli, již nazkoušel v nestandardním čase jako náhradník za zraněného kolegu. Je to velký výkon, v jistém smyslu nečekaný, protože typově se Bareš postavě Célimara celkem vzpírá. Ale stačí bizarní paruka a herecké porozumění žánru a seladon, co je k smíchu i pláči, je vykreslen v plné parádě. Bez koulení očí a přehrávání, kterému se neubránili další protagonisté. Od další pražské mise režiséra Krejčího a dramaturga Vůjtka se možná čekalo více, ale tady se pracovalo směrem k typickému divákovi nuselské scény (to je povzdech).
(zadáno: 13.5.2018)
Více než crazy komedie. Autor interpoluje v podstatě jen pár nahodilých, zato všem důvěrně známých motivů z 90. let, aby propojení dalo vzniknout výmluvné výpovědi o době dospívání v euforicky klopotné době. Kalbovci dávají pohledu na naše devadesátky svůj nezaměnitelný styl, založený na ultrasilné nadsázce (která není pro každého). Je zřejmé, že pamětníci (znalci souvislostí) se budou bavit opravdu náramně. Divácky vděčných gagů je navršeno mnoho - tu skvělých, některé už mi přišly nadbytečně doslovné. V nespoutané veselosti nakonec se vyjevila i krylovská skepse.
(zadáno: 29.3.2018)
Sympatická minimalistická produkce novocirkusového střihu, provoněná kávou z neposedného kávovaru. Dívčí trio vytvoří nespočet etud, které jen takové téma může nabídnout. Slavnostní očekávání, netrpělivost, přerůstající v boj o svůj šálek. Spolupráce, řevnivost. A tak dokola. Performance vrcholí hrou s hrníčky, jež přináší párové akrobatické úkoly. Divák žasne, co Holektiv dokáže, včetně silových schopností. Ale k profesionální podobě novocirkusového či fyzického divadla to má daleko. Soubor hledá originální témata (avšak nijak odtažitá od běžnosti), což je příslibem do budoucna.
(zadáno: 29.3.2018)
55 % Vstupte do snu a objevujte jevištní zpřítomnění obrazů velikána barokní malby. Prolnutí s kabaretní hravostí je příjemná nadstavba, zvláště když kabaretiérem je jedna z nejoriginálnějších performerek ze sfér fyzického divadla. Šustivé oponky odkrývají jednotlivé výjevy, v nichž tanečnice tvoří pohybovou či divadelně vizuální dimenzi obrazu. Některé odkazy jsou jasné hned, řada náznaků spíš míří k baroku jako takovému. Zkratky jsou působivé tu více tu méně, monotónní řád inscenace nemusí být každému po chuti. Možná by dramaturgie mohla více stavět na manipulaci ze strany kabaretiéra.
(zadáno: 29.3.2018)
Hudební divadlo mimořádně silného poselství, zasazené do prostředí, kde bychom téma pro muzikál nehledali. Autoři sugestivně propojují dva tolik vzdálené časy, ve kterých je tolik paralel. V jistém smyslu je to muzikálový experiment, který jen vypráví a podněcuje přemýšlení. Inscenace ale musí také pevně stát na interpretačních výkonech. Neposlouchejte originál, jinak se zhrozíte, jak se obsazení tentokrát nepotkalo s poměrně náročnými pěveckými party (a ani zdaleka nejde jen o Martina Havelku, jinak skvělého činoherce), mdlý byl i zvuk orchestru. Velmi pěkně uchopil roli Pompeye Lukáš Vlček.
(zadáno: 29.3.2018)
Mnohovrstevnatá látka posloužila k inscenaci založené na formě (od výtvarného výrazu přes stylizaci herců až po pohybový plán). A z vějíře témat nejvíce akcentuje společenskou rovinu příběhu o nestárnoucí tváři a stupňovaném cynismu. Ač divák je zaujat tím dekadentním světem a vnímá stav přesycenosti, pravděpodobně bude postrádat přesvědčivější souznění jednotlivých složek. Ta pohybová navíc vyznívá velmi naivně. Figury působí nedotaženě. Wilde stvořil Doriana, který dráždí nejen sličností. Lord Wotton by nemusel být tak přímočarý. Nejkomplexnější výkon tak nacházíme u Tomáše Petříka (Basilo).
(zadáno: 29.3.2018)
V MeetFactory se hraje o stalkingu a je dobře, že divadlo si všímá i těchto témat. Ve zkušebně byl vytvořen diagonální hrací prostor ohraničený kovovým zábradlím. Uvnitř pohled do prázdných životů „moderních“ třicátníků „ze satelitu“, vně (kolem diváků) obchází stalker v sugestivním podání Jana Jankovského (Mister Pfister). Strojové herectví Anity Krausové (Stella) je spíše soustředěné na interpretaci literárního textu, méně zřetelný je souboj strachu (rozumu) a zvědavosti. Dramatizace přebírá i nectnosti předlohy, jako je plynutí textu bez interpunkce, nebo naopak jeho až křečovitá úsečnost.
(zadáno: 29.3.2018)
55 % Hra, kterou k uvedení iniciovala Ivana Uhlířová, byla přiznanou součástí záložní dramaturgie Činoherního klubu. Nakonec na její realizaci došlo. Je pouhým a nijak převratným dialogem mezi vyšetřovatelkou a podezřelým, ani nemá výraznější scénickou ilustraci a hodila by se hodila do ještě komornějšího prostředí, než jakým je Činoherní klub. Sledujeme drobnokresebnou práci obou aktérů, je to zajímavější než text. V projevu Ivany Uhlířové jako by bylo i něco ze slavného detektiva Columba: navést si podezřelého, posílit jeho sebevědomí zdáním vlastního tápání, vzápětí ho znejistit a rozložit.
(zadáno: 29.3.2018)
Bizarní půvab herecké sestavy této inscenace vám prakticky nedá šanci číst tuto inscenaci kriticky. „Freak styl“ je ostatně principem hříčky, jejíž stavba je sympaticky punková. Otře se i o pár fenoménů dnešního životního stylu, které můžeme nechápat, ale které tu prostě jsou. Malý podkrovní prostor Werichovy vily je nasátý tužbami postav, jiskří zde protichůdnost jejich povah, a snad i proto je škoda, že karikaturní zkratky nejsou nijak překračovány či nějakým způsobem rozvíjeny. Ambice a formát hříčky však neslibují hody, takže to nelze brát jako výtku.
(zadáno: 29.3.2018)
Do not a libreta vetknutá autobiografická linka (autora RENTu) i univerzální poselství tohoto muzikálu nejsou jedinými důvody, proč představení navštívit. Tvůrčí posedlost a pěvecký talent Tomáš Vaňka dává tušit, že vzniká něco, co dá oficiálnímu muzikálovému proudu na frak. Komorní koncept (zato s živou kapelou) je vlastně velmi příjemný, i bez velkých gest bezprostředně vtahuje diváka do Jonových pocitů a hledání životní cesty. Za zmínku stojí i velmi zdařilý překlad díla. Výsledek tak pevně stojí na pilířích úspěchu, boj Lucie Jagerčíková s artikulací byl snad jen záležitostí premiér.
(zadáno: 29.3.2018)
Výběru tak slabého textu nerozumím. Není v něm nic, co by diváka dokázalo překvapit nebo nabídnout mu jiný úhel pohledu. Kromě toho, že zarputile vnucuje sociální otázku a kopíruje tolikrát použitý model mentora a „toho pomalejšího“. Aby hra byla skutečnou příležitostí pro dva komiky na scéně, musela by především sama být originální, jinak před herci a režií stojí pouze výzva text nějak ilustrovat, pokud možno s komediálním ajfrem. A tak se vytahují triky z osvědčených škatulek. Potenciál pobavit publikum hrou „o největší námořní katastrofě všech dob“ najednou není takový, jak se čekalo.
(zadáno: 25.2.2018)
Exhumace dávných okamžiků zločinu a odplaty kdesi na českoněmeckém pomezí. Uskupení Handa Gote „vypráví“ v otravně pomalém tempu, využívá minimalismu, který podněcuje atmosféru neurčitosti a fatálnosti. Tatáž pomalá a nijak nerozvíjená stylizace většinu diváků nekonečně štve. Estetika inscenace neuhne z prajednoduché struktury, setrvává v temné atmosféře a v meditativním tónu. Ten podpoří samplované či působivě zveličené zvuky (pilka, štípání dříví). Anotace jako jeden z inspiračních zdrojů uvádí principy divadla Nó – tak to je dost mimo. Do laboratoře Handa Gote je dobré občas nahlížet, ale…
(zadáno: 25.2.2018)
Další z konceptuálních tanečních projektů, jež fascinují strojovou přesností hromadné sestavy, která v závěru přechází do individuálních či párových fyzických akcí. Inspirací je pulzování dokonalé hmoty, atomizovaných segmentů ve vesmírném svitu, od zrození po zánik. Pozoruhodně řešený light-design napomáhá vidět jen to, co má být vidět ve všudypřítomné (na divadle unavující) temnotě. Techniku tanečníků nechť hodnotí odborné poroty, z divadelního hlediska přínos této „meditativní metafyziky“ moc nevidím, odtažitost jeviště a hlediště je značná…
(zadáno: 6.2.2018)
Jiné divadlo. Radikální, dráždivé, potřebné. Klatova kvintesence odpudivého světa se uchyluje k prvoplánově vyznívajícím řešením. Při zvoleném inscenačním módu to vlastně vůbec nevadí, jsou to řešení zarývající se do myslí diváků a jejich iniciační síla nemusí být každému příjemná. Problematické je dramaturgické uchopení této málo uváděné Shakespearovy hry: vějíř témat se možná až příliš shlukuje do její sexistické roviny, zatímco o manipulační strategie či teze korupce se otírá jen zlehka. Inscenace přinese uhranutí stylem i úprk abonentů. A nebo zjištění, jací skvělí herci na Palmovce jsou.
(zadáno: 3.2.2018)
85 % Hororová historka ze starolondýnského podsvětí vychází z oblíbeného příběhového archetypu o křivdě a pomstě. Její muzikálové zpracování překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do dění; panoptikální soukolí roztáčí drásavé osudy postav nebo hemžení při davových scénách. Má to vtip, jde z toho i mráz. Náročnost tohoto muzikálu je pověstná - plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad.
(zadáno: 28.1.2018)
75 % Pražské nastudování ohromilo dynamikou a spontaneitou aktérů, inscenace režiséra Moši vede diváka k zamyšlení. Bez tématu věru není: i přes slabší dějovou linku předloží celkem výmluvnou studii stavu ztráty iluzí nebo mladou generaci přemýšlivou i bezradnou na předmostí spojnice k lepší budoucnosti. Technicky je ta inscenace skvělá, má vynikající zvuk a aranže písní se budou líbit těm, kteří původní sound fakt nemusí (jako já). Jen ta očekávaná jiskra spíše zůstala přebita vysokým stupněm drilu. K.Pekar, S.Janotová, D.Křížová a V.Matušovová odvádějí prvotřídní herecké či pěvecké výkony.
(zadáno: 28.1.2018)
Tom Dianiška byl evidentně talentem, když ještě psal do „šuplíku“. Tahle story z pověstných harcovských kolejí (kdo je nepoznal, je ochuzen o jeden z rozměrů hry) mohutní s každou replikou do mnohovýznamového zrcadlení (a odhalí i pravdu o 17.11.1989). Základem hry je zábavná sci-fi konstrukce, do níž je zručně přimíchávána řada popkulturních odkazů. Nostalgici si také přijdou na své, některé hlášky vás shazují ze židle… Tempo nabírá podobu „velkého třesku“, až je toho najednou nějak moc, text hry je rozmáchnutý snad až příliš. Hlavní přednost inscenace je však v její originalitě a stylu.
(zadáno: 9.1.2018)
DpP vs. MdB? Každá inscenace je jiná, a přece stejné, obě se totiž odráží od kvalit tohoto dramatického textu. Brněnská inscenace je více poetická, historizující a hudebně jímavá, inscenace Palmovky je více objevitelská co do dalších témat v textu ukrytých. A humor nachází obě inscenace snadno a na stejných místech. Poslední proměnnou je osobitost herců. Dianiškův Will je svérázná planoucí figura. Suverénním výkonem překvapí Kamila Trnková v roli Violy. Vděčnou postavu herce Neda s grácií sobě vlastní uchopil Radek Valenta. A tak by se dalo pokračovat. Velmi příjemná (a chytrá) inscenace. 75 %
(zadáno: 9.1.2018)
Dramaturgie DvŘ sáhla tentokrát po méně přesvědčivé hře, která snahou o postihnutí více témat spíše ztrácí, než získává. Ubírá tím na výpovědní síle momentů, jež tušíme někde v průsečících všeho, jako jsou iluze minulosti nebo pojmenovávání vlastní identity. Autor přesně popíše dopady voleb na vztahy v jedné rodině (jsou zkrátka prezidenti, kteří rozdělují společnost), přidá radikální postoj (zde spojitost s útěky) a zároveň postavy zatíží osobními problémy. Na premiéře byly znát rezervy v režijní i herecké práci, což si ale přeložte tak, že Jitka Smutná v roli Muddy bude ještě lepší.
(zadáno: 9.1.2018)
Pazderková, Vlček, Tomicová, Adam, Šťastná… Fidlovačka má další divácky hit a tím by hodnocení mohlo skončit, pokud tvůrci ani (čino)herci nežijí v přesvědčení, že jsou účastni práce na velkém muzikálu. To by interpretačně obstáli jen Iva Pazderková a Lukáš Vlček. Yazbekův jazz-rock říznutý flamencem totiž na zpívání není vůbec nic snadného. Parádní komediální výstup pak předvádí Martina Šťastná. Orbit inscenace jinak sestupuje spíše k estrádnímu uchopení; to u libreta „ze života“ působí odtažitě a vzpírá se temnějšímu vyznění předlohy. Technická (zvučení) mizérie je snad již vyřešena.
(zadáno: 7.1.2018)
Spíše než pocta Ježkovi (V+W Revue v MDP je tomu mnohem blíž) je to setkání s ypsilonskou asociativní montáží. Dojde i na recyklaci dalšího hudebního výstupu z inscenace Mozart v Praze, jen proto, že se také útržkovitě předváděl Voskovcův a Werichův přepis Dona Juana. Hravá koláž je tradičně silná v metodě kolektivní improvizace nebo v revuálních pasážích (bravurní Petr Vršek, Jiřina Vacková, Barbora Skočdopolová a Jan Večeřa), jinak není co hrát. Ypsilonce by více než snaha pochytat co nejvíce zajíců ve jménu jakýchsi principů slušela sourodá generační výpověď/pohled na tento fenomén.

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>