Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 8.10.2012)
Studio Hrdinů začalo bez kompromisů. Textem náročným pro obě zúčastněné strany. A snad právě proto bych očekával jeho divadelní vyložení, zpřítomnění, strukturování, pomoc v orientaci, něco, co by bylo přidanou divadelní hodnotou k té hromadě kontroverzních textů, se kterými se můžeme seznámit pod lampičkou v knihách. A ještě jsem měl takový pocit, že inscenace násilně propojuje dva texty, literární příběh a autorův osobní vztek. Tyto zásadní výtky na dramaturgii a režii ale nic nemění na parádním výkonu Karla Dobrého.
(zadáno: 3.10.2013)
Stanislav Majer se začal nebezpečně podobat Juliu Fučíkovi...oholená tvář, nad čelem vzdouvavá hrdá kadeř, deklamace divných slov. S touto rozporuplnou osobou předválečné žurnalistiky inscenátoři zacházejí jakoby názorově nezúčastněně a aniž by dění na jevišti dali nějaký řád, zároveň také fragmentárně (zdroj určitého napětí). Občas zapojí divokou metaforu (jejíž význam podchytíte třeba časem). Vždy však důsledně vycházejí z autentických slov nebo dobových textů. Zábavnost inscenace snad nakonec najdete v její nelogice a absurdním vyznění. Co taky s těmi všemi žvásty a uměle vytvořeným kultem.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 1.7.2014)
Zřejmě půjdu proti davu – režijní manýra této krátké inscenace mě absolutně nebavila, přestože veškeré dění na jevišti shledávám jako promyšlené a herci zdatně plní své úkoly. Těžko se hledají výtky, ale co má divák dělat, když intelektuálně zaobalená inscenace prošumí kolem hlavy neznámo kam.
(zadáno: 11.8.2018)
Řekli si o málo procent (recenze na sebe sama je součástí inscenace), dávám více :) Název se může zprvu zdát zavádějící, jde však po podstatě prostoru, kam si odskakujeme „žít“. Možnosti virtuality, která má relaxační podobu, komunikuje ve zkratkách, umožňuje multitasking, sbírá informace (atd.), samozřejmě nespadly z nebe. „Tohle je jinej žánr“, jak příznačně říká jedna z postav. Inscenaci není nutné vnímat jako behaviorální studii, jen hravou formou zobrazuje nebetyčné rozdíly mezi virtuální a reálnou identitou. Chytrý konstrukt inscenace je nositelem velkého přesahu, jen ho musíte objevit.
(zadáno: 12.7.2011)
(zadáno: 7.3.2011)
(zadáno: 27.12.2018)
Pohádková inscenace se zpěvy, která cílovou skupinu diváků nejspíše nezklame a mile pobaví. A jistě také potěší pamětníky této televizní trvalky, drobné změny jdou na vrub zjednodušení pro dětem určenou divadelní produkci. Ztotožnění s hrdiny pohádky je pro dětského diváka snadné, nejlepší to předpoklad pro vnímání příběhu. Oči dospělého diváka vidí, že poetika předlohy je přece jen oslabena. Inscenace je více secvičena než režírována, potěší však, že tvůrci a herci z plzeňské líhně talentů kopírují kultovní předobraz minimálně. Jen té přebujelé barevnosti bylo na malý prostor příliš.
(zadáno: 15.5.2016)
Bartlett je zajímavý autor v tom, že si pro hlavní myšlenku svých her vybírá zástupný syžet: v Zemětřesení v Londýně to byla ekologie, v případě této hry bisexuální trojúhelník s jedním nedospělcem v dost mučivé pozici. A za tím hledejme velké téma – nerozhodnost současné společnosti, její přehnaná korektnost, balanc na alibistickém laně, ...jistěže se všemi paralyzujícími důsledky. Tuto úspornou (chytře řešenou) inscenaci, jejíž režie staví na autenticitě aktérů a emocionálních působivých zkratkách, si nenechejte ujít zejména pro perfektní herecké výkony s Danielem Krejčíkem v čele.
(zadáno: 8.3.2015)
Výtečně tematizovaná choreografická práce, která abstrahuje formy násilí ve společnosti, kdysi a nyní. Téma mimořádně cenné je podpořeno i jedinečnými výkony pětice tanečníků. Tohle se jen tak nevidí. Závěrečná doslovnost autentického kamerového záznamu s naprosto šíleným obsahem už mi však přišla nadbytečná. Jelikož důležitou součástí performance (pro její pochopení) je i mluvená pasáž, měla být titulkována...
(zadáno: 9.5.2012)
Autentická a svými tématy naléhavá inscenace s čechovovskou atmosférou. Témat najdeme v ní nespočet: mimoděčné sejmutí masek, pošlapání lásky, cynismus a agresivita jako hybné síly dialogů, uvíznutí v času, konce iluzí... Pro herce jsou připraveny role, které si musí s každým představením odžít, nikoli jen přednést text a zahrát. Voyerský pohled, k němuž nás Dodo Gombár vede, nemusí být každému příjemný. Srážky a krachy jednoho večera jsou rozehrané do šílené (a v podstatě nedramatické) mozaiky, která plamínek katarze rozfouká sotva znatelný (ale je tam!).
(zadáno: 6.4.2020)
K výzkumu mýtů a rituálů skupina Handa Gote přidává percepci věčného genu, v němž se potkává pravěká zkušenost s technologicky a materiálně vysmátou současností. Nabízí přesně takto rozkročenou a ironizující obrazotvornost, velice zábavnou a očistnou, a nemusíte nutně vše chápat nebo znát inspirační zdroje. Stačí, když budete vidět či rozpoznávat (i drobné) zlo, které konáme, a vydáte se cestou k pochopení (i drobných) rituálů. Jejich podání je bizarně deformované a vršené v bezemočním modusu operandi. Handa Gote setrvává v opakování postupů, ale v tomto případě metoda je tříbena, i co do vstřícnosti směrem k divákovi.
(zadáno: 11.11.2014)
(zadáno: 11.6.2013)
AQUALUNG se profilovalo jako divadlo steampunkové poetiky nebo které se neštítí brakových předloh. Zdálo by se, že tato inscenace patří do té druhé dramaturgické linky. Zdání klame. Tak nějak secvičené scénky dle notoricky známého filmu nemají punc originálního divadla. Ocenit lze pouze nasazení herců, kteří v malém počtu přebíhají z postavy do postavy (vzadu musí být pěkný šrumec!). Kapela AQUAJAZZ je bohužel tentokrát jen ozvláštněním, nikoli integrovanou součástí koncepce. Kabaretní svébytnost se vytrácí, originalita se proměňuje na tuctovost. AQUALUNG klesá ke dnu. Chce to nový impuls.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 9.7.2013)
Zvláštní podobenství, a nevím teda čeho. Přeplácaný a možná až zbytečně moc parodizující styl inscenace mi to nerozkryl. Snaha o absurdní ladění také narazila. Problém po mém soudu je i v textu samotném, který předložené motivy (otázky odpovědnosti, stav bezpráví...) nedokáže spojit do nějaké té konkrétní výpovědi. V neujasněně stylizovaných extempore snad ani nemohlo obstát herectví pánské části obsazení, naopak zaujme Pavla Beretová v roli střídavě bojovné a rezignované Janiny Dušejkové (včetně té polské stylizace řeči).
(zadáno: 25.5.2011)
Podobenství, které nemusí být všem srozumitelné, s recyklovaným tématem. Režijně hravé, dramaturgicky poněkud nedotažené... „Moderní dramatika“ bez zásahu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.7.2011)
(zadáno: 14.12.2010)
(zadáno: 25.4.2014)
Relevantní odvyprávění velkého příběhu na trubadúrské platformě. Stylové a působivé.