Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 29.3.2018)
Výběru tak slabého textu nerozumím. Není v něm nic, co by diváka dokázalo překvapit nebo nabídnout mu jiný úhel pohledu. Kromě toho, že zarputile vnucuje sociální otázku a kopíruje tolikrát použitý model mentora a „toho pomalejšího“. Aby hra byla skutečnou příležitostí pro dva komiky na scéně, musela by především sama být originální, jinak před herci a režií stojí pouze výzva text nějak ilustrovat, pokud možno s komediálním ajfrem. A tak se vytahují triky z osvědčených škatulek. Potenciál pobavit publikum hrou „o největší námořní katastrofě všech dob“ najednou není takový, jak se čekalo.
(zadáno: 25.2.2018)
Exhumace dávných okamžiků zločinu a odplaty kdesi na českoněmeckém pomezí. Uskupení Handa Gote „vypráví“ v otravně pomalém tempu, využívá minimalismu, který podněcuje atmosféru neurčitosti a fatálnosti. Tatáž pomalá a nijak nerozvíjená stylizace většinu diváků nekonečně štve. Estetika inscenace neuhne z prajednoduché struktury, setrvává v temné atmosféře a v meditativním tónu. Ten podpoří samplované či působivě zveličené zvuky (pilka, štípání dříví). Anotace jako jeden z inspiračních zdrojů uvádí principy divadla Nó – tak to je dost mimo. Do laboratoře Handa Gote je dobré občas nahlížet, ale…
(zadáno: 25.2.2018)
Další z konceptuálních tanečních projektů, jež fascinují strojovou přesností hromadné sestavy, která v závěru přechází do individuálních či párových fyzických akcí. Inspirací je pulzování dokonalé hmoty, atomizovaných segmentů ve vesmírném svitu, od zrození po zánik. Pozoruhodně řešený light-design napomáhá vidět jen to, co má být vidět ve všudypřítomné (na divadle unavující) temnotě. Techniku tanečníků nechť hodnotí odborné poroty, z divadelního hlediska přínos této „meditativní metafyziky“ moc nevidím, odtažitost jeviště a hlediště je značná…
(zadáno: 6.2.2018)
Jiné divadlo. Radikální, dráždivé, potřebné. Klatova kvintesence odpudivého světa se uchyluje k prvoplánově vyznívajícím řešením. Při zvoleném inscenačním módu to vlastně vůbec nevadí, jsou to řešení zarývající se do myslí diváků a jejich iniciační síla nemusí být každému příjemná. Problematické je dramaturgické uchopení této málo uváděné Shakespearovy hry: vějíř témat se možná až příliš shlukuje do její sexistické roviny, zatímco o manipulační strategie či teze korupce se otírá jen zlehka. Inscenace přinese uhranutí stylem i úprk abonentů. A nebo zjištění, jací skvělí herci na Palmovce jsou.
(zadáno: 3.2.2018)
85 % Hororová historka ze starolondýnského podsvětí vychází z oblíbeného příběhového archetypu o křivdě a pomstě. Její muzikálové zpracování překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do dění; panoptikální soukolí roztáčí drásavé osudy postav nebo hemžení při davových scénách. Má to vtip, jde z toho i mráz. Náročnost tohoto muzikálu je pověstná - plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad.
(zadáno: 28.1.2018)
75 % Pražské nastudování ohromilo dynamikou a spontaneitou aktérů, inscenace režiséra Moši vede diváka k zamyšlení. Bez tématu věru není: i přes slabší dějovou linku předloží celkem výmluvnou studii stavu ztráty iluzí nebo mladou generaci přemýšlivou i bezradnou na předmostí spojnice k lepší budoucnosti. Technicky je ta inscenace skvělá, má vynikající zvuk a aranže písní se budou líbit těm, kteří původní sound fakt nemusí (jako já). Jen ta očekávaná jiskra spíše zůstala přebita vysokým stupněm drilu. K.Pekar, S.Janotová, D.Křížová a V.Matušovová odvádějí prvotřídní herecké či pěvecké výkony.
(zadáno: 28.1.2018)
Tom Dianiška byl evidentně talentem, když ještě psal do „šuplíku“. Tahle story z pověstných harcovských kolejí (kdo je nepoznal, je ochuzen o jeden z rozměrů hry) mohutní s každou replikou do mnohovýznamového zrcadlení (a odhalí i pravdu o 17.11.1989). Základem hry je zábavná sci-fi konstrukce, do níž je zručně přimíchávána řada popkulturních odkazů. Nostalgici si také přijdou na své, některé hlášky vás shazují ze židle… Tempo nabírá podobu „velkého třesku“, až je toho najednou nějak moc, text hry je rozmáchnutý snad až příliš. Hlavní přednost inscenace je však v její originalitě a stylu.
(zadáno: 9.1.2018)
DpP vs. MdB? Každá inscenace je jiná, a přece stejné, obě se totiž odráží od kvalit tohoto dramatického textu. Brněnská inscenace je více poetická, historizující a hudebně jímavá, inscenace Palmovky je více objevitelská co do dalších témat v textu ukrytých. A humor nachází obě inscenace snadno a na stejných místech. Poslední proměnnou je osobitost herců. Dianiškův Will je svérázná planoucí figura. Suverénním výkonem překvapí Kamila Trnková v roli Violy. Vděčnou postavu herce Neda s grácií sobě vlastní uchopil Radek Valenta. A tak by se dalo pokračovat. Velmi příjemná (a chytrá) inscenace. 75 %
(zadáno: 9.1.2018)
Dramaturgie DvŘ sáhla tentokrát po méně přesvědčivé hře, která snahou o postihnutí více témat spíše ztrácí, než získává. Ubírá tím na výpovědní síle momentů, jež tušíme někde v průsečících všeho, jako jsou iluze minulosti nebo pojmenovávání vlastní identity. Autor přesně popíše dopady voleb na vztahy v jedné rodině (jsou zkrátka prezidenti, kteří rozdělují společnost), přidá radikální postoj (zde spojitost s útěky) a zároveň postavy zatíží osobními problémy. Na premiéře byly znát rezervy v režijní i herecké práci, což si ale přeložte tak, že Jitka Smutná v roli Muddy bude ještě lepší.
(zadáno: 9.1.2018)
Pazderková, Vlček, Tomicová, Adam, Šťastná… Fidlovačka má další divácky hit a tím by hodnocení mohlo skončit, pokud tvůrci ani (čino)herci nežijí v přesvědčení, že jsou účastni práce na velkém muzikálu. To by interpretačně obstáli jen Iva Pazderková a Lukáš Vlček. Yazbekův jazz-rock říznutý flamencem totiž na zpívání není vůbec nic snadného. Parádní komediální výstup pak předvádí Martina Šťastná. Orbit inscenace jinak sestupuje spíše k estrádnímu uchopení; to u libreta „ze života“ působí odtažitě a vzpírá se temnějšímu vyznění předlohy. Technická (zvučení) mizérie je snad již vyřešena.
(zadáno: 7.1.2018)
Spíše než pocta Ježkovi (V+W Revue v MDP je tomu mnohem blíž) je to setkání s ypsilonskou asociativní montáží. Dojde i na recyklaci dalšího hudebního výstupu z inscenace Mozart v Praze, jen proto, že se také útržkovitě předváděl Voskovcův a Werichův přepis Dona Juana. Hravá koláž je tradičně silná v metodě kolektivní improvizace nebo v revuálních pasážích (bravurní Petr Vršek, Jiřina Vacková, Barbora Skočdopolová a Jan Večeřa), jinak není co hrát. Ypsilonce by více než snaha pochytat co nejvíce zajíců ve jménu jakýchsi principů slušela sourodá generační výpověď/pohled na tento fenomén.
(zadáno: 27.11.2017)
Inscenace je využitou příležitostí pro Janu Preissovou, která stála před úkolem zpodobnit vnitřní svět své hrdinky. Jinak sledujeme hru z rodu těch, které odhalují minulost, jež právě teď dostihla postavy, a mísí se v tom sentiment i cynismus. Průměrná hra snad i chvílemi baví tím svým čechovovským laděním, williamsovskými vztahy, ale i drsností, která je blízká irským autorům, ale režie namísto konverzační smršti a realistického vedení figur volí spíše chladný odstup a dramaturgie text redukuje snad až příliš, vždyť nejednou nejsou zdůvodněné motivace postav. 55 %
(zadáno: 27.11.2017)
A nemá tohle divadlo náhodou na víc? (přátelsky míněný úšklebek) Sledujeme veselé vyprávění a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní. Charakter mozaiky střídající sitcom a písně zůstává od počátku do konce neměnný a o nějakém zásadním nápadu, jak předlohu uchopit, nemůže být řeč. Inscenace možná i moc hladí, ačkoliv se hraje i o problémech. Anebo alespoň přibrousit ten sarkasmus.
(zadáno: 27.11.2017)
75 % Atomizovaný pohled na součást nejednoho večírkového společenského srocení, tedy pomlouvání a drbání, v opačném gardu na outsiderství, je dalším parádním číslem choreografky Lenky Vagnerové. Originální a stále překvapující podívaná variuje fenomén, který si přizná málokdo. Vyzdvihnout opět můžeme i vizuální a hudební stránku nebo synchronní práci performerů. Jako dramaturg bych skoro protestoval proti činoherní zbytečně doslovné tečce a některým klišé zaznamenaných „na páscích“. Ale zase, pravda, zrovna tenhle výstup hodně pobaví.
(zadáno: 27.11.2017)
45 % Linie rockových oper vystavěných na bytostné klasice pokračuje Kafkou. Skoro bych řekl objevitelsky, neboť nachází humor tam, kde ho naposledy zřejmě viděl sám Kafka. Takové vyprávění vytváří celkem zajímavý kontrast s existenciální tíhou díla. Opeře jako by scházel náboj z předchozí antické trilogie, hudba tentokrát nezvedá ze sedadel, texty jsou až neúnosně plné repetování. Dostavil se pocit promarněné příležitosti…
(zadáno: 26.11.2017)
Inscenace je promyšleným gestem v odvážné estetické formě a determinuje ji specifické vidění ikonického dramatu. Dramaturgickou redukcí spoustu toho ztrácí, způsobem čtení tématu zase mnoho získává: přes klasický text zpodobní nejednu dnešní paralelu - manipulace, strachu, nulové empatie… Mikuláškova inscenace je emoční nálož a vrší metafory. Mouka práší příběhem jako symbol peněz a ty pak jedu, řada obrazů je hypertrofovaných k nesnesitelnosti, v pozadí motiv uzavřeného hudebního studia… Trochu toho „původního“ realismu aby divák pohledal. Pavla Beretová? Jako když šmiknete divokou růži.
(zadáno: 12.11.2017)
24 % vs. 76 % (výsledek z 11.11.17) MDP se zapojila do celosvětové sítě divadel uvedením netradičního dokudramatu, představení, jež stojí na jiných hodnotách a funguje skrze jiné siločáry, než jsou výkony herců nebo ruka režisérova. Ostatně o pauze o tom nediskutuje nikdo, probíhá debata jiného druhu, a to je ohromné. Nevídaná aktivizace myslí! Divadlo ústy Soudce položilo otázku (ne nepodobnou Sofiině volbě), na niž neexistuje nesporná odpověď, a implicitně pojmenovává záhubnou hyperkorektnost, nevnímání reality, politickou impotenci, zákonodárné chyby a letargii společnosti. Nutno zažít!
(zadáno: 12.11.2017)
75 % Dramaturgie MDP volí další výpověď o životě s nemocí. Inscenace prokázala, že má sílu uhranout i nepříjemným tématem, jakým Alzheimerova choroba bezesporu je. Máme před sebou kvalitní a pozoruhodně konstruovaný dramatický text. Je vhledem do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti. Náročnou roli obsáhl Jan Vlasák způsobem, který diváku nedovolí vydechnout a jenž si zaslouží velké ocenění. Méně plastické se jeví ostatní figury, zde inscenace má rezervy.
(zadáno: 5.11.2017)
Nespoutaný Kolečkův styl ve spojení s dalším rozbíječem konvenčního divadla Davidem Drábkem daly vzniknout bizarní komediální melanži s lacinějšími přísadami, která publikum nejspíše rozdělí na dva tábory. Podivná je konstrukce hry - trochu soudobá satira, která je nakonec spíše parodií na podnikatelský boom devadesátek, do toho invaze prvků známých z žánru sci-fi a v závěru přichází „pomsta nebes“). Má to švih, diváci se baví hláškami, ale celek nefunguje ani jako konverzační komedie o české malosti z prostředí zbohatlíků (zde tuším téma, které mělo promlouvat nejvíce), ani jako nonsens.
(zadáno: 5.11.2017)
55 % Nátura SpoluHry neochvějně vybírá další silný, bolestný, emocionálně stavěný text. Jeho obsah je drsný, přesto v mnohém vypovídající o současném světě (odmyslíme-li si iracionalitu jednání postav). Konstrukce zápletky je taková, že chce šokovat, kalkuluje s tím. Tím si u mě hra vybudovala odtažitost, ale na každého tento text asi bude působit jinak. Impozantní herectví Vilmy Cibulkové je zprostředkovatelem klíčových esencí hry, Kateřina Kaira Hrachovcová buduje svou postavu učitelky skrze nitro, svědomí, nervózní pohledy… Režijní rezervy by se našly u práce s prostorem.
(zadáno: 5.11.2017)
Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu a čtyři fantastické performerky vydají za celý zástup krvelačných Amazonek. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu. Gradující podívaná za doprovodu extatické hudby (bubny, el. kytara, synťák - zvuky až děsivé) pracuje s dynamickou choreografií a v závěru akrobacií, divadelní zkratkou, perfektním light designem a vyznačuje se velkou originalitou.
(zadáno: 3.11.2017)
Inscenace beze zbytku naplňuje záměr poutavého muzikálu pro rodinné publikum (6+). Nadčasový příběh je vyprávěn v principiálně jednoduchém, ale správném schématu (jednoznačné pozice dobra a zla, humor…), scéna logicky hýří barvami a hudba je vypravěčem nálad. Dojde i na nenásilnou interakci s publikem. „Co zůstalo v Brně?“ Asi ta hravá básnická poetika významotvorných slovních hříček…nemálo jich bylo poztráceno v šumlu. A ani zvukař neměl svůj den. Interpreti různorodých postav a postaviček přispívají svým umem k příjemně strávenému večeru a za zmínku rozhodně stojí výkony dětských herců.
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.