PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.7.2022)
75 % Semaforská buffoopera „o moci peněz a lásky k nim“ byla přiblíženo divákům Malé scény DJKT s elegancí a pochopením absurdní polohy, do níž autoři své dílko kdysi nasměrovali. Hudba v živém provedení a v příjemné instrumentaci. Luxusně provedené party Advokáta a Listonoše v podání Martina Holce a Pavla Klimendy, kteří připomenou slavnou semaforskou dvojici, ale nepřehnaně a tak trochu, jsou předností inscenace. Prostorové dimenzování na malé jevišťátko překvapí, ale zase tu hereckou energii máte přímo na dosah. Tím nejpodstatnějším ovšem zůstává textová hravost a jazzový esprit, na mladé publikum to může působit jako zjevení.
(zadáno: 22.11.2023)
Divadlo Kalich ve svém činoherním plánu tentokrát sáhlo po prověřeném titulu a výsledek ukázal, že známá hra při svém dalším uvedení může získat novou dimenzi. Tu vytvořil průsečík hereckých typů Radka Holuba a Báry Hrzánové s postavami hry. Rakouský dramatik a kabaretiér S. Vögel ji vystavěl na bravurních dialozích (často s nečekanou explikací) a chytrém významovém přenesení partie šachu. Nerudný zpustlý pruďas (a jeho proměna) a systematická žena činu se pohybují na polích situací ryze komických, ale i dojemných, jde přece o vztahy. Příležitosti k bourání čtvrté stěny využívány jsou, souhra s režisérkou Lídou Engelovou je však také patrná.
Zásah uměleckého díla do myšlenkově a morálně vyprahlé doby. (Bohužel úroveň repríz silně kolísá...) (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 27.12.2018)
Přidávám se k názoru, že jde o nejlepší inscenaci LSS posledních let. Pitínský ji staví na drobných klauniádách, herecké expresivitě…a mluví řečí symbolů a hádanek. Rozpoznáváme odkazy na středověké mirákly a křesťanskou symboliku, commedii dell´arte i vysoký styl své doby, současnost reprezentuje zlatá mládež. Čas se mění, lidé jsou stále stejní. Zápletka je upředená z archetypálních nití, proto působí tak podivně. Nezpochybnitelné jsou však herecké vklady do této inscenace, zejména Anna Fialová se obdivuhodně vypořádala s nástrahami role Heleny, učinila z role velice dynamický part.
(zadáno: 11.5.2015)
Označení tradicionalistické divadlo nemusíme vnímat hned pejorativně, ale jestliže ambice u toho začíná i končí a dramaturgie předloží kus nezbavený prachu a rezignuje na výklad, výsledek prostě nemůže být přesvědčivý. Dohazovačka, či její známější muzikálová podoba, je především úžasně vystavěným jímavým příběhem naděje, prezentujícím jednu z mnoha cest, jak si jít za svým. Pokud to zahrajete jako konverzačku (navíc nevhodně typově obsazenou) a ne jako cestu, není to nikdy ono. A kostýmy se podle mého názoru krutě nepovedly.
(zadáno: 19.3.2011)
(zadáno: 24.11.2016)
Podoba road tripu je sympatickou a nosnou konstrukcí pro tuto klasickou látku. Sledujeme při jízdě do pekla bystrého pozorovatele přetvářky a pokrytectví všude okolo a povýšeného floutka zároveň. Jeho „donchuánství“ charakterizují spíše vnějškovité znaky než charismatická a sebezničující síla. Režie však Ondřeje Veselého správně vede k postihnutí obludné arogance postavy. To opozitní Sganarel, ač se samozřejmě pohybuje na stejné oběžnici, vychází jako komplexnější, uvěřitelnější figura. Vedlejší postavy se zjevují jako přihrávači, jejich zkratkovitá nastínění byl u této hry vždycky problém.
(zadáno: 25.6.2014)
Vitázek, Uličník, Matušovová, Vaňková… Muzikál dobrého interpretačního řemesla, plochého libreta, rýmovaček a aranží zachraňujících unylost hudby. Výborná Viktória Matušovová v roli Féliciany. Juanovský mýtus posloužil k vytvoření nelogické melanže: přímočarý chlípník, či spíše nemocný člověk, zabředá do lyrických pastí a započíná vést notně banální dialog s Bohem. Muzikál nepřivádí na jeviště postavu ovládanou vnitřními démony a pýchou, spíše zdůraznil (a podle mě nechtěně) naivitu libreta, v hledišti se ozýval po mnoha replikách smích. Taková dramaturgická mizérie v MdB, věc nevídaná.
(zadáno: 17.11.2011)
Prastarý manuskript loutkářské hry se stal inspirací pro (sebe)ironickou reflexi: iluzí našeho žití, bezděčného umu devalvovat si životní radosti, patosu, který se rozplynul v dávnověku ke škodě všeho. Mínusy: tezovitost toho pohledu a zavádějící název hry. Pozitiva: stylová hravost a úžasná melodičnost.
(zadáno: 24.11.2016)
Medvídkovská poetika konečně na scéně ND! Našlápnuto je skvěle: ten rozkošatělý proud žvanivé letargie a zveličených banalit zasazený do prostředí biochemického ústavu je neotřelou šifrou něčeho mnohem podstatnějšího. V druhé části bohužel přichází škrty (prý vyžádané na poslední chvíli autorem) a stavba se poněkud sype. Že režie z banalit dělá ornamenty je celkem logické, princip hry vás stejně dovede k pointě také tohoto druhu. Jen zdůrazňování faustovského motivu je už možná nadbytečné a předhazování vtipu divákovi v zesilovaných konturách pokládám zrovna u Levínského za chybu.
(zadáno: 27.12.2018)
Podobenství o démonu s vizáží váženého hraběte zase jednou nabylo na aktuálnosti, akcentováno to mohlo být více. Na aplaudovaném výsledku exteriérové inscenace je znát dlouholetá zkušenost Martina Glasera s možnostmi otáčivého hlediště a jeho přírodního okolí. Divadelní prostředky se zde přibližují těm filmovým, přesvědčivě je stavěna temná atmosféra, i se špetkou humoru. Vše nabere spád od prvních replik a snad jen závěr nedosáhl té správné gradace. Mezi přednosti inscenace patří vedle obdivuhodné koordinace všech složek také svícení nebo individuální výkony K. Janovičové a B. Kaňokové.
(zadáno: 8.3.2015)
Hůlka, Machálková, Nývltová, Trapl, Lévi, Strenáčik, Genzer, Křížková… Legenda se vrátila. Muzikál světových parametrů má svou sílu i po letech. Zásluhu na tom má stále fenomenální Daniel Hůlka, vynikající Adriana & Sandra Kamily Nývltové, neméně tak Tomáš Trapl v té krásné trojroli, ale nezapomínejme ani na lehké zmodernizování pro dnešní jeviště ze strany režie nebo naprosto perfektní nazvučení. Myslím, že Dracula se také konečně setkal s prostorem...
(zadáno: 2.11.2011)
Pouze s přihlédnutím k hereckému šarmu Z. Herfortové a J. Obermaierové. Vše ostatní je herecký průšvih.
(zadáno: 2.6.2018)
Skvělá práce dramaturgů znamená, že naše česká hra o trůny (která si nezadá se silou shakespearovských dramat) dopadne na diváka s fascinující nejednoznačností a přemírou otázek, které kromě toho, že nabourávají zavedené obrazy historických postav, inspirují diváka k přemýšlení o dalších konotacích, které téma mocenského boje naservíruje. Potíž je v tom, že se tak stalo v neživotné inscenaci, kterou ovládá patos i deklamační herectví…a uspává i přes vydatné, leč citlivé krácení. Režijní sterilita inscenace u odvážné plzeňské činohry mě celkem i zarazila. Úlitba tradičnímu divákovi?
Kdo nevstoupil do Havelkovy časoprostorové kostky, neví, co je to opravdu zábavné divadlo. Nebo divadlo vůbec? :o)
I přes nánosy obecných pravd o životě zajímavý počin. Pro potřeby divadla by bylo dobré krátit tam, kde text je pouhou literární exhibicí. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.7.2013)
Inscenace moudrého obsahu a podmanivého rytmu, která „nedramatizovatelnou“ předlohu na jeviště převedla s elegancí a vtipem. Divákům se dostane nejen lekce tanga, těm vnímavějším i psychologie. Miroslav Hanuš začíná být velký specialista na divadlo opřené o hudbu či pohyb. Do hry zapojuje i řadu svých svébytných autorských textů, které nepotřebují mnoho slov na trefné podchycení dušezpytů postav. A jak už psali mnozí, inscenace pozoruhodná svou pohybovou stránkou bohužel nezastihla některé herce v dobré pěvecké kondici.
(zadáno: 11.11.2014)
Vitázek, Janotová, Herfortová, Jícha, Zedníček, Němec, Ondříček... Sladkobolnosti v libretu podle notoricky známého příběhu zůstalo i tak dost, hudebně to není trhák a inscenace MdB „nekouzlí“ za hranicí perplex údivu, jsou to však důvody k výtkám? Princip moudré pohádky, která popichuje zlo, zpřítomní absolutní lásku a řadou svých dialogů výtečně pobaví, je na celé inscenaci nejzajímavější. K tomu si připočtěme vysoký standard hereckých, pěveckých a tanečních výkonů, s jedním vyčnívajícím – opět v podání Svetlany Janotové.
(zadáno: 11.9.2011)
Elegantní inscenace konfrontující rozdílné světy lidí si blízkých. Vynikající výkon Veroniky Kubařové, která snad jakoby ani nehraje, prostě to spontánně, resp. intuitivně dala (ale jistě za tím bude i práce režiséra Ondřeje Zajíce).
(zadáno: 17.12.2012)
Tato fraška je založená na jednom generálním vtipu a vždy bude záležet na tom, jak dramaturgie a režie jej bude variovat či rozvíjet. Před 18 lety v Divadle na Vinohradech se to režiséru Jiřímu Menzelovi povedlo. Na Fidlovačce inscenace padá záhy do stereotypu a někteří herci zůstali ještě něco dlužni nelehkému úkolu být součástí „hodinového strojku“. Vznikla vděčná barevná podívaná, avšak probleskuje z ní šedavá nedůslednost a v několika případech herecká nevýraznost (čímž vůbec nemyslím představitele flegmatiků :-).
(zadáno: 21.12.2013)
„České století“ podle Docela velkého divadla. Ozvěny známých šlágrů rámují příběh herečky, vedle níž procházely dějiny, které lidi dusily. Půdorys scénáře je poměrně banální, ale hraje se o situacích, které je nutné si připomínat v jakékoli podobě. Znalce potěší, když tímto pásmem „projdou“ i některé dřívější inscenace litvínovských divadelníků.
