Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>

(zadáno: 13.5.2018)
Více než crazy komedie. Autor interpoluje v podstatě jen pár nahodilých, zato všem důvěrně známých motivů z 90. let, aby propojení dalo vzniknout výmluvné výpovědi o době dospívání v euforicky klopotné době. Kalbovci dávají pohledu na naše devadesátky svůj nezaměnitelný styl, založený na ultrasilné nadsázce (která není pro každého). Je zřejmé, že pamětníci (znalci souvislostí) se budou bavit opravdu náramně. Divácky vděčných gagů je navršeno mnoho - tu skvělých, některé už mi přišly nadbytečně doslovné. V nespoutané veselosti nakonec se vyjevila i krylovská skepse.
(zadáno: 13.5.2018)
Osobně si pojmenovávám tuto faustiádu jako divadlo ekvivalentů, takových originálních řešení, které se klasické látce nevzpírají, jen ironizujícím způsobem hledají moderní vyjádření myšlenek díla nebo jeho vizuálních obrazů. Ztotožnění se s tvůrčím opojením není pro diváka snadné, zvláště když v méně známé 2. části si dramaturgie neláme hlavu s výkladem. Divácké ohromení padá do letargie i proto, že tvůrčí ego nezná síto ani nijak nevzdoruje některým nadužívaným klišé. Ale jinak velkolepá scénografie (s drtivě nosným nápadem „kamionu“), ohromující výkon Saši Rašilova, skvělý je nový překlad.
(zadáno: 29.3.2018)
Do not a libreta vetknutá autobiografická linka (autora RENTu) i univerzální poselství tohoto muzikálu nejsou jedinými důvody, proč představení navštívit. Tvůrčí posedlost a pěvecký talent Tomáš Vaňka dává tušit, že vzniká něco, co dá oficiálnímu muzikálovému proudu na frak. Komorní koncept (zato s živou kapelou) je vlastně velmi příjemný, i bez velkých gest bezprostředně vtahuje diváka do Jonových pocitů a hledání životní cesty. Za zmínku stojí i velmi zdařilý překlad díla. Výsledek tak pevně stojí na pilířích úspěchu, boj Lucie Jagerčíková s artikulací byl snad jen záležitostí premiér.
(zadáno: 28.1.2018)
75 % Pražské nastudování ohromilo dynamikou a spontaneitou aktérů, inscenace režiséra Moši vede diváka k zamyšlení. Bez tématu věru není: i přes slabší dějovou linku předloží celkem výmluvnou studii stavu ztráty iluzí nebo mladou generaci přemýšlivou i bezradnou na předmostí spojnice k lepší budoucnosti. Technicky je ta inscenace skvělá, má vynikající zvuk a aranže písní se budou líbit těm, kteří původní sound fakt nemusí (jako já). Jen ta očekávaná jiskra spíše zůstala přebita vysokým stupněm drilu. K.Pekar, S.Janotová, D.Křížová a V.Matušovová odvádějí prvotřídní herecké či pěvecké výkony.
(zadáno: 28.1.2018)
Tom Dianiška byl evidentně talentem, když ještě psal do „šuplíku“. Tahle story z pověstných harcovských kolejí (kdo je nepoznal, je ochuzen o jeden z rozměrů hry) mohutní s každou replikou do mnohovýznamového zrcadlení (a odhalí i pravdu o 17.11.1989). Základem hry je zábavná sci-fi konstrukce, do níž je zručně přimíchávána řada popkulturních odkazů. Nostalgici si také přijdou na své, některé hlášky vás shazují ze židle… Tempo nabírá podobu „velkého třesku“, až je toho najednou nějak moc, text hry je rozmáchnutý snad až příliš. Hlavní přednost inscenace je však v její originalitě a stylu.
(zadáno: 9.1.2018)
DpP vs. MdB? Každá inscenace je jiná, a přece stejné, obě se totiž odráží od kvalit tohoto dramatického textu. Brněnská inscenace je více poetická, historizující a hudebně jímavá, inscenace Palmovky je více objevitelská co do dalších témat v textu ukrytých. A humor nachází obě inscenace snadno a na stejných místech. Poslední proměnnou je osobitost herců. Dianiškův Will je svérázná planoucí figura. Suverénním výkonem překvapí Kamila Trnková v roli Violy. Vděčnou postavu herce Neda s grácií sobě vlastní uchopil Radek Valenta. A tak by se dalo pokračovat. Velmi příjemná (a chytrá) inscenace. 75 %
(zadáno: 27.11.2017)
A nemá tohle divadlo náhodou na víc? (přátelsky míněný úšklebek) Sledujeme veselé vyprávění a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní. Charakter mozaiky střídající sitcom a písně zůstává od počátku do konce neměnný a o nějakém zásadním nápadu, jak předlohu uchopit, nemůže být řeč. Inscenace možná i moc hladí, ačkoliv se hraje i o problémech. Anebo alespoň přibrousit ten sarkasmus.
(zadáno: 26.11.2017)
Inscenace je promyšleným gestem v odvážné estetické formě a determinuje ji specifické vidění ikonického dramatu. Dramaturgickou redukcí spoustu toho ztrácí, způsobem čtení tématu zase mnoho získává: přes klasický text zpodobní nejednu dnešní paralelu - manipulace, strachu, nulové empatie… Mikuláškova inscenace je emoční nálož a vrší metafory. Mouka práší příběhem jako symbol peněz a ty pak jedu, řada obrazů je hypertrofovaných k nesnesitelnosti, v pozadí motiv uzavřeného hudebního studia… Trochu toho „původního“ realismu aby divák pohledal. Pavla Beretová? Jako když šmiknete divokou růži.
(zadáno: 12.11.2017)
75 % Dramaturgie MDP volí další výpověď o životě s nemocí. Inscenace prokázala, že má sílu uhranout i nepříjemným tématem, jakým Alzheimerova choroba bezesporu je. Máme před sebou kvalitní a pozoruhodně konstruovaný dramatický text. Je vhledem do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti. Náročnou roli obsáhl Jan Vlasák způsobem, který diváku nedovolí vydechnout a jenž si zaslouží velké ocenění. Méně plastické se jeví ostatní figury, zde inscenace má rezervy.
(zadáno: 12.11.2017)
24 % vs. 76 % (výsledek z 11.11.17) MDP se zapojila do celosvětové sítě divadel uvedením netradičního dokudramatu, představení, jež stojí na jiných hodnotách a funguje skrze jiné siločáry, než jsou výkony herců nebo ruka režisérova. Ostatně o pauze o tom nediskutuje nikdo, probíhá debata jiného druhu, a to je ohromné. Nevídaná aktivizace myslí! Divadlo ústy Soudce položilo otázku (ne nepodobnou Sofiině volbě), na niž neexistuje nesporná odpověď, a implicitně pojmenovává záhubnou hyperkorektnost, nevnímání reality, politickou impotenci, zákonodárné chyby a letargii společnosti. Nutno zažít!
(zadáno: 3.11.2017)
75 % Sága vyklenutá nad obdobím dlouhých desítek let je na první pohled stylizovanou časosběrnou montáží, na druhý už fascinuje mikrodramaty daných okamžiků, které se zadírají pod kůži a přináší nejedno drsné poznání: o charakteru tohoto národa ve chvílích lámání chleba, o sousedech „převlékačích“… Je to hra o hlasu svědomí (málo paličáků jako sedlák Vojta) i snadném podléhání předsudkům nebo manipulaci. Inscenace ve svém závěrečného šklebu obtiskne myšlenkový profil těch, co nerozdýchali pohled na pravdu, a o pauze proto opustili divadlo. Bravo!
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.
(zadáno: 24.10.2017)
Na scénu HDK vtrhl energický muzikál zápletky jednoduché, zato velký svým tématem: je o svobodě a svobodném myšlení. Takové dramaturgii tleskám. Soulová hudba uchvátí a nepustí (zvučení na špičkové úrovni). Libreto i hudba jsou postavené tak, že nemůže vzniknout „očekávaná“ one woman show, každá z postav má svůj velký prostor (pěvecký, pro komediální číslo atp.). Interpretačně tak diváky fascinuje nejen Lucie Bílá, ale i třeba Iva Pazderková či talentovaná Vendula Příhodová. Střídmá režie slouží celku. Škoda jen, že dynamické choreografie jsou spíše estrádní než pro muzikálové divadlo.
(zadáno: 15.10.2017)
65 % Ejhle, sympatické generační divadlo. Dva performeři představují dva rozdílné principy: ona žije v přijímání „experiences“ světa (měřeného základní jednotkou jeden like), on je hloubavější a zajímá ho evoluce. Sebevědomí má takové, že je na zabití.
Platformou celé výpovědi je zkratkovitá dada smršť kombinující kdeco, ve svém vyznění je příjemně ironická, vzdorovitá a je to pohled kritický. Konečně!
Sára Arnsteinová je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
(zadáno: 16.9.2017)
Zjevné antisemické paralely, zdá se, nikoho už netrápí. Zůstalo však také to nadčasové, tepající, vizionářské. Tahle krysařovská seance v Divadle Kalich se opět pokouší vybudit letargickou dobu. Příběhem "padni komu padni" a hudbou pěnící krev. Podstatné je však to, jak se témata Landova Krysaře potkávají s dneškem a jak se muzikál Krysař potkal s talentovanou generací herců. Marie Křížová, Přemysl Pálek, ale i třeba Kateřina Steinerová předvedli dechberoucí výkony. Zaujme také scénografické řešení nové inscenace, stejně tak některé pohybové sekvence.
(zadáno: 5.7.2017)
Již hry uvedené pod hlavičkou Divadla Puls naznačovaly, že Natálie Kocábová umí napsat řízné dialogy. Sledujeme plejádu prudkých povah a jeden protipól „z jiného světa“. Z jeviště doslova (až nepříjemně) cáká hysterie a konflikty neberou konce, ale vtip Kocábové text má taky. Cenné přitom je, jak se dotýká současných reálií a právě hysterického myšlení našinců. Mezi řádky se skrývá angažované téma a pro bojácné české divadlo je tato hra vlastně průkopnická. Zápletka se možná otírá o banality, režie to však eliminuje prací s komediálním potenciálem hry. O zbytek se starají skvělí herci.
(zadáno: 23.5.2017)
Text zračí znaky toho, že autor svého času byl posedlý démony. Výsledkem ale je celosvětově známá hra. Důvody, proč tomu tak je, se asi najdou – tak třeba pro její katarzní sílu, která dá odpovědi na základní otázky spojené s vírou a láskou. Tým SpouHry původně repetetivní litanie krátí a s odvahou se brodí temnými zákoutími duše. S psychologicky náročnými rolemi se herci popasovali „po svém“, avšak do atmosféry zapadl i emocionální vklad Zuzany Bydžovské do role Farářky i strohost výrazu Petry Horváthové v roli Lisbeth. A Chlapec Daniela Krejčíka? Intenzivní, soustředěný, přesvědčivý výkon!
(zadáno: 16.5.2017)
Trochu Hamlet bez Hamleta, pohádka bez příběhu (nebrat doslova), přesto pro mě jedno z nejzajímavějších uchopení této severské pohádkové klasiky. Vše přetaveno do srozumitelných pohybových sekvencí, hudby a ejhle, kolik se v tom dá nalézt humoru! Celý tvar vůbec půvabně osciluje mezi inspirací tématem a rozvolněnou stavbou. Dramaturgie zřejmě ještě zatlačí na vyprávění příběhu a bude vše korigovat dle reakcí malých diváků. V místy divoké, přesto stále poetické inscenaci prim hraje květinová etuda, příval sněhu (dokonalý prašan) a vtipný Sob! A Sněhová královna hraje na tereminvox.
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.
(zadáno: 11.4.2017)
Jak se vyhnout frázi, že Jan Nebeský Ibsenovi rozumí… Noru Helmerovou zpřítomňuje jako otisk ze současných magazínů pro „moderní“ ženy a hru jako studii zhoubné paralýzy, když partnerský dialog je veden skrze vlastní ego a nevědomí. Představitelé obou hlavních rolí naplňují beze zbytku onen zničující kontrast dětinskosti, marnivosti, loutky na straně jedné a pokryteckého machismu na druhé. Zatímco výkony Jana Teplého a především Terezy Dočkalové jsou perfektní, vedlejší postavy moc nevyšly. Sporná jsou i písňová intermezza, opírají se sice o obsahovou sounáležitost, ale i tak působí zbytečně.
(zadáno: 10.4.2017)
Šikovný tah s angažováním profesionálního tanečníka Jana Ondera a tradiční ypsilonské postupy (tentokrát s detektivním laděním) vytvořily poutavý vhled do toho, jak to možná nebylo, nebo bylo. Pátrání po souvislostech tuto hru postavenou na montážním principu, věcných dialozích a naznačených kontextech dovede především k pojmenování mistrovství v oboru, s nímž jméno Freda Astaira už navždy bude spojeno. Malé jeviště je kouzelně roztančené, situace se vrší zdánlivě bez ladu, jen v poslední době dramaturgie a někteří herci v menších rolích již tradičně postrádají schopnost opustit blbý nápad.
(zadáno: 15.3.2017)
Soudím, že brněnští tvůrci vynaložili nemálo úsilí, aby původnímu libretu dali větší divadelní kouzlo a akcentovali momenty s obecným přesahem. Přesto pár divných zkratek v té „story“ zůstalo… Hudebně silná tři čísla: Look At All The People – v podání M.Sedláčkové tato výrazná píseň spíše jen slouží vyprávění, All Falls Down – H.Holišová doslova bourá divadlo, Where Are All The People? – D.Rymeš prokazuje svůj pěvecký potenciál. Představitel titulní role je vůbec skvělý co do technických dovedností, nemluvě o fyzické podobnosti s Ch., jen herecké charisma pro takovou hauptku ještě úplně nemá.
(zadáno: 14.2.2017)
Zážitkový rozměr projektu naplněn měrou vrchovatou. Únava z popocházení přišla možná o něco dříve, než se spojily všechny souvislosti (ale s tím jsem ostatně ani moc nepočítal). Vyzdvihnout lze mnohé, od citlivé interakce s návštěvníky přes celkovou promyšlenost až po detaily, u nichž prostě nechápete, jak to prostě někdo mohl dát dohromady. Divadlo ještě umí překvapovat, to je příjemné zjištění!
(zadáno: 26.11.2016)
Romantizující dobovka spojuje řadu diváckých vděčných konstrukcí. Divadlo na divadle, nemodernizované pojetí a hlavně ty emocionálně silné chvíle, které může přinést jenom skutečná láska. Náznaková replika divadla Globe je svědkem vyfabulovaného příběhu, ovšem s řadou reálných faktů (znalec Shakespearova díla radostí pookřeje). Na režii Stano Slováka je cenná práce s emocí - základním článkem celého velkolepého plátna a neuspěchané vyprávění podbarvené jemným humorem a hudbou. Na zdařilé mozaice nutně má podíl celý ansámbl, v čele se skvělou Svetlanou Janotovou a „Willem“ Dušana Vitázka.
(zadáno: 24.11.2016)
Zbyška Kalinu si pište do anket. Krásnou naivitu, křehkost klaunské duše a fantazijní pohled na svět ztvárnil kongeniálním způsobem. Zápas krásného snu s neúprosnou realitou podtrhuje i pojetí postavy Ředitele; hřímající vyšší moc setrvale skrytá v stínu je další silný alegorický bod inscenace. Půvabné drobné klauniády Augusta a Lulu dojímají, pletichaření a politikaření determinují svět. Režie divákům dopřeje i cirkusové barvy a artistické kousky, s moderní hudební hitparádou, která uchu zrovna nelahodí...

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>