PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 21.3.2020)
Jen jestli to, co se použilo pro divadelní adaptaci, se neodchyluje příliš od předlohy a nejede si svou svižnou jízdu někam mimo výseč. Postrádal jsem v dramaturgii inscenace především dosazení onoho pocitu ztracenosti, který roztáčí život mimo kořeny, když to globalizovaný svět umožnil. A vlastě i deprivace z toho všeho. Místy z toho lezla agitka proti předsudkům. Herci se blýsknou řadou dobře vystavěných etud, za nimiž je znát promyšlená režijní práce. A že se ze všeho podařilo vykřesat docela kompaktní tvar, je také zásluha herců a režiséra.
(zadáno: 21.3.2020)
Další z řady digestů doprovázených minimalistickou hereckou akcí. Zazní pořádná nálož toho, čemu je dobré neustále naslouchat. Koncept bohužel nepočítá s ničím jiným než s kvantifikací, chybí moment sváru či dialogů, který by sledování, resp. naslouchání učinil poutavějším i z toho divadelního hlediska.
(zadáno: 21.3.2020)
Vybroušenému textu se dostalo nevýbušné podoby. Cestou k pointám uvadá nejedna replika, nejeden dialog. Jistě, tušíme vazby na současnost, ale celou dobu jsem se nezbavil pocitu, že chybí dramaturgický impuls, o čem „Žebráckou“ hrát právě dnes. Celku by snad prospělo více rytmu a méně oponkovitosti. Martin Donutil bezpochyby je obdařen charismatem i zkušeností, ale na Macheatha potřebujete ještě jinačí level – ten je obejit přes bezelstný úsměv a upřímné oči. Janu Vlasákovi (Peachum) uškodila režijní nedůslednost. Do věhlasu režiséra mi nezapadá ani řada prvoplánových řešení, vždyť Havel, to je především rafinovanost.
(zadáno: 21.3.2020)
Okamžikem, kdy je divákům oznámeno, že mají zavřít oči a vnímat vše přes sluchátka, skončilo divadlo. Začala audiokniha nevalného obsahu. Za mě udílím diskvalifikaci, a nemá to nic společného s tím, že fantasy žánr moc nemusím. Hlasy, ruchy, zvuky vyrábějí aktéři přímo před vašimi zavřenými zraky a binaurální snímání z vás dělá hlavu uprostřed příběhu. Přes řadu klišé a tolkienovských nápodob se z příběhu o hrdinské cesty za drakem klubala průhledná alegorie, která by snad snesla více propracovanosti. Věřím, že jsem byl svědkem laboratoře, z níž pro budoucnost vzejde komplexnější projekt, aťsi nabitý prací s technologiemi.
(zadáno: 21.3.2020)
Problematická inscenace. Komiksový charakter hry se absolutně nepotkal s prostorem letní arény pod Žižkovskou věží, vzpíral se mu i přes snahu herců o dodržení žánru. V „kamenném“ Kalichu všemu může být jinak a komediální inscenace bude fungovat. V ukrutném vedru, jež panovalo při premiéře, se s podmínkami i žánrem nejlépe vyrovnala Kristýna Frejová. Na opačném orbitu se pohyboval výkon M. Kavana, míjejícím se s profesionálním jevištěm o světelné roky, herci nebylo rozumět a tak dále.
(zadáno: 21.3.2020)
(zadáno: 1.12.2019)
Na jeden z vrcholných drama-muzikálů si paradoxně trouflo „regionální divadlo“ a je z toho událost sezony. Libreto Michaela Kunzeho v typické vícerozměrné formě rozpoutává sugestivní hru na pomezí reality a meta-prostoru předurčenosti, zároveň ostře tematizuje otázky osobní svobody člověka. V symbióze s úchvatnou hudbou Sylvestera Levaye (kterou žeru dlouhodobě) vzniklo mnohem více než vyprávění o osudech císařovny Sissi. V hlavních partech excelují Soňa Hanzlíčková Borková a Pavel Režný - a dále zase máme tu čest s parádním kolektivním dílem. Nebál bych se vést postavy ještě po ostřejších a výbušnějších liniích.
(zadáno: 14.10.2019)
Tomeš, Polyáková, Kříž, Procházková, Tenkrát, Pleskot, Hořejš… Muzikálová událost sezony se koná i nekoná. Interpretační výkony jsou někde mezi špičkou tuzemské muzikálové produkce a vesmírem a je tady rozuměno emocionální náladě, nebo i lehké komičnosti elánovských písní. Libreto, které je moderní transkripcí Monte Christa, prokombinuje kdeco bez dramaturgického vhledu a korekcí. Proč tolik zbytečné vaty a hlavně doslovnosti? Výsledkem je neúměrná stopáž a nemyslím, že přelévání nálad odpoví na otázku, čím tento jukebox muzikál, kromě pocty skupině Elán, chce být. Balanc mezi patosem a rozverností je ošemetná disciplína.
(zadáno: 14.10.2019)
BodyVoiceBand vychází z principů syntetického divadla EFB a tentokrát je vše umocněno tím, že se pracuje s písněmi z dílny Jana Buriana (včetně jeho osobní účasti v představení). Pokračovatel rodu vypráví svými songy o „třetím věku“ celkem krutě, ale smířlivě. Doprovázeno pohybovou akcí, jež rytmizuje nevýbušnost stáří. Zato nadhled a hravost nechybí, místy však choreografickému principu inscenace poněkud padá řetěz. Soudím také, že ohlas této komorní inscenace bude úměrný tomu, jak komu je osobně blízký styl poezie „osamělého písničkáře“ Jana Buriana.
(zadáno: 14.10.2019)
Burleskní filozofování vlámského dramatika je bezpochyby vděčnou příležitostí pro divadelníky. Zároveň i zrádnou. V Plzni sáhli po hororu Sir Halewyn (dle středověké legendy) a posílili jeho melodramatický charakter o muzikálové či rockovější tóny. S výsledkem nestrhujícím (včetně hudební stránky) a po mém soudu vyprázdněným. Loutkovost postav byla tím posledním, co lze na nedlouhé inscenaci považovat za atribut autora. Vše podstatné zachvátil patos, mysteriózní atmosféra brala dráhu ke kýči a míjela se s účinkem. Scénografické kouzlení v prázdné temnotě vhodné snad pro jinou inscenaci.
(zadáno: 28.7.2019)
Dočekalova inscenace reprodukuje nervní dobu, se společenskými animozitami a tušeným zlomem do agrese, a do toho spolu s Shakespearem vkládá ryzost a horečnatost vzplanuvšího citu. Zároveň její dynamický styl bude blízký mladému diváku. Je to neobyčejně funkční vzorec pro inscenování této vrcholné tragédie. Pohnutí v publiku vybudí obě roviny, nedosáhne jen na ignoranty. V inscenaci je přítomen i vtip. Ústřední dvojice je přesvědčivá navzdory či právě v souladu se zvolenou stylizací extrémní mladistvosti. Jinými slovy výkony Terezy Marečkové a Zdeňka Piškuly jsou skvělé. Jako sporné se jeví sloučení postav Chůvy a Knížete.
(zadáno: 28.7.2019)
Nasazení hry o králi, jenž zblbnul a začal se chovat jako debil, a její uvádění na dohled od hradních oken, potěší. Dramaturgická odvaha jistěže nespočívá v této drobné provokaci, ale v tom, že se sáhlo po málo uváděné a poněkud problematické hře velkého alžbětince. Inscenace si neodpustila nejeden modernistický rýpanec, jinak je však vyprávěna tradičními prostředky a za citlivého krácení. Martin Hofmann v roli krále Leonta bohužel působil, jako by si neporozuměl s režisérem, jak ztvárnit celý ten oblouk žárlivce bez příčiny, pohrdajícím i právem. Další postavy jsou rozehrány přesvědčivěji, zejména Hermiona Petry Špalkové.
(zadáno: 28.7.2019)
Toto není parodie, toto je dokonalá střelba do vlastních řad. Daniel Hrbek se projevil jako bystrý pozorovatel všemožných nuancí fungování vztahů ve vezdejším divadelním světě. Nadsázka tryská, existenciální pnutí postav na maximu a Michal Dlouhý v logice věci nutně hraje herce Boba Barela tak, až z něj cáká pot. Přesto tato komedie z divadelního prostředí je napsaná tak, že ty největší špílce nakonec připadnou jiným postavám. Děj a zápletka se propadají do čím dál větší bizarnosti (a tady bych vložil dramaturgický otazník), styl fabulace připomene tvorbu dávného CD94. Náramná oddechovka pro diváky, pro aktéry šichta.
(zadáno: 28.7.2019)
Alcest se ocitá v době technologické. Skrze klasickou hru je popsán sebevzhlíživý svět. Anebo hipsterská žvanírna. Další substituční přístup v činohře ND. Oslabit hru o motivické vazby, vyčistit prostor razantním škrty a dosadit ústřední aktualizační prvek, který se bezprostředně váže k současnosti, a něco se připíše… Skrze klasickou hru jsou tak nacházeny jisté souvislosti. Je zřejmé, že tento přístup vyžaduje aktivního diváka, kterého ovšem neodradí evidentní schválnosti. Herci přitom jsou mimořádně disponovaní pro práci s veršem a Vladimír Javorský je schopen vykreslit Alcesta přes jeho zhnusené nitro.
(zadáno: 28.7.2019)
Inscenovat tento muzikálový hit znamená najít představitele Billyho a Michaela. Lumír Olšovský ty kluky prostě našel (a k nim kupu dalších dětských herců – klíčový význam muzikálového studia DJKT!). Libreto se jednostranně nepotácí v sociálním tématu, naopak s uhrančivou silou, jíž determinují momenty odzbrojujícího smíchu, střídaného dojetím, rozehraje příběh o životní šanci talentovaného kluka. Řada scén je vystavěna s velkou přesvědčivostí. Fikar, Dezort, Chýlková, Davídek, Ondruš…pětice excelentních výkonů. Technickou dokonalost úplně ve všem snad nikdo nečekal, vše potřebuje ještě usadit, pak přijde i další progres.
(zadáno: 28.7.2019)
Co je vlastně ambicí této diskotékově blyštivé jízdy mezi životem, nebem a peklem? Autorka stvořila moderně vyprávěnou pohádku, jejíž netradiční zápletka a neortodoxní přístup mají určitý potenciál nasměrovat dětské publikum k nepohádkovým, existenciálním otázkám. V Polsku působící divadelník Jakub Krofta, pokračovatel tradic Divadla Drak, v Dlouhé celé to putování opatřil hravostí a velkou nadsázkou, ale komplikovanost hry může představovat problém. Lépe vzít do divadla děti 10+. Inscenaci vévodí živelná dýdžejka Raketa Evy Hacurové, pro ostatní postavy se podařilo nalézt vtipné, roztomilé nebo jímavé stylizace. 75 %
(zadáno: 28.7.2019)
Duo Skutr svým čarováním s propojováním výtvarné složky, hudby a slovem herce vytvořilo působivou podívanou, dalekou školometské divadelní intepretace Erbenových balad, jimiž se vine téma viny. Co je vrcholem této promyšlené divadelní syntézy? Katarzní okamžiky, které se daří vkládat, z provedení balad nejvíce bodují Vodník a Holoubek. Velkým dílem se o to přičinili Anna Fialová a Csongor Kassai. Některé balady (Zlatý kolovrat, Štědrý den a zejména Svatební košile) mi přišly ne úplně šťastně řešené ve vedení herců. Svébytnou kapitolou je mistrovská recitace Františka Němce, jehož Záhořovo lože proniká do morku kostí.
(zadáno: 28.7.2019)
Předělávka „legendy“ postavila most mezi dobou květinových a květiNOVÝCH dětí, kteří z pozice současných maturantů se s legendou potkávají. Řešení to vůbec není špatné. První půlka nabídne smršť, která se pokouší charakterizovat současnou společnost s důrazem na smýšlení mladých a jejich pohled na širokou škálu ve společnosti diskutovaných témat (vede hyperkorektonost). Jen té urputnosti bylo snad až příliš. Do scénáře se následně zasazují skrze princip divadla na divadle scény a zvraty z originálu. Zpívá se a tančí s intenzitou pro Kalich typickou, tu skvěle, tu hůř, záleží na tom, s jakými alternacemi se potkáte.
(zadáno: 28.7.2019)
75 % Zas a znovu si uvědomujete, jakou výjimečnou prací je Krobotova dramatizace této románové kroniky. Rok na vsi nutně musí být kolektivním dílem, pečlivá režie jen zvýrazní vztahy a myšlení lidí z Habrůvky. Výsledná mozaika...má neskutečnou sílu. Langova inscenace bude označována za tradiční a pak už záleží na divákovi, jak přijme plynutí času a sugestivní spirálu pustnoucí morálky. Zdálo se mi, že režie emoce postav spíše brzdí, aby vyniklo právě toto poselství. Inscenace krom jiného prokázala, v jaké skvělé kondici se soubor DpP nachází. Zaujme i scénografické řešení, stejně tak hudební složka.
(zadáno: 28.7.2019)
Vytýkat této inscenaci můžete mnoho, ať je to spíše „volnější“ dramatizace, upozadění poezie předlohy nebo rámování neustálými scénickými poznámkami. Nebyla ani moc rozehrána či vysvětlena Eliasova genialita, ten se především vymyká předurčeným vzorcům myšlení a chování společenstva horalů. Přesto sledujeme drama až mystické. Jeho cíl je ukázat na netoleranci, amorálnost a latentní krutost společnosti v okamžiku, kdy je přítomen jinaký jedinec. Dodo Gombár dokáže z této esence vytvořit nesmírně sugestivní obrazy, jež drtivě působí na vnímání diváka. Výsledný kontrast obou světů modeluje zejména mimořádné herecké nasazení.
(zadáno: 28.7.2019)
Jana Paulová zúročila své zkušenosti s komediálním žánrem. Na inscenaci je patrná promyšlenost, s jakou je stavěna. Taková dramaturgická péče je dnes v tomto oboru vzácná. Zdálo by se, že parafráze komedie, kterou na divadle i filmu proslavil L. de Funès, nemá čím překvapit, ale opak je pravdou. Režisérka a zároveň interpretka titulní role se sice neubránila nápodoby živelného projevu slavného francouzského komika, jenže když publikum na to tak trochu čeká… Důležitější je, že nejsme svědky one woman show a svou postavu nestaví jen na klauniádě, ale poodhalí divákům i motivace a životní oblouk excentrické Clary Barnierové.
(zadáno: 28.7.2019)
Velice pěkně dramaturgicky zpracovaná klasika, nelítostná svým pohledem na lid v české kotlině. Bez obav na ni vezměte starší dětí, porozumí a pochopí, co je obsahem Jiráskova vzkazu z roku 1905, platného i dnes! Inscenace se opírá o tradiční znaky poetiky DVD. Zemitost a sveřepost Mlynáře přesně vystihl Petr Erlitz, Kněžna Lenky Lavičkové je až jakousi mediátorkou v celém tom nadělení – až si řeknete, že i feudál v sukni by byl vzorem pro politické nuly současnosti. Některé další figury jsou tu pro úsměvný vjem, bohužel z nich trčí pojetí vodníka Michala v „hurvínkovské“ stylizaci. Tato komika je silně kontraproduktivní.
(zadáno: 28.7.2019)
S respektem, ale bez slitování, takový je Skalův a Krbcové přístup k dílu, které je pro mnohé z nás kultovní. Upravili ne zrovna dokonalý scénář k filmu do jakési komiksové struktury a uchýlili se i k řešením, které jsou na pár pohlavků. Na druhou stranu sympatická je razance, s jakou hipsterská generace posílá komunisty, resp. jimi nastolené principy, do...věčného zatracení. To pak i odpustíte celou řadu zjednodušování. Manifestační charakter posiluje i závěrečné propojení s potentáty dneška - prvek zděšení jako tečka. V neobyčejně uvěřitelné poloze vystavěl Edu Daniel Krejčík, diváky si získává i Bejby Marka Lambory.
(zadáno: 28.7.2019)
Coufalová, Vitázek, Křížová, Kolář, Herfortová, Slanina, Uličník, Slovák... I přes silné baladické okamžiky, i přes donkichotskou myšlenku (bohužel smrsknutou na krátký úsek inscenace a poněkud časově nelogickou), pořád z toho leze levicové divadlo. Neodpáratelné ani zkušeným dramaturgem. (Srovnejte s vyzněním Billy Elliota, který má podobné podhoubí.) Kontinentální premiéra Stingova muzikálu ukázala, že divácký hit z toho nevykřešete kvůli skladbě libreta i pro nedostižnost úrovně, když ústřední pecku interpretuje sám autor. Jinak jsme svědky „tradiční“ precizní práce, v níž velkým tvůrcem atmosféry je scénografie.
(zadáno: 28.7.2019)
65 % Stalo se nedaleko Karlova náměstí… Jevištní adaptace známé novely v Dlouhé zůstává zprávou o lidech v době německého teroru. Strohou a zdánlivě bez emocí. Sílu inscenace nacházím spíše v práci s kontrasty a tempu, v jakém vše spěje k neodvratnému vyústění. Syntéza hudby, zvuků a svícení umocní tísnivou atmosféru. Marie Poulová i Pavel Neškudla v příběhu o lásce a oběti dosáhli na vysokou míru autenticity, ačkoli je zřejmé, že se pracuje ve zkratkách. Více předloze věrné je pojetí Ester. Vedle mileneckého dramatu s nemenší intenzitou je odkrýván vnější svět podlosti, strachu nebo naopak osobní odvahy.
