PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 16.9.2018)
Po Faustovi v Národním divadle tu máme další inscenaci s kamionem na jevišti. Na archetypovém modelu vznikla "moderní" pohádka, která v plzeňské Alfě ohromuje invenční loutkařinou (= co vše s loutkami lze vyobrazit), baví jemným vtipem a hraje se "drsná" motorkářská muzika. Základem inscenace je však pěkně vystavěný scénář. Práce s loutkou není skrývaná, přesto se propadáte do iluzivní magie loutkového divadla. Motorkářská inscenace mi byla sympatická i proto, že sděluje velkou pravdu našich silnic - dávat si pozor na kamioňáky.
(zadáno: 28.8.2018)
Dal bych přednost Tančírně tajemnější a rezonující v duších diváků spíše přes meziprostor historické paměti. Nesentimentální, náležitě hořce sebezpytnou (stvrzující spoluvinu na stavu společnosti) podívanou nám dramaturgie nenabídla, ta inscenace je místy podbízivá nebo zbytečně doslovná… Jenže herci MDP jsou v revuálním žánru jako doma, mákli si a některá individuální čísla jsou jedním slovem strhující, což je diváky právem bouřlivě aplaudováno. A když ve výrazu postavy ztvárněné Hanušem Borem vidíte zrcadlení výmluvného komentáře, jistou ambivalentnost inscenaci v mžiku promíjíte…
(zadáno: 11.8.2018)
Cloud - Divadlo D21 70 %
Řekli si o málo procent (recenze na sebe sama je součástí inscenace), dávám více :) Název se může zprvu zdát zavádějící, jde však po podstatě prostoru, kam si odskakujeme „žít“. Možnosti virtuality, která má relaxační podobu, komunikuje ve zkratkách, umožňuje multitasking, sbírá informace (atd.), samozřejmě nespadly z nebe. „Tohle je jinej žánr“, jak příznačně říká jedna z postav. Inscenaci není nutné vnímat jako behaviorální studii, jen hravou formou zobrazuje nebetyčné rozdíly mezi virtuální a reálnou identitou. Chytrý konstrukt inscenace je nositelem velkého přesahu, jen ho musíte objevit.
(zadáno: 20.6.2018)
V Pardubicích si ukrojili pořádný krajíc, ale s takovými výzvami soubor jenom roste. Zdařilému a diváky aplaudovanému výsledku inscenace výraznou měrou přispěli zkušení brněnští tvůrci a parádní loutka masožravky se dočkala opětovného využití. Sympatické také je, že se nerezignovalo na živý hudební doprovod. Činoherci nezklamali ani v pěveckých partech, dodávám ale, technické možnosti divadla jim mnoho nepomohly… Pardubickou inscenaci zdobí výkon Martiny Sikorové (Audrey), démonická interpretace hororové květinky (Tomáš Lněnička) a roli věčného outsidera Seymoura pěkně uchopil Petr Borovec.
(zadáno: 2.6.2018)
75 % Dřevěný panáček ožil v Minoru v dvojjediné podobě živého herce (Ondřej Nosálek) a loutky. Funkční i v mnoha momentech působivé propojení je jen začátkem pro hravé uchopení Collodiho předlohy (definovat lze jako „hravé po jelínkovsku“). Nejen loutka, ale i využití animací spoluvytváří poetické kouzlo inscenace - v této souvislosti je třeba zmínit souhru obrazu s pohybovým výrazem (Valéria Vaňhová, která je svou původní profesí především mimka). V rytmu Času vydejte se za dobrodružstvím i poučením; Pinokio v Minoru je zdařilá rodinná inscenace.
(zadáno: 31.5.2018)
Klasická látka vedla ke vzniku inscenace, jež uměřeně využívá charismatu a hereckého génia Bolka Polívky. Leckterý divák v debatách po představení pochvalně nejdříve zmíní výkony Aleny Antalové (Frosina) nebo Michala Isteníka (Jakub). Konvenčně odvedená a výtvarně historizující inscenace není divadlem jednoho hráče a přihrávačů, je rozehrána mozaika, z níž nadčasově promlouvá téma lidské vypočítavosti (což ani zdaleka není jenom Harpagonova doména). Polívkovo klaunství (a volnější pohyb v textu i situacích) je nejsilnější v okamžicích Harpagonova ztracení a údivu nad překotností zvratů.
(zadáno: 23.5.2018)
75 % Téměř až meditační ponoření do zvukového módu inscenace a způsob objevování těch nadčasově pravdivých a dnes tolik aktuálních otázek ve starodávném textu, zaujme na práci režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška především. „Divadelní rituál“ předvedený přímočaře v Dlouhé je zamyšlením nad rozkladem společnosti i pravdou, co přivádí mocné k nepříčetnosti… Druhým diváckým zážitkem jsou výkony Evy Hacurové v titulní roli a Petry Špalkové jako Klytaiméstry. Patos a tíseň brutálního příběhu z antického času dolehne na diváky, je na každém, zda prošumí kolem, nebo vtáhnou.
(zadáno: 13.5.2018)
Více než crazy komedie. Autor interpoluje v podstatě jen pár nahodilých, zato všem důvěrně známých motivů z 90. let, aby propojení dalo vzniknout výmluvné výpovědi o době dospívání v euforicky klopotné době. Kalbovci dávají pohledu na naše devadesátky svůj nezaměnitelný styl, založený na ultrasilné nadsázce (která není pro každého). Je zřejmé, že pamětníci (znalci souvislostí) se budou bavit opravdu náramně. Divácky vděčných gagů je navršeno mnoho - tu skvělých, některé už mi přišly nadbytečně doslovné. V nespoutané veselosti nakonec se vyjevila i krylovská skepse.
(zadáno: 13.5.2018)
Osobně si pojmenovávám tuto faustiádu jako divadlo ekvivalentů, takových originálních řešení, které se klasické látce nevzpírají, jen ironizujícím způsobem hledají moderní vyjádření myšlenek díla nebo jeho vizuálních obrazů. Ztotožnění se s tvůrčím opojením není pro diváka snadné, zvláště když v méně známé 2. části si dramaturgie neláme hlavu s výkladem. Divácké ohromení padá do letargie i proto, že tvůrčí ego nezná síto ani nijak nevzdoruje některým nadužívaným klišé. Ale jinak velkolepá scénografie (s drtivě nosným nápadem „kamionu“), ohromující výkon Saši Rašilova, skvělý je nový překlad.
(zadáno: 29.3.2018)
Do not a libreta vetknutá autobiografická linka (autora RENTu) i univerzální poselství tohoto muzikálu nejsou jedinými důvody, proč představení navštívit. Tvůrčí posedlost a pěvecký talent Tomáš Vaňka dává tušit, že vzniká něco, co dá oficiálnímu muzikálovému proudu na frak. Komorní koncept (zato s živou kapelou) je vlastně velmi příjemný, i bez velkých gest bezprostředně vtahuje diváka do Jonových pocitů a hledání životní cesty. Za zmínku stojí i velmi zdařilý překlad díla. Výsledek tak pevně stojí na pilířích úspěchu, boj Lucie Jagerčíková s artikulací byl snad jen záležitostí premiér.
(zadáno: 28.1.2018)
75 % Pražské nastudování ohromilo dynamikou a spontaneitou aktérů, inscenace režiséra Moši vede diváka k zamyšlení. Bez tématu věru není: i přes slabší dějovou linku předloží celkem výmluvnou studii stavu ztráty iluzí nebo mladou generaci přemýšlivou i bezradnou na předmostí spojnice k lepší budoucnosti. Technicky je ta inscenace skvělá, má vynikající zvuk a aranže písní se budou líbit těm, kteří původní sound fakt nemusí (jako já). Jen ta očekávaná jiskra spíše zůstala přebita vysokým stupněm drilu. K.Pekar, S.Janotová, D.Křížová a V.Matušovová odvádějí prvotřídní herecké či pěvecké výkony.
(zadáno: 28.1.2018)
Tom Dianiška byl evidentně talentem, když ještě psal do „šuplíku“. Tahle story z pověstných harcovských kolejí (kdo je nepoznal, je ochuzen o jeden z rozměrů hry) mohutní s každou replikou do mnohovýznamového zrcadlení (a odhalí i pravdu o 17.11.1989). Základem hry je zábavná sci-fi konstrukce, do níž je zručně přimíchávána řada popkulturních odkazů. Nostalgici si také přijdou na své, některé hlášky vás shazují ze židle… Tempo nabírá podobu „velkého třesku“, až je toho najednou nějak moc, text hry je rozmáchnutý snad až příliš. Hlavní přednost inscenace je však v její originalitě a stylu.
(zadáno: 9.1.2018)
DpP vs. MdB? Každá inscenace je jiná, a přece stejné, obě se totiž odráží od kvalit tohoto dramatického textu. Brněnská inscenace je více poetická, historizující a hudebně jímavá, inscenace Palmovky je více objevitelská co do dalších témat v textu ukrytých. A humor nachází obě inscenace snadno a na stejných místech. Poslední proměnnou je osobitost herců. Dianiškův Will je svérázná planoucí figura. Suverénním výkonem překvapí Kamila Trnková v roli Violy. Vděčnou postavu herce Neda s grácií sobě vlastní uchopil Radek Valenta. A tak by se dalo pokračovat. Velmi příjemná (a chytrá) inscenace. 75 %
(zadáno: 27.11.2017)
A nemá tohle divadlo náhodou na víc? (přátelsky míněný úšklebek) Sledujeme veselé vyprávění a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní. Charakter mozaiky střídající sitcom a písně zůstává od počátku do konce neměnný a o nějakém zásadním nápadu, jak předlohu uchopit, nemůže být řeč. Inscenace možná i moc hladí, ačkoliv se hraje i o problémech. Anebo alespoň přibrousit ten sarkasmus.
(zadáno: 26.11.2017)
Inscenace je promyšleným gestem v odvážné estetické formě a determinuje ji specifické vidění ikonického dramatu. Dramaturgickou redukcí spoustu toho ztrácí, způsobem čtení tématu zase mnoho získává: přes klasický text zpodobní nejednu dnešní paralelu - manipulace, strachu, nulové empatie… Mikuláškova inscenace je emoční nálož a vrší metafory. Mouka práší příběhem jako symbol peněz a ty pak jedu, řada obrazů je hypertrofovaných k nesnesitelnosti, v pozadí motiv uzavřeného hudebního studia… Trochu toho „původního“ realismu aby divák pohledal. Pavla Beretová? Jako když šmiknete divokou růži.
(zadáno: 12.11.2017)
24 % vs. 76 % (výsledek z 11.11.17) MDP se zapojila do celosvětové sítě divadel uvedením netradičního dokudramatu, představení, jež stojí na jiných hodnotách a funguje skrze jiné siločáry, než jsou výkony herců nebo ruka režisérova. Ostatně o pauze o tom nediskutuje nikdo, probíhá debata jiného druhu, a to je ohromné. Nevídaná aktivizace myslí! Divadlo ústy Soudce položilo otázku (ne nepodobnou Sofiině volbě), na niž neexistuje nesporná odpověď, a implicitně pojmenovává záhubnou hyperkorektnost, nevnímání reality, politickou impotenci, zákonodárné chyby a letargii společnosti. Nutno zažít!
(zadáno: 12.11.2017)
75 % Dramaturgie MDP volí další výpověď o životě s nemocí. Inscenace prokázala, že má sílu uhranout i nepříjemným tématem, jakým Alzheimerova choroba bezesporu je. Máme před sebou kvalitní a pozoruhodně konstruovaný dramatický text. Je vhledem do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti. Náročnou roli obsáhl Jan Vlasák způsobem, který diváku nedovolí vydechnout a jenž si zaslouží velké ocenění. Méně plastické se jeví ostatní figury, zde inscenace má rezervy.
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.
(zadáno: 3.11.2017)
75 % Sága vyklenutá nad obdobím dlouhých desítek let je na první pohled stylizovanou časosběrnou montáží, na druhý už fascinuje mikrodramaty daných okamžiků, které se zadírají pod kůži a přináší nejedno drsné poznání: o charakteru tohoto národa ve chvílích lámání chleba, o sousedech „převlékačích“… Je to hra o hlasu svědomí (málo paličáků jako sedlák Vojta) i snadném podléhání předsudkům nebo manipulaci. Inscenace ve svém závěrečného šklebu obtiskne myšlenkový profil těch, co nerozdýchali pohled na pravdu, a o pauze proto opustili divadlo. Bravo!
(zadáno: 24.10.2017)
Na scénu HDK vtrhl energický muzikál zápletky jednoduché, zato velký svým tématem: je o svobodě a svobodném myšlení. Takové dramaturgii tleskám. Soulová hudba uchvátí a nepustí (zvučení na špičkové úrovni). Libreto i hudba jsou postavené tak, že nemůže vzniknout „očekávaná“ one woman show, každá z postav má svůj velký prostor (pěvecký, pro komediální číslo atp.). Interpretačně tak diváky fascinuje nejen Lucie Bílá, ale i třeba Iva Pazderková či talentovaná Vendula Příhodová. Střídmá režie slouží celku. Škoda jen, že dynamické choreografie jsou spíše estrádní než pro muzikálové divadlo.
(zadáno: 15.10.2017)
Ejhle, sympatické generační divadlo. Dva performeři představují dva rozdílné principy: ona žije v přijímání „experiences“ světa (měřeného základní jednotkou jeden like), on je hloubavější a zajímá ho evoluce. Sebevědomí má takové, že je na zabití. Platformou celé výpovědi je zkratkovitá dada smršť kombinující kdeco, ve svém vyznění je příjemně ironická, vzdorovitá a je to pohled kritický. Konečně!
Sára Arnstein je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
Sára Arnstein je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
(zadáno: 16.9.2017)
Zjevné antisemické paralely, zdá se, nikoho už netrápí. Zůstalo však také to nadčasové, tepající, vizionářské. Tahle krysařovská seance v Divadle Kalich se opět pokouší vybudit letargickou dobu. Příběhem "padni komu padni" a hudbou pěnící krev. Podstatné je však to, jak se témata Landova Krysaře potkávají s dneškem a jak se muzikál Krysař potkal s talentovanou generací herců. Marie Křížová, Přemysl Pálek, ale i třeba Kateřina Steinerová předvedli dechberoucí výkony. Zaujme také scénografické řešení nové inscenace, stejně tak některé pohybové sekvence.
(zadáno: 5.7.2017)
Již hry uvedené pod hlavičkou Divadla Puls naznačovaly, že Natálie Kocábová umí napsat řízné dialogy. Sledujeme plejádu prudkých povah a jeden protipól „z jiného světa“. Z jeviště doslova (až nepříjemně) cáká hysterie a konflikty neberou konce, ale vtip Kocábové text má taky. Cenné přitom je, jak se dotýká současných reálií a právě hysterického myšlení našinců. Mezi řádky se skrývá angažované téma a pro bojácné české divadlo je tato hra vlastně průkopnická. Zápletka se možná otírá o banality, režie to však eliminuje prací s komediálním potenciálem hry. O zbytek se starají skvělí herci.
(zadáno: 23.5.2017)
Text zračí znaky toho, že autor svého času byl posedlý démony. Výsledkem ale je celosvětově známá hra. Důvody, proč tomu tak je, se asi najdou – tak třeba pro její katarzní sílu, která dá odpovědi na základní otázky spojené s vírou a láskou. Tým SpouHry původně repetetivní litanie krátí a s odvahou se brodí temnými zákoutími duše. S psychologicky náročnými rolemi se herci popasovali „po svém“, avšak do atmosféry zapadl i emocionální vklad Zuzany Bydžovské do role Farářky i strohost výrazu Petry Horváthové v roli Lisbeth. A Chlapec Daniela Krejčíka? Intenzivní, soustředěný, přesvědčivý výkon!
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.
