PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1155)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 5.11.2017)
Nespoutaný Kolečkův styl ve spojení s dalším rozbíječem konvenčního divadla Davidem Drábkem daly vzniknout bizarní komediální melanži s lacinějšími přísadami, která publikum nejspíše rozdělí na dva tábory. Podivná je konstrukce hry - trochu soudobá satira, která je nakonec spíše parodií na podnikatelský boom devadesátek, do toho invaze prvků známých z žánru sci-fi a v závěru přichází „pomsta nebes“). Má to švih, diváci se baví hláškami, ale celek nefunguje ani jako konverzační komedie o české malosti z prostředí zbohatlíků (zde tuším téma, které mělo promlouvat nejvíce), ani jako nonsens.
(zadáno: 15.11.2012)
Fascinující, téměř minimalistická akrobacie. Jednotlivá čísla se sice vyjadřují skrze dané téma, otázkou je, jaké má Cirkus Mlejn ambice v rozmáhajícím se a čím dál populárnějším novocirkusovém divadle (nebo alespoň stylu). Volám po režisérovi, který třeba okamžitě zarazí tu nejnudnější věc zvanou příchod-výstup-odchod. A stejně jako u spousty podobných produkcí i této chybí nějaká ta supervize někoho s dramaturgickým nosem, aby téma se divákům lépe „prodalo“.
(zadáno: 18.9.2023)
Džípy - Divadlo Letí 70 %
Lehká dystopie nám vedle jistoty, že přiblblé úřední formuláře zůstanou věčné, dává jistotu, že jistot moc nebude. Svižný sarkastický text německé dramatičky není komentářem, vybízí k zamyšlení: mj. všímá si absurdit dávkového systému. První repliky působí jako kritická konverzačka upřená na systém nebo vzmach úřednické pozice, ale v pravý čas začne zcela přetáčet úhly pohledu, ukazovat symbiózy a paradoxy, zostra vyjeví i ekonomickou naivitu nastupující generace Z. Situace jsou zdařile pointované a herci tomu dávají až hraniční slovní dynamiku. Bylo by nesprávné vyzdvihovat jen výkon Tomáše Kobra v roli vyhořelého jedovatého úředníka Armina.
(zadáno: 31.5.2022)
Je to na stopnutí. Aluze krize, v níž se vícegenerační bydlení (zdroj konfliktů) opět stává nutností? Ukázka ideálního elektorátu pro populisty, ne-li „Vůdce“? Diskurz na téma, jak jsme se od času Homolkových posunuli – že se v nás prohlubuje násilí aj.? Ani jedno v té inscenaci nefunguje, nekomunikuje. Nesnesitelně řešeným prologem dostává divák první ránu. Kostýmovou hypertrofií druhou. Pak už jen neví. Zpackané v dramaturgické rovině. Herecké nápodoby Homolkových mají trhliny režijní, působí blasfemicky. I přes heroické a vtipné podání Dědy Tomášem Petříkem, Šebánek prostě je jen jeden, stejně jako homolkovský fenomén.
(zadáno: 16.9.2012)
Je neuvěřitelné, kterak z této moralistní staré hry španělského „zlatého věku“ pomrkává shnilá současnost. Z dnešního pohledu trapní jsou všichni, tedy včetně idealistického prince. Tolik asi zásadní dramaturgický posun ve vyznění. Inscenace je dobře mířenou fackou proti pocitu bezvýchodnosti. Po všech stránkách moderní a režijně pevně vedená inscenace mi však osobní zážitek nepřináší. Respektuji režijní styl a shledávám ho funkčním, přesto mám problém s přijetím např. nekonečné řady scénických ilustrací právě vyřčených slov. Herci výborní i horší – deklamace veršovaného textu věc nesnadná...
(zadáno: 6.4.2020)
Pro mě je celkový tvar tohoto opusu magnum tak trochu dramaturgickou záhadou. Potenciál silného tématu degraduje naskakování na rozverné fabulační linie. Přizvanému hostu Tomáši Klusovi (Dr. Treves) se dostane poměrně málo zpívaného prostoru a hudbu za muzikálovou (ani za strhující) bych neoznačil. Po tíživé vstupní expozici se vše obrací v mix lehké grotesknosti a okamžiků hlubokých pohnutí. Je to neustálý pohyb nad propastí kýče. Kde hledat skutečné zrůdy a ohavnost, je ale demonstrováno zdatně. Vyzdvihl bych výtvarnou stránku inscenace a přidávám údiv, jak Tomáš Havlinek svůj part zahrál – jistě to není snadná práce.
(zadáno: 23.5.2018)
75 % Téměř až meditační ponoření do zvukového módu inscenace a způsob objevování těch nadčasově pravdivých a dnes tolik aktuálních otázek ve starodávném textu, zaujme na práci režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška především. „Divadelní rituál“ předvedený přímočaře v Dlouhé je zamyšlením nad rozkladem společnosti i pravdou, co přivádí mocné k nepříčetnosti… Druhým diváckým zážitkem jsou výkony Evy Hacurové v titulní roli a Petry Špalkové jako Klytaiméstry. Patos a tíseň brutálního příběhu z antického času dolehne na diváky, je na každém, zda prošumí kolem, nebo vtáhnou.
(zadáno: 30.3.2017)
Rozevřené notebooky se soustředěnou obsluhou signalizují technologické divadlo. Jeho nespoutaní tvůrci si vzali jako východisko vhled do instantní společnosti, kde velké příběhy nefungují - jsme ve stavu permanentní chyby. Na Handa Gote celkem čitelné sdělení, přesto v publiku jsou vidět i rozpačité výrazy. Antický motiv o bohyni podsvětí Persefoně posloužil k ironizující vizuální a zvukové smršti s hereckým minimalismem k tomu. Jak celý tenhle živelný impro tvar interaguje s publikem, tvůrce zdá se opět ani moc nezajímá… To jsou zkrátka Handa Gote.
(zadáno: 1.12.2019)
Na jeden z vrcholných drama-muzikálů si paradoxně trouflo „regionální divadlo“ a je z toho událost sezony. Libreto Michaela Kunzeho v typické vícerozměrné formě rozpoutává sugestivní hru na pomezí reality a meta-prostoru předurčenosti, zároveň ostře tematizuje otázky osobní svobody člověka. V symbióze s úchvatnou hudbou Sylvestera Levaye (kterou žeru dlouhodobě) vzniklo mnohem více než vyprávění o osudech císařovny Sissi. V hlavních partech excelují Soňa Hanzlíčková Borková a Pavel Režný - a dále zase máme tu čest s parádním kolektivním dílem. Nebál bych se vést postavy ještě po ostřejších a výbušnějších liniích.
(zadáno: 19.2.2017)
Přestávám počítat herecká odbourávání a loučím se s vnímáním hořce kouzelného obsahu hry. Proč premiéra dostala „silvestrovskou“ podobu, snad mohlo mít příčinu v nedůrazné režii, která akorát vymodelovala projev a znaky obou figur, avšak prakticky vůbec nepracovala s rytmem hry a velké téma oustiderovství nám předložila v podobě ploché taškařice. Publikum je však spokojeno. Herci, když nezlobili, přitom v postavách Ellinga a Kjella odváděli solidní práci, žel nepodepřenou nějakou dramaturgií, která by publikum Divadla Palace přinutila také více přemýšlet. Takové divadlo mnoho smyslu nemá.
(zadáno: 9.12.2012)
Inscenace – memento. Ani ne tak událostí, které vlastně odstartovaly celosvětovou degresi ekonomiky, jako stále legitimních (a často virtuálních) mechanismů v ekonomice nebo čím dál zvrácenější morálky; obojí spolehlivě drží svět pod čarou ponoru. Téma se vzpírá divadelním prknům jen zdánlivě. Michal Dočekal mohl více přitlačit jak v reálné, tak zajímavě vyřešené abstraktní rovině, nepovedla se scéna, přesto nám tvůrci nabídli poutavý divadelní „dokument“, který na naši první scénu jakoby bytostně patří. Výborný výkon Davida Matáska, v jehož Skillingovi je tak nějak všechno z chladu doby...
(zadáno: 23.9.2012)
Laboratorní tvar inscenace ani nevnímám. Propojení motivů jistě bude vyladěno, důraz se dá na podstatu obsahu slov či myšlení postav než na vulgarity, některé použité konotace projdou revizí. Dojde na lepší kooperaci pilířů, na nichž to stojí: reality, tvůrčího nadhledu a stylu grotesknosti. Herci se budou méně schovávat za postavu. Podstatné je, divadlo reaguje...a dobře reaguje. Mozaikou, z níž mrazí a která se manifestačně hlásí k protestu proti bahnu. Dodo Gombár v této hře vystihl pocit, ke kterému mnozí ještě nedospěli, ale už zítra jim bude svírat krk. Těším se na finalizaci projektu!
(zadáno: 20.9.2016)
Tak koukalo se na to hezky, verš zvládnutý celkem s bravurou, napětí stupňované, typové obsazení stěžejních postav funguje (ač jsem se na ferman zprvu díval s nedůvěrou) a inscenace předá divákům sdělení, že na floutkovství a manýrách zlaté mládeže se od dob romantismu nezměnilo nic. Co bych tak ještě dodal...no, právě že asi už nic.
(zadáno: 28.9.2015)
Zhlédnuto na MFD, …kde se inscenace evidentně nepotkala s prostorem; její poezie ve Velkém divadle nefungovala. Přes utopení v prostoru se snažím rozumět tvůrčímu záměru, který zahazuje poezii slov a nahrazuje ji poezií vlastní, „skutrovskou“. Nepřišlo mi, že se tak inspiračně děje skrze básníka Puškina, místy to vypadalo jako hon za jemným efektem, ale tento vjem byl možná jen důsledkem nevhodně zvoleného hracího prostoru. Ještě že dramaturgie postavě Taťány nechává „slavný“ text dopisu, Pavlína Štorková v jeho interpretaci potvrzuje, že je velkou herečkou, které věříme každý záchvěv v hlase.
(zadáno: 8.7.2016)
Divadlo, aniž by v něm kříslo něco dramatického? Platforma vědecké konference nabízí např. diskusní tragikomický šrumec, ale to by nebyl Jiří Havelka, kdyby se na tom svezl. Drží linii nudné disputace (o ničem, jak to tak na konferencích bývá, a aniž by to NĚCO ŘEŠILO a VYŘEŠILO) s drobnými ilustracemi na jevišti i v hledišti, nikam tradičně nespěchá a vypráví i skrze grafy a čísla. Té antidivadelnosti bylo snad až příliš, bavilo mě to i nudilo zároveň, chyběl mi tam dramatický konflikt, jakkoli to jinak bylo krutě přesné. Myší masky po skončení představení jsem se nerad vzdával :)
(zadáno: 28.2.2013)
Mám-li srovnat s předchozí Divokou kachnou, tady zážitek zřetelně oslabuje fakt, že Eyolfek opravdu nepatří mezi klenoty velkého Nora. Přesto se tvůrčímu týmu podařilo ze hry vykřesat téměř nemožné a největší jejich trefou - vedle temných i vtipných symbolickch asociací - je, že Eyolfka čtou jako krutě ironickou hru. Sobce přece nezměníš, citovou retardaci rovněž... Z hereckých výkonů dominuje ten Jana Vondráčka.
(zadáno: 9.1.2012)
