Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 3 4 5 6 7 8 9 10 11 > >>

(zadáno: 6.4.2020)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 21.3.2020)
Až na to, že libreto není žádným skvostem a muzikál je režií poněkud bezradně uchopen, zejména v činoherních pasážích, včetně jalových nápadů. Když se zpívá, je to nebývalá krása a něco úplně jiného, než co nabízí komerční muzikálová scéna. Písně jsou zprostředkovatelem cesty do temného horečnatého meziprostoru mezi životem a smrtí. Hlavní postava Newton – Bowie spíš pozoruje, co se děje, největší diváckou pozornost přitahuje tajemná Dívka (která jako by přišla z Exupéryho), i proto, že Erika Stárková zpívá fantasticky. Inscenaci zdobí i další individuální výkony, Igora Orozoviče, Pavola Smolárika nebo Niny Horákové.
(zadáno: 21.3.2020)
Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 21.3.2020)
Hodně temná groteska, kde optimistická vyústění opravdu těžko očekávat. Přestože jsem se v bergmanovských přeskocích a propojování záhy ztratil a stylizování některých figur začalo lézt na nervy, byly to pořád poutavé tři hodiny. Objevování nových významů přenechám jiným, mně stačilo dramaturgické zacílení na vztahová minidramata a latentní krutost. Celkovému vjemu prospívá i jakási odtažitost pohledu na bergmanovské figurky. Stejně jako u Mýcení i tato inscenace vyžaduje vystoupit mimo herecké komfortní zóny, výkony Jakuba Žáčka a Petry Bučkové jsou pozoru hodné.
(zadáno: 14.10.2019)
Tomeš, Polyáková, Kříž, Procházková, Tenkrát, Pleskot, Hořejš… Muzikálová událost sezony se koná i nekoná. Interpretační výkony jsou někde mezi špičkou tuzemské muzikálové produkce a vesmírem a je tady rozuměno emocionální náladě, nebo i lehké komičnosti elánovských písní. Libreto, které je moderní transkripcí Monte Christa, prokombinuje kdeco bez dramaturgického vhledu a korekcí. Proč tolik zbytečné vaty a hlavně doslovnosti? Výsledkem je neúměrná stopáž a nemyslím, že přelévání nálad odpoví na otázku, čím tento jukebox muzikál, kromě pocty skupině Elán, chce být. Balanc mezi patosem a rozverností je ošemetná disciplína.
(zadáno: 28.7.2019)
Toto není parodie, toto je dokonalá střelba do vlastních řad. Daniel Hrbek se projevil jako bystrý pozorovatel všemožných nuancí fungování vztahů ve vezdejším divadelním světě. Nadsázka tryská, existenciální pnutí postav na maximu a Michal Dlouhý v logice věci nutně hraje herce Boba Barela tak, až z něj cáká pot. Přesto tato komedie z divadelního prostředí je napsaná tak, že ty největší špílce nakonec připadnou jiným postavám. Děj a zápletka se propadají do čím dál větší bizarnosti (a tady bych vložil dramaturgický otazník), styl fabulace připomene tvorbu dávného CD94. Náramná oddechovka pro diváky, pro aktéry šichta.
(zadáno: 28.7.2019)
Co je vlastně ambicí této diskotékově blyštivé jízdy mezi životem, nebem a peklem? Autorka stvořila moderně vyprávěnou pohádku, jejíž netradiční zápletka a neortodoxní přístup mají určitý potenciál nasměrovat dětské publikum k nepohádkovým, existenciálním otázkám. V Polsku působící divadelník Jakub Krofta, pokračovatel tradic Divadla Drak, v Dlouhé celé to putování opatřil hravostí a velkou nadsázkou, ale komplikovanost hry může představovat problém. Lépe vzít do divadla děti 10+. Inscenaci vévodí živelná dýdžejka Raketa Evy Hacurové, pro ostatní postavy se podařilo nalézt vtipné, roztomilé nebo jímavé stylizace. 75 %
(zadáno: 28.7.2019)
Předělávka „legendy“ postavila most mezi dobou květinových a květiNOVÝCH dětí, kteří z pozice současných maturantů se s legendou potkávají. Řešení to vůbec není špatné. První půlka nabídne smršť, která se pokouší charakterizovat současnou společnost s důrazem na smýšlení mladých a jejich pohled na širokou škálu ve společnosti diskutovaných témat (vede hyperkorektonost). Jen té urputnosti bylo snad až příliš. Do scénáře se následně zasazují skrze princip divadla na divadle scény a zvraty z originálu. Zpívá se a tančí s intenzitou pro Kalich typickou, tu skvěle, tu hůř, záleží na tom, s jakými alternacemi se potkáte.
(zadáno: 28.7.2019)
Duo Skutr svým čarováním s propojováním výtvarné složky, hudby a slovem herce vytvořilo působivou podívanou, dalekou školometské divadelní intepretace Erbenových balad, jimiž se vine téma viny. Co je vrcholem této promyšlené divadelní syntézy? Katarzní okamžiky, které se daří vkládat, z provedení balad nejvíce bodují Vodník a Holoubek. Velkým dílem se o to přičinili Anna Fialová a Csongor Kassai. Některé balady (Zlatý kolovrat, Štědrý den a zejména Svatební košile) mi přišly ne úplně šťastně řešené ve vedení herců. Svébytnou kapitolou je mistrovská recitace Františka Němce, jehož Záhořovo lože proniká do morku kostí.
(zadáno: 28.7.2019)
Jana Paulová zúročila své zkušenosti s komediálním žánrem. Na inscenaci je patrná promyšlenost, s jakou je stavěna. Taková dramaturgická péče je dnes v tomto oboru vzácná. Zdálo by se, že parafráze komedie, kterou na divadle i filmu proslavil L. de Funès, nemá čím překvapit, ale opak je pravdou. Režisérka a zároveň interpretka titulní role se sice neubránila nápodoby živelného projevu slavného francouzského komika, jenže když publikum na to tak trochu čeká… Důležitější je, že nejsme svědky one woman show a svou postavu nestaví jen na klauniádě, ale poodhalí divákům i motivace a životní oblouk excentrické Clary Barnierové.
(zadáno: 28.7.2019)
75 % Zas a znovu si uvědomujete, jakou výjimečnou prací je Krobotova dramatizace této románové kroniky. Rok na vsi nutně musí být kolektivním dílem, pečlivá režie jen zvýrazní vztahy a myšlení lidí z Habrůvky. Výsledná mozaika...má neskutečnou sílu. Langova inscenace bude označována za tradiční a pak už záleží na divákovi, jak přijme plynutí času a sugestivní spirálu pustnoucí morálky. Zdálo se mi, že režie emoce postav spíše brzdí, aby vyniklo právě toto poselství. Inscenace krom jiného prokázala, v jaké skvělé kondici se soubor DpP nachází. Zaujme i scénografické řešení, stejně tak hudební složka.
(zadáno: 28.7.2019)
Vytýkat této inscenaci můžete mnoho, ať je to spíše „volnější“ dramatizace, upozadění poezie předlohy nebo rámování neustálými scénickými poznámkami. Nebyla ani moc rozehrána či vysvětlena Eliasova genialita, ten se především vymyká předurčeným vzorcům myšlení a chování společenstva horalů. Přesto sledujeme drama až mystické. Jeho cíl je ukázat na netoleranci, amorálnost a latentní krutost společnosti v okamžiku, kdy je přítomen jinaký jedinec. Dodo Gombár dokáže z této esence vytvořit nesmírně sugestivní obrazy, jež drtivě působí na vnímání diváka. Výsledný kontrast obou světů modeluje zejména mimořádné herecké nasazení.
(zadáno: 5.5.2019)
Splněný sen? Trojjediný autor Ondřej Brzobohatý vykonal autorský Everest, který je po zásluze aplaudován. Hudba, jež ctí tradice a navrací pojmu „původní český muzikál“ lesk. Povedené jsou písňové texty, dialogy mají švih, jen to libreto volá po větší logice a zestručnění ve prospěch dramaturgicky lépe podchyceného prolínání obou rovin muzikálu s atraktivním námětem. Vojtěch Dyk v hlavní dvojroli odvádí výkon řekněme očekávatelný, překvapením je pak „muzikálový“ výkon Anny Fialové. O scéně s vlakem bude s nadšením mluvit každý, možná by se mělo stejně tak mluvit i o choreografii a režii. 75 %
(zadáno: 5.5.2019)
Elegantní provedení klasické operety, jejíž hudební čísla znáte, aniž o tom víte. Nožky tanečnic létaly proklatě vysoko, peří také bylo dost a až na drobné výjimky písňová čísla byla velkolepě odvedená. Takže vše vlastně v pořádku. Pro někoho skanzen hudebního divadla, pro jiného setkání s ryzí klasikou - tedy až na estrádní rozšíření partu Pričičové (P. Břínková) nebo „doplnění“ Offenbachem. Nepřirozeně působil projev představitelky titulní role (L. Obručnik Vénosová), jíž navíc při zpěvu nebylo rozumět, vadil silný přízvuk i operní manýra. Naopak bych vyzdvihl výkony M. Noskové a R. Samka.
(zadáno: 27.12.2018)
Přidávám se k názoru, že jde o nejlepší inscenaci LSS posledních let. Pitínský ji staví na drobných klauniádách, herecké expresivitě…a mluví řečí symbolů a hádanek. Rozpoznáváme odkazy na středověké mirákly a křesťanskou symboliku, commedii dell´arte i vysoký styl své doby, současnost reprezentuje zlatá mládež. Čas se mění, lidé jsou stále stejní. Zápletka je upředená z archetypálních nití, proto působí tak podivně. Nezpochybnitelné jsou však herecké vklady do této inscenace, zejména Anna Fialová se obdivuhodně vypořádala s nástrahami role Heleny, učinila z role velice dynamický part.
(zadáno: 27.12.2018)
Podobenství o démonu s vizáží váženého hraběte zase jednou nabylo na aktuálnosti, akcentováno to mohlo být více. Na aplaudovaném výsledku exteriérové inscenace je znát dlouholetá zkušenost Martina Glasera s možnostmi otáčivého hlediště a jeho přírodního okolí. Divadelní prostředky se zde přibližují těm filmovým, přesvědčivě je stavěna temná atmosféra, i se špetkou humoru. Vše nabere spád od prvních replik a snad jen závěr nedosáhl té správné gradace. Mezi přednosti inscenace patří vedle obdivuhodné koordinace všech složek také svícení nebo individuální výkony K. Janovičové a B. Kaňokové.
(zadáno: 27.12.2018)
Zatímco inscenace režiséra Dodo Gombára (MdB, 2017) pracovala se zkratkou, bezbřehou imaginací a symboly, z nichž utkvěl v paměti především motiv křížové cesty hlavní hrdinky, je pražská inscenace Michala Langa mnohem těžší kalibr, opřený o kdejaký realistický výjev. Režie do díla však citlivě vnáší i mystiku či dobový (politický) kontext a exponuje historickou temnotu. Není to úplně příjemná podívaná, divák navíc musí plně přistoupit na časově proměnlivý princip díla. Tereza Dočkalová má na svém kontě další nesmírně přesvědčivý výkon. V inscenaci neladí lpění na snaze o jakýsi umělý dialekt.
(zadáno: 16.9.2018)
Po Faustovi v Národním divadle tu máme další inscenaci s kamionem na jevišti. Na archetypovém modelu vznikla "moderní" pohádka, která v plzeňské Alfě ohromuje invenční loutkařinou (= co vše s loutkami lze vyobrazit), baví jemným vtipem a hraje se "drsná" motorkářská muzika. Základem inscenace je však pěkně vystavěný scénář. Práce s loutkou není skrývaná, přesto se propadáte do iluzivní magie loutkového divadla. Motorkářská inscenace mi byla sympatická i proto, že sděluje velkou pravdu našich silnic - dávat si pozor na kamioňáky.
(zadáno: 28.8.2018)
Dal bych přednost Tančírně tajemnější a rezonující v duších diváků spíše přes meziprostor historické paměti. Nesentimentální, náležitě hořce sebezpytnou (stvrzující spoluvinu na stavu společnosti) podívanou nám dramaturgie nenabídla, ta inscenace je místy podbízivá nebo zbytečně doslovná… Jenže herci MDP jsou v revuálním žánru jako doma, mákli si a některá individuální čísla jsou jedním slovem strhující, což je diváky právem bouřlivě aplaudováno. A když ve výrazu postavy ztvárněné Hanušem Borem vidíte zrcadlení výmluvného komentáře, jistou ambivalentnost inscenaci v mžiku promíjíte…
(zadáno: 11.8.2018)
Řekli si o málo procent (recenze na sebe sama je součástí inscenace), dávám více :) Název se může zprvu zdát zavádějící, jde však po podstatě prostoru, kam si odskakujeme „žít“. Možnosti virtuality, která má relaxační podobu, komunikuje ve zkratkách, umožňuje multitasking, sbírá informace (atd.), samozřejmě nespadly z nebe. „Tohle je jinej žánr“, jak příznačně říká jedna z postav. Inscenaci není nutné vnímat jako behaviorální studii, jen hravou formou zobrazuje nebetyčné rozdíly mezi virtuální a reálnou identitou. Chytrý konstrukt inscenace je nositelem velkého přesahu, jen ho musíte objevit.
(zadáno: 20.6.2018)
V Pardubicích si ukrojili pořádný krajíc, ale s takovými výzvami soubor jenom roste. Zdařilému a diváky aplaudovanému výsledku inscenace výraznou měrou přispěli zkušení brněnští tvůrci a parádní loutka masožravky se dočkala opětovného využití. Sympatické také je, že se nerezignovalo na živý hudební doprovod. Činoherci nezklamali ani v pěveckých partech, dodávám ale, technické možnosti divadla jim mnoho nepomohly… Pardubickou inscenaci zdobí výkon Martiny Sikorové (Audrey), démonická interpretace hororové květinky (Tomáš Lněnička) a roli věčného outsidera Seymoura pěkně uchopil Petr Borovec.
(zadáno: 2.6.2018)
75 % Dřevěný panáček ožil v Minoru v dvojjediné podobě živého herce (Ondřej Nosálek) a loutky. Funkční i v mnoha momentech působivé propojení je jen začátkem pro hravé uchopení Collodiho předlohy (definovat lze jako „hravé po jelínkovsku“). Nejen loutka, ale i využití animací spoluvytváří poetické kouzlo inscenace - v této souvislosti je třeba zmínit souhru obrazu s pohybovým výrazem (Valéria Vaňhová, která je svou původní profesí především mimka). V rytmu Času vydejte se za dobrodružstvím i poučením; Pinokio v Minoru je zdařilá rodinná inscenace.
(zadáno: 31.5.2018)
Klasická látka vedla ke vzniku inscenace, jež uměřeně využívá charismatu a hereckého génia Bolka Polívky. Leckterý divák v debatách po představení pochvalně nejdříve zmíní výkony Aleny Antalové (Frosina) nebo Michala Isteníka (Jakub). Konvenčně odvedená a výtvarně historizující inscenace není divadlem jednoho hráče a přihrávačů, je rozehrána mozaika, z níž nadčasově promlouvá téma lidské vypočítavosti (což ani zdaleka není jenom Harpagonova doména). Polívkovo klaunství (a volnější pohyb v textu i situacích) je nejsilnější v okamžicích Harpagonova ztracení a údivu nad překotností zvratů.
(zadáno: 23.5.2018)
75 % Téměř až meditační ponoření do zvukového módu inscenace a způsob objevování těch nadčasově pravdivých a dnes tolik aktuálních otázek ve starodávném textu, zaujme na práci režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška především. „Divadelní rituál“ předvedený přímočaře v Dlouhé je zamyšlením nad rozkladem společnosti i pravdou, co přivádí mocné k nepříčetnosti… Druhým diváckým zážitkem jsou výkony Evy Hacurové v titulní roli a Petry Špalkové jako Klytaiméstry. Patos a tíseň brutálního příběhu z antického času dolehne na diváky, je na každém, zda prošumí kolem, nebo vtáhnou.

Další stránky hodnocení: << < 3 4 5 6 7 8 9 10 11 > >>