Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1156)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Jedna z nejlepších ypsilonských montáží na téma historie a my.
(zadáno: 24.4.2024)
Eklektické hudební čarování Zdenka Merty jen tak nevyrvete z hlavy a k tomu samému se můžete dobrat i u libreta, jež skladebně propojuje základní metafyzické kategorie, různé archetypy, vč. středověké moralitky o Everymanovi. Oratorium si skoro žádá meditativní přijímání všech těch útržků, jiné vodítko vám tvůrci nového nastudování nedají. Hraje se primárně na vizuálno a lehké zdivadelňování, funkční je nápad se zmnožením Satana o další stíny. Klíčová je interpretace: famózní Esther Mertová (Markétka), Viktória Matušovová (Satan). Dušan Vitázek (Bastard) šel do konfrontace s všemi naposlouchaným Janem Apolenářem (nyní v roli Ducha svatého).
(zadáno: 4.4.2024)
Inscenace plní účel sdělit divákovi něco podstatného o jedné z nejhrůznějších dob naší historie, aby se nezavíraly oči a rozpoznávaly paralely. Ženský úděl je skrze román, potažmo tuto dramatizaci veden do síly velkého rozměru. Metaforické čtení témat je zapojeno méně než u Žítkovských bohyní podobné stavby. Dramatizace rozsáhlého a mnohovrstevnatého románu Bílá Voda se od literární povahy zas tak neoprostila a pátrání životem padlé Leny, včetně elementu Bestie, působí místy přitaženě. Inscenace má největší oporu ve výkonech M. Sedláčkové (Evarista), R. Coufalové (Tobie), D. Hofmanové (Benigna), M. Krajčové (Agnieszka) či J. Mazáka (Stauber).
(zadáno: 5.3.2024)
75 % Připomínají sbírku kuriozit a z jejich ne-talentu se vyděluje cosi originálního, ryzího, vzpírajícího se konvencím. Hra pootáčí úhly pohledu způsobem, jenž doba zaměřená na dokonalost a škatulky potřebuje. Po expozici talentové soutěže sledujeme typické „mikuláškovské“ schéma proudění postav jevištěm a je to opět vtahující. Nakolik za sestavou jsou skutečné předobrazy, si netroufám komentovat, zato zřetelně vidíme vklady herců do úkolu poprat se s neobvyklými figurami, zatížených vnitřní bolestí, a předvést hudební bizár. Z mozaiky se nejvíce rozvine zejména hypnotický příběh Daniela (David Petrželka je velmi platnou akvizicí inscenace).
(zadáno: 5.3.2024)
Vykloubená doba a Hamlet opět přemítá a šílí. Skutři se skrze Hamleta vyslovují k nepravostem a podivnostem a ta výpověď se po mém soudu nemíjí s příčinami. Horší je to s účinkem na diváka, mnohé je zjednodušeno, na pomalejší odvíjení se musí naladit, zvláště když ústřední figuru režie staví mj. na křehkosti hereckého typu Pavla Neškudly. Hamleta ztvárňuje vlastně pozoruhodným způsobem. K silné výpovědi přispěje i Gertruda pojatá ve stylu Emílie Marty, výstup Herce nebo Oféliina vnitřní bezradnost. Neuvěřitelnou práci v pozadí odvádí Csongor Kassai (Duch). Propojení s vizualitou a hudební složkou je v případě Skutru další inscenační pilíř.
(zadáno: 5.3.2024)
Koncept hudební revue s nápaditou choreografií diváka vtahuje s každým obrazem nebo písňovým číslem a výborně funguje i ten jednoduchý syžet konfrontace moderního ďábla a šoubyzové ikony své doby, která z pozice star poklesla na dno skoro zapomnění z příčin zcela neuměleckých a jejíž zazáření je vlastně záhadou. Miroslav Hanuš scénáři dává chytrý humor, nezřídka eruptivního účinku, a oproti námětově podobným inscenacím Tomáše Dianišky pracuje s méně komplikovanou faktografickou rešerší. A co více dodávat, když Jan Krafka je dokonalý cover! Snad jen, že by mě zajímal obsah těch škrtnutých 10 minut z kladenské inscenace.
(zadáno: 22.11.2023)
Divadlo Kalich ve svém činoherním plánu tentokrát sáhlo po prověřeném titulu a výsledek ukázal, že známá hra při svém dalším uvedení může získat novou dimenzi. Tu vytvořil průsečík hereckých typů Radka Holuba a Báry Hrzánové s postavami hry. Rakouský dramatik a kabaretiér S. Vögel ji vystavěl na bravurních dialozích (často s nečekanou explikací) a chytrém významovém přenesení partie šachu. Nerudný zpustlý pruďas (a jeho proměna) a systematická žena činu se pohybují na polích situací ryze komických, ale i dojemných, jde přece o vztahy. Příležitosti k bourání čtvrté stěny využívány jsou, souhra s režisérkou Lídou Engelovou je však také patrná.
(zadáno: 18.11.2023)
Addamsovi na jevišti vždy budou atrakcí, ale fungovat budou jen s obsahem – vyloženým a rozvíjeným originálním přesmykem zdánlivě nenormálního a zdánlivě normálního. Brněnští tvůrci dostali do své inscenace přesně to, co chybělo v HDK. Divák je veden po emočních obloucích postav, kterým Svetlana Janotová, Alan Novotný, Tomáš Sagher nebo Esther Mertová dávají zajímavé charisma a soudržný náboj. Ani další excentrické výstupy (Lenka Janíková, Robert Jícha) nejdou primárně po efektu. Vizuální plán je podpořen skvělou choreografickou prací (stylizace hlavních figur a rozpohybovaní předků Addamsových). Příjemná podívaná, nedostatky neřeším.
(zadáno: 18.11.2023)
Řemeslně velmi dobrý muzikál, prokomponovaný sice bez hitových špiček, ale v logice velkého plátna a při respektu, k jakému vyprávění hudba slouží. Výtky jsou dramaturgické: pro formát rodinné inscenace méně by bylo více (bez „amerického“ anděla nebo některých jevištních doslovností by se inscenace obešla) a v úvodu se Petronel příliš odchyluje od nuancí paličatého charakteru, jímž ho obdařila předloha. Měrou vrchovatou se nabažíte skvostně zahraných záporáků (Anna Fialová, Petr Vaněk) a snadno se odpoutáte od filmového Uriáše a Petronela díky výkonům Marka Lambory a Ondřeje Rychlého. Inscenaci posouvá k úspěchu režie Martina Čičváka.
(zadáno: 18.9.2023)
Lehká dystopie nám vedle jistoty, že přiblblé úřední formuláře zůstanou věčné, dává jistotu, že jistot moc nebude. Svižný sarkastický text německé dramatičky není komentářem, vybízí k zamyšlení: mj. všímá si absurdit dávkového systému. První repliky působí jako kritická konverzačka upřená na systém nebo vzmach úřednické pozice, ale v pravý čas začne zcela přetáčet úhly pohledu, ukazovat symbiózy a paradoxy, zostra vyjeví i ekonomickou naivitu nastupující generace Z. Situace jsou zdařile pointované a herci tomu dávají až hraniční slovní dynamiku. Bylo by nesprávné vyzdvihovat jen výkon Tomáše Kobra v roli vyhořelého jedovatého úředníka Armina.
(zadáno: 12.9.2023)
Z vějíře témat předlohy se dramatizace téměř výhradně zaměřuje na traktátování spasitelského planutí knížete Něchljudova, který z pozice soudního porotce chce odčinit své dávné násilnické provinění na mladé ženě. Demonstrace křivé justice, morálky elit, hodnotové vyprahlosti, přetvářky… (etc.) ruské společnosti konce 19. století to zarámuje. Inscenováno formou, kde stylizované je i každé zajíknutí v hlase. Miloslav König, potažmo režie nechává Něchljudova zmítat hysterií a oscilovat mezi rozmařilostí člověka z vyšší vrstvy a jeho vnitřními strachy, s potřebou nalezení vlastního klidu. Obrazově poutavá inscenace o nezajímavém antihrdinovi.