Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 3 4 5 6 7 8 9 10 11 > >>

(zadáno: 18.9.2017)
Inscenaci provází kontroverzní pověst, nic takového na ní neshledávám. Viděl jsem pouze přepjatost, herce svázané brutální stylizací. Obhajobu takového stylu mi dramaturgie nenabídla. Gagová smršť první části postrádá vtip, je těžkopádná a vlastně zoufale nudná. Změna inscenačního stylu po přestávce je částečným vysvobozením, tu a tam začne být i zřetelný impresionista Šrámek a téma deziluze se vyloupne jak měsíc nad řekou a konečně se začne hrát o konfliktech „starého a nového světa“. Pojetí (zde ústřední) postavy Slávky Hlubinové (P. Staňková) je sice neskutečně živelné, ale to je tak vše.
(zadáno: 16.9.2017)
Koláž skečů. Nespočet citací z dobových pohlednic vytváří neumdlévající asociativní mozaiku toho, čím jsme žili. Často bez point. Bezruči komponují absurdní přeskoky z tématu na téma, brzy však vypozorujeme cosi (pro nás) typického… Scénář se nezastaví před ničím, pracuje s cynismem stejně jako s roztomilostí. Pro fór se jde i do naší současnosti. Prapodivný dramaturgický nápad dostal na jevišti překvapivě kompaktní podobu a herci všemi těmi zkratkami, které musí vytvořit, procházejí s lehkostí (desítky rychlých převleků my diváci nevidíme). Škoda, že se tvar nepodařilo nějak rozvinout. 55 %
(zadáno: 16.9.2017)
Jarkovského a Vašíčkovo podání klasiky baví a dráždí. Propojují tradice s dnešním venkovským životem způsobem drzým, ale v mnohém pravdivým - omezenost lidská, faleš, žití dle vzorců a v nenaději jsou témata, o nichž psala Preissová, jsou i znakem dnešní „vyspělé“ doby. Uctivý pohled to věru není. Na scéně defilují balíci...a je tu i nešťastná Eva (výborný výkon Andrey Ballayové), která si naběhla... Překvapí, kolik humoru do scénáře této „depky“ autorská dvojice vnesla. Posuny jsou vtipné, avšak jdou na úkor zápletky původního tragického příběhu.
(zadáno: 16.9.2017)
Pro mě inscenace nepřekročila rámec určitého scénografického či technologického konceptu (instalace). Monotónní vyprávění o ostrovech nám tolik vzdálených je ilustrováno různými postupy (iluzivní makety, stínohra, světelné body, náznakové projekce…). Slyšet je apel proti zkáze života a zaujal krásný dvojhlas vln. Projekt ponouká: seznamte se s pozoruhodnou knižní předlohou nebo zalistujte atlasem světa.
(zadáno: 16.9.2017)
Za výchozím tématem, tedy strhujících osudů prvorepublikové divy, hledejme groteskní metaforu celého 20. století. Svým způsobem politický muzikál je plný ironie a provokuje tím, že otázky jen pokládá. V sarkastickém duchu - ne náhodou dějem provázejí dva klauni. Na jednoduché scéně se roztáčí mlýnice nachystaná na Baarovou a demonstrace „jednoduchých“ pohledů na věc může začít. Kontroverzní vyznění libreta baví. Hudební partitura střídá revuální čísla s jímavými pasážemi. Texty prvotřídní. Režie nevymýšlí blbosti. Nezapomenutelné výkony Alžběty Bartošové a Petra Jeništy. Karlín bledne.
(zadáno: 16.9.2017)
Zjevné antisemické paralely, zdá se, nikoho už netrápí. Zůstalo však také to nadčasové, tepající, vizionářské. Tahle krysařovská seance v Divadle Kalich se opět pokouší vybudit letargickou dobu. Příběhem "padni komu padni" a hudbou pěnící krev. Podstatné je však to, jak se témata Landova Krysaře potkávají s dneškem a jak se muzikál Krysař potkal s talentovanou generací herců. Marie Křížová, Přemysl Pálek, ale i třeba Kateřina Steinerová předvedli dechberoucí výkony. Zaujme také scénografické řešení nové inscenace, stejně tak některé pohybové sekvence.
(zadáno: 5.7.2017)
Již hry uvedené pod hlavičkou Divadla Puls naznačovaly, že Natálie Kocábová umí napsat řízné dialogy. Sledujeme plejádu prudkých povah a jeden protipól „z jiného světa“. Z jeviště doslova (až nepříjemně) cáká hysterie a konflikty neberou konce, ale vtip Kocábové text má taky. Cenné přitom je, jak se dotýká současných reálií a právě hysterického myšlení našinců. Mezi řádky se skrývá angažované téma a pro bojácné české divadlo je tato hra vlastně průkopnická. Zápletka se možná otírá o banality, režie to však eliminuje prací s komediálním potenciálem hry. O zbytek se starají skvělí herci.
(zadáno: 4.7.2017)
V kvantifikovaném kalupu, který MdB servíruje svým divákům, se objevil další úkol pro sehranou autorskou trojici Šotkovský – Slovák – Štěpán. Ti k finále přivedli dávnější „nápad na téma“. Od prvotních úvah se odchýlili a nutno dodat, že ku prospěchu věci. Pouhá procházka brněnskými pověstmi by divadelně nosná mnoho nebyla. Inscenace nabídne asi to, co se od ní očekává: příjemnou zábavou pro letní večery pod petropavelskými věžemi. S žánrově rozskotačeným hudebním doprovodem k tomu. Přesto mnozí nad konstrukcí příběhu tentokrát asi zívnou a řeknou si, že potenciál tématu mohl být lépe využitý.
(zadáno: 4.7.2017)
Když se koncepce letní inscenace nepotká s prostorem… Pro 26řadé auditorium bez elevace tohle je faux pas. Ruchy z okolí celkem v pohodě, zvučení si prostor přesto žádá, snímání hlasů (a zvuků) „odspoda“ však není úplně šťastné. Co vnímá ta jevišti bližší polovina hlediště? Dráždivou shakespearovskou esenci, která vtahuje svým minimalistickým pojetím a zpřítomňující civilností. Sledujeme drakonicky seškrtanou podobu známé tragédie, kde nezbylo místo na filozofický rozměr (i „být, či nebýt“ je shozeno) ani na Oféliino šílenství. Inscenace sleduje své téma: neurózy a zkratkovitosti naší doby.
(zadáno: 18.6.2017)
55 % Klicpera, Šotek, Calembour v poměru 2:2:1 (nebo jiném?). Je zvláštní sledovat, jak calembourovská poetika ve velkém prostoru zůstává viset v prostoru, buď dolehne, tu ji toto „jiné, sváteční“ publikum nevezme za svou. Herci ve spolupráci s režií přitom dělají maximum pro deklamaci a pointování slovních hříček nebo situačních gagů, dramaturgie celkem zručně slepuje tento kompilát do svébytného příběhu. ND má v podobě „hry s Klicperou“ novou oddechovku, v níž je možná až příliš parodického obtahování. Neslušel by tomu více absurdní kabátek?
(zadáno: 18.6.2017)
Skutři čtou Racka skrze nitro Konstantina Trepleva a pracují stylem vizuálních čarodějů. Dá se říci, že důsledných, jelikož symboly, zapojené souvislosti a scénické abstrakce většinou mají nějakou oporu v textu nebo pocitech postav. Místy si však Skutři budují „svého Čechova“. Silné obrazy s groteskními tóny ještě neznamenají poutavost. Je to inscenace urputná a pro diváka únavná, protože ornamentování, gest a přesložitělých stylizací je tolik, že prostě nefunguje rytmus hry, založený na psychologické jemnokresbě a lehkém ironizování. Více než postavy předurčené k míjení sledujeme karikatury.
(zadáno: 15.6.2017)
Nezpochybnitelná je vynikající dramatizace této vyfabulované tragické ságy (text hry uveřejněný v programu čtete jedním dechem a rozumíte všem časovým přeskokům) a stejně tak jevištní výkony, které přitáhnou pozornost, zmrazí. Velké plátno zacílené na nitro Dory Idesové, planoucí po nalezení pravdy, je podáno v působivých zkratkách. Proti tomu stojí ten neodpáratelný kalkul autorky, která se na fenoménu ŽB šikovně svezla a i přes reálný základ si ho přeonačila. Gombárova inscenace naštěstí funguje jako metafora světa, kde nutno počítat s výskytem černých lidských skvrn (a ty nějak vznikají).
(zadáno: 5.6.2017)
Čím to, že tato nedidaktická inscenace působí tak současně, až to bolí? Snad proto, že dramatická koláž Věry Maškové a režiséra Pavla Kheka je DIVADLO S NÁZOREM, všímá si podobnosti společenských nálad a snadné zmanipulovatelnosti malého českého člověka, jednu z příčin bloudění bez vize. Čapkovo poselství v této hře zní příznačně a naléhavě. Kdo v tom bude spatřovat provokaci „Pražské kavárny“, bude mít svým způsobem pravdu taktéž. Nadčasové myšlenky napřímo či mezi řádky utvářejí zážitek dle míry divácké empatie. A jistě, Jiří Hána ve stylizované roli Čapka se potkává s velkou rolí.
(zadáno: 26.5.2017)
Dramatizace ve své době skandálního románu příznačně klade důraz na to, co jeho obsah pojí s dneškem, ať je to velké téma finanční negramotnosti nebo naivní touha po životě ve víru vzrušení. Stačí, aby kolem prošel Don Juan, a nymfomanské sklony (zde tuctové…a labilní) Emy rozčísnou nudný poklid. Explicitních důvodů, které vedou k zvrácenosti, je celkem dost. Než se dobereme tragického konce, diváka poněkud umoří rozvleklá popisnost. Proč inscenaci přesto navštívit: vedle „finančního“, krutě aktuálního, tématu nabízí tři poutavé herecké výkony: Lucie Štěpánkové, Jana Teplého a Radka Valenty.
(zadáno: 24.5.2017)
Joj, ta přiohnutá Hanušova záda (když je potřeba přepólovat se z despotického strašáka)! A další, „mytické“ vlastnosti povah a zakořeněného myšlení, ne-li dokonce přímá demonstrace, jak hrdého našince lze snadno manipulovat, defilují jak na orloji. Očistný průvan vane z Dlouhé v poetickém naladění. Hana Burešová našla rovnováhu mezi báchorkovitostí tématu a nevtíravým aktualizačním pohledem. To vše s lehkou ironií a vlastní cestou při hledání vtipu v „obrozeneckém materiálu“, ve velkolepé scénografii a za trvalého doprovodu hravosti či asociativních narážek. A pak že je Lucerna už nehratelná.
(zadáno: 23.5.2017)
Inscenace splétající promluvy (odrážející zkušenosti) našich předních hereček, taneční mezihry (symbol plné ženské síly) a všemožných tematických textů (dávný pamflet, citace Jelinekové, prý dokonce i opis anonyma z internetu) smysl dává. Zejména v situaci, kdy pro první dámy souboru nemám hru. Kořením všeho je pak Karel Dobrý, mužský element, který s démonickým charismatem zahraje všechno. V neposlední řadě je to inscenace s názorem...
(zadáno: 23.5.2017)
Kolikrát z obdobných příběhů cítíte autorský kalkul. V případě britského herce a dramatika Dermota Canavana vůbec. Jeho hra o bezpodmínečné lásce, tanci a odpuštění je totiž otiskem života (a ještě k tomu jeho rodiny). Vyznění tohoto obnažení odvisí od režijního nastavení postav obou sester a jevištní souhry protagonistek. Obojí trefeno. Martina Randová a Iva Pazderková si při vykreslování nespočtu drobných i zásadních situací (a také při časových skocích) počínají suverénně, sledujeme absolutní hereckou partneřinu (a v případě Martiny Randové kandidátku na Cenu Thálie nebo tak něco).
(zadáno: 23.5.2017)
65 % Na Fidlovačku se vrací muzikál v podobě, která tomuto divadlu sluší. Inscenace v přiznaně estrádním stylu nabídne pořádnou porci humoru, divácky vděčné figury a pěkná taneční čísla (angažování profesionálních tanečníků-stepařů je skvělý tah). Překvapila i parádní nahrávka, včetně zvuku v sále. Notoricky známé vyprávění je opatřené tolika špílci či invenčními detaily, až nutno se divit, kam Radek Balaš na ty nápady chodí. Všichni hrají tak to, co se od jejich postav očekává, baví se tím, baví se i divák. Slabší je to se zpěvem, ale primárně jsme v činoherním divadle...
(zadáno: 23.5.2017)
Text zračí znaky toho, že autor svého času byl posedlý démony. Výsledkem ale je celosvětově známá hra. Důvody, proč tomu tak je, se asi najdou – tak třeba pro její katarzní sílu, která dá odpovědi na základní otázky spojené s vírou a láskou. Tým SpouHry původně repetetivní litanie krátí a s odvahou se brodí temnými zákoutími duše. S psychologicky náročnými rolemi se herci popasovali „po svém“, avšak do atmosféry zapadl i emocionální vklad Zuzany Bydžovské do role Farářky i strohost výrazu Petry Horváthové v roli Lisbeth. A Chlapec Daniela Krejčíka? Intenzivní, soustředěný, přesvědčivý výkon!
(zadáno: 22.5.2017)
Lumír Olšovský zahájil své působení v pozici šéfa muzikálu DJKT na výbornou. Pobláznil herce legendární Westkou a ti se mu odvděčili nejen přesvědčivými výkony. Balkonová scéna v podání Kateřiny Falcové (Maria) a Pavla Režného (Tony) je strhující. A nejen tato. Trojlístek skvělých výkonů doplňuje Soňa Hanzlíčková Borková jako Anita. O inscenaci se bude mluvit i proto, jak akcentuje témata hýbající dneškem, tj. imigrace a nesnášenlivosti. Původní orchestrace zní velmi dobře, jen ty podkreslující pasáže hádek a bojůvek jsou pořád dlouhé :) Vykutálené řešení interpretace těžké písně Somewhere :)
(zadáno: 22.5.2017)
Hravé ani ne tak mimování, jako spíše pohybové etudy s rekvizitou, maskou či loutkou. Technicky obdivuhodná práce od všech tří aktérů, propadáte iluzi. Nahodilá témata si předávají štafetu a na konci skoro nechcete, aby už byl konec. Malá minorská inscenace je velká svým uměním a je dobrou (možná místy až zbytečně jednoduchou) „přípravkou“ pro inscenace na velké scéně.
(zadáno: 22.5.2017)
Podobně jako v projektu GundR jsme svědky iluzivní smršti, jež jednoduchými prostředky staví autentický prožitek pro diváka. V tomto směru dominují loutkově vedené modely letadel či vykreslování atmosféry v kokpitu při bojové situaci, iluzi dokoná i stísňující hlukové podbarvení. Avšak i v těchto minutách (natož po zbytek času) působí dramaturgická stavba poněkud nesoudržně, nahodile, nedotaženě (dosaďte si kterékoli synonymum). Kreativita a dobrý nápad přicházejí vniveč, když Letcům evidentně chybí dramaturgické velení, které by celku dalo propracovanější podobu. Anotace (zase) slibuje více…
(zadáno: 16.5.2017)
Iva Janžurová debutuje jako režisérka a vybrala si text, který se zapsal do její herecké kariéry. Vymanit se z života svázaného a pocítit vlastní výjimečnost, je téma bezpochyby platné i dnes. Otázka zní, jak tohoto („slabšího“) Williamse inscenovat. Zahlcení realistickou popisností (od scénografie až po herectví), je myslím cesta, která se tomuto textu, v němž si ruku podávají iluze a hysterie, vzpírá. Hořké i to groteskní sice zůstává, avšak klubko vztahů a nesnesitelnost jedné neděle mají blíže k vyprávění skrze poezii, metaforu/zkratku, psychologický detail, vyhrocený i ztišený.
(zadáno: 16.5.2017)
45 % Tento „nejdivadelnější“ film Woody Allena převádět do divadelní podoby se nabízí. Ale chytnete se do pastí, když na jevišti bude málo fungovat typický allenovský komentář a jistá rychlopalnost dialogů v oněch absurdních situacích. Také „zdivadelňující“ Chór byl vyprovokován k akci poměrně mdle a ten v tomto módu setrval. Na Woody Allena v programu diváci slyší, ale inscenovat ho je těžší, než se zdá... Z inscenace čouhá snaha - doufejme, že právě tohle bude reprízami obroušeno jako první.
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.

Další stránky hodnocení: << < 3 4 5 6 7 8 9 10 11 > >>