Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 9.12.2013)
Více technologické divadlo, než snaha uchopit téma s divadelní explikací. Je to taková správně neživá (ale i docela zábavná) podívaná, která s lehkou ironií na půdorysu publicistického divadla pracuje pouze s tím, co vydal internet. K divákům promlouvá autentická směsice hlášek nebo stádních projevů šikany. Projekt se veze jen na jedné zprávě z hlubin Sítě, nemá ambici postihnout problém komplexně ani moralizovat. Znak ukřižování nebohého schizofrenika M.K. v závěru se mi jeví jako nadbytečný. Inscenace se bude také hrát pro školy, učitelky budou problém, …protože tomu nebudou věřit.
(zadáno: 28.10.2015)
Převedení fejetonů z populárního blogu do divadelních zkratek se podařilo. Vznikla mozaika ironická a trochu nahněvaná, především však velmi zábavná. Skeče pulsují od banalit k hodně zásadním problémům doby a koho by doslova nenadchlo, jakým způsobem se Kalbovci trefují do kýčařiny nebo pokřivených fenoménů současnosti (kdy většině populace samozřejmě nedochází, s čím mají tu čest).
(zadáno: 18.4.2013)
Přiznávám minutí s myšlenkovými proudy tohoto projektu, který mi byl navíc i silně nepříjemný (a kdo viděl, tuší proč). Často mě minula i logika jevištních akcí, které působily přeplácaně, ale za vším jistě byly nějaké ty významy nebo aluze na život a dílo polského malíře a literáta 1. pol. 20. století. Tahle „noir“ alegorie mě lekala a rušila, odváděla pozornost k fetišistickým piškuntáliím, napojení se tudíž nemohlo konat. Ještě že na jevišti byla skvělá Miřenka Čechová.
(zadáno: 4.12.2014)
Z inscenace, která vznikla v rámci cyklu Krátká Dlouhá, cítím až moc snahu mladé režisérky ilustrovat kdejakou větu ze scénáře nebo situaci. Je to přístup legitimní (co taky se sledem izolovaných obrazů), který ale časem přestane být divácky poutavý. Měl-li být rok 1913 rokem jistého přelomu, z této malé inscenace jsem se nedozvěděl, proč by tomu tak mělo být.
(zadáno: 11.6.2013)
Autora asi všichni máme spojeného s poťouchlou ironií a „nečekanými“ nálezy vlastně běžné absurdity v našich životech. Co z toho může ukázat v plném divadelním světle inscenace skoro až trestuhodně úsporná. Ani ne tak stran scény, jako textem přesazeným z papíru na jeviště, bez dramaturga, bez výkladu postav. Karel Heřmánek je však velký divadelník, i s málem udělá poměrně dost.
„Herectví“ Dany Morávkové je myšleno vážně??
(zadáno: 9.1.2015)
Narativní metodě této inscenace s chutí tleskám. Je to nádhera, když někdo z pozice herce umí pábit nebo udržet pozornost diváka na vlně (dlouhého) monologu. Zajímavý je i scénický „bordel“, který diváky obklopuje. Miroslavu Hanušovi se podařilo mozaiku z Hrabalových děl stmelit do svébytného obsahového tvaru, do něhož se inscenačně a bohužel ani herecky netrefil snad jen gerontský výstup Novináře a Opereťáka. Naopak monologické vyprávění postavy Tanečnice (Jaroslava Pokorná) bylo, alespoň na mém představení, jedinečné.
(zadáno: 14.10.2017)
Když Šedesátky, tak 60 :) Tvůrčí dvojice Svojtka – Janků žánr bláznivé hudební komedie má zmáknutý jako nikdo jiný a vždy dokáže něčím překvapit. I v této vzpomínkové féerii dojde na opravdu povedené špílce, v inscenaci dále pěkně funguje propojování holého pragmatismu se světem ideálů v kterékoli myslitelné podobě. Hudební dramaturgie osloví nejednoho z diváků a provedení písní je opět na nečekané úrovni. Jako problém vidím strojovou (repetetivní) klopotnost scénáře a řadu zbytečných doslovností. Hezká role pro Hanuše Bora (retrofil Karel), svými výkony zaujmou i další aktéři.
(zadáno: 4.11.2013)
Me-, me-, metal… Tahle banda kolem Milana Steigerwalda si získala mé plné sympatie už v čase, kdy jejich produkci pohřbívala řada kiksů, zejména technických. O to raději konstatuju, že závěrečná část trilogie, čerpající z hlubin antického dávnověku, nabízí zatím nejvíce konzistentní podívanou. Kromě parádního hudebního nářezu lze nejen ocenit výsledky snahy o lepší „technický dojem“, ale i integritu divadelního řešení některých situací aneb vše má větší řád. Také pokulhávání rockopeřího potěru za hlavními hvězdami pražské RockOpery (za mě Dyk, Střihavka, Opava, Časarová) už není propastné.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 19.11.2013)
Této konverzačce je už nějaký pátek, poselství však má neobyčejně trefné. Právě proto bych okamžitě zahodil operetní manýry, přestal okatě brnkat na komediální strunu a nechal celé to zaslepené společenství „výrazného ega“ spláchnout s expresivní razancí. (Anebo hledal mezi „drzými“ texty současných autorů.) Čímž si odpovídám na otázku, která mě po zhlédnutí pronásledovala, proč mi tato inscenace „ani ryba ani rak“ (ať zůstaneme u vodního příměru) uchopením ze strany dramaturgie nesedla.
(zadáno: 25.4.2014)
Procházková, Písařík, Laufer, Vojtek, Hořínková… Hledáte-li vyloženě odpočinkový muzikál, proč ne. Markéta Procházková a Martin Písařík odvádějí hodně dobrou práci. Co si počít s tím ostatním... Počítat, kolik melodických linek je „vypůjčených“? Po napočítání páté vykrádačky (včetně vlastní) jsem s počítáním přestal. Bavit se skládačkou banalit a strašidelných klišé neumím. Soudný dramaturg by také okamžitě zarazil podobu přemetů v ději. Za choreografie, souhlasím s ostatními, čtyři mínus. A co by si muzikál počal bez všech těch světelných led stěn? Rozplizl by se v nic.
(zadáno: 6.10.2012)
Jakkoli HDK Aidou konečně překročilo stín řekněme dobrého průměru, slova o dokonalosti bych mírnil. Hudebně tento muzikál umí překvapit, i třeba mícháním žánrů, je zajímavý. Excelentní (!!) Dasha v titulní roli nebo Noid v roli Radama a Lucie Bílá jako Amneris dokázali, že pro muzikálové divadlo je lepší, když místo zacílení na „hvězdnost“ se na postavách herecky pracuje a netajtrlíkuje. Také Jan Urban opět výborný. Ale ať se na mě nikdo nezlobí, překlad je hodně slabý, choreografie (s výjimkou extatického tance Núbijců) se nepovedla, scénografické řešení si nezasloužilo být tak triviálním...
(zadáno: 4.3.2012)
„Tak takhle dál ne...“
(zadáno: 2.3.2011)
(zadáno: 5.11.2017)
Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu a čtyři fantastické performerky vydají za celý zástup krvelačných Amazonek. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu. Gradující podívaná za doprovodu extatické hudby (bubny, el. kytara, synťák - zvuky až děsivé) pracuje s dynamickou choreografií a v závěru akrobacií, divadelní zkratkou, perfektním light designem a vyznačuje se velkou originalitou.
(zadáno: 27.3.2012)
Projekt fascinující atmosféry. Oživlé exponáty jsou daleké panoptikální přehlídce, prezentují dynamické divadlo. Kouzla zkratek však pro mě byly silnější než podchycení příběhu. (Raději předejdu dotazům těch, kteří si všimli...jde jen o shodu jmen.)
(zadáno: 12.7.2011)
(zadáno: 17.6.2012)
Jak dlouho to nehráli, říkal jsem si při té plejádě nejistot. Tato „Haupt und Staatsaktion“ by byla bývala cennou intervencí s prastarým barokním textem do veřejného prostoru (hráno v Petřínských sadech). Stylizačně a bohužel i herecky nevyrovnané až běda.
(zadáno: 14.6.2015)
Málokterá dramaturgie divadla dává svým inscenacím tak jednotnou tvář jako v DNz. Podobají se, je to výraz určité estetiky. Variované, ale nerozvíjené. Kdo chce být zlý, užil by asi už slova prefabrikace. Ani nepoznáte, že za režijním pultíkem byl tentokrát někdo jiný (i když mezi námi, tentokrát jsme svědky režijně ne zrovna přesvědčivé inscenace). Maďarská hra Anamnéza je solidní kafkárna, panoptikum absurdit z nemocničního prostředí, obraz chorého světa vůbec, takže body dávám hlavně za výběr textu a také za herecké ztvárnění těch iracionálních bytostí.
(zadáno: 23.3.2014)
Ryzí pantomimická klaunérie ještě žije! V melancholické melanži, která s minimem scénických prostředků (dveře, dvě popelnice, pírko a dva tři andělské atributy), „objasní situaci“ tam u nebeských bran. Dvě „angely“ se zde trochu nudí, ale mimoděk (či záměrně?) prezentují klišé různého druhu, sdílejí kdejakou lidskou trapnost. Kromě skvostného výtvarného výrazu obě protagonistky předvedou dokonalou práci s mimikou. Jediné, co se vkrade na mysl, je, zdali ze zvoleného tématu nešlo vytěžit víc (jinými slovy, divák by ve společnosti angel klidně pobyl ještě delší dobu, raději jako přihlížející).

Další stránky hodnocení: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>