Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>

(zadáno: 16.5.2017)
Trochu Hamlet bez Hamleta, pohádka bez příběhu (nebrat doslova), přesto pro mě jedno z nejzajímavějších uchopení této severské pohádkové klasiky. Vše přetaveno do srozumitelných pohybových sekvencí, hudby a ejhle, kolik se v tom dá nalézt humoru! Celý tvar vůbec půvabně osciluje mezi inspirací tématem a rozvolněnou stavbou. Dramaturgie zřejmě ještě zatlačí na vyprávění příběhu a bude vše korigovat dle reakcí malých diváků. V místy divoké, přesto stále poetické inscenaci prim hraje květinová etuda, příval sněhu (dokonalý prašan) a vtipný Sob! A Sněhová královna hraje na tereminvox.
(zadáno: 13.4.2017)
Bez ironie - těžké hodnocení. Jukebox Čas růží je smysluplnější projekt než muzikál Lucie. Jako pocta božskému Karlovi to funguje...a ještě více jeho skvostným skladatelům a textařům (srovnejte s „hitmakery“ dneška). Interpretace nelehkých písní na vysoké úrovni, Jan Kopečný vám vyrazí dech. A proti tomu všemu – libreto. Jeho sladkobolnost má ještě oporu v romantických písních mistra, zajímavě je inspirováno i jen pouhými slovy z textů písní. Jinak se, zejména v první části, proviňuje proti tolika dramaturgickým zásadám, až to bolí. PROČ to nikdo nezkorigoval?
(zadáno: 13.4.2017)
„Takový svět přece není,“ zaslechl jsem po představení. Jak to dotyčný asi myslel...
Dodo Gombár jako pozorovatel světa je velmi přesný s popisem stavu věcí a mechanismů myšlení zborcených jedinců v bortící se společnosti. Proč ale inscenace jeho hry vyšla tak napůl? Může to být naší všeobecnou otupělostí, nebo tím, že režie orámuje už orámovaný obraz. Na diváky to zabírá, stejně jako vykřičník u klíčového monologu Miška Lásky. Tento apel je v pořádku, jinak nevím, co režie chce říct sterilním sledem scén a groteskním zjednodušováním, kde pro jemné odstíny (a právě sdělení) hry není místo.
(zadáno: 13.4.2017)
Dotek islandské básnivosti (expresivně předaný a tu chytře, místy však úmorně režijně ilustrovaný) postrádá něco jako výklad. Spoilovat souvislosti divákovi dopisem, který čte v metru cestou domů, je netradiční řešení, osobně bych dal přednost zprostředkování významových vazeb a motivů přímo na jevišti. Oporou divákovi text není, metafora zaujme u některých technologických ilustrací, ne ve slovech. Obejito přes sugestivní aproximaci (až fyzicky nepříjemnou), kterou zprostředkovává liška, šamanka...Tereza Hofová. S racionálním čtením neuspějete. Smajlík (jakože to vlastně je a není výtka).
(zadáno: 13.4.2017)
Faustovský archetyp je nevyčerpatelnou studnicí a také tvůrci tohoto muzikálu jej efektně využili; od hudebního podmalování a projev aktérů přes scénografické kouzlení a stínohru až po baletní dialog Lucifera a Hospodina. Libreto stojí na pěkném a beze zbytku využitém nápadu prohazování obou nosných rolí, aby však stěžejním se ukázal příběh vyslance pekel. Hudebně muzikál svým romantizujícím vyzněním a „dramatickým zpíváním“, až na zvuk nahrávky, nezklame. Jan Kříž v obou partech výborný, Pepovi Vojtkovi více sedí ten ďábelský. Sedačky v hledišti Hybernie také ďáblovo dílo!
(zadáno: 11.4.2017)
Jak se vyhnout frázi, že Jan Nebeský Ibsenovi rozumí… Noru Helmerovou zpřítomňuje jako otisk ze současných magazínů pro „moderní“ ženy a hru jako studii zhoubné paralýzy, když partnerský dialog je veden skrze vlastní ego a nevědomí. Představitelé obou hlavních rolí naplňují beze zbytku onen zničující kontrast dětinskosti, marnivosti, loutky na straně jedné a pokryteckého machismu na druhé. Zatímco výkony Jana Teplého a především Terezy Dočkalové jsou perfektní, vedlejší postavy moc nevyšly. Sporná jsou i písňová intermezza, opírají se sice o obsahovou sounáležitost, ale i tak působí zbytečně.
(zadáno: 11.4.2017)
Scénografický koncept s geniální černou dírou pochopíte po dodání vysvětlivek. S hrou je to ještě těžší. Patrné je, že autora ovanul magický realismus. Postavy nepromlouvají v dialogu, jsou například vnitřní představou, determinovanou zasutým traumatem. A autor uplatní globální princip „od Austrálie po Island“ a pak se mu ty osudy protnou, čehož si unavený divák ani nevšimne. Unavený z vršení doslovných režijních ilustrací, gestických vzorců a nekompaktního „výkřikového“ textu zabředlého i v moři banalit. Na druhou stranu vidíme ukázkové moderní herectví. Za herectví a černou díru dávám 60 %.
(zadáno: 10.4.2017)
85 % Zedníček, Slanina, Štěpán, Isteník, Skálová, Vitázek, Milfajtová... Tenhle rauš a Jakuba Zedníčka v stylizaci Ringo Starra nutno vidět! S podivem zírám, jak také může vypadat jukebox muzikál. Jako nonsensová rozpustilá féerie, která neváhá se uchýlit k blbinám, jaké svět neviděl. Jenže ono to báječně funguje a retropohled na hořkosměšnou dobu soudruhování i na tu naši „malou povahu“ je přesný a baví se královsky obě zúčastněné strany. Zbývá dodat tušené: pocta legendě to je rovněž. Hodně povedené aranže a interpretace písní často lepší originálu! Mladí herci předvedli dospělé výkony.
(zadáno: 10.4.2017)
Šikovný tah s angažováním profesionálního tanečníka Jana Ondera a tradiční ypsilonské postupy (tentokrát s detektivním laděním) vytvořily poutavý vhled do toho, jak to možná nebylo, nebo bylo. Pátrání po souvislostech tuto hru postavenou na montážním principu, věcných dialozích a naznačených kontextech dovede především k pojmenování mistrovství v oboru, s nímž jméno Freda Astaira už navždy bude spojeno. Malé jeviště je kouzelně roztančené, situace se vrší zdánlivě bez ladu, jen v poslední době dramaturgie a někteří herci v menších rolích již tradičně postrádají schopnost opustit blbý nápad.
(zadáno: 10.4.2017)
„Sartrovské“ ladění inscenace bude bavit ty, kteří tyto existenciální uzavřené kostky mají ve svém portfoliu oblíbených typů her. Princip nejistoty a (řízeného) znejišťování samozřejmě zrcadlí i ten náš současný stav mysli. Možná ještě chvilku potrvá, než se ústřední trojice (velmi dobře obsazených) herců v ne zrovna lehkých rolích naplno zabydlí a režie vyladí temporytmus inscenace, určující element pro vnímání takové hry. Celku by také prospěly drobné škrty, zejména v pasážích, kdy hra, která přece jen je staršího data vzniku, zabředává do melancholie.
(zadáno: 30.3.2017)
Martina Krátká uchopila závěrečné dílko Čapkovy tzv. noetické trilogie s důrazem na otázku, jakou roli v životě obyčejného člověka hraje slušnost. Ukazuje se, že velkou a že slušný zrovna nebyl. Sledujeme melancholický retrospektivní sebezpyt s poměrně mrazivými okamžiky (do role beze jména obsazen ideální představitel Miroslav Hruška). Ve scénografii vlakového kupé defilují za pomocí přihrávačů životní momenty „slušného člověka“. Výpovědní sílu hry poněkud utlumil nekočírovaný temporytmus inscenace nebo rušivá exaltovanost projevu Petra Buchty, který jako by doběhl z velké scény.
(zadáno: 30.3.2017)
Rozevřené notebooky se soustředěnou obsluhou signalizují technologické divadlo. Jeho nespoutaní tvůrci si vzali jako východisko vhled do instantní společnosti, kde velké příběhy nefungují - jsme ve stavu permanentní chyby. Na Handa Gote celkem čitelné sdělení, přesto v publiku jsou vidět i rozpačité výrazy. Antický motiv o bohyni podsvětí Persefoně posloužil k ironizující vizuální a zvukové smršti s hereckým minimalismem k tomu. Jak celý tenhle živelný impro tvar interaguje s publikem, tvůrce zdá se opět ani moc nezajímá… To jsou zkrátka Handa Gote.
(zadáno: 30.3.2017)
Největším nepřítelem této muzikálové inscenace je obludný, divácky nepřívětivý prostor Kongresového centra.
65 % Kříž, Holišová, Simon, Vojtek, Šteindler… Velká show dorazila do Prahy a rozhodně nezklamala. Závěr graduje nevídaným způsobem. Přesto bylo by zjednodušující označit veškerý děj před tím za jakousi předehru, libreto vcelku zdařile pracuje s motivem outsidera, prosťáčka, jenž zlomí svůj osud. Zazní i řada krásných písní; královnou večera se stává Hana Holišová s písněmi Raining a I’m Done. Jan Kříž je dílem za sebe a dílem za Stalonna - a funguje to! L.R.Simon je světová extratřída.
(zadáno: 29.3.2017)
McDonagh poněkud zušlechtěný pro regionální publikum. I tak lze považovat nasazení této hry do repertoáru divadla s předplatitelskou převahou za dramaturgicky podnětné a divácky pořád zajímavé. Inscenace je postavena spíše na vyprávění a zřetelném obtažení figur než na McDonaghově mistrovské drobnokresbě provinčního prostředí, s replikami či situacemi div ne nadčasovými. Na druhou stranu inscenace Martiny Schlegelové běží sympatickým tempem, aniž by to oslabovalo podstatu charakterů postav této černé komedie. Herecky zaujal především Tomáš Havlínek jako záhadný a silně arogantní mladík Mooney.
(zadáno: 29.3.2017)
Inscenaci pokládám za velice nešťastnou, a tím i zbytečnou. Troskotá na otázce, kdo je onen Macbeth, kterého nám Milan Kačmarčík prezentuje – pragmatický kariérista, paranoik opájený mocí, slaboch ve vleku? Rozehrání analogie se současností zůstalo někde zastřené, snad až na ten závěr - svrhnutí tyrana (špatného vládce). Tato inscenace padá s výsledkem souboje většiny (!) herců s Hilského textem; režie pouští drmolení, nezvládnutý blankvers. Pak nemůže vyjít ani ten sebelepší záměr. Zajímavě je rozehrán scénografický plán inscenace nebo podoba, resp. procházení dějem tří čarodějnic.
(zadáno: 15.3.2017)
Soudím, že brněnští tvůrci vynaložili nemálo úsilí, aby původnímu libretu dali větší divadelní kouzlo a akcentovali momenty s obecným přesahem. Přesto pár divných zkratek v té „story“ zůstalo… Hudebně silná tři čísla: Look At All The People – v podání M.Sedláčkové tato výrazná píseň spíše jen slouží vyprávění, All Falls Down – H.Holišová doslova bourá divadlo, Where Are All The People? – D.Rymeš prokazuje svůj pěvecký potenciál. Představitel titulní role je vůbec skvělý co do technických dovedností, nemluvě o fyzické podobnosti s Ch., jen herecké charisma pro takovou hauptku ještě úplně nemá.
(zadáno: 15.3.2017)
Tato hra se kvůli svým závěrečným situacím vlastně diskvalifikovala pro uvádění dnes, přesto dramaturgie MDP neváhá a zařadila ji. Jistě, důvodem pořád ještě jsou krásné příležitosti pro první herečky ansámblu a mírně otřepané téma, že začít žít se dá v každém věku, také má co říct. Dana Syslová a Jitka Smutná se svých postav zhostily s plnou vervou, dopomáhá jim k tomu citlivá a moderně střižená režie, která o situacích, jež Renáta a Simona zažívají, evidentně přemýšlí.
(zadáno: 15.3.2017)
Jedno z nejmrazivějších děl české literatury 20. století, opřené o historickou zkušenost, je inscenováno s chladnou odtažitostí a příznačně rozvíjí motivy, které jsou odlesky také naší konzumní společnosti. Nebyl by to Jan Mikulášek, kdyby všemu nedominovala forma. Sdělení hry jakoby v ní zůstávalo až příliš uzavřené a neútočí na diváka motivem prvotního impulsu nebo utahovanou spirálou ohrožení. Což je, myslím, u psychologického textu škoda. Místo hloubky, makarena... Martin Pechlát je zcela jiný Kopfrkingl, především více civilní - anonymní jedinec, jeden z davu. A to ku prospěchu věci je.
(zadáno: 15.3.2017)
Infiltrování prvků nového cirkusu do klasické činohry a posilování vizuální či pohybové stránky je stále bráno jako určité novum i jako prostředek, jak nalákat diváka. Divadlo Na Fidlovačce mělo mimořádně šťastnou ruku při výběru tvůrců. Osobně bych ale pro tento záměr volil modernější překlad Jiřího Joska a pořádný průvan v litaniích textu. Neúnosná délka, nejasný režijní záměr nebo deklamační herectví celkovému dojmu nepřidají. Navíc někteří herci Shakespearovi zůstávají hodně dlužni (výslovnost, práce s blankversem…), ve svých rolích naopak zaujali Jakub Albrecht či Elizaveta Maximová.
(zadáno: 15.3.2017)
Jana Paulová je neřízená střela a v zápletkově odhadnutelné prostinké řachandě si chodí pro fóry i ze čtvrté cenové. Většina publika se řeže smíchy, takže vše je obchodně v pořádku.
(zadáno: 19.2.2017)
Přestávám počítat herecká odbourávání a loučím se s vnímáním hořce kouzelného obsahu hry. Proč premiéra dostala „silvestrovskou“ podobu, snad mohlo mít příčinu v nedůrazné režii, která akorát vymodelovala projev a znaky obou figur, avšak prakticky vůbec nepracovala s rytmem hry a velké téma oustiderovství nám předložila v podobě ploché taškařice. Publikum je však spokojeno. Herci, když nezlobili, přitom v postavách Ellinga a Kjella odváděli solidní práci, žel nepodepřenou nějakou dramaturgií, která by publikum Divadla Palace přinutila také více přemýšlet. Takové divadlo mnoho smyslu nemá.
(zadáno: 14.2.2017)
65 % Herecky to sice není žádná hitparáda, ale zcela jednoznačně říkám: tato inscenace by měla objet celou tuto republiku, ať se z toho Bratrstvo kočičí pracky třeba pos*r*. Od Janka Lesáka je to mazaný scénář, reflektuje ustrnulost koblihové společnosti, která si doslova říká o další Mažňáky na Hradě (i v podhradí). Šípácká platforma posloužila k angažovanému, vlastně politickému divadlu. Hra také varuje před zneužitím médií a marketingovým ovládáním společnosti. Tvůrci přichází s adekvátní divadelní odpovědí, která nepostrádá humor, vyjádřenou naději a – to nejcennější – poměrně ostrý názor.
(zadáno: 14.2.2017)
Proč je chybou vidět takovou inscenaci mimo rok premiéry? Nestihnete ji nominovat, jakož i herecký výkon Tomáše Lněničky, do výročních anket. Obrazivá, emotivní a hudebně podmanivá mozaika sleduje nejednoznačnost Rybovy osobnosti, „temné duše“ ve společensky neklidné době. Režie nenásilně a za použití efektních divadelních zkratek modeluje obraz člověk, který zkrátka předběhl dobu, k čemuž přispívá i nečernobílý výklad zástupu dalších figur. V Pardubicích za účasti téměř celého souboru Východočeského divadla vznikla mimořádná inscenace.
(zadáno: 14.2.2017)
Tvůrci přišli s určitou ideou a záměrem, jak uchopit známou tragédii. Dramaturgická východiska tady nespočívají v touze po jinakosti a inscenační klíč má logiku, přesto se uchýlím k hloupé frázi, že výsledek pokládám za nekoukatelný (naprosto nefunkční). Generalizovat Shakespeara skrze rozvolňování a domýšlení figur je tenký led. Vztah veronských milenců je devalvován zkrátka příliš, vždyť o tu sladkou poblázněnost a něhu ve hře taky docela jde.
(zadáno: 14.2.2017)
Se slavnou komedií z prostředí dandyovské Anglie se zákonitě setkává každá herecká generace už jen pro tu nabytou zkušenost s žánrem klasické rychlopalné konverzačky. Ale málokdy ji využije ke generační výpovědi nebo k přiblížení pozérské současnosti. U téhle sympatické divadelní party snaha patrná byla, ale do výsledku se toho zúročit mnoho nepodařilo, režie spíše urputně aranžuje než jevištně vykládá téma. S žánrem si rozuměli především Michael Vykus a Jana Trojanová.

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>