Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1155)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.12.2013)
Poselství inscenace, nevzdávat se svých snů a v životě nikdy pokud možno nerezignovat, má samo o sobě váhu. K tomu si přidejte páru představitelky titulní role a hravé podání splněných snů. ...Ani hravost, jež se snad u tohoto typu inscenace rozumí samo sebou, ještě pořád není tím, co zaujme nejvíce. Mě bavila především mozaika nálad, která se nerozpakuje zarámovat hlavní myšlenky inscenace trhlou nadsázkou, k moderním slovům přidat fláky hudební minulosti, grotesku vystřídat poetickým zastavením.
(zadáno: 7.10.2013)
„Karel to věděl...“ Ten moudrý klaun s kytarou vzrůstu nedaleko dřepu a úsměvu naruby a úst plných střepů ukázal, co je to přesná prognostika na dvacet let dopředu. Vnášel kocovinu tam, kde se teprv radostně dopíjela první sklenka. Apelativní koncentrát slov Karla Kryla dostal nápaditou divadelní podobu a promlouvá k idiotskému dnešku, kdy české dějiny tvoří hluší, apatičtí a nepřemýšlející ovčané. Inscenace Dodo Gobmára (a skvělé šestice herců) nemá ambice burcovat, je absurdní a mírně ironickou reflexí naší „demokratury“.
(zadáno: 18.4.2013)
Minimalistický taneční projekt, který jde proti tanci a svým tématem se vzpírá i divadlu, rozehrály dvě ženy, performerka Markéta Vacovská (v netradiční roli boxera Muhammada Aliho) a zpěvačka Lenka Dusilová, s energií, která bourá NoD. Jejich zprvu antagonistická, později souznící energie detekuje sílu a boj, prohry a vítězství, červenou nití tanečního příběhu je Parkinson, ta možná vize konce našich životů. Některé obrazy je obtížné rozklíčovat, jiné – zejména ten závěrečný – jsou strhující.
(zadáno: 18.4.2013)
Přemýšlivému divákovi se dostane znamenité alegorie naší připosraženosti, která je přesně tím důvodem, proč se emočně, myšlením a hlavně svobodomyslně nepostavíme proti Goliášům v různých formách. Myšlenky hry se mohou zdát idealistické a jevištní myšmaš může být protivný, ale logiku to dává. I tak to chtělo vzpurného dramaturga s nůžkami nebo naopak bičem pro dopsání postavy Hurta, aby Milan Němec měl o čem hrát. Připojuji se k obdivu nad prací Jaroslava Milfajta (varhany a technologie kolem toho) a hudebně opět hodné pozoru!
(zadáno: 28.2.2013)
Svébytné a vtipné. Navíc je diváckou radostí sosat tu dlouhou řádku metaforických obtahů české malosti, divadelník zas může ocenit nadčasový faustovský motiv. Na Šotkovy slovní hříčky už by měl někdo zřídit fan club, přihlásím se hned. Trochu bych posílil kadenci závěrečných obrazů (už to ztrácelo šťávu) a budu pevně věřit, že Milan Šotek se udrží být sám sebou, neboť náznaky kopírování stylu jistého fenoménu tam přece jen má. A doktor Struna v Ivanu Luptákovi má vskutku neobyčejný herecký výraz...
(zadáno: 1.12.2012)
Blanarovičová, Sedláčková, Holišová, Štěpán, Bartolšicová, Ondříček, Krejčová, Uličník. Muzikálovou komedii, která je podobenstvím souboje otupělosti a plnokrevného života, zdobí především ironizující odstup a nespočet půvabných humorných momentů. Báječní představitelé Darylla, Sukie, Jane i Felicie. Zajímavá kouzla...
(zadáno: 15.11.2012)
Po představení říká jedna divačka, že si po celou dobu nemohla vzpomenout, jakže se to jmenuje. Možná i to ilustruje záhadu, proč se tento projekt jmenuje tak, jak se jmenuje. Já tedy už tuším..., ale v prvé řadě herci symbolizují ptáky, kteří pozorují a vidí především mezilidskou netoleranci. Choreografické akce téma postihují s nevnucující se metaforou a styl, dramatické vyznění a práce s hereckým výrazem činí z této imaginativní inscenace nadprůměrnou a gradující podívanou (i díky hudebnímu cítění Ivana Achera).
(zadáno: 6.11.2012)
Proč tato inscenace tak funguje? Vesnický realismus se stává zástupným vedle tíhy sociálních otázek své (a možná nejen své) doby. Nezaměnitelný postmoderní rukopis režiséra vytváří něco jako významovou symfonii promlouvající skrze téma, slovo, pohyb a hudbu. A toto všechno se dostává do šťastné symbiózy s mimořádně disponovaným souborem Slováckého divadla. Opusy, jako byly Liška Bystrouška nebo Divá Bára, Kalibův zločin sice nepřekonává, přesto jde o další výrazný počin J.A.Pitínského ve Slováckém divadle. Výkon Ireny Vackové patří do nominací velkých anket.
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 26.6.2012)
Sociálně-kritický rozměr tohoto díla promlouvá do dnešní doby více než výmluvně. Dramaturgie spolu s režií nepříjemné téma do nepříjemné doby vybrousila do vtipné, nepřepjaté podívané, z níž mrazí. Vyšší hodnocení dávám i přes to, že hudebně (dá-li se vůbec hovořit o muzikálu) jde o dílo nevzrušivé. Inscenaci velmi prospěly úpravy textů písní. Představitelé hlavních rolí báječní.
(zadáno: 27.3.2012)
Na cestě k vnímání tohoto příběhu z minulosti, který říká o nás víc, než si hodláme připustit, bylo nutné se oprostit od jeho faktické nepravděpodobnosti, ačkoli dramatizace je jinak velmi vydařená. Až pak se mi dostalo strhující inscenace, pro niž emoce je základním stavebním kamenem. Těžko někoho z herců vyzdvihovat, tak alespoň Jitku Smutnou, Evellyn Pacolákovou, Vasila Fridricha a Oldřicha Víznera. A Pavel Khek? Ejhle, režisér!!
(zadáno: 9.1.2012)
(zadáno: 29.12.2011)
Inscenace – manifest. Pětatřicet let stará provokativní hra přirozeně napásnutá na naši současnost. Demaskuje prázdno, deziluze, žití v kýči nebo blábolech, zdupanou morálku, všemoc ekonomicky silných. Zajímavé řešení hracího prostoru, vynikající výkon Gabriely Míčové – psychologicky skvěle obsáhne pád své postavy ze suverenity až do smrti (vysvobození).
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 10.4.2011)
Neobyčejně zajímavé spojení Čapka „metafyzického“ a Čapka „lidového“. Inscenace – hodinový strojek v poetickém, úzkostném bezčasí. Přísná stylizace spolu s originálním pojetím scény nabízí ambivalentní rozpětí myslitelných pohledů na lidský život. Život je pes, nebo groteska...? (více v článku na blogu)
(zadáno: 10.4.2011)
Režisér Stanislav Moša nevytvořil až tak divácky líbivou inscenaci, téma slavného muzikálu obrací do vaudevillu okázalého obsahem, nikoli formou. Tím mimořádně účinně navozuje hořký, nejednoznačný pocit z obrazu světa, který nějak ztratil styl... Radka Coufalová, Petr Gazdík - 1* :)
(zadáno: 19.3.2011)
(zadáno: 2.3.2011)
(zadáno: 12.1.2011)
Přesný zásah, který zůstává umělecky důslednou prací, nikoli okatým gestem.