PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.4.2020)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Oproti dramaturgii a režii této inscenace jsem četl jiného Bernharda. Ale dobrá, substituce je metoda současné Činohry ND. To, že hra dostává méně psychologické drobnokresby a více vnějškovosti, je ještě to nejmenší, neboť výsledek se o mnoho neliší a příčiny devastace odprezentuje ve shodě s Bernhardem, tedy poukáže na lenost, žití v nudě a přebytku, bez morálky. Chybí rituálnost „klíčového“ oběda, ostrou bernhardovskou ironii často přebije grotesknost. Cílí se na vnitřní rozklad. Pak tu máme skvělé představitele „strašlivé“ sourozenecké trojice, diváky nejvíce aplaudovaný bude patologický filozof Voss Saši Rašilova.
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
Koncept vemlouvavých slov, vábivých čísel a bleskových proměn můžeme číst jako alegorický výsměch píárku vládnoucího establishmentu. Performer ale především dává prostor k rozpoznávání drobných výchylek mezi iluzorností a skutečností. Ty záhy přerůstají v markantní chyby, ale aplaus trvá... Prodavač iluzí nakonec chápe, že největší obětí iluzivní show je on sám. Švejdův „psychoanalytický“ vzkaz tak míří ke každému jednotlivci. Série miniatur vychází z tradic pouťového divadla: v žánrovém mixu, který rukopis Petra Formana opravdu nezapře, je semleto mnoho… Výtka budiž vyvážena tím, JAK je toto sólo Vojtou Švejdou odehráno!
(zadáno: 6.4.2020)
K výzkumu mýtů a rituálů skupina Handa Gote přidává percepci věčného genu, v němž se potkává pravěká zkušenost s technologicky a materiálně vysmátou současností. Nabízí přesně takto rozkročenou a ironizující obrazotvornost, velice zábavnou a očistnou, a nemusíte nutně vše chápat nebo znát inspirační zdroje. Stačí, když budete vidět či rozpoznávat (i drobné) zlo, které konáme, a vydáte se cestou k pochopení (i drobných) rituálů. Jejich podání je bizarně deformované a vršené v bezemočním modusu operandi. Handa Gote setrvává v opakování postupů, ale v tomto případě metoda je tříbena, i co do vstřícnosti směrem k divákovi.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 6.4.2020)
Hilda - Divadlo X10 70 %
Text problematické (jednotvárné) stavby byl výkonem Lucie Roznětínské a díky invenci režiséra povýšen. Fascinovaně hledíme na manipulativní lynč, kterým představitelka high society paní Lemarchandová podmaňuje rodinu údržbáře Franka a přivádí k absolutnímu rozkladu. Stále týž mechanický projev, stejná gesta pro přesvědčování, anebo trochu jiná jako projev dalších mocenských triumfů. Despocie a psychopatické sklony jsou stále skryty v jakési zvláštní eleganci. Paní Lemarchandovou v závěru přece jen něco vychýlí… Namísto revoluce je to spíše Frankova rezignace a volba jednoduché útěkové cesty. To je neméně šílené.
(zadáno: 6.4.2020)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 21.3.2020)
Hodně temná groteska, kde optimistická vyústění opravdu těžko očekávat. Přestože jsem se v bergmanovských přeskocích a propojování záhy ztratil a stylizování některých figur začalo lézt na nervy, byly to pořád poutavé tři hodiny. Objevování nových významů přenechám jiným, mně stačilo dramaturgické zacílení na vztahová minidramata a latentní krutost. Celkovému vjemu prospívá i jakási odtažitost pohledu na bergmanovské figurky. Stejně jako u Mýcení i tato inscenace vyžaduje vystoupit mimo herecké komfortní zóny, výkony Jakuba Žáčka a Petry Bučkové jsou pozoru hodné.
(zadáno: 21.3.2020)
75 % Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 21.3.2020)
Až na to, že libreto není žádným skvostem a muzikál je režií poněkud bezradně uchopen, zejména v činoherních pasážích, včetně jalových nápadů. Když se zpívá, je to nebývalá krása a něco úplně jiného, než co nabízí komerční muzikálová scéna. Písně jsou zprostředkovatelem cesty do temného horečnatého meziprostoru mezi životem a smrtí. Hlavní postava Newton – Bowie spíš pozoruje, co se děje, největší diváckou pozornost přitahuje tajemná Dívka (která jako by přišla z Exupéryho), i proto, že Erika Stárková zpívá fantasticky. Inscenaci zdobí i další individuální výkony, Igora Orozoviče, Pavola Smolárika nebo Niny Horákové.
(zadáno: 14.10.2019)
Tomeš, Polyáková, Kříž, Procházková, Tenkrát, Pleskot, Hořejš… Muzikálová událost sezony se koná i nekoná. Interpretační výkony jsou někde mezi špičkou tuzemské muzikálové produkce a vesmírem a je tady rozuměno emocionální náladě, nebo i lehké komičnosti elánovských písní. Libreto, které je moderní transkripcí Monte Christa, prokombinuje kdeco bez dramaturgického vhledu a korekcí. Proč tolik zbytečné vaty a hlavně doslovnosti? Výsledkem je neúměrná stopáž a nemyslím, že přelévání nálad odpoví na otázku, čím tento jukebox muzikál, kromě pocty skupině Elán, chce být. Balanc mezi patosem a rozverností je ošemetná disciplína.
(zadáno: 28.7.2019)
Co je vlastně ambicí této diskotékově blyštivé jízdy mezi životem, nebem a peklem? Autorka stvořila moderně vyprávěnou pohádku, jejíž netradiční zápletka a neortodoxní přístup mají určitý potenciál nasměrovat dětské publikum k nepohádkovým, existenciálním otázkám. V Polsku působící divadelník Jakub Krofta, pokračovatel tradic Divadla Drak, v Dlouhé celé to putování opatřil hravostí a velkou nadsázkou, ale komplikovanost hry může představovat problém. Lépe vzít do divadla děti 10+. Inscenaci vévodí živelná dýdžejka Raketa Evy Hacurové, pro ostatní postavy se podařilo nalézt vtipné, roztomilé nebo jímavé stylizace. 75 %
(zadáno: 28.7.2019)
Duo Skutr svým čarováním s propojováním výtvarné složky, hudby a slovem herce vytvořilo působivou podívanou, dalekou školometské divadelní intepretace Erbenových balad, jimiž se vine téma viny. Co je vrcholem této promyšlené divadelní syntézy? Katarzní okamžiky, které se daří vkládat, z provedení balad nejvíce bodují Vodník a Holoubek. Velkým dílem se o to přičinili Anna Fialová a Csongor Kassai. Některé balady (Zlatý kolovrat, Štědrý den a zejména Svatební košile) mi přišly ne úplně šťastně řešené ve vedení herců. Svébytnou kapitolou je mistrovská recitace Františka Němce, jehož Záhořovo lože proniká do morku kostí.
(zadáno: 28.7.2019)
Předělávka „legendy“ postavila most mezi dobou květinových a květiNOVÝCH dětí, kteří z pozice současných maturantů se s legendou potkávají. Řešení to vůbec není špatné. První půlka nabídne smršť, která se pokouší charakterizovat současnou společnost s důrazem na smýšlení mladých a jejich pohled na širokou škálu ve společnosti diskutovaných témat (vede hyperkorektonost). Jen té urputnosti bylo snad až příliš. Do scénáře se následně zasazují skrze princip divadla na divadle scény a zvraty z originálu. Zpívá se a tančí s intenzitou pro Kalich typickou, tu skvěle, tu hůř, záleží na tom, s jakými alternacemi se potkáte.
(zadáno: 28.7.2019)
75 % Zas a znovu si uvědomujete, jakou výjimečnou prací je Krobotova dramatizace této románové kroniky. Rok na vsi nutně musí být kolektivním dílem, pečlivá režie jen zvýrazní vztahy a myšlení lidí z Habrůvky. Výsledná mozaika...má neskutečnou sílu. Langova inscenace bude označována za tradiční a pak už záleží na divákovi, jak přijme plynutí času a sugestivní spirálu pustnoucí morálky. Zdálo se mi, že režie emoce postav spíše brzdí, aby vyniklo právě toto poselství. Inscenace krom jiného prokázala, v jaké skvělé kondici se soubor DpP nachází. Zaujme i scénografické řešení, stejně tak hudební složka.
(zadáno: 28.7.2019)
Vytýkat této inscenaci můžete mnoho, ať je to spíše „volnější“ dramatizace, upozadění poezie předlohy nebo rámování neustálými scénickými poznámkami. Nebyla ani moc rozehrána či vysvětlena Eliasova genialita, ten se především vymyká předurčeným vzorcům myšlení a chování společenstva horalů. Přesto sledujeme drama až mystické. Jeho cíl je ukázat na netoleranci, amorálnost a latentní krutost společnosti v okamžiku, kdy je přítomen jinaký jedinec. Dodo Gombár dokáže z této esence vytvořit nesmírně sugestivní obrazy, jež drtivě působí na vnímání diváka. Výsledný kontrast obou světů modeluje zejména mimořádné herecké nasazení.
(zadáno: 28.7.2019)
Jana Paulová zúročila své zkušenosti s komediálním žánrem. Na inscenaci je patrná promyšlenost, s jakou je stavěna. Taková dramaturgická péče je dnes v tomto oboru vzácná. Zdálo by se, že parafráze komedie, kterou na divadle i filmu proslavil L. de Funès, nemá čím překvapit, ale opak je pravdou. Režisérka a zároveň interpretka titulní role se sice neubránila nápodoby živelného projevu slavného francouzského komika, jenže když publikum na to tak trochu čeká… Důležitější je, že nejsme svědky one woman show a svou postavu nestaví jen na klauniádě, ale poodhalí divákům i motivace a životní oblouk excentrické Clary Barnierové.
(zadáno: 28.7.2019)
Toto není parodie, toto je dokonalá střelba do vlastních řad. Daniel Hrbek se projevil jako bystrý pozorovatel všemožných nuancí fungování vztahů ve vezdejším divadelním světě. Nadsázka tryská, existenciální pnutí postav na maximu a Michal Dlouhý v logice věci nutně hraje herce Boba Barela tak, až z něj cáká pot. Přesto tato komedie z divadelního prostředí je napsaná tak, že ty největší špílce nakonec připadnou jiným postavám. Děj a zápletka se propadají do čím dál větší bizarnosti (a tady bych vložil dramaturgický otazník), styl fabulace připomene tvorbu dávného CD94. Náramná oddechovka pro diváky, pro aktéry šichta.
(zadáno: 5.5.2019)
Elegantní provedení klasické operety, jejíž hudební čísla znáte, aniž o tom víte. Nožky tanečnic létaly proklatě vysoko, peří také bylo dost a až na drobné výjimky písňová čísla byla velkolepě odvedená. Takže vše vlastně v pořádku. Pro někoho skanzen hudebního divadla, pro jiného setkání s ryzí klasikou - tedy až na estrádní rozšíření partu Pričičové (P. Břínková) nebo „doplnění“ Offenbachem. Nepřirozeně působil projev představitelky titulní role (L. Obručnik Vénosová), jíž navíc při zpěvu nebylo rozumět, vadil silný přízvuk i operní manýra. Naopak bych vyzdvihl výkony M. Noskové a R. Samka.
(zadáno: 5.5.2019)
Splněný sen? Trojjediný autor Ondřej Brzobohatý vykonal autorský Everest, který je po zásluze aplaudován. Hudba, jež ctí tradice a navrací pojmu „původní český muzikál“ lesk. Povedené jsou písňové texty, dialogy mají švih, jen to libreto volá po větší logice a zestručnění ve prospěch dramaturgicky lépe podchyceného prolínání obou rovin muzikálu s atraktivním námětem. Vojtěch Dyk v hlavní dvojroli odvádí výkon řekněme očekávatelný, překvapením je pak „muzikálový“ výkon Anny Fialové. O scéně s vlakem bude s nadšením mluvit každý, možná by se mělo stejně tak mluvit i o choreografii a režii. 75 %
(zadáno: 27.12.2018)
Přidávám se k názoru, že jde o nejlepší inscenaci LSS posledních let. Pitínský ji staví na drobných klauniádách, herecké expresivitě…a mluví řečí symbolů a hádanek. Rozpoznáváme odkazy na středověké mirákly a křesťanskou symboliku, commedii dell´arte i vysoký styl své doby, současnost reprezentuje zlatá mládež. Čas se mění, lidé jsou stále stejní. Zápletka je upředená z archetypálních nití, proto působí tak podivně. Nezpochybnitelné jsou však herecké vklady do této inscenace, zejména Anna Fialová se obdivuhodně vypořádala s nástrahami role Heleny, učinila z role velice dynamický part.
(zadáno: 27.12.2018)
Podobenství o démonu s vizáží váženého hraběte zase jednou nabylo na aktuálnosti, akcentováno to mohlo být více. Na aplaudovaném výsledku exteriérové inscenace je znát dlouholetá zkušenost Martina Glasera s možnostmi otáčivého hlediště a jeho přírodního okolí. Divadelní prostředky se zde přibližují těm filmovým, přesvědčivě je stavěna temná atmosféra, i se špetkou humoru. Vše nabere spád od prvních replik a snad jen závěr nedosáhl té správné gradace. Mezi přednosti inscenace patří vedle obdivuhodné koordinace všech složek také svícení nebo individuální výkony K. Janovičové a B. Kaňokové.
(zadáno: 27.12.2018)
Zatímco inscenace režiséra Dodo Gombára (MdB, 2017) pracovala se zkratkou, bezbřehou imaginací a symboly, z nichž utkvěl v paměti především motiv křížové cesty hlavní hrdinky, je pražská inscenace Michala Langa mnohem těžší kalibr, opřený o kdejaký realistický výjev. Režie do díla však citlivě vnáší i mystiku či dobový (politický) kontext a exponuje historickou temnotu. Není to úplně příjemná podívaná, divák navíc musí plně přistoupit na časově proměnlivý princip díla. Tereza Dočkalová má na svém kontě další nesmírně přesvědčivý výkon. V inscenaci neladí lpění na snaze o jakýsi umělý dialekt.
(zadáno: 16.9.2018)
Po Faustovi v Národním divadle tu máme další inscenaci s kamionem na jevišti. Na archetypovém modelu vznikla "moderní" pohádka, která v plzeňské Alfě ohromuje invenční loutkařinou (= co vše s loutkami lze vyobrazit), baví jemným vtipem a hraje se "drsná" motorkářská muzika. Základem inscenace je však pěkně vystavěný scénář. Práce s loutkou není skrývaná, přesto se propadáte do iluzivní magie loutkového divadla. Motorkářská inscenace mi byla sympatická i proto, že sděluje velkou pravdu našich silnic - dávat si pozor na kamioňáky.
