Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>

(zadáno: 27.11.2017)
Inscenace je využitou příležitostí pro Janu Preissovou, která stála před úkolem zpodobnit vnitřní svět své hrdinky. Jinak sledujeme hru z rodu těch, které odhalují minulost, jež právě teď dostihla postavy, a mísí se v tom sentiment i cynismus. Průměrná hra snad i chvílemi baví tím svým čechovovským laděním, williamsovskými vztahy, ale i drsností, která je blízká irským autorům, ale režie namísto konverzační smršti a realistického vedení figur volí spíše chladný odstup a dramaturgie text redukuje snad až příliš, vždyť nejednou nejsou zdůvodněné motivace postav. 55 %
(zadáno: 27.11.2017)
A nemá tohle divadlo náhodou na víc? (přátelsky míněný úšklebek) Sledujeme veselé vyprávění a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní. Charakter mozaiky střídající sitcom a písně zůstává od počátku do konce neměnný a o nějakém zásadním nápadu, jak předlohu uchopit, nemůže být řeč. Inscenace možná i moc hladí, ačkoliv se hraje i o problémech. Anebo alespoň přibrousit ten sarkasmus.
(zadáno: 27.11.2017)
75 % Atomizovaný pohled na součást nejednoho večírkového společenského srocení, tedy pomlouvání a drbání, v opačném gardu na outsiderství, je dalším parádním číslem choreografky Lenky Vagnerové. Originální a stále překvapující podívaná variuje fenomén, který si přizná málokdo. Vyzdvihnout opět můžeme i vizuální a hudební stránku nebo synchronní práci performerů. Jako dramaturg bych skoro protestoval proti činoherní zbytečně doslovné tečce a některým klišé zaznamenaných „na páscích“. Ale zase, pravda, zrovna tenhle výstup hodně pobaví.
(zadáno: 27.11.2017)
45 % Linie rockových oper vystavěných na bytostné klasice pokračuje Kafkou. Skoro bych řekl objevitelsky, neboť nachází humor tam, kde ho naposledy zřejmě viděl sám Kafka. Takové vyprávění vytváří celkem zajímavý kontrast s existenciální tíhou díla. Opeře jako by scházel náboj z předchozí antické trilogie, hudba tentokrát nezvedá ze sedadel, texty jsou až neúnosně plné repetování. Dostavil se pocit promarněné příležitosti…
(zadáno: 26.11.2017)
Inscenace je promyšleným gestem v odvážné estetické formě a determinuje ji specifické vidění ikonického dramatu. Dramaturgickou redukcí spoustu toho ztrácí, způsobem čtení tématu zase mnoho získává: přes klasický text zpodobní nejednu dnešní paralelu - manipulace, strachu, nulové empatie… Mikuláškova inscenace je emoční nálož a vrší metafory. Mouka práší příběhem jako symbol peněz a ty pak jedu, řada obrazů je hypertrofovaných k nesnesitelnosti, v pozadí motiv uzavřeného hudebního studia… Trochu toho „původního“ realismu aby divák pohledal. Pavla Beretová? Jako když šmiknete divokou růži.
(zadáno: 12.11.2017)
24 % vs. 76 % (výsledek z 11.11.17) MDP se zapojila do celosvětové sítě divadel uvedením netradičního dokudramatu, představení, jež stojí na jiných hodnotách a funguje skrze jiné siločáry, než jsou výkony herců nebo ruka režisérova. Ostatně o pauze o tom nediskutuje nikdo, probíhá debata jiného druhu, a to je ohromné. Nevídaná aktivizace myslí! Divadlo ústy Soudce položilo otázku (ne nepodobnou Sofiině volbě), na niž neexistuje nesporná odpověď, a implicitně pojmenovává záhubnou hyperkorektnost, nevnímání reality, politickou impotenci, zákonodárné chyby a letargii společnosti. Nutno zažít!
(zadáno: 12.11.2017)
75 % Dramaturgie MDP volí další výpověď o životě s nemocí. Inscenace prokázala, že má sílu uhranout i nepříjemným tématem, jakým Alzheimerova choroba bezesporu je. Máme před sebou kvalitní a pozoruhodně konstruovaný dramatický text. Je vhledem do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti. Náročnou roli obsáhl Jan Vlasák způsobem, který diváku nedovolí vydechnout a jenž si zaslouží velké ocenění. Méně plastické se jeví ostatní figury, zde inscenace má rezervy.
(zadáno: 5.11.2017)
Nespoutaný Kolečkův styl ve spojení s dalším rozbíječem konvenčního divadla Davidem Drábkem daly vzniknout bizarní komediální melanži s lacinějšími přísadami, která publikum nejspíše rozdělí na dva tábory. Podivná je konstrukce hry - trochu soudobá satira, která je nakonec spíše parodií na podnikatelský boom devadesátek, do toho invaze prvků známých z žánru sci-fi a v závěru přichází „pomsta nebes“). Má to švih, diváci se baví hláškami, ale celek nefunguje ani jako konverzační komedie o české malosti z prostředí zbohatlíků (zde tuším téma, které mělo promlouvat nejvíce), ani jako nonsens.
(zadáno: 5.11.2017)
55 % Nátura SpoluHry neochvějně vybírá další silný, bolestný, emocionálně stavěný text. Jeho obsah je drsný, přesto v mnohém vypovídající o současném světě (odmyslíme-li si iracionalitu jednání postav). Konstrukce zápletky je taková, že chce šokovat, kalkuluje s tím. Tím si u mě hra vybudovala odtažitost, ale na každého tento text asi bude působit jinak. Impozantní herectví Vilmy Cibulkové je zprostředkovatelem klíčových esencí hry, Kateřina Kaira Hrachovcová buduje svou postavu učitelky skrze nitro, svědomí, nervózní pohledy… Režijní rezervy by se našly u práce s prostorem.
(zadáno: 5.11.2017)
Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu a čtyři fantastické performerky vydají za celý zástup krvelačných Amazonek. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu. Gradující podívaná za doprovodu extatické hudby (bubny, el. kytara, synťák - zvuky až děsivé) pracuje s dynamickou choreografií a v závěru akrobacií, divadelní zkratkou, perfektním light designem a vyznačuje se velkou originalitou.
(zadáno: 3.11.2017)
Inscenace beze zbytku naplňuje záměr poutavého muzikálu pro rodinné publikum (6+). Nadčasový příběh je vyprávěn v principiálně jednoduchém, ale správném schématu (jednoznačné pozice dobra a zla, humor…), scéna logicky hýří barvami a hudba je vypravěčem nálad. Dojde i na nenásilnou interakci s publikem. „Co zůstalo v Brně?“ Asi ta hravá básnická poetika významotvorných slovních hříček…nemálo jich bylo poztráceno v šumlu. A ani zvukař neměl svůj den. Interpreti různorodých postav a postaviček přispívají svým umem k příjemně strávenému večeru a za zmínku rozhodně stojí výkony dětských herců.
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.
(zadáno: 3.11.2017)
75 % Sága vyklenutá nad obdobím dlouhých desítek let je na první pohled stylizovanou časosběrnou montáží, na druhý už fascinuje mikrodramaty daných okamžiků, které se zadírají pod kůži a přináší nejedno drsné poznání: o charakteru tohoto národa ve chvílích lámání chleba, o sousedech „převlékačích“… Je to hra o hlasu svědomí (málo paličáků jako sedlák Vojta) i snadném podléhání předsudkům nebo manipulaci. Inscenace ve svém závěrečného šklebu obtiskne myšlenkový profil těch, co nerozdýchali pohled na pravdu, a o pauze proto opustili divadlo. Bravo!
(zadáno: 29.10.2017)
55 % Tvůrčí dvojice Jarkovský – Vašíček dle očekávání partu Šípáků demytizuje a zbavuje starosvětského kouzla. Je-li, či není to špatně, nechť posoudí každý sám. Nejsou vzoroví dokonalostí, jsou trochu komičtí, zlehka nepatřiční, klíčové je, jak soudržně řeší záhadu hlavolamu a na čem stojí napětí. Divadelní sugesce Stínadel dosahuje maxima propojením velkolepé konstrukce scény a fyzické akce (angažován obratný parkourista). Tady má inscenace švih a spád, ale dojde také na tu nejhorší retardační věc: mnohobodový kvíz a nakonec i soutěž v odtažitých bludišťákových disciplínách. Vítěz se stane…
(zadáno: 29.10.2017)
Neholduju cukroušskému kroucení na divadle, i kdyby to herci hráli s takovým ajfrem jako Patrik Děrgel a Jan Bidlas. Ani jakékoli prezentaci perverzit a penisů. S americkým stylem vyprávění na mě ať dramaturgové nechodí. Přesto tragikomičnost výstupů této povrchní hry je odzbrojující a je řekněme výpovědí o předsudcích, kterými jsme sežraní. Režie většinou nachází pro všechny postavy (neveselých či bizarních osudů) adekvátní groteskní podobu a dovedla herce k jedinečným stand-up výstupům. Závěr už zabředává do klišé. Otázkou zůstává, jak na balanc na hraně snesitelnosti zareaguje běžný divák…
(zadáno: 24.10.2017)
Na scénu HDK vtrhl energický muzikál zápletky jednoduché, zato velký svým tématem: je o svobodě a svobodném myšlení. Takové dramaturgii tleskám. Soulová hudba uchvátí a nepustí (zvučení na špičkové úrovni). Libreto i hudba jsou postavené tak, že nemůže vzniknout „očekávaná“ one woman show, každá z postav má svůj velký prostor (pěvecký, pro komediální číslo atp.). Interpretačně tak diváky fascinuje nejen Lucie Bílá, ale i třeba Iva Pazderková či talentovaná Vendula Příhodová. Střídmá režie slouží celku. Škoda jen, že dynamické choreografie jsou spíše estrádní než pro muzikálové divadlo.
(zadáno: 15.10.2017)
65 % Ejhle, sympatické generační divadlo. Dva performeři představují dva rozdílné principy: ona žije v přijímání „experiences“ světa (měřeného základní jednotkou jeden like), on je hloubavější a zajímá ho evoluce. Sebevědomí má takové, že je na zabití.
Platformou celé výpovědi je zkratkovitá dada smršť kombinující kdeco, ve svém vyznění je příjemně ironická, vzdorovitá a je to pohled kritický. Konečně!
Sára Arnsteinová je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
(zadáno: 15.10.2017)
Buraj potvrzuje tezi, že správný divadelník pracuje s výzvami, jako třeba jevištně ztvárnit složitou literární předlohu, kde slova (rozpad hodnot je téma) naplňují na 600 stran. Obcházející řešení je toto: vzít řekněme ty podstatné a určující výseky pro pochopení rakouského modernisty. Tato slova zastřít diskotékou, aby zbyla jen jakási náladotvorná explikace. Slova se v takové formě ztrácejí, podstata divadla pláče. Po pauze přichází nevídaná sebeironie, kašírovaný vhled na zahulenou divadelní zkoušku. „Velký“ režisér přijel inscenovat Brocha a herci jsou neposlušní, protože tomu nerozumí…
(zadáno: 14.10.2017)
V teoretické rovině (viz odpovědi Vojtěcha Bárty ve zpravodaji NW) cítíme zdatnost a posedlost tématem, v praktické je to fiasko. Od zavádějící název přes nedůslednou dramaturgii až po režii, která nezná základy řemesla. Divák je ponechán v ustavičném tápání, není se čeho chytit. Téma (život a dílo šumavského umělce „s démony“ Josefa Váchala) by mohlo jistě být dostatečně nosné, kdyby scénář měl koncepčnější podobu a režie vedla Jakuba Folvarčného po cestě budování konkrétní nepřibližné postavy. Inscenace se po celou dobu zasekává v pokusech o abstraktní vyjadřování. Těžkopádnost nudila.
(zadáno: 14.10.2017)
Nature přináší jen výkřiky, pravda pregnantních významů. Divák je nucen hledat a nacházet si jednotlivosti, které snad mají potenciál promlouvat ke světu, který ztratil kořeny, mezi hrobem a znovuzrozením. Ocitnout se v pasti nesrozumitelnosti celého tvaru je snadné. Míněno i v tom smyslu, kolik metaforických slov zahubí zvukař nebo se na cestě k divákovi ztratí v úzké chodbě v podzemí NNŽ, která je sugestivním hracím prostorem. Miroslav Bambušek v ní rozehrává neskutečné inferno, výtvarně a perspektivou velmi působivé a s impozantní figurou hudebníka, kterým je Vladimír Franz, k tomu.
(zadáno: 14.10.2017)
35 % Pokušitelská přitažlivost díla představitele španělského surrealismu vedla k pokusu divadelně uchopit tuto zvláštní obraznou mozaiku jedné karnevalové noci, prostředníka k vykreslení jakési oslavy smrti a (skutečného? snového?) soužití sumbisiva se dvěma tyrankami. Nálady a situace jsou předkládány skrze zvukové ataky, nahotu a neherectví P. Skaly. Dojde i na (technicky mizerné) předčítání úryvků z knihy. Inscenace je prosta výkladu té „poetiky zvrácenosti“, na nezachytitelný Arrabalův svět jsou aplikovány postupy, které více než ilustraci nenabídnou. Ve výsledku nepodnětná „alternativa“.
(zadáno: 14.10.2017)
Když Šedesátky, tak 60 :) Tvůrčí dvojice Svojtka – Janků žánr bláznivé hudební komedie má zmáknutý jako nikdo jiný a vždy dokáže něčím překvapit. I v této vzpomínkové féerii dojde na opravdu povedené špílce, v inscenaci dále pěkně funguje propojování holého pragmatismu se světem ideálů v kterékoli myslitelné podobě. Hudební dramaturgie osloví nejednoho z diváků a provedení písní je opět na nečekané úrovni. Jako problém vidím strojovou (repetetivní) klopotnost scénáře a řadu zbytečných doslovností. Hezká role pro Hanuše Bora (retrofil Karel), svými výkony zaujmou i další aktéři.

Další stránky hodnocení: << < 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>