PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 6.4.2020)
Pro mě je celkový tvar tohoto opusu magnum tak trochu dramaturgickou záhadou. Potenciál silného tématu degraduje naskakování na rozverné fabulační linie. Přizvanému hostu Tomáši Klusovi (Dr. Treves) se dostane poměrně málo zpívaného prostoru a hudbu za muzikálovou (ani za strhující) bych neoznačil. Po tíživé vstupní expozici se vše obrací v mix lehké grotesknosti a okamžiků hlubokých pohnutí. Je to neustálý pohyb nad propastí kýče. Kde hledat skutečné zrůdy a ohavnost, je ale demonstrováno zdatně. Vyzdvihl bych výtvarnou stránku inscenace a přidávám údiv, jak Tomáš Havlinek svůj part zahrál – jistě to není snadná práce.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 6.4.2020)
Hilda - Divadlo X10 70 %
Text problematické (jednotvárné) stavby byl výkonem Lucie Roznětínské a díky invenci režiséra povýšen. Fascinovaně hledíme na manipulativní lynč, kterým představitelka high society paní Lemarchandová podmaňuje rodinu údržbáře Franka a přivádí k absolutnímu rozkladu. Stále týž mechanický projev, stejná gesta pro přesvědčování, anebo trochu jiná jako projev dalších mocenských triumfů. Despocie a psychopatické sklony jsou stále skryty v jakési zvláštní eleganci. Paní Lemarchandovou v závěru přece jen něco vychýlí… Namísto revoluce je to spíše Frankova rezignace a volba jednoduché útěkové cesty. To je neméně šílené.
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Promítnutí situací a nálad, které jen Shakespearovy Sonety mohou asociovat, je v inscenaci přítomno měrou vrchovatou a celkovou kompozici se nezdráhám označit za velice promyšlenou. Je to materiál k objevování. Problém maximálně je, že scénické akce i celá ta poutavá vizualita hovoří až v přílišných zkratkách nebo místy přehluší mluvené slovo. Leckoho mohla zklamat práce s emocionálním základem Sonetů, já se nejvíce ošíval, když Skutři sáhli k obecným klišé. Za velký klad inscenace naopak považuji to, že Skutři vytrhli herce DvD z komfortních zón a „donutili“ je pracovat jiným způsobem…
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 21.3.2020)
Tento muzikál jako kdyby byl sestaven podle Cimrmanovy frustrační kompozice. Komu toto dílo není dopředu známé, bude neustále něco očekávat, aby se očekávané (tím je nejspíše velká show) dostavilo vlastně v míře malé. Je to především přecukrovaný příběh, pospojovaný energizujícími nebo melodicky houpavými peckami skupiny ABBA. Dojem z návštěvy „hitu sezóny“ odvisí od obsazení daného večera (alternací je mnoho). Inscenace prohrává překladem, přepísknutou off-stage a odtažitými aranžemi. Drží ji skvělý výkon Dagmar Křížové i dalších es dámské šatny souboru, Aleny Antalové, Radky Coufalové a Pavly Vitázkové.
(zadáno: 21.3.2020)
Poutavé, kolektivně vedené vyprávění o legendě českého sportu je možná ještě více výpovědí o době, přičemž právě její obludnost je podána jednoduchou formou, to přispívá k maximální srozumitelnosti pro diváka 8+. Druhý plán dokonce navozuje pocit sevřenosti a bezútěšnosti, hrozeb v pozadí. Otevřený prostor pro debatu s rodiči/prarodiči. Samozřejmě se seznámíme i s fenomenální kariérou Emila Zátopka, jeho svérázným humorem a osobní statečností. Scénografické prostředky k vyprávění se nezdráhám označit za opravdu výtečné: mechanické loutky běžců vytvořené pomocí 3D tisku a práce s nimi je na inscenaci to nejpozoruhodnější.
(zadáno: 21.3.2020)
75 % Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 21.3.2020)
Až na to, že libreto není žádným skvostem a muzikál je režií poněkud bezradně uchopen, zejména v činoherních pasážích, včetně jalových nápadů. Když se zpívá, je to nebývalá krása a něco úplně jiného, než co nabízí komerční muzikálová scéna. Písně jsou zprostředkovatelem cesty do temného horečnatého meziprostoru mezi životem a smrtí. Hlavní postava Newton – Bowie spíš pozoruje, co se děje, největší diváckou pozornost přitahuje tajemná Dívka (která jako by přišla z Exupéryho), i proto, že Erika Stárková zpívá fantasticky. Inscenaci zdobí i další individuální výkony, Igora Orozoviče, Pavola Smolárika nebo Niny Horákové.
(zadáno: 21.3.2020)
Hradecká inscenace jedinečné hry o manipulaci je metaforou naší doby. Režie umístila příběh do rámce se zajímavými symbolickými významy a hraje se o ďábelských znameních na tváři, o manipulaci, jejíž zlověstnost vychází z mladistvé elegance a dobře volených slov. Oběť (Julie) je vnitřně silná bytost, a přece podléhá, na „vině“ je romantická (idealizující) mysl a tím spoutaná láska. Minimalisticky přesný Jan Sklenář a Sara Venclovská bez expresivních berliček v dialozích výmluvně odprezentují technologii ovládání i vzájemné pouto. Ústřední dvojici doplňuje hrabě – naiva a bázlivec v neméně zdařilém podání Jakuba Tvrdíka.
(zadáno: 21.3.2020)
Z dlouhé řady Zabijáků uvedených na českých jevištích tento vybočuje. Neváhám ho označit za nejlépe dramaturgicky vyložený a režijně pochopený. Není karikaturou sama sebe, důsledně pracuje s autenticitou figur a do druhého plánu vkládá ironické tóny a nepřehnanou nadsázku. Pokorného inscenace je totiž odpovědí na svět, v němž si lze koupit „všechno“. Herecká síla inscenace není jenom o precizním trefování point nebo podání černých linií hry, ale také v až animální přesvědčivosti. Na vzorku těchto individuí hra pojmenovává nefunkční společnost snad i více než v době svého vzniku. Coolness dramatika žije!
(zadáno: 21.3.2020)
Manželé Pixovi umí sestavit chytré libreto a napsat poutavý příběh s přesným zacílením na dětského diváka, resp. rodinné publikum. To není žádná novinka. V pokračování „Kapky medu“ jde o především o záchranu Kapesky, ale je rozehrána i řada dalších podtextů. V rámci hravém, mírně hororovém a nenásilně naučném. Na druhou stranu nepřehlížel bych rozdíl proti „Jedničce“: „Dvojka“ nemá moc co nabídnout interpretům po hudební stránce. Přesto vysoký interpretační standard zejména Martiny Pártlové je další jistotou inscenace. V HDK žel zvuková režie nezvládla činoherní pasáže a hudba z nahrávky zněla až nezvykle ploše. 55 %
(zadáno: 21.3.2020)
Hodně temná groteska, kde optimistická vyústění opravdu těžko očekávat. Přestože jsem se v bergmanovských přeskocích a propojování záhy ztratil a stylizování některých figur začalo lézt na nervy, byly to pořád poutavé tři hodiny. Objevování nových významů přenechám jiným, mně stačilo dramaturgické zacílení na vztahová minidramata a latentní krutost. Celkovému vjemu prospívá i jakási odtažitost pohledu na bergmanovské figurky. Stejně jako u Mýcení i tato inscenace vyžaduje vystoupit mimo herecké komfortní zóny, výkony Jakuba Žáčka a Petry Bučkové jsou pozoru hodné.
(zadáno: 21.3.2020)
Žádné ornamenty, režie se soustředí na sílu příběhu a psychologii postav. Ke vzniku prvotřídní inscenace klasického dramatu to bohatě stačí. Excelují Pavla Gajdošíková v titulní roli a Norbert Lichý jako Lízal – to je až neuvěřitelná herecká studie vnitřního pnutí postavy. Inscenace se nezavděčí těm, kteří očekávají neformalistní uchopení. Drobnými posuny se však inscenace vzdaluje čítankovému uchopení: vždyť moment, kdy je to Maryša, kdo má tendenci napít se kávy, dává logiku. Hraje se ve středové aréně, v prostoru, který doslova kypí skrývanými emocemi a v němž se hraje o pošlapané hodnotě svobody a svobodomyslnosti.
(zadáno: 21.3.2020)
Netradiční koncept divadelní procházky historií určitého místa, skrze níž je pojmenována dnešní plytkost, smysl dává velký. Rukama dramaturga prošlo ohromné množství materiálu – kdo by to byl čekal, když jde o „jednu adresu“. Koláž informací, hledání souvislostí a pořádná porce hudební ambaláže se rozvinula do podoby poněkud rozvleklé, méně by znamenalo více. Humor a duch Y přítomny, vytrácí se však kompaktnost mezi mazáky a nastupující hereckou generací. Každý jinak, tak nějak (pokud má co hrát). A nebo úplně děsivě, čímž myslím horlivost R. Janála, v okostýmování, jež vypovídá více o něčem jiném než o divadelní postavě.
(zadáno: 21.3.2020)
65 % Martin Františák dílo, jež předznamenává vrcholná vesnická dramata, jevištně realizuje s přídechem romantismu (to je v plném v souladu se Světlou) a nahlíží přes nejednu symbolickou hádanku. Občas je i hádankou konstrukce adaptace Lenky Lagronové, pro kterou je stěžejním tématem emancipace. Motiv oběti hlavní hrdinky zůstal v pozadí. Sledujeme především křehké rodinné drama, které se rozbíhá k širším důsledkům. Jelikož inscenace je hrou proměn, od retrospektivních výjevů přes psychologickou bitvu až po situace civilní, chyběl promyšlenější celkový rámec. Pavla Gajdošíková obdivuhodně zvládla záskok hlavní role.
(zadáno: 21.3.2020)
Celkem jednoduchý (účelně zkratkovitý) digest událostí zprostředkovávající události, které by měla znát i ta nejmladší generace. Z tohoto pohledu smysluplná divadelní práce, v níž je potenciál vyvolávat otázky směrem k rodičům či pedagogům, nejednoho teenagera možná zaujmou i hudební střípky a přivedou ke zjištění, v čem je jejich nadčasovost. Je vlastně nachystán prostor pro epilog, který proběhne už mimo divadlo. Více než herecká akce atmosféru inscenace vytváří technologie, aneb zase ty kamery. Naštěstí snímají velice pozoruhodnou práci loutkářů-animátorů. Obrazy to jsou i silné, nic pro přátele starých pořádků.
