Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1152)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.6.2015)
Málokterá dramaturgie divadla dává svým inscenacím tak jednotnou tvář jako v DNz. Podobají se, je to výraz určité estetiky. Variované, ale nerozvíjené. Kdo chce být zlý, užil by asi už slova prefabrikace. Ani nepoznáte, že za režijním pultíkem byl tentokrát někdo jiný (i když mezi námi, tentokrát jsme svědky režijně ne zrovna přesvědčivé inscenace). Maďarská hra Anamnéza je solidní kafkárna, panoptikum absurdit z nemocničního prostředí, obraz chorého světa vůbec, takže body dávám hlavně za výběr textu a také za herecké ztvárnění těch iracionálních bytostí.
(zadáno: 18.11.2023)
Řemeslně velmi dobrý muzikál, prokomponovaný sice bez hitových špiček, ale v logice velkého plátna a při respektu, k jakému vyprávění hudba slouží. Výtky jsou dramaturgické: pro formát rodinné inscenace méně by bylo více (bez „amerického“ anděla nebo některých jevištních doslovností by se inscenace obešla) a v úvodu se Petronel příliš odchyluje od nuancí paličatého charakteru, jímž ho obdařila předloha. Měrou vrchovatou se nabažíte skvostně zahraných záporáků (Anna Fialová, Petr Vaněk) a snadno se odpoutáte od filmového Uriáše a Petronela díky výkonům Marka Lambory a Ondřeje Rychlého. Inscenaci posouvá k úspěchu režie Martina Čičváka.
(zadáno: 23.3.2014)
Ryzí pantomimická klaunérie ještě žije! V melancholické melanži, která s minimem scénických prostředků (dveře, dvě popelnice, pírko a dva tři andělské atributy), „objasní situaci“ tam u nebeských bran. Dvě „angely“ se zde trochu nudí, ale mimoděk (či záměrně?) prezentují klišé různého druhu, sdílejí kdejakou lidskou trapnost. Kromě skvostného výtvarného výrazu obě protagonistky předvedou dokonalou práci s mimikou. Jediné, co se vkrade na mysl, je, zdali ze zvoleného tématu nešlo vytěžit víc (jinými slovy, divák by ve společnosti angel klidně pobyl ještě delší dobu, raději jako přihlížející).
(zadáno: 8.3.2015)
S hereckým charismatem Jany Paulové tato inscenace stojí a padá. Zdánlivě tuctová hra (od samého počátku tušíme, kterým směrem se děj bude ubírat, říká to i název) vtipně rozkládá na prvočinitele „šťastnou“ osamělost aneb co to s takovým člověkem dělá. Hra také neotřele nahlédne na věčné rozdíly ženského a mužského principu. Režisérka Lída Engelová zcela správně neotevřela stavidla herecké exhibice. A věřím, že s reprízováním se David Suchařípa ve vzájemné souhře s Janou Paulovou více zabydlí...
(zadáno: 1.7.2014)
Bez doprovodu hudby Davida Kollara či mluveného slova by performance Miřenky Čechové a Báry Látalové působila jako nedynamický konceptuální tvar. Díky audiopřenosu zvukové stopy (čtená esej na téma trauma) se do tematického uvěznění (v dobrém slova smyslu) dostává divák, který sdílí dva vjemy: ze sluchátek a z jevištní akce. Škoda jen té distance, která diváky v Ponci dělila od uzavřeného boxu, v němž probíhá vizuální performance. Spoluprožití traumat a jizev, nevyhnutelných stop života, dostalo až příliš odtažitou, často nečitelnou podobu.
(zadáno: 26.2.2012)
Je mi šum a fuk, jestli to je „nářezové“ divadlo či jenom inscenovaný koncert, hranice žánrů jsou neviditelné. Jak však hodnotit něco, v čem je obrovský potenciál (zejména hudební) a co zároveň je zmršené trestuhodnými kiksy, jež plně padají na hlavu zvukaře, ale i režie.
(zadáno: 22.12.2013)
Snaha nahlédnout a prohlédnout byla, ale stále v tom primárně vidím intelektuálskou onanii. Estetika hnusu (a jednoho vpravdě nesnesitelného hereckého výkonu) jakoby na něco dramaturgicky zapomněla.
(zadáno: 11.10.2013)
Více než inscenace happening, který s pietou rozhodně nepočítá. Přesto je v této Audienci tak nějak pocitově všechno z duelu Sládka a Vaňka. Výtvarný nápad (masky hlavounů) zas odkazuje na kreatury minulosti (jež se vrací?), v zacyklení gest nacházíme ironii vůči ustavičnému čecháčkovskému blábolení a že se performerky před očima diváků smetou pivem? Když výsledkem je sugestivní pandán naší vyprahlosti či kocovině, podpořený nablblým úsměvem, divadelní smysl to dává, ...i když skončit to mělo asi nejen chichotáním...
(zadáno: 21.2.2016)
Tento komediální diskurz o mužské sebestřednosti a (málem) konci jednoho dlouholetého přátelství se v Divadle Bez zábradlí potkává s interprety, kteří jsou ve vodách rychlopalné konverzačky, kde je nutné přesně trefovat pointy, jako doma. Důvodem k návštěvě představení ale už může být fakt, že Art (Obraz) je skvěle napsaná hra.
(zadáno: 7.11.2010)
Inscenace, která se vysmívá podvodníčkům a zlodějům, jakož i naivním důvěřivcům. Celku by prospělo pevnější režijní vedení (inscenace drží pohromadě jen vůlí herců) a změna v okostýmování (kostýmy jsou příšerné). (více v článku na blogu)
Výrazné herecké divadlo, silný pohled na nejznámější konflikt tudorovské Anglie. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.9.2015)
55 % Kříž, Fric, Pálek, Doubravová, Tomeš, Procházková, Blahynková. Uf, vyfabulovat takový tragický příběh, ušitý z absolutní nepravděpodobnosti, zato z nefalešných emocí, to už je nějaká slovenská diagnóza. Skvělá komediální čísla se pokouší koexistovat s ponory na dno duše a jakýmsi omylem subtilní poezie písní Mekyho Žbirky si podala ruku s polohororem. Libreto je dramaturgicky totálně nezvládnuté (řada scén úpěnlivě volá po úpravě či škrtu!) a zvukařův jezdec na maximu při tom všem řvaní je medvědí službou. Obrovské nasazení a interpretační schopnosti mladých herců to je ovšem divadelní sen.
(zadáno: 28.1.2018)
Tom Dianiška byl evidentně talentem, když ještě psal do „šuplíku“. Tahle story z pověstných harcovských kolejí (kdo je nepoznal, je ochuzen o jeden z rozměrů hry) mohutní s každou replikou do mnohovýznamového zrcadlení (a odhalí i pravdu o 17.11.1989). Základem hry je zábavná sci-fi konstrukce, do níž je zručně přimíchávána řada popkulturních odkazů. Nostalgici si také přijdou na své, některé hlášky vás shazují ze židle… Tempo nabírá podobu „velkého třesku“, až je toho najednou nějak moc, text hry je rozmáchnutý snad až příliš. Hlavní přednost inscenace je však v její originalitě a stylu.
(zadáno: 24.11.2016)
Zbyška Kalinu si pište do anket. Krásnou naivitu, křehkost klaunské duše a fantazijní pohled na svět ztvárnil kongeniálním způsobem. Zápas krásného snu s neúprosnou realitou podtrhuje i pojetí postavy Ředitele; hřímající vyšší moc setrvale skrytá v stínu je další silný alegorický bod inscenace. Půvabné drobné klauniády Augusta a Lulu dojímají, pletichaření a politikaření determinují svět. Režie divákům dopřeje i cirkusové barvy a artistické kousky, s moderní hudební hitparádou, která uchu zrovna nelahodí...
(zadáno: 25.3.2013)
Tvůrcům v čele s Janem Jirků se podařilo inscenačně obhájit troufalý záměr uvést na jevišti adaptaci skvostu českého literárního odkazu. Stačilo málo, aby výsledek byl přesně opačný. Naštěstí zavčasu se inscenace přestala topit v přílišném kombinování kdečeho, kdy na jevišti nedrželo pohromadě snad vůbec nic, a našla se - v síle slova.
(zadáno: 12.5.2011)
Rozumím nápadu demytizace a odidealizování, přesto obsazení Jany Synkové do role Babičky je mimořádným omylem. To není samo o sobě důvodem udělené „třicítky“, k té přispěl i jalový scénář. Nebo se jeho potenciál ztratil v přemíře i hodně odtažitého vtipkování? (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.7.2011)
(zadáno: 16.5.2017)
Iva Janžurová debutuje jako režisérka a vybrala si text, který se zapsal do její herecké kariéry. Vymanit se z života svázaného a pocítit vlastní výjimečnost, je téma bezpochyby platné i dnes. Otázka zní, jak tohoto („slabšího“) Williamse inscenovat. Zahlcení realistickou popisností (od scénografie až po herectví), je myslím cesta, která se tomuto textu, v němž si ruku podávají iluze a hysterie, vzpírá. Hořké i to groteskní sice zůstává, avšak klubko vztahů a nesnesitelnost jedné neděle mají blíže k vyprávění skrze poezii, metaforu/zkratku, psychologický detail, vyhrocený i ztišený.
(zadáno: 7.4.2023)
Téměř neuváděná antická tragédie, kterak Dionýsos přichází…co vlastně? V tvaru, kdy užaslý divák je na jevišti Stavovského divadla konfrontován s „muzikálovou“ a nedeptající formou, tato motivace zanikne jako první. Unášení hudebními výstupy a mozaikovou obrazivostí ale nakonec vypoví velice přesně o pohnutkách, charakterech postav nebo „životě“ dezinformací, bludů a zároveň ponížení racionality. Uvedení Bakchantek dává v dnešní době smysl velký. Hudební stránku bych označil za zajímavou, ne strhující. Pozlátkové téma vsazené do promyšlené progresivní formy má tentokrát potenciál oslovit širší publikum, což podtrhnou i skvělé herecké výkony.