Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.10.2011)
Central Park West lze jistě hrát jako hořkou grotesku a dovést ji k výmluvné pointě. Přesto by se z toho neměla vytratit patologičnost tématu, otázky „proč“ i otázka tzv. krize středního věku (na to jsou obsazeni moc mladí herci). Allen vše tak hezky naťukává v nespočtu drobných paradoxů. Nevyrovnané herecké výkony, přesněji jeden se nepoved...
(zadáno: 26.9.2011)
Divadelně zacyklený čas v banálním prostoru vytváří zajímavě fázované groteskní rovnice. Nedovedu si tuto hru představit v jiném divadle a s jinými herci.
(zadáno: 29.3.2018)
55 % Hra, kterou k uvedení iniciovala Ivana Uhlířová, byla přiznanou součástí záložní dramaturgie Činoherního klubu. Nakonec na její realizaci došlo. Je pouhým a nijak převratným dialogem mezi vyšetřovatelkou a podezřelým, ani nemá výraznější scénickou ilustraci a hodila by se hodila do ještě komornějšího prostředí, než jakým je Činoherní klub. Sledujeme drobnokresebnou práci obou aktérů, je to zajímavější než text. V projevu Ivany Uhlířové jako by bylo i něco ze slavného detektiva Columba: navést si podezřelého, posílit jeho sebevědomí zdáním vlastního tápání, vzápětí ho znejistit a rozložit.
(zadáno: 26.9.2011)
Inscenaci bych vytkl použití playbacků a "KungPaa" (asi přišel z jiné pohádky), jinak přihlédneme-li k účelu, pro malé diváky jistě poutavě zdivadelněná známá pohádka, která dává i poučení.
(zadáno: 17.12.2012)
Zlatý věk text-appealu se vrací?(!)
Nevýrazné, nevzrušivé, "bez režiséra".
(zadáno: 1.3.2013)
Za tuto minimalistickou instruktáž přibližující hnus a zvůli ekonomické (nad)moci nebo cíle a manipulativní taktiky lobbingu si režisér Petr Boháč zaslouží uznání, stejně jako oba protagonisté. Svět Lovců (a těch ostatních) je podán s přiměřenou dávkou rozverné divadelní imaginace, aniž by to oslabilo cynismus, který na nás shlíží z miliardářských zámků, tragikomické vyznění těch autentických slov a závěrečnou užaslost, jaké svinstvo se tu kryje. Apelativní divadlo s diváky v pozici voyerů by možná sneslo méně těch příkras, výměnou za větší důraz na temné myšlení.
(zadáno: 12.9.2015)
Loutkářská fantazie se potkala s nápadem připomenout hvězdy prvopočátků kinematografie, a moc to nedopadlo... Nekonzistentní inscenace není ani poctou legendám a s principy němé grotesky se také nepracuje s kdovíjakou dramaturgickou zarputilostí. Největší pozornost na sebe strhnou (i pro technologické provedení) scéna v cirkusu (symbol "starého umění") nebo obraz putování po Americe své doby. Maňásci zpodobňující legendy němé grotesky jsou ovšem výtvarně kouzelní.
(zadáno: 28.2.2013)
Veselé skoky opět diváky rozpumpují energetizující dávkou smíchu a radosti z pohybu. Vítejte na konkurzu na role do velkého amerického muzikálu. Na rozdíl od předchozích projektů Ve stanici nelze! nebo Havran je Chabrus line podívanou o poznání plošší. Zahájí se dvěma generálními vtipy a ty pak představení ostudně mele až do konce, nijak je nerozvíjí, ačkoli téma outsiderství si o to tak hezky říká.
(zadáno: 15.3.2017)
Soudím, že brněnští tvůrci vynaložili nemálo úsilí, aby původnímu libretu dali větší divadelní kouzlo a akcentovali momenty s obecným přesahem. Přesto pár divných zkratek v té „story“ zůstalo… Hudebně silná tři čísla: Look At All The People – v podání M.Sedláčkové tato výrazná píseň spíše jen slouží vyprávění, All Falls Down – H.Holišová doslova bourá divadlo, Where Are All The People? – D.Rymeš prokazuje svůj pěvecký potenciál. Představitel titulní role je vůbec skvělý co do technických dovedností, nemluvě o fyzické podobnosti s Ch., jen herecké charisma pro takovou hauptku ještě úplně nemá.
(zadáno: 2.11.2011)
Jednoduché faustovské anekdoty, vycházející z pocitu z dneška, s komplikovaným praktikáblem (obstarožní dodávka jako Cháronovo plavidlo se spoustou propriet), jehož potenciál zůstal až hříšně nevyužitý.
(zadáno: 28.9.2022)
Promyšlené je to ďábelsky, v ustrojení hesel a divadelní střihové mozaiky, jejíž střípky postupně se začnou ozřejmovat a sbíhat v celek. Je to postmoderní narativ mířící k současné společnosti prostřednictvím pseudovědného pojednání propojujícího dávnou říši na rozhraní světů a nás. Také skončíme jako materiál pro archeology? Tematických rovin je mnohem víc, ne vždy je však pozorovateli dána šance se v nich orientovat. Udržet pozornost za potemnělé atmosféry také není jen tak. U některých obrazů se bavíte dechberoucí symbolikou, u jiných se jednoduše nechytáte, jelikož knihu jste nečetli a cítíte tu „akademickou“ převahu autora a divadelníků.
(zadáno: 28.11.2011)
Kapesní a úspornější kopie velké brněnské inscenace. Herecké a pěvecké srovnání, až na Petru Jungmanovou, vyznívá v neprospěch činoherců z Palmovky, avšak dá se říci, že se s nelehkým úkolem popasovali obstojně. Jen kdyby ještě přestali „tlačit na pilu“, nebo zaříznou otázky, které tento koncept divákům klade, a zvukaře z Radka Zimy klepne.
(zadáno: 10.4.2011)
Režisér Stanislav Moša nevytvořil až tak divácky líbivou inscenaci, téma slavného muzikálu obrací do vaudevillu okázalého obsahem, nikoli formou. Tím mimořádně účinně navozuje hořký, nejednoznačný pocit z obrazu světa, který nějak ztratil styl... Radka Coufalová, Petr Gazdík - 1* :)
(zadáno: 12.3.2014)
Po té, co se v chodbě MeetFactory usadíte na nepohodlné schody, se vás tvůrci snaží přesvědčit, že jste svědky trochu tajemného, lyricky dávkovaného příběhu z prostředí letního tábora kdesi ve Švédsku. Další charakteristika žánru? Za mě jednoznačně pseudointelektuálština. Věřím, že i přesto předloha bude poutavá a čtivá, ale co je to platné, když divadelní adaptace (opět) jde klopotnou cestou: zjednodušit, co se dá, přitom odvyprávět toho co nejvíce...a ilustrovat spíchnutými maketami. Ke kladům inscenace patří typově přesné obsazení a vykreslení charakterů postav herci.
(zadáno: 24.6.2023)
65 % Když pohlédneme na nekompromisní název, dostaví se očekávání atraktivních kreací na téma požitý alkohol, a to dokonce v různých mírách. Experiment, k němuž se uchýlila čtveřice přátel, si to žádá. Aktéři divákům skutečně předloží obdivuhodné herecké studie ponoru do něčeho, z čehož vyleze „poučení“ o podání ruky ďáblovi, jedna tragická nota a dál vlastně nic. Pro divadlo s ambicí nepříliš nosná volba. U Švandů naštěstí hledají a akcentují i „doprovodná“ témata (ostře kreslená monotónnost středního věku) a vymysleli tak silný závěr (je v něm i pěkná metafora), že pointu přestanete hledat a jen nechápete, jak to Petr Stach mohl vydržet.