PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 28.7.2019)
Je to bezesporu nosný nápad aplikovat dvojakost v nás na většinu postav (tedy nejen na ctihodného Célestina) procházejích tímto věčně svěžím příběhem, jenž světu dali francouzští klasici 19. věku. Komorní slovenská parafráze se tak stala příležitostí pro ypsilonské herce, aby jedním tahem vykreslovali ambivalentní figury, daří se jim to i s jistou dávkou mystifikace. Slečna Nituš Lumíry Přichystalové tady rozhodně není žádná puťka. Hostující režisér Peter Oravec otevřel prostor pro téma a hravost, stěžejní atributy ypsilonské tvorby. Naplněno tak napůl. A scénografie se úplně nesrovnala s jevištěm Ypsilonky.
(zadáno: 28.7.2019)
Optika, s jakou David Drábek nahlíží na skvost dramatické literatury, si najde nejednoho diváka, zejména, když tvářemi z plakátu jsou Václav Kopta a Pavla Tomicová. Neřeším, že je to optika mírně neuctivá, tohle celé kulhá snahou o povýšení geniality hry o genialitu vichřičného tvůrce. Řada scén je vystavěna s komediálním zápalem, který až připomene pradávný Činoherní klub. Tomáš Havlínek, Pavla Tomicová či Eva Leinweberová jsou ve svých partech výteční. Bez řady nadstaveb by se snad dalo obejít, a třeba je nahradit balvanem existenčního ohrožení, jenž dosedá na bedra Hejtmana a dalších podvraťáků z řad honorace.
(zadáno: 28.7.2019)
45 % Pokus o jevištní realizaci původní české hry dopadl tak napůl. Podobně jako mnozí mladí autoři i David Košťák brnká na krajně nepříjemnou apokalyptickou strunu, ale dusivost přes hranu jeviště nejde. Pomsta země se dostaví, před tím však musíme přečkat nápodoby magického realismu, ekologické agitování, expresivně přehnané situace a děj bez výraznější gradace. Herci dělají, co mohou, pro mysteriózní příběh nacházejí zajímavý herecký výraz, ale troufám si tvrdit, že v tomto kusu hrají neradi. Na otázku, zda je chyba v textu, nebo v režii, jsem odpověď už nehledal. Inscenace byla velice rychle stažena, takže je to zbytečné.
(zadáno: 28.7.2019)
S hustou kouřovou (dramaturgickou) clonou pracuje adaptace už dost komplikovaného románu Jáchyma Topola. Nejde ani tak o to, že divák má ztíženou pozici při orientaci v ději, jeho přesmycích či vzájemných souvislostech, ptal bych se, pro koho vlastně je tato inscenace zamýšlena. Pro osvěžení paměti zapomětlivých pamětníků? Jako seznámení s dobovými konsekvencemi pro mladé publikum? Dramaturgie na to odpověď nedává. Na jevišti jsou přitom modelovány celkem silné, „dobově výmluvné“ figury (jako např. skvostně provedený estébácký fízl Pavla Batěka), ovšem manévr do exprese, nebo nestravitelného patosu je tady další metoda.
(zadáno: 28.7.2019)
Bernhardovo demaskování pokrytectví a ironické rozkrývání lidské malosti získalo v Divadle Na zábradlí účinnou podobu. Výsledkem je dusivý smích i padající brada z toho, co přináší snobské tlachání v opulentním pokojíčku. Ega vládnou, cynismus mohutní, hloupost by se dala krájet. Zdařilá dramatizace účelně zapojí odkazy na české reálie. Inscenaci zdobí individuální herecké výkony (a rozhodně nejde jenom o ztvárnění alkoholových eskapád), zároveň by se dalo mluvit o precizní kolektivní souhře. A pak je tu silná výtvarná stránka inscenace, která výmluvně popíše pozérství přítomných, překvapí i dalšími symbolickými významy.
(zadáno: 5.5.2019)
Začíná se ironicky, polský režisér prvním obrazem provokativně definuje ovčana ČR: sotva se zrodí, hned si stěžuje a je nespokojený, volá po vodící ruce spasitelově. Celá následující šklebivá jízda, temná, hlučná, metaforická, perverzní, parodicky vykloubená (šílené pojetí Markétky, výtečné Mefista), ale i filozofická a s mnoha popkulturními odkazy, mi tento input nepřebila. I divadelní uchopení druhé části je samý punkerský komentář nebo zůstává u hledání vykloubených ilustrací. Časová náročnost zřejmě vedla k rutinnímu odvalování veršů archaického překladu, slova často zanikala v podkresu.
(zadáno: 5.5.2019)
Elegantní provedení klasické operety, jejíž hudební čísla znáte, aniž o tom víte. Nožky tanečnic létaly proklatě vysoko, peří také bylo dost a až na drobné výjimky písňová čísla byla velkolepě odvedená. Takže vše vlastně v pořádku. Pro někoho skanzen hudebního divadla, pro jiného setkání s ryzí klasikou - tedy až na estrádní rozšíření partu Pričičové (P. Břínková) nebo „doplnění“ Offenbachem. Nepřirozeně působil projev představitelky titulní role (L. Obručnik Vénosová), jíž navíc při zpěvu nebylo rozumět, vadil silný přízvuk i operní manýra. Naopak bych vyzdvihl výkony M. Noskové a R. Samka.
(zadáno: 5.5.2019)
Splněný sen? Trojjediný autor Ondřej Brzobohatý vykonal autorský Everest, který je po zásluze aplaudován. Hudba, jež ctí tradice a navrací pojmu „původní český muzikál“ lesk. Povedené jsou písňové texty, dialogy mají švih, jen to libreto volá po větší logice a zestručnění ve prospěch dramaturgicky lépe podchyceného prolínání obou rovin muzikálu s atraktivním námětem. Vojtěch Dyk v hlavní dvojroli odvádí výkon řekněme očekávatelný, překvapením je pak „muzikálový“ výkon Anny Fialové. O scéně s vlakem bude s nadšením mluvit každý, možná by se mělo stejně tak mluvit i o choreografii a režii. 75 %
(zadáno: 5.5.2019)
Jevištní procházka zákulisím vzniku muzikálové inscenace obsahuje řadu bodů: průvodní slovo režiséra (jeho ostrovtip míří spíše na dospěláky), přeexponované zobrazení situací ze zákulisí příprav (děcka si odnesou zkreslenou informaci o divadelní práci, nadsázku nerozšifrují), herci vyseknou parádní čísla ze svého arsenálu (spokojeni všichni), slovní pohled do orchestřiště (školometský výklad dirigenta Kryštofa Marka) a sekvence z vybraného muzikálu uváděného v HDK, jakože finále (hurá, muzikál je hotov). Myslím, exemplární případ, jak nemá vypadat dramaturgie edukativního projektu pro 7+.
(zadáno: 5.5.2019)
Postapokalyptický obraz je rozehrán tak, aby bylo patrné, jak se přibližuje naší současnosti: hovoří se o uprchlících, vojensky umlčeném konfliktu, což nakonec vede k ohrožení bezpečí domova. „Tradiční hodnoty“ jsou překrouceny a nově interpretovány. Na půdorysu Aischylova dramatu Agamemnón se podařilo se rozehrát dnešní paralelu a černou vizi. Novotného hra je silná zejména v mrazivých dialozích postav. Důraz na text ale jako by chyběl, skrze akusticky mizerný prostor DUPu se spíše buduje atmosféra. Některé momenty působivé jsou, otazník mám však u těch obscénních, jež mnoho smyslu nedávají.
(zadáno: 8.3.2019)
(zadáno: 5.2.2019)
Dramaturgie večera si pohrává s myšlenkou, jak by Strindberg, mistr v zachycování lidské psychiky, vedl slova či reakce svých postav třeba dnes. Po jednoaktovce Ta silnější, v níž monolog v dialogu vede Paní X s Paní Y, následuje zábavná pohybová groteska o souboji Žena vs. Muž, aby titíž se pak přenesli do reality show, kde vládne zase jiná ničivá síla, v podobě ega moderátorky. Na kolik strindbergovskou „jemnou mechaniku“ objevíme ve druhé a třetí části, je otázkou spornou, jistotou však je excelentní interpretace textu Natálií Topinkovou nebo mezi řádky pojmenované metody válcování druhých.
(zadáno: 27.12.2018)
Skutři pro tuto inscenaci oprášili postupy, které si vyzkoušeli už při své rezidenci v Divadle Archa na startu své dráhy. Do procesu tvorby, na jejímž začátku je jen pár múzických inspirací a pak už jen osobní vzpomínky až zpovědi, uvrhli herce z Dlouhé. Ti se výzvy chopili s kolektivním zápalem a výsledkem je kompaktní tvar, jenž kombinuje hlasy, hudbu a zvuk, expresivní obraz. Jednotvárné ladění inscenace však skoro nemá sílu zaktivizovat publikum, nejeden divák se ocitne v pasti servírované melancholické nálady, jinému však může připomenout i něco důvěrně známého z vlastního nitra.
(zadáno: 27.12.2018)
Ptydepe s věrnou družkou byrokracií jsou věční spojenci a přidrzlá ega vládnou druhým snad ještě intenzivněji než v době vzniku hry. Havel s pomocí roztomilé absurditky vykreslil technologický proces, jak vpřed a vzhůru, anebo směrem opačným: metodou nabourání integrity jedince nebo uvržením do spokojených schémat. Nadčasovému textu netřeba nic přidávat. Herci náročný text plný smyček a krkolamů zvládají s přehledem a režie všemu dodává nejen řád, ale i adekvátní groteskní vyznění.
(zadáno: 27.12.2018)
Martin Finger na jevišti demonstruje duše cyniků jako nikdo jiný. Tentokrát divákům předkládá odtažitou technokratickou postavu bez emocí, ačkoli ta je středobodem tragédie antické drtivosti. Dramatizace i výsledná inscenace jsou stavěny vlastně stejně, bez energie. Suchý téměř monolog a odvyprávění příběhu je hlavním představitelem provedeno věrohodně, ne-li velice sugestivně, bohužel tedy v poněkud sterilním inscenačním rámci. Dramatizace snad mohla dát větší prostor ostatním postavám.
(zadáno: 27.12.2018)
Přidávám se k názoru, že jde o nejlepší inscenaci LSS posledních let. Pitínský ji staví na drobných klauniádách, herecké expresivitě…a mluví řečí symbolů a hádanek. Rozpoznáváme odkazy na středověké mirákly a křesťanskou symboliku, commedii dell´arte i vysoký styl své doby, současnost reprezentuje zlatá mládež. Čas se mění, lidé jsou stále stejní. Zápletka je upředená z archetypálních nití, proto působí tak podivně. Nezpochybnitelné jsou však herecké vklady do této inscenace, zejména Anna Fialová se obdivuhodně vypořádala s nástrahami role Heleny, učinila z role velice dynamický part.
(zadáno: 27.12.2018)
Podobenství o démonu s vizáží váženého hraběte zase jednou nabylo na aktuálnosti, akcentováno to mohlo být více. Na aplaudovaném výsledku exteriérové inscenace je znát dlouholetá zkušenost Martina Glasera s možnostmi otáčivého hlediště a jeho přírodního okolí. Divadelní prostředky se zde přibližují těm filmovým, přesvědčivě je stavěna temná atmosféra, i se špetkou humoru. Vše nabere spád od prvních replik a snad jen závěr nedosáhl té správné gradace. Mezi přednosti inscenace patří vedle obdivuhodné koordinace všech složek také svícení nebo individuální výkony K. Janovičové a B. Kaňokové.
(zadáno: 27.12.2018)
Pohádková inscenace se zpěvy, která cílovou skupinu diváků nejspíše nezklame a mile pobaví. A jistě také potěší pamětníky této televizní trvalky, drobné změny jdou na vrub zjednodušení pro dětem určenou divadelní produkci. Ztotožnění s hrdiny pohádky je pro dětského diváka snadné, nejlepší to předpoklad pro vnímání příběhu. Oči dospělého diváka vidí, že poetika předlohy je přece jen oslabena. Inscenace je více secvičena než režírována, potěší však, že tvůrci a herci z plzeňské líhně talentů kopírují kultovní předobraz minimálně. Jen té přebujelé barevnosti bylo na malý prostor příliš.
(zadáno: 27.12.2018)
Zřetelný otisk antických motivů může být pro zkušeného diváka bezpochyby zajímavým stavebním kamenem textu. Další devízy jako by už v něm chyběly, především silnější dějová linka, tempo, inscenaci by možná slušelo výraznější dramaturgické přišpendlení. Rozkročení mezi satirou a obžalobou, s vpády extravagance (většinou determinující charakter postavy), je celkem obsáhlým mixem. Řada momentů výmluvně koresponduje s aktuálními politickými problémy, je to potřebné divadlo odpudivých charakterů (s bravurní schopností postav to maskovat a prezentovat opak), přesto tomu něco chybí…
(zadáno: 27.12.2018)
Zatímco inscenace režiséra Dodo Gombára (MdB, 2017) pracovala se zkratkou, bezbřehou imaginací a symboly, z nichž utkvěl v paměti především motiv křížové cesty hlavní hrdinky, je pražská inscenace Michala Langa mnohem těžší kalibr, opřený o kdejaký realistický výjev. Režie do díla však citlivě vnáší i mystiku či dobový (politický) kontext a exponuje historickou temnotu. Není to úplně příjemná podívaná, divák navíc musí plně přistoupit na časově proměnlivý princip díla. Tereza Dočkalová má na svém kontě další nesmírně přesvědčivý výkon. V inscenaci neladí lpění na snaze o jakýsi umělý dialekt.
(zadáno: 27.12.2018)
Těžko hodnotit projekt, který s divadlem má společného pramálo, je to spíše laboratoř, v níž si mladí tvůrci zkoušejí postupy, zejména animační. Přihlížíme tedy audiovizuálnímu konceptu, kde obsluha monotónně variuje a technologicky zprostředkovává (animace, zvuk) apokalyptickou náladu inspiračního zdroje. Prostor pro vlastní imaginaci? Bez výkladu či divadelní akce v divadle se imaginace zkrátka u mě nenastartuje, což nutně neznamená, že jiní se „nenapojili“. Pro mě z divadelního hlediska to byl zbytečný večer.
(zadáno: 5.12.2018)
V případě inscenování „Josefa“ stačí pochopit mladistvého ducha této kompozice (autory v průběhu času nastavované a hudebně košatící). Tedy přenést na jeviště čirou radost, barevnost a vlastně nic více neřešit. Plzeňská inscenace srší energií, má švih a nebojí se pracovat s emocí. Základním kánonem je tedy hravost a když ještě k tomu máte v souboru pro roli Josefa skvělého Pavla Klimendu, je zaděláno na divácký ohlas, který opět přesáhl hranice regionu. Kromě toho samozřejmě můžete objevovat hudební motivy, které Lloyd Webber vybrousil k dokonalosti v dalších svých dílech.
(zadáno: 16.9.2018)
Po Faustovi v Národním divadle tu máme další inscenaci s kamionem na jevišti. Na archetypovém modelu vznikla "moderní" pohádka, která v plzeňské Alfě ohromuje invenční loutkařinou (= co vše s loutkami lze vyobrazit), baví jemným vtipem a hraje se "drsná" motorkářská muzika. Základem inscenace je však pěkně vystavěný scénář. Práce s loutkou není skrývaná, přesto se propadáte do iluzivní magie loutkového divadla. Motorkářská inscenace mi byla sympatická i proto, že sděluje velkou pravdu našich silnic - dávat si pozor na kamioňáky.
(zadáno: 14.9.2018)
Inscenace postavená na originálním nápadu, příběh sledujeme očima zvířete, jež se stalo v literárním světě legendou. Obdivuhodná práce s videokamerou dá zapomenout na nadužívání těchto technologií v současném divadle, jen nápad se hodně rychle vyčerpá (nejpůsobivější je v samém začátku, včetně zvuků a použití autentických materiálů). Dramaturgie akcentuje téma agresivity v džungli zvířecí i lidské, aby nakonec spočinula v idealistických obrázcích.
(zadáno: 28.8.2018)
Dal bych přednost Tančírně tajemnější a rezonující v duších diváků spíše přes meziprostor historické paměti. Nesentimentální, náležitě hořce sebezpytnou (stvrzující spoluvinu na stavu společnosti) podívanou nám dramaturgie nenabídla, ta inscenace je místy podbízivá nebo zbytečně doslovná… Jenže herci MDP jsou v revuálním žánru jako doma, mákli si a některá individuální čísla jsou jedním slovem strhující, což je diváky právem bouřlivě aplaudováno. A když ve výrazu postavy ztvárněné Hanušem Borem vidíte zrcadlení výmluvného komentáře, jistou ambivalentnost inscenaci v mžiku promíjíte…
