Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>

(zadáno: 28.10.2016)
Abstinující klaďas vystoupil z dostavníku i v Městském divadle Brno a výsledkem je parodická revue, která odvrhla pouhé kopírování slavného filmu, objevuje (pozapomenuté) divadelní verze a vytváří vlastní inscenační metodu. Je to energií a špílci (včetně drobných provokací a narážek do vlastních řad) naplněná show, příjemně vystavěná na ryzí divadelnosti. V parodickém násobení kontur postav si publikum bezpečně získávají všichni, ať je to Lukáš Janota, zejména však Viktor Skála v roli padoucha Horáce. Za svébytnost a okouzlující interpretaci Tornádo Lou velký potlesk patří také Ivaně Vaňkové.
(zadáno: 28.10.2016)
Od Zábranského „žert, satira, IRONIE a hlubší význam“? Bavil jsem se tím, jak mnohé „teze“ nešly herci a truhlářovi Stanislavu Majerovi přes pysky, ovšem jako profesionál text metal do publika s vážnou tváří, protože pokládat závažné otázky kolem zahnívajícího stavu naší domoviny je třeba. Na této inscenaci, kromě interpretačního výkonu herce a truhláře Stanislava Majera, je nesmírně cenný ten otazník na konci, prostor pro hlavinky diváků. Více takových berhardovských spílání! (P.S. Evidentně patřím mezi lidi typu Majer.)
(zadáno: 24.9.2016)
75 % Setkání s bravurně vystavěnou hrou, přesným proniknutím do její podstaty a hereckým citem (a šarmem!) pro ztvárnění té čarovné člověčiny, které buď porozumíte, a nebo také (zatím ještě) ne. Juraj Herz na Fidlovačce v této esenci pospojoval nevtíravou komiku i řadu jímavých okamžiků, velké životní pravdy i řadu těch drobných momentů, z nichž určitě některý budete důvěrně znát, protože je máte navždy zasuté v paměti. Divadlo Na Fidlovačce s Famílií úspěšně vykročilo do nové etapy.
(zadáno: 20.9.2016)
Drak inscenuje nelogickou pohádku (princezna zakletá v bílou laň se zamiluje do prince, který ji chce proklát šípem) metodou kolektivního vyprávění a v pěkně střiženém hudebním kabátku (ano, opět krásná práce Jiřího Vyšohlída). A na zadní stěně se kouzlí prostředky stínového divadla. Za tím divným příběhem samozřejmě nalézáme archetypální symboly a jeho (nudnou) melodramatičnost často naruší humorné momenty, takže výsledkem je nápadité, bezprostřední rodinné představení, z něhož promlouvá i křehká lyrika veršů Jana Skácela.
(zadáno: 8.7.2016)
Možná to bude znít jako protimluv, ale sledoval jsem chytrou šmíru s přesahem. Hostující režisér Guy Roberts nachází k Shakespearově „sváteční komedii o lásce“ velmi překvapivý klíč. Kombinuje nespoutanou komiku s tragikou doby a místa, ve kterém se tato show odehrává. Jelikož herci drží své úkoly v přesně vymezených mantinelech a nad vším vládne důraz na interpretaci Shakespeara, vznikl tvar smysluplný a funkční. Tato originální inscenace patří k tomu lepšímu na tzv. soukromých scénách.
(zadáno: 8.7.2016)
75 % Tento Strýček Váňa začíná u precizního vykreslení postav tohoto hořkosměšného panoptika. Pokračuje budováním vědomí ulpívajícího času a na bedrech stěžejních postav je břímě života snad i viditelné. Dalším kamenem inscenace je náladotvorná scéna Jaroslava Milfajta. Petr Svojtka rozehrává více než hru o krizi středního věku sled obecných kauzalit, když se do života vkrade sžíravost, otupělost, žití z povinnosti, nenaplněné sny, osobnostní neobratnost, v neposlední řadě vztek. Vasil Fridrich v krásné a emocionálně skvěle ztvárněné roli (jeho živelný herecký naturel a Vojnickij?...ano!).
(zadáno: 8.7.2016)
Variování téhož poněkolikáté. Tentokrát na téma vztahů (včetně komplementárních souputníků, jako jsou samota, úchylky či trapnost). Mnozí již zdvíhají obočí, postrádajíc rozvíjení stylu. Divák však ani v tomto případě neodejde zklamán. Duo Viceníková – Mikulášek namíchalo barvitý koktejl živoucích momentek, komický i hořký, s cynickým přístupem, jenž podtrhne absurditu předložených situací. Bavilo mě i míchání banalit s „vyššími“ idejemi. Skvělí herci v přísné stylizaci předvádějí víc než skeče, metoda se však vyčerpává. Skutečně překvapí jen další příval invence scénografa Marka Cpina.
(zadáno: 8.7.2016)
Inscenační cesta Jana Nebeského k Hedě Gablerové nespočívá v dekonstrukci nebo modernizování, jen zbaví postavy obvyklých saturací, aby vynikla jejich podstata: tedy především nekonečná blbost, slabosti až zženštilosti a v případě hlavní antihrdinky vnitřní izolování od okolního světa a na povrch probublávající vztek. Metaforického gejzíru si divák užije, stejně tak přesvědčivých hereckých výkonů, ale postupem času přece jen otupí. Je to dáno snad absencí přestávky, nebo jen toho, že inscenace pozapomněla pracovat také s gradační linkou?
(zadáno: 15.5.2016)
Populárem vysokého stylu je tato inscenace, na jejímž počátku stál nápad převést na jeviště „nedramatizovatelný“ bestseller o nekonečné rozdílnosti mužů a žen. Vše, co uslyšíte a uvidíte, JE pravda. K převedení na jeviště posloužila nepříliš složitá výchozí situace, od které se proud skečů, překvapení a písní (o vtipné texty není nouze) odpíchne. V případě potřeby se přenášíme přes oslí můstky, ovšem s elegancí; Miroslav Hanuš vsadil na „vtipná řešení“, opřel se o kreativnost herců a sám disponuje režisérskou schopností, která celku dá revuální šarm.
(zadáno: 15.5.2016)
Pod kůží zarytá Krobotova dramatizace s (po mém soudu) absolutním postihnutím pojmu „oblomovština“ ve vší té tísnivosti a hereckým výrazem Ivana Trojana... se v Dlouhé připomněla. A to je špatně. I patnáct let po té srovnáváte a inscenace Divadla v Dlouhé vám přijde jako provinční záležitost. Přitom není špatná a Michal Isteník také, byť poněkud urputně, předkládá esence oblomovštiny (kterou nakonec najdete i jinde). Tato dramatizace, která je v dobrém smyslu slova taková indiferentní, snad záměrně nepřináší odpovědi, a tím dráždí. Platforma pro ironii a groteskní škleb zůstala však nevyužita.
(zadáno: 15.5.2016)
Bartlett je zajímavý autor v tom, že si pro hlavní myšlenku svých her vybírá zástupný syžet: v Zemětřesení v Londýně to byla ekologie, v případě této hry bisexuální trojúhelník s jedním nedospělcem v dost mučivé pozici. A za tím hledejme velké téma – nerozhodnost současné společnosti, její přehnaná korektnost, balanc na alibistickém laně, ...jistěže se všemi paralyzujícími důsledky. Tuto úspornou (chytře řešenou) inscenaci, jejíž režie staví na autenticitě aktérů a emocionálních působivých zkratkách, si nenechejte ujít zejména pro perfektní herecké výkony s Danielem Krejčíkem v čele.
(zadáno: 17.4.2016)
Tohle je na užaslé pomlasknutí, jak ten herecký potěr Čechovovi, resp. jeho postavám rozumí (jistě i díky pedagogům K. Frejové a T. Petříkovi), a jak to umí předat divákovi přes emoce, klíčový předpoklad úspěšné čechovovské variace, kterou navíc oživil nápad s hereckým prohazováním postav. Jak to tak u studentských projektů bývá, ne všechno bylo herecky dokonalé, naopak některá jména bude dobré si pamatovat.
(zadáno: 14.4.2016)
Pádnou odpovědí na extrémistické tendence ve společnosti a stejně tak na nevědomí plynoucí z přehlížení historické paměti je tato dramaturgie. Vznikla inscenace se silnou výpovědí (k níž se dobere až dokumentárním způsobem), méně však antickou drásavostí a metaforičností, kterými se vyznačuje předloha. Režie i ústřední protagonista (parádní výkon Jana Teplého ml.) volí řadu „stravitelnějších“ prostředků. Aueho oči nejsou dýkami, vyprávějí. Probodnutý divák by už jaksi nemusel znovu přijít, ale takové divadlo by hned získalo maximální punc.
(zadáno: 24.2.2016)
Před lety cool pro otrlejší, dnes spotřební zboží. Produkce Divadla Kalich neriskuje ani v nejmenším, přivedla totiž na své jeviště atraktivní obsazení, na což diváci budou slyšet. Režie uchopila tuto černou grotesku s patřičným rozmachem, citem pro trefování point a nezveličováním situací. To je pro inscenování Lettsovy hry možná větší výhra než v případě dávnější hyperbolizované inscenace režiséra Michala Langa. Vynikne tím obraz „nepovedených životů“ těch smutných hrdinů. Koho zas až tak nebere lákadlo „hvězdného obsazení“, bude paradoxně nejvíce potěšen výkonem Anny Fialové v roli Vicki.
(zadáno: 21.2.2016)
Talentované, sympatické a herecky zdatné je ypsilonské mládí. Radost pohledět, jak se spolu s bardy zhouplo na vlně encyklopedického hesla SWING, který má Ypsilonka v krvi od samého počátku. Snad se brzy dočkáme i vlastní generační výpovědi, jelikož přehlédnout, že to bylo jen hodně dobře naučené (inu, pedagogem je Miroslav Kořínek), zkrátka nešlo, zejména když večer počítá s hostem, kterým na mé repríze byla první dáma českého jazzu Jitka Vrbová. Swing je i cítění, stav ducha... Pásmo sestavené Janem Schmidem osciluje mezi závažnějšími tématy i prostou gagovou rozverností, bude vás bavit...
(zadáno: 20.2.2016)
(zadáno: 29.1.2016)
Nezdá se mi, že byl naplno využitý potenciál hry (hra o přátelství, na kterém ale v inscenaci nestojí důraz?). V té hutné palbě dialogů i situačních momentů jako by chyběl kamínek, který dostaví celou mozaiku. Přesto jsme svědky poutavé groteskní inscenace silně hořkého obsahu (téma krize středního věku už je zkrátka takové) a o vysoké herecké úrovni nepochybujte. Nejvíce divácky vděčná úloha připadla Jiřímu Langmajerovi, který v roli Jardy vystřídal Jana Dvořáka. Proti budějovické inscenaci se na Palmovce ještě sympaticky krátilo, ...až se neuhlídalo, jak zarezonuje ten závěrečný zvrat.
(zadáno: 29.1.2016)
Ač jsem nebyl trefen calembourkou, vše ostatní mě jedním slovem zasáhlo: slovní ekvilibristika (která opět zasypává sebe samu a často padá pod lino), veselé či naopak jímavé písně (ta o labuti je nádherný klenot, prosím pěkně!) a ty drobné či větší herecké kreace, které dají vzpomenout na dobu dávných text-appealů. Dotažené to není ani náhodou, herecky bezprostřední (i ve vztahu k divákům) ano. A je to divácká radost, když jste svědkem něčeho, co baví herce v každém okamžiku.
(zadáno: 6.12.2015)
Neuvěřitelné, co tihle školou činoherci ve svém založeném souboru prokazují za schopnosti. Výrazově průzračná a magnetizující pohybová férie vystupňovaná od útržků k hromadné zábavné choreografii. Veselé skoky začínají mít těžkou konkurenci... :) Negativ je ryzí trochu tematizovaná pohybovka, divadla v tom moc nenajdeme, ale je to krásné, má to vtip. Pohybový rej, famózní zpěv Terezy Krippnerové, hudba Bohuslava Martinů...a jeden výtvarný artefakt, jehož význam (zaujat spíše tím vším ostatním) jsem nepobral.
(zadáno: 22.11.2015)
Harwoodovo drama zasazené do doby poválečné denacifikace nevyniká akčností, je založené na propracované struktuře, jejímž základním kamenem je nejednoznačnost, na mistrné psychologii a geniální syntéze historických reminiscencí a mrazivé aktuálnosti všude tam, kde se společnosti nepodařilo vypořádat se s minulostí, politicky i morálně. Do rolí majora Arnolda a dirigenta Furtwänglera byli obsazeni Vasil Fridrich a Jan Vlasák, jejich výkony v tomto duelu jsou strhující a v jistém smyslu nečekané. Precizní režie nebo scénografické řešení jsou dalšími důvody, proč tuto inscenaci nevynechat.
(zadáno: 28.10.2015)
Převedení fejetonů z populárního blogu do divadelních zkratek se podařilo. Vznikla mozaika ironická a trochu nahněvaná, především však velmi zábavná. Skeče pulsují od banalit k hodně zásadním problémům doby a koho by doslova nenadchlo, jakým způsobem se Kalbovci trefují do kýčařiny nebo pokřivených fenoménů současnosti (kdy většině populace samozřejmě nedochází, s čím mají tu čest).
(zadáno: 28.10.2015)
Kdybych chtěl být patetický, pojmenuju tuto hru jako jednu z nejdokonalejších autobiografií, jelikož má frapantní přesah do našich životů. I já se v tom Matějovi setsakra poznával a rozuměl tomu vnitřnímu hlasu. Hlavními devízami hry jsou autentické pohledy na situace běžné i „reálných katastrof“. Skenovací proces vtipně rozehraný skrze „vnitřního krále“ nabídne i závěrečnou katarzi. Herci inscenaci dali, co hra potřebuje, tedy civilnost s tragikomickým dovětkem a emocionální různorodost. Kladem inscenace je i střídmá režie Norberta Rakowského nebo scénografické postihnutí Matějova nitra.
(zadáno: 18.10.2015)
Přestože dramaturgie šla proti tomu, že má být inscenován současný muzikál, a tvůrci nám předložili muzikál notně přezdobený (ve své kostýmní stránce i v choreografii, a už vůbec nerozumím dopsaným pasážím) divák se setkává s nadprůměrnou produkcí, výtečnými výkony řady aktérů (v prvé řadě bych jmenoval Aleše Slaninu, Janu Zenáhlíkovou a Zbyňka Frice), včetně mladých talentů (Vojtěch Drahokoupil a Tereza Navrátilová), kteří jedním slovem překvapili - suverénním herectvím i zpěvem (až na ty nezvládnuté výšky v případě představitelky Julie). Velmi dobrá inscenace v divácky nepřívětivém prostoru.
(zadáno: 28.9.2015)
Zvukařina, ta Achillova pata, která dlouho trápila RockOperu, se zdá být vyřešena. Bravo a díky! Ve Faustovi se potkaly dva mimořádné hlasy disponované pro „divadlo pro rockery“. Od Jiřího Zonygy (Faust) nemůžeme čekat kdovíjaké herectví, jen burácivě skvostnou interpretaci písní. Viktor Dyk, který kouzlí s výmluvnými výrazy a gesty, je jedním z nejsugestivnějších Mefistofelů, co jeviště poznala. Jestli RockOpera je, či není divadlem, odmítám řešit. Ve Faustovi pár velmi pěkných divadelních obrazů totiž najdete, dobrou práci v něm odvádějí Bufoni, zajímavé je i zapojení prvků nového cirkusu.
(zadáno: 12.9.2015)
Hodina a padesát minut balancování mezi smíchem a přesně tím stavem, kdy jedno vyřčené slovo může bleskurychle navodit atmosféru až vražednou. Herci tento ustavičný proces bez konce, tento normativ života rodinných přátel, udržují v poutavém pulsujícím stavu od prvních minut až k určitým pointám. Děje se tak při náročné disciplíně, kterou tento typ konverzaček je. K tomu nutno ocenit, s jakou razancí dramaturgie s režií bušily do charakterů těch postav.

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>