PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.9.2023)
Dramaturgie MDP sáhla po Čapkovi, události si o to řekly samy, a inscenuje ho v hutném digestu replik hry, s obroušeným tezovitým vyzněním, lehkým vizuálním či situačním rámováním a dobovými citacemi na adresu Čapka, z nichž čiší stejná maloduchost jako z dnešních výkřiků extrémistické scény. Silně zastoupeno je i téma manipulace. Nápad na obsazení postav Galéna a Maršála stejným představitelem má logiku v zaťatosti obou figur. Miroslav Donutil „dvě strany téže mince“ odlišuje kadencí slov a je bezpochyby diváckým lákadlem, ale přesvědčivost zůstala ne vždy uhlídána. V té vychází poutavěji Sigelius (M. Kačmarčík) nebo Krüg (E. Salzmannová).
(zadáno: 24.6.2023)
Uchopení známé látky skrze dopisní formu je u „velké“ jevištní fresky poměrně překvapivé. Deklamační interpretace a na SKUTRy jemné scénické ilustrace to přesto utáhnou a dramatickému náboji nic neuberou. Šílené pohrávání markýzy de Merteuil a vikomta de Valmonta se sebou samými, a jejichž intriky devastují i bytosti v okolí, je pro diváka díky výkonům Zuzany Stivínové a Saši Rašilova odpudivou (a varovnou) studií mravní bídy, zhýralosti a dna cynismu. Sledujeme také emocionálně silný výkon Denisy Barešové v roli Cecile. Dramatizace dá prostor i seniorním postavám, které ale jen stafážují fakt, že za nich to bylo stejné (a mladí to zopakují).
(zadáno: 28.4.2023)
Prášilovský (münchhausenovský) archetyp stvořil i amerického /jižanského/ fantastu moderní doby, zdánlivě obyčejného tatínka. Storytelling v jeho podání můžeme vnímat jako metaforu podstatných věcí života. S mytickými přesahy a tezemi, že lepší jízda na vlně fantazie než v nudě nebo dezinformaci. A že pravda může vycházet i z fantazie. K podhoubí se divák ale musí probít přes dlouhý řetězec obrazů, odkud se dalo vymést hodně balastu. Kromě závěrečné emotivní nálože muzikál i přes řadu inspirací hudebně nezáří. Divácký zážitek tady obstarává Lukáš Janota, který v různých polohách táhne celou tříhodinovku, výkon Radky Coufalové také bravurní.
(zadáno: 24.4.2023)
Propojení (logické) Zeyera a Suka je výzvou nejen pro tvůrce a interprety, ale i pro diváka. Popasovat se s melodramatickými pasážemi musí obě strany a běh času určuje poněkud úmorná hudební plocha. Režisér Štěpán Pácl předkládá pohádkový naivismus s mytickými kořeny ve tvaru opřeném o herce a interpretaci. Jazykovou květnatost a šílenou formu herci naplňují, jistě to nebyla lehká práce, a když se k tomu přidají zkušenosti, výsledek může být i virtuózní (Apolena Veldová jako Runa, Petr Pavlovský jako sluha Radovid). Utopení v patosu nenastalo díky humorným drobnostem a scénografii, jež abstraktními cestami rozžívá a dynamizuje prostředí.
(zadáno: 24.4.2023)
Další Tomášova komiksově stylizovaná jízda, tentokrát i velice temná a nerozpakující se rozkročit až k magickému realismu. Téma přitom skutečné a inscenace vydá za učebnici dějepisu. Sledujeme průlet principy totalitních režimů, co jsou v ustavičném konfliktu s přesvědčením jednoho naivního hrdiny. Pavel Neškudla ho modeluje prostou jevištní existencí, bez okázalostí. Postavě propůjčil jemnosti svého hereckého charismatu a funguje to náramně. Některé fantazijní obrazy zůstaly bez vysvětlivky (ale prý mají oporu v předloze), jinak vás tato mozaika dovede k mezalianci naděje a deprese spolehlivě. Inscenace je zajímavá i svým výtvarným výrazem.
(zadáno: 7.4.2023)
75 % Věčná česká klasika i přes pitoresknost, nad níž nejeden „moderní divák“ ohrne nos, nepřestává udivovat přesnými zásahy i do našeho současného pachtění. Je správné, že dramaturgie ND opět tuto hru překládá divákům k přemýšlení a samozřejmě i k uchopení další hereckou / tvůrčí generací. Přizvání režiséra Martina Františáka se ukázalo jako šťastnou volbou a dále už nezbývá než si z pozice diváka náležitě užít všechny ty konfrontační situace, jež hra nabízí. Tak třeba Ondřej Pavelka svého Buška vymaloval s náramnou přesvědčivostí. Zaujmou i další výkony, Davida Matáska, Martiny Preissové, Radúze Máchy, Ondřeje Malého, Františka Němce…
(zadáno: 7.4.2023)
Téměř neuváděná antická tragédie, kterak Dionýsos přichází…co vlastně? V tvaru, kdy užaslý divák je na jevišti Stavovského divadla konfrontován s „muzikálovou“ a nedeptající formou, tato motivace zanikne jako první. Unášení hudebními výstupy a mozaikovou obrazivostí ale nakonec vypoví velice přesně o pohnutkách, charakterech postav nebo „životě“ dezinformací, bludů a zároveň ponížení racionality. Uvedení Bakchantek dává v dnešní době smysl velký. Hudební stránku bych označil za zajímavou, ne strhující. Pozlátkové téma vsazené do promyšlené progresivní formy má tentokrát potenciál oslovit širší publikum, což podtrhnou i skvělé herecké výkony.
(zadáno: 28.12.2022)
65 % Inscenaci nelze upřít působivé obrazy a výbornou práci s divadelní zkratkou. Naznačují pečlivou znalost tématu a k vykreslení hrůzné situace často stačí dvě slova, jeden pohled (aneb když dlouho nezapomenete podání dramatického momentu Bohdanou Pavlíkovou). Pulzuje to dobovou náladou, nebezpečí je explicitně komentováno skrze „vlastenecké“ postoje a prostor opanuje žoviálnost kabaretiéra Kašpara (výkon Miroslava Hanuše bude asi hodně komentován, je to trefa do typu a naplno využívá hercovu komplexnost). Střih, časový skok, kabaretní rámec se ztratil, i kouzlo dobrého scénáře. V závěrečné pasáži však potěší bravurní herectví Dany Syslové.
(zadáno: 28.12.2022)
Manifestační dekonstrukce Gorkého hry s drtivou silou ukazuje opaky, než bychom normálně čekali, nestmelující vazby. Je to velká metafora nejen toho, v čem jsme žili (inscenace katapultuje myšlenky do 90. let), ale i principů dneška, jež vytěsňují morálku. Tvůrci na rodinném společenství demonstrují absolutní dno a setrvávání v krizi empatie. Drobné stylizace v šachovnicovém pohybu postav nebo znázornění animozit / závislostí nabízejí další konotace. Divákům, kteří neprchají, zbude příznačná otázka: Cože co?, nebo dojem z přehnaných „metafor“. Jsme svědky moderního herectví. Kromě toho si řeknete, že použití mikroportů má taky jednou smysl.
(zadáno: 12.11.2022)
75 % Young Blood Cirku La Putyka! Mělo to být novocirkusové vyprávění o mladé generaci, dramaturgii nakonec spoluvytvořila realita: přivedla do dveří Jatek78 skupinu studentů z kyjevské akademie. Obraz, kdy tam jen tak stojí v bundách, je silný odpichový moment. I oni mají pohledy upřené do displejů, jenom místo zábavy sledují, co se děje doma. Je znát, že celý projekt vznikl impulzivně a poskládal různé akrobatické umy aktérů, ale z křehkého chaosu se působivě rodí propojování, sdílení. Společný zápal (a vedení Rosťou Novákem) vytvořily takovou konstrukci, z níž promlouvá téma spolupráce a radost z ní. Aniž by se tlačilo na emoční stránku.
(zadáno: 3.10.2022)
75 % Bohatová, Křížová, Tomešová, Pálek, Tomeš, Fric, Prokešová… Když písně ještě vyprávěly příběhy! Vytýkejte tomu přílišnou sladkobolnost, ale zdivadelněný otisk písní Hany Zagorové ani nemůže být o mnoho jiný, a popisované vztahové situace nemusí být divákům až tak neznámé. Integrita písní s příběhem je oproti jiným, i proslulejším hit-muzikálům z podobného zápletkového přediva, až překvapivá. Postavy jsou vedeny po melancholických, výbušných i groteskních liniích a interpretace písní? Samá srdcová esa (písně pochopené srdcem). Inscenaci naopak nesvědčí přepísknutá offstage (z nahrávky), nadbytečně působily i některé choreografie.
(zadáno: 26.9.2022)
Poměří-li se Slovácké divadlo s dílem vrcholného realismu, můžete si být jisti, že výsledek bude stát za to. Tato dramaturgická linie se v Hradišti pěstuje dlouhodobě. Převedeno k Bánovu a do zmodernizovaného scénografického rámce (myslím, že docela nadbytečného, rušivého), ale příběh zůstává, archetypy ožívají v uvěřitelných polohách. Nejde přitom jen o čest a „dobrou pověst“, kterou Kostelnička (výborná Jitka Hlaváčová) hájí způsobem popsaným v antických tragédiích. Vedle pnutí, zda nerozhodovat za jiné, sledujeme i další lidské vlastnosti, ze kterých se budete ošívat. Na to se dramaturgie soustředila a je to dobře.
(zadáno: 26.9.2022)
75 % Výsostně drobnohledný digest všeho podstatného z Ibsenových Přízraků je v podání spolku Jedl umocňován lehce disonanční hudbou a konfrontovaný s hledačským zaujetím, jak tíživé mikrosituace (s klenbou antického dramatu) předložit divákům s groteskním nábojem (poslouží k tomu i markýrování operních postupů), ale nezbavit se mrazivých bodů hry. Ostře broušená typologie postav je odehraná skvěle, kostýmová excentricita není odvážná, je výmluvná, stává se nositelem symboliky. I přes sepětí s hudbou a výtvarným výrazem dojem z celé kompozice je spíše z nespojitých jednotlivostí. Završeno nahotou, to už je skoro takové klišé.
(zadáno: 25.7.2022)
Vypravěč se zacykleně pohybuje v jakémsi paralelním vesmíru a z metaprostoru nahlíží na sebe sama, na své strachy a nejistoty… Přesně u inscenací takových textů, často s jakousi snahou divadelně ilustrovat ten příval slov, se mnou cloumá divadelní nuda největší. Ne tak v Komedii. Režie stvořila živoucí intimní svět: skrze nálady postav, scénografické kouzlení (které je do značné míry vykonávané přímo herci), jakož vůbec práci s prostorem, účinnou impresi vytváří také hudební složka inscenace (a když se Nina Horáková opře do zpěvu, to je tedy něco!). I herecký projev Martina Donutila vás náležitě vtáhne.
(zadáno: 25.7.2022)
V ironicky vystavěném zpodobnění vztahu dramatika a spisovatele Strindberga a neúspěšné herečky Siri předkládá JEDL mix brutality, lidské nejistoty, stavů někde na pokraji šílenství a odlehčující grotesknosti. Jistěže nechybí kostýmní výstřednost nebo všudypřítomná exprese. Fascinující je především souhra Davida Prachaře a Lucie Trmíkové nebo nápadité ztvárnění jednotlivých fází jednoho bouřlivého manželství, jež se stalo námětem k řadě děl. Jinou devizou inscenace je, jak banální momenty jsou pozvednuty na artistní kabaret, v němž možná více než jedno manželské peklo spatříme nesnesitelnost sebestřednosti. (Ne každý divák tohle přijme.)
(zadáno: 25.7.2022)
Ve střihovém vyprávění o pozapomenutém sportovci, jemuž osud nadělil dlouho nerozpoznanou vývojovou vadu, jako bychom sledovali div ne antické drama. Na Dianišku v umírněném stylu, s důrazem na jemnou ironii, černý humor nechybí také. Zároveň se ale jde až na krev. V tématech hry je otisknutý hrubý dnešek se svými předsudky a pohledy na jinakost. Zřejmé jsou i dobové paralely, xenofobní a kruté. Nátlak různého druhu však nezahubí ideály, ustavičné fauly nezlomí lásku ke sportu, inscenace lobuje za toleranci. Příjemná podívaná to vlastě není vůbec, ale to není vada (inscenace). O výkonu Jakuba Burýška v nelehké roli se píše s uznáním právem.
(zadáno: 25.7.2022)
75 % Semaforská buffoopera „o moci peněz a lásky k nim“ byla přiblíženo divákům Malé scény DJKT s elegancí a pochopením absurdní polohy, do níž autoři své dílko kdysi nasměrovali. Hudba v živém provedení a v příjemné instrumentaci. Luxusně provedené party Advokáta a Listonoše v podání Martina Holce a Pavla Klimendy, kteří připomenou slavnou semaforskou dvojici, ale nepřehnaně a tak trochu, jsou předností inscenace. Prostorové dimenzování na malé jevišťátko překvapí, ale zase tu hereckou energii máte přímo na dosah. Tím nejpodstatnějším ovšem zůstává textová hravost a jazzový esprit, na mladé publikum to může působit jako zjevení.
(zadáno: 25.7.2022)
V inscenaci „nejtemnější a krutě aktuální Shakespearovy hry“ tvůrci akcentují příběh o zlu v nás a jak se dere ven z jakési ctižádosti, touhy po moci. Ani se o tom moc nehloubá. Hraje se i o politických narcisech a bezvýrazných čekatelích. A o souboji s časem. Pohled je to místy poťouchlý. Ctí se text. Děj pádí přímočaře, jako staré loutkové „rakvičkárny“, bez aktualizování, zato s originálním pojetím čarodějnic –hudebnic na ochozu, …jako by si s gustem modelovaly svoji efektní show. Herecky je inscenace zajímavá tam, kde dochází k posunům a zvratům, tj. u postav ústřední dvojice (Marek Němec, Lenka Krobotová) a Malcolma (Filip Kaňkovský).
(zadáno: 28.5.2022)
Technologicky artistní a v tomto smyslu do sebemenšího detailu syntetizující divadlo bych vůbec nevinil ze ztráty poezie předlohy. Ta se stala odrazovým můstkem pro hledání symbióz s hereckým vyjádřením + předmět, ev. technická ilustrace. Poezii spíše ublížil sestavený scénář, který bohužel až moc sloužil zvolenému konceptu, s vytracením i podstatných slov z kánonu o těch nejjednodušších, ale zásadních principech světa, resp. o očích Malého prince a jeho pozorování „planetek“ dospělých. A pak tu máme Malého prince – Jana Cinu. K odvedenému výkonu a výrazovém uchopení sólového úkolu není potřeba mnoho dodávat. Perfektní.
(zadáno: 28.5.2022)
75 % Nevím, jak předloha, ale scénář k tomuto divadelnímu přepisu opravdu funguje jako behaviorální příručka „obsahu hlav“ (zřejmě značné části) ruského etnika. Sledujeme mj. myšlení propadající se často do hlubin mentální zvrácenosti, usebrání se v nepravdě, nebo skrze ty malé figury-šifry vidíme podstatu nebezpečného obra, kterou umocní metafyzický výjev nezakončení. Scénáři by prospělo dramaturgické doladění, minimálně kvůli nevyrovnanosti jednotlivých částí. Čechovovské příměry neobstojí, stylové přiblížení však nebylo záměrem. Herecky velká inscenace, a nezůstal bych jen u Johanny Tesařové a Jana Vondráčka.
(zadáno: 28.5.2022)
65 % Inscenování mnohovrstevnaté a komplikované látky nutně přináší kompromisy. Nevadilo by vůbec, že SKUTR sestavuje tuto velkolepou skladbu jako digest, ale to, že SKUTR čte Bulgakova tak zjednodušeně (včetně některých postav). Možná nejsem sám, koho překvapilo také nerazantní pojetí. Na dlouhometrážní ploše je však rozehrána působivá podívaná, která se opírá o hereckou stylizaci a samozřejmě také vizuální pastvu, kterou SKUTR vytvořit umí, …že nedostatky po celou dobu vlastně moc nevnímáte. (Z nich asi nejvíce problematicky působí nevysvětlený part Vypravěčky, scéna ve varieté, no a včlenění dvou písňových trapáren.)
(zadáno: 28.5.2022)
Další přírůstek DvD do dramaturgie nehratelných titulů. Tvůrčí tandem Burešová – Otčenášek v nich nachází zalíbení pravidelně. V tomto případě ale jde - i přes symbolistní stavbu - o přímočarou inscenaci, nepříliš obratný text o mnoho více nenabízí. Na jeviště je přivedena sebranka lidských typů, která si nezaslouží nic jiného, než aby se s nimi zatřásla zem. Bytost čistá a pravdy vědoucí je nejen přehlížena, ale rovnou nazývána „Zjevem“. Režii vlastně stačí vztahy zatížit dusivou atmosférou a dovést tuto jízdu k (ne)pointě. Jižanská hororová sága bez katarze. Odraz i současného suverénního světa, co si lže do kapsy.
(zadáno: 28.5.2022)
Je důležité nejprve diváka navést, že sleduje pohled do zpětného zrcátka, se vším zkreslením a tendenčním viděním. To podivnou stavbu („ryze amerického“) libreta a styl vyprávění „queer“ příběhu (který má autobiografický základ) obhájí. Fun Home přináší mix řekněme odvážného tématu, chytlavé hudby, zapojení dětských herců, bizarního prostředí, dějových zvratů, které tušíte od prvního náznaku, k tomu nálož projevených i skrývaných emocí, co jen mohou přinést složité vztahy v rodině nebo self-revelation (a o tom to je především). V příznačně komiksovém rámci sledujeme mj. suverénní výkon mladé herečky Emy Karpeles.
(zadáno: 12.12.2021)
Pocity z této mozaiky charakterů se protočí jímavé, ale i zhnusené (obojí budiž vždy odrazem přesvědčivého hereckého podání). Jiné postavy projdou v souladu s předlohou, bez většího zásahu, snad proto, že působí v tomto obrazu nedotaženě nebo příliš banálně. Dveře slavného hotelu se točí vlastně málo, je to o příbězích excentriků v jeho zdech v úsečce času. Z inscenace dýchla noblesa, čteme v ní i porozumění pro sociálně zmítané v pozadí hotelu. Muzikálová stránka odvedena opět se znalostí řemesla. Výkony? Dva virtuózní a s dlouhou zapamatovatelností, a to Oldřicha Smysla (Kringelein) a Markéty Sedláčkové (Grushinskaya).
