Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>

(zadáno: 14.2.2017)
Zážitkový rozměr projektu naplněn měrou vrchovatou. Únava z popocházení přišla možná o něco dříve, než se spojily všechny souvislosti (ale s tím jsem ostatně ani moc nepočítal). Vyzdvihnout lze mnohé, od citlivé interakce s návštěvníky přes celkovou promyšlenost až po detaily, u nichž prostě nechápete, jak to prostě někdo mohl dát dohromady. Divadlo ještě umí překvapovat, to je příjemné zjištění!
(zadáno: 14.2.2017)
Noid, Dasha, Písařík, Schneiderová, Kraus, Josef, Beneš, Zahálka… Muzikál i přes určité snahy tvůrců o výpravnější podívanou nezapře svůj původně komorní charakter. O to více musí fungovat činoherní pasáže. Režie se na ně však evidentně málo soustředila, a v případě ústřední dvojice jenom fyzické či pěvecké charisma nestačí. Nepřekvapí, že obstojí hlavně „činoherci“ (Jitka Schneiderová k tomu přidává i skvělý pěvecký výkon). Gospelovým králem večera je zas Bohouš Josef. Negativa? Nepříliš šťastně koncipovaná scénografie nebo slabá choreografie. Výkon D. Krause nepatří na profesionální jeviště.
(zadáno: 5.1.2017)
Kabaretní linie DvD nabrala směr až nečekaně dráždivý. Dobou a situací ovlivněné rozpravy dvou mužů vedou s třetím do počtu (tj. publikem) mrazivě přesný dialog, nad jehož aktuálností zůstávají otevřená ústa. Prolnutí s dekadentním bizárem na pozadí (songy skupiny Tiger Lillies, jež českými texty bravurně opatřil Miroslav Hanuš) snad ani nevytváří protiklad, je to symbiotická seance, která z forbíny pojmenovává témata kolem nás a z revuálního prostoru se valí exprese, detekující také až hrůzné paradoxy či chaos. Výkony Miloše Kopečného nebo kabaretiérů patří k dalším přednostem inscenace.
(zadáno: 26.11.2016)
Romantizující dobovka spojuje řadu diváckých vděčných konstrukcí. Divadlo na divadle, nemodernizované pojetí a hlavně ty emocionálně silné chvíle, které může přinést jenom skutečná láska. Náznaková replika divadla Globe je svědkem vyfabulovaného příběhu, ovšem s řadou reálných faktů (znalec Shakespearova díla radostí pookřeje). Na režii Stano Slováka je cenná práce s emocí - základním článkem celého velkolepého plátna a neuspěchané vyprávění podbarvené jemným humorem a hudbou. Na zdařilé mozaice nutně má podíl celý ansámbl, v čele se skvělou Svetlanou Janotovou a „Willem“ Dušana Vitázka.
(zadáno: 26.11.2016)
Z látky, u níž nevěřícně kroutíme hlavou na dobou vzniku, Daniel Špinar vytvořil moderně prezentované divadlo s nadčasovým obsahem. Inscenace je vystavěná na dekonstrukčním principu, opět se zapojením antiiluzivních postupů a ironizuje se o sto šest, což nachází v hledišti bezprostřední odezvu. Stěžejní téma lidských předsudků a pýchy promlouvá, mlčí však ty silné emoce (viz románová předloha či film). Postavy jsou opět spíše jen ilustrované, jejich jednání je skládáno ze zručně aranžovaných fragmentů. Co se děje uvnitř, není herecky prakticky vůbec postihnuté. Tam je prázdno.
(zadáno: 24.11.2016)
Zbyška Kalinu si pište do anket. Krásnou naivitu, křehkost klaunské duše a fantazijní pohled na svět ztvárnil kongeniálním způsobem. Zápas krásného snu s neúprosnou realitou podtrhuje i pojetí postavy Ředitele; hřímající vyšší moc setrvale skrytá v stínu je další silný alegorický bod inscenace. Půvabné drobné klauniády Augusta a Lulu dojímají, pletichaření a politikaření determinují svět. Režie divákům dopřeje i cirkusové barvy a artistické kousky, s moderní hudební hitparádou, která uchu zrovna nelahodí...
(zadáno: 24.11.2016)
Medvídkovská poetika konečně na scéně ND! Našlápnuto je skvěle: ten rozkošatělý proud žvanivé letargie a zveličených banalit zasazený do prostředí biochemického ústavu je neotřelou šifrou něčeho mnohem podstatnějšího. V druhé části bohužel přichází škrty (prý vyžádané na poslední chvíli autorem) a stavba se poněkud sype. Že režie z banalit dělá ornamenty je celkem logické, princip hry vás stejně dovede k pointě také tohoto druhu. Jen zdůrazňování faustovského motivu je už možná nadbytečné a předhazování vtipu divákovi v zesilovaných konturách pokládám zrovna u Levínského za chybu.
(zadáno: 24.11.2016)
Pohled do outplacementu nebyl uchopen šťastně. Forma skečů na téma „vyhazov“ je asi to poslední, co tento pro divadelní hru sesbíraný materiál potřebuje. Kariérní pád suverénních top dogs ani tíseň schlíplých „outdogs“ promlouvají slabě, ne vždy věrohodně, ztrácí se v karikaturách, mají tendenci dojímat. Tahle kritická mozaika spíše nabádá k odsouzení mantry výkonnosti a pochopení soukolí „systému“ i jeho obětí (aniž by byli něčím vinni). Ovšemže se divák bude bavit, humor pomrkává z jeviště dostatečně, funkční je po mém soudu pouze v teambuildingových parodizujících výjevech.
(zadáno: 24.11.2016)
Inscenační bezradnost (na rozdíl od jiných Krysařů) se promyšlené koncepce Dodo Gombára rozhodně netýká, vše na jevišti má své místo a detekce hnusu vzešlého z „počestného“ města proniká do morku kostí. Hnus jako norma, pohled na hnus jako apatie po zlém snu. Obsazení role Krysaře Klárou Cibulkovou vnáší do děje smutnou křehkost, vizionářský pocit blízký i naší současnosti. Zaujme i hudební stránka inscenace. Přesto mě inscenace zasáhla méně, než se může z tohoto popisu zdát, unavovala jednotvárnou symbolikou a špatnou dikcí některých herců, soustředěných spíše na držení režijního záměru.
(zadáno: 24.11.2016)
Podoba road tripu je sympatickou a nosnou konstrukcí pro tuto klasickou látku. Sledujeme při jízdě do pekla bystrého pozorovatele přetvářky a pokrytectví všude okolo a povýšeného floutka zároveň. Jeho „donchuánství“ charakterizují spíše vnějškovité znaky než charismatická a sebezničující síla. Režie však Ondřeje Veselého správně vede k postihnutí obludné arogance postavy. To opozitní Sganarel, ač se samozřejmě pohybuje na stejné oběžnici, vychází jako komplexnější, uvěřitelnější figura. Vedlejší postavy se zjevují jako přihrávači, jejich zkratkovitá nastínění byl u této hry vždycky problém.
(zadáno: 28.10.2016)
Abstinující klaďas vystoupil z dostavníku i v Městském divadle Brno a výsledkem je parodická revue, která odvrhla pouhé kopírování slavného filmu, objevuje (pozapomenuté) divadelní verze a vytváří vlastní inscenační metodu. Je to energií a špílci (včetně drobných provokací a narážek do vlastních řad) naplněná show, příjemně vystavěná na ryzí divadelnosti. V parodickém násobení kontur postav si publikum bezpečně získávají všichni, ať je to Lukáš Janota, zejména však Viktor Skála v roli padoucha Horáce. Za svébytnost a okouzlující interpretaci Tornádo Lou velký potlesk patří také Ivaně Vaňkové.
(zadáno: 28.10.2016)
Od Zábranského „žert, satira, IRONIE a hlubší význam“? Bavil jsem se tím, jak mnohé „teze“ nešly herci a truhlářovi Stanislavu Majerovi přes pysky, ovšem jako profesionál text metal do publika s vážnou tváří, protože pokládat závažné otázky kolem zahnívajícího stavu naší domoviny je třeba. Na této inscenaci, kromě interpretačního výkonu herce a truhláře Stanislava Majera, je nesmírně cenný ten otazník na konci, prostor pro hlavinky diváků. Více takových berhardovských spílání! (P.S. Evidentně patřím mezi lidi typu Majer.)
(zadáno: 28.9.2016)
Konečně se někomu podařilo se vším všudy převést na jeviště tuto „románovou poezii“ s jejím surreálným laděním, hravostí, bohatou symbolikou a především existenciální podstatou, včetně toho šíleného emocionálního oblouku (a beckettovské tečky). Duo SKUTR v Pěně dní naplno zúročilo neustálé rozvíjení své poetiky, nebo jim předloha tak sedla? Obojí, neboť tady se nic klopotně nevymýšlí, M.K. a L.T. jednoduše vycházejí z Viana. Groteskní vykloubenost, jímavé okamžiky, skvostná dramaturgická stavba, zapojení vizuální, zvukové/hudební stránky, nespočet divadelně půvabných momentů…a herci famózní.
(zadáno: 28.9.2016)
Setkání s tímto experimentem mi nepřineslo velká poznání. Po zdlouhavém prologu (osoba ve spacáku) jsem se během následující pasáže ztratil v dekadentní matérii (na mém přijímači se na dlouhé minuty objevuje, řečeno terminologií anotace k inscenaci, chyba 404 not found), až pak rozpoznávám pohled na virtuální svět a nakonec i snahu o divadelní matrix (který je ve finále shozen). Dobré téma bylo zpracováno útržkově, s (fádním) využitím technologií a se zmítáním herců v prostoru. Příležitost pro přesvědčivější výpověď o světě, jenž nás pohlcuje, zůstala někde viset...
(zadáno: 28.9.2016)
Kříž, Kosková, Vondráček, Křížová, Ciatti, Tomeš, Tenkrát, Martiníková, Štréblová, Pleskot… Inscenace Srdcový král na otázku, zda vůbec ještě jde zesílit kouzlo muzikálového souboru Divadla Kalich, odpovídá ano… Režisér Šimon Caban rozpoznal záměr autora libreta, jak tato muzikálová komedie inspirovaná Večerem tříkrálovým má vyznít, a k tomu herce dovedl. Strhující choreografie, nemuzeální aranže elvisovských písní a velké interpretační výkony jsou dalšími trumfy. Inscenace má snad jen dva nedostatky: absenci živého orchestru a zvukaře, který se srovnal až po dvaceti minutách.
(zadáno: 28.9.2016)
55 % Vítejte v deliriu. Se zpožděním divadlo autorsky reaguje na hrůzostrašnou metanolovou aféru, ale to by nebyl Dodo Gombár, kdyby do tématu nepromítnul obecné téma. Tušíme ho v metarovině této příběhové skládanky a možná mohlo vyjeveno naplno, aby rozbilo jednotvárnost a hra nabídla výraznější poselství. Jako dramaturg bych se možná ptal, proč není do dění na jevišti více zapojena symbolická postava Závislosti. Tradičně funguje kolektivní souhra, dikce některých herců však vzorová opravdu není. Ne, s tématem tato poznámka opravdu nesouvisí :)
(zadáno: 28.9.2016)
V podzemním skladu NNŽ Miroslav Bambušek připravil další ze svých performativních instalací. V Zemi manifestačně vzývá to, o co prefabrikovaný styl společnosti ztrácí zájem. Potažmo v tom hledejme volání k návratu ke kořenům a půda se tu ("po landovsku") stává i synonymem pro vlast. Jakkoliv je takové tepání trefné, správné a hlavně potřebné, výsledku k zásahu do černého mnoho chybí. Téma je stěsnáno do několika málo útržkovitých proklamací a zbytek je jen ilustrace (co tak s hlínou…) - působivá (významotvorná) snad jen ve dvou momentech. Btw, nebylo by lepší přivést diváky na skutečné pole?
(zadáno: 28.9.2016)
Čechovovská inscenace bez rozměru ztotožnění s tím nastaveným zrcadlem. Vjem první: skvělé herecké postihnutí čechovovských hořkosměšných figur, k tomu jejich přesný dramaturgický výklad směrem k divákovi. Vjem druhý: groteskní stylizace, která s Čechovem samozřejmě souzní. Vjem třetí: přesto všechno indiferentní dopad. Příčinu osobně vidím v té přehlídce hyperbolizovaných ilustrací, které někdy až zbavují postavu jakékoli civilnosti, uvěřitelnosti, celek ne že by ztrácel smysl, ale pro ty některé manýry buduje si odtažitost. Tohle všechno funkčně složit uměl Petr Lébl...
(zadáno: 24.9.2016)
75 % Setkání s bravurně vystavěnou hrou, přesným proniknutím do její podstaty a hereckým citem (a šarmem!) pro ztvárnění té čarovné člověčiny, které buď porozumíte, a nebo také (zatím ještě) ne. Juraj Herz na Fidlovačce v této esenci pospojoval nevtíravou komiku i řadu jímavých okamžiků, velké životní pravdy i řadu těch drobných momentů, z nichž určitě některý budete důvěrně znát, protože je máte navždy zasuté v paměti. Divadlo Na Fidlovačce s Famílií úspěšně vykročilo do nové etapy.
(zadáno: 24.9.2016)
Těžko bez znalosti předlohy odhadnout, jestli by zkušený dramaturg z toho nevykřesal víc (minimálně co do definice témat, o kterých chci hrát), jde o výseky v podstatě bez point, ale taková už je zřejmě předloha, a pro autorské divadlo jich bylo vybráno zřejmě jen pár (s dosazením Marusji jako liniové postavy). Působivě syrové výjevy z postapokalyptického časoprostoru tak nestihnou rozvinout prakticky nic a střet evropského a islamistického světa je jen tušeným, leč sugestivním pozadím. Herecká nepřesvědčivost (s výjimkou Andrey Bereckové) jednoduchý koncept inscenace spíš zdůrazní.
(zadáno: 24.9.2016)
Proč tento komediální thriller na jevišti Komorní Fidlovačky moc nefunguje? Nepracuje s napětím od samého počátku, v prvé části vázne tempo a egomaniacké figury nejsou vystavěné na klíčovém parametru hry, jímž je práce s přetvářkou. Při stopování příčin se dá spekulovat o tom, že to mohlo být spíchnuto horkou režijní jehlou, absencí aktivního dramaturga a v neposlední řadě obsazením: 2x typově stejné (živelné) herectví a 2x spíše šarže než herectví. Vše dohromady bohužel evidentně utlumuje náboj hry i její přesah do jiných, všem důvěrně známých sfér.
(zadáno: 24.9.2016)
Inscenace pro nikoho, dramaturgické faux pas roku. Místo očekávané didaktické stavby vznikla spíše blamáž divadla. Myslící dramaturg by okamžitě v takovém představení zakázal ironii, s níž se dětské publikum nemá šanci ztotožnit (s osaháváním herečky jakbysmet), a nakolik je vhodné právě v Minoru shazovat divadelní práci, na to už snad ani nemůže být odpověď. Druhá polovina sice zdůvodní všechno to ironizující trapno obsažené v té první, ale nabídne jen melanž stylů (včetně wrestlingu, považte), k nimž chybí to základní – výklad. Provedení pohádkové hříčky A.G. je ale herecky pěkné.
(zadáno: 24.9.2016)
Tak se poplácejte po ramenou, ale já nad takovým divadlem jásat nebudu. Přijímám a rozumím důvodům, proč fragmenty té staré hry divadelníky stále lákají. Jejich drtivě přesný a apelativní dosah nečteme skrze ně, zůstává v metaprostoru nad tím vším. A to je prostě výzva. Jenže k čemu? K budování vizuální+zvukové roviny, která je sice působivá, ale do níž si můžete dosadit třebas i Hamleta? Málo platné, ani tento Vojcek není dramaturgicky vyložen, zdůvodněn. I proto začne nudit. Příležitost pro herce ztvárnit ty různorodé niterné exprese? Opravdu má to smysl při tak „přibližném“ herectví?
(zadáno: 20.9.2016)
U studentské inscenace se dá pochopit, když part je rozepsaný do kolektivní podoby nebo proč dramaturgie nenachází odvahu ke škrtání retardujících pasáží. Úkolem bylo vyzkoušet si různorodé typy a samozřejmě určité situace. Viděl jsem tedy "jen" povedenou školní práci, která ukázala minimálně na tři nové talenty (Matyáš Řezníček, Eva Hacurová, Elizaveta Maximová). Ocenit lze také volbu titulu: pro současnou dobu obsahově silný, ale i dost nesnadný text, s mrazivým průběhem a ještě drtivějším vyústěním, kdy se Matyáš Řezníček do postavy konečně dostal. Režie v tomto mohla být důslednější.
(zadáno: 20.9.2016)
Drak inscenuje nelogickou pohádku (princezna zakletá v bílou laň se zamiluje do prince, který ji chce proklát šípem) metodou kolektivního vyprávění a v pěkně střiženém hudebním kabátku (ano, opět krásná práce Jiřího Vyšohlída). A na zadní stěně se kouzlí prostředky stínového divadla. Za tím divným příběhem samozřejmě nalézáme archetypální symboly a jeho (nudnou) melodramatičnost často naruší humorné momenty, takže výsledkem je nápadité, bezprostřední rodinné představení, z něhož promlouvá i křehká lyrika veršů Jana Skácela.

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>