Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1694)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 14.10.2021)
75%. Skotská autorka v komorním psychologickém rodinném dramatu domýšlí, kam až může vygradovat zdánlivě malý problém. Představuje více úhlů pohledu, bere v potaz rozdíly mezi pohlavími, mezi generacemi i vlivy zvenčí příznačné pro dnešní dobu a její atmosféru. Zručně napsaná hra se logicky vyvíjí, vyhrocené situace vyznívají uvěřitelně; dospěje ke konci vybízejícímu k zamyšlení. Režisér P. Štindl se adekvátně látce i prostoru soustředil na práci s herci a detailem, společně autorčino sdělení předali. Hlavní úloha matky zmítané obavami o dítě klade na herečku nemalé nároky a G. Pyšná jim svým propracovaným výkonem dostála.
(zadáno: 14.10.2021)
Přestože v Klicperově hře „přeživší“ myšlenky nalézt lze, je pro dnešní jeviště problematická a divadla po ní často nesahají. Jakub Čermák úspěšně vyhmátnul motivy vhodné pro domýšlení. V lese 21. století mají události jinou podobu než ve století devatenáctém. Kromě ekologických témat jsou rozvíjeny potíže s identitou (resp. s příslušností k pohlaví), Klicperovy naivně působící vztahy jsou zpochybňovány. Herci dobře zvládají nesnadnou stylizaci, která se zpočátku nejeví účelná, ale posléze se její smysl ozřejmí. Konzistentní inscenace však pobaví spíše diváka schopného přijmout specifický (a méně korektní) humor.
(zadáno: 14.10.2021)
Ken Ludwig se zaměřil na 1. díl dobrodružného románu (zápletka se šperky), z 2. dílu užil spíše torzo, jímž děj logicky uzavřel. Zvláštností solidní dramatizace je postava D’Artagnanovy sestry, jež se stane pomyslným pátým mušketýrem. Dobře postavená inscenace plyne svižně, podařilo se nalézt rovnováhu dobrodružných prvků a adekvátně dávkovaného humorného odlehčení, může tak bavit i diváckou většinu s mušketýry obeznámenou. Scénografie estetickou funkci plní, ale její realizace účelně neslouží a komplikuje přestavby. Dámské kostýmy herečkám přinášejí nejednu komplikaci. Sehraný ansámbl bravurně zvládl i nesnadný šerm.
(zadáno: 11.10.2021)
„Vesnický román“ Karoliny Světlé nebyl dosud pro jeviště ani film adaptován, dramatizace T. Syrovátky jej solidně zprostředkovává. Režisér M. Františák, jenž se k českým literárním a dramatickým kořenům vrací opakovaně, neopomněl, že v díle Světlé je kromě realismu přítomna i mystika. Pod povrch pronikli i herci, z nichž si zaslouží jmenovat J. Hejret Vojtková, J. Jedlinský, B. Bezáková, M. Tallerová či K. Baranová. Citlivě umístěné moderní prvky (např. užití skladby Sedm dostavníků), dynamická scénografie. Oproti románu otevřenější závěr se k charakteru inscenace hodí, jeho jevištní podoba by si ale zasloužila vypilovat.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Libreto, k němuž se nedochovala hudba, invenčně zhudebnil T. Hanzlík. Jeho úsilí a kvalita hudebního provedení by si zasloužily, aby nezůstalo u několika repríz. Režisér P. Hašek umocnil parodičnost opery otočením pohlaví v obsazení, což lépe vyšlo u V. Franců a P. Šmída v ženských rolích. S výjimkou E. Burešové herečky s mužskými party trochu zápolily (zejména A. Hladká a L. Valenová při záměrném přehrávání vlastností vojevůdců). Pro plenér se ukázala šťastná i scénografie s moderními karavany. Snaha vypořádat se s úskalími libreta vyšla jen částečně, ale přesto jde o jeden z nejzdařilejších počinů Antické Štvanice.
(zadáno: 11.10.2021)
85%. Zjevení na pražské, resp. české divadelní scéně. Koláž z několika Bergmanových děl, pro jejichž útržky režisér J. Mikulášek našel osobitý jevištní jazyk, jiný než filmový. Ironizuje, stylizuje, nenásilně přidává humor. Postupy však vycházejí z Bergmanova obsahu a nezpronevěřují se mu. Mikuláškovu vizi dotvářejí mimořádné a přesné herecké výkony, propracované do posledního detailu. Koláž se skládá v pozoruhodný obraz různých podob komplikovanosti mezilidských vztahů. Inscenaci asi více ocení divák, jenž se alespoň s některými z Bergmanových děl setkal.
(zadáno: 11.10.2021)
Diváci putují po divadle a posléze se sluchátky na uších po nedalekém okolí. Postupně se setkají s proslulou Kleopatrou i dalšími známými postavami kolem ní. Nápaditá koncepce audiowalku je vhodně organizačně a technicky zajištěna. Texty v audionahrávkách zůstávají spíše u zmínek, nejdou příliš do hloubky, postupně převládají hůře srozumitelné prvky spojené s podsvětím. Je obtížné se během procházky soustředit na poslech a nalézt, co se vlastně tvůrci snaží říci. Město a navštívená místa „hrají“ více než herci, resp. nahrávky. Přes sporný výsledek je netradiční inscenace zapamatovatelnější než mnohé kukátkové tituly.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Německá autorka ve své novele pozoruhodně zachytila komplikovanou a nejednoznačnou situaci uvnitř kláštera, jež vygraduje při napadení lidmi zvenku. Téma novely není svázané zdmi kláštera, dotýká se obecněji svědomí a přijetí odpovědnosti. S látkami tohoto typu pracují L. Trmíková a J. Nebeský opakovaně. Promyšlená scénografie v komorním uspořádání sálu, které vybízí diváky k většímu soustředění. Dobré herecké výkony s L. Trmíkovou v čele. Novelu se podařilo na jevišti zprostředkovat, divák ochotný hledat může odejít obohacen. Snad jen řešení konce (byť má své opodstatnění) může zmást toho, kdo novelu nečetl.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Autor D. Majling se ve hře z divadelního prostředí zabývá partnerskými vztahy a pokládá otázky, za jakých okolností má člověk právo ublížit, zda vůbec může předvídat následky a do jaké míry za ně má být odpovědný. Znepokojivé téma může diváka vybídnout k zamyšlení a hledání těžce naleznutelných odpovědí. Možná až příliš nenápadná režie I. Trojana si zcela neporadila s autorským experimentem s formou, k němuž lze vznést výhrady. Režisér naopak vsadil na herecký soubor, který ukázal, že je stále v plné síle.
(zadáno: 11.10.2021)
Spisovatel Jiří Stránský byl mnoho let politickým vězněm a není divu, že často připomínal osudy lidí, kteří kriminály prošli, resp. jejich blízkých. Drama „Játra“ se ze Stránského tvorby nevymyká, znalé kontextu setkání s ním nepřekvapí. Spříznění s rodinou Formanových nechalo vzniknout počinu připomínající dílko, jež by mohlo být jinak (po)zapomenuto. Připsání postava vnučky přineslo obohacení o pohled další generace. Po realizační stránce je inscenace standardní, našly by se rezervy v řešení časových skoků i v práci režisérky s herci. V Anti.kvariátu Dejvického divadla v bližším kontaktu však příběh sympaticky rezonuje.
(zadáno: 11.10.2021)
V roce 2021 doznala podoba inscenace změn, diváci v bývalém klášteře strávili méně času. Mezi jinými imerzivními projekty je tento specifický svým tématem odchodu z tohoto světa, který mají lidé tendenci vytěsňovat, i když by měl být chápán jako přirozená součást existence. To je jeho nesporná hodnota. Z hlediska organizace a vyznění se však čeští diváci měli možnost setkat s dotaženějšími počiny. Já osobně vnímám jako problematickou zejména koncepci závěru. Návštěva ovšem může přinést velmi ojedinělý zážitek a pocity, o nichž lze přemýšlet ještě dlouho po skončení...
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Proslulá hororová povídka E. A. Poea byla přenesena do Sudet a v dobrém slova smyslu obohacena související problematikou, což přidalo další rozměry a možná i trochu prolomilo hradbu, kterou divákům / čtenářům mohou stavět nadpřirozené prvky žánru. Přímých hereckých akcí je minimum, nezvyklé inscenační řešení je postaveno na dotáčkách, které jsou živými herci „dabovány“. Volba tvůrců není samoúčelná, vybudovat odpovídající atmosféru obvyklými jevištními prostředky by se asi nezdařilo. Nutno dodat, že projekce, propracované ruchy i snímaný zvuku jsou technicky dotažené a zkoordinované.
(zadáno: 11.10.2021)
Ke specifickému stylu německého dramatika P. Löhleho je třeba najít si cestu, komplikovaná struktura hry může část diváků odradit. Lze si též položit otázku, zda autor fabuli zbytečně nepřekombinoval...? Ale i méně obvyklé podoby současné dramatiky by MDP měla publiku nabízet, volba titulu má své opodstatnění. Dobrá práce inscenačního týmu s režisérem T. Loužným v čele. Herci byli správně vedeni k odpovídajícímu ztvárnění, v němž projevili cit pro podtexty a ironii. Vhodné scénografické a hudební řešení. V neposlední řadě nelze opomenout i skvělé nápady a fakt, že divák se může při sledování představení skvěle bavit!
(zadáno: 11.10.2021)
45%. Suchého zpracování Fausta je těžko přenositelné a režisérovi V. Morávkovi se bohužel nepodařilo najít funkční inscenační klíč. Připomínání momentů z historie Divadla Semafor sice uvádí počin do kontextu, ale ve výsledku ještě více rozostřuje už tak málo čitelnou výpověď v nepřiměřeně dlouhé stopáži. Zazní jak písně složené F. Havlíkem pro původní hru, tak další semaforské písně Suchého a Šlitra. Jedinečné hudební provedení ve spojení s energií talentovaných herců sice významně pomáhají, ale nejsou spásné.
(zadáno: 11.10.2021)
V promyšleném inscenačním modelu M. Čičváka je třeba ocenit nespočet nápadů. Skvělá práce s herci, jednotlivé postavy mají v celku jasné místo. Představitel hlavní dvojrole F. Březina obdivuhodně pracuje s výrazovými prostředky, je výtečný pohybově a za celou dobu nesleví ze zběsilého tempa. Další nadstavbou je sound design a propracovaná hudba s výrazným zpěvem T. Krippnerové. Zásadním problémem je dramaturgií neuhlídaná režie vlastní adaptace. Obrazy podobou a sdělením příliš splývají, vývoj se místy ztrácí, neúměrně dlouhé pasáže v němčině. Přes výhrady však jde o počin hodný pozornosti, návštěva není ztrátou času.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Komplikovaný vztah J. Wericha s V. Holanem nemusí být řadě diváků známý. Autor P. Jurda vyváženě pracoval s nejednoznačnými a fakty, jeho text však trpí nedostatkem dramatičnosti. Režisér se vydal cestou výrazné stylizace, dal prostor hudbě a zpěvu. Pokud se tím snažil dramatičnost posílit, podařilo se to jen částečně. V první části byly situace neúměrně prodlužované, aniž by jejich délka přispívala k vypovídací hodnotě. Výraznější působivost přišla až v části druhé. Přes stylizaci režisér umožnil hercům vtisknout postavám věrohodnou tvář. Skvělý scénický nápad s dvoupatrovým domkem a šikmou podlahou.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Utkat se s komplikovaným a mnohovrstevnatým románem Hermanna Hesseho je výzva. Dramaturg s režisérem se zkusili vydat cestou upozadění slov, pohybová složka a výrazná hudba se v určitých sekvencích dostaly do popředí. Toto řešení umožnilo vyhnout se popisnosti a nezatěžkat atmosféru vysvětlováním souvislostí. Právě slova ale v řadě situací scházejí, došlo k přespřílišnému zjednodušení a k částečnému zastření myšlenkově bohatého díla. Netradiční pokus si však zaslouží respekt. Koncept poskytl hercům jen omezené možnosti, jimž dostáli.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Řešení zamotaných okolností dědického řízení odkryje na dřeň povahy sourozenců a vztahy mezi nimi. Autor se zamýšlí nad nejednoznačností a nevyzpytatelností lidských povah, v dobrém i horším slova smyslu. Hořká komedie s poměrně překvapivým vyústěním nejen pobaví, ale má i přidanou hodnotu; divákům může připomenout, co dobře znají. Po zdlouhavější první scéně v právnické kanceláři děj nabere spád. Poctivě realizované i zahrané.
(zadáno: 11.10.2021)
Autor kromě zábavy nabízí i přesah, reflektuje např. problémy spojené s neupřímností v mezilidských i partnerských vztazích, vícenásobným rodičovstvím nebo s potížemi s početím. Debutující režisér J. Nosek zvládl nazkoušet svižnou a zábavnou podívanou (což není málo). Ve výkladu ale upřednostnil gagy před důležitými podtexty, takže se inscenace nese na nadmíru „lehké vlně“. Nedostatek vedení je vidět hlavně na A. Stropnické, rozmělňující podstatu pitvořením, a L. Pečenkovi, jenž zaujme dílčími okamžiky, ale v celistvosti charakteru má rezervy. Mezi vyváženějšími výkony ostatních okouzlí svou bezprostředností J. Ježková.
(zadáno: 11.10.2021)
55%. Film z roku 1970 s J. Bohdalovou a V. Menšíkem nepatří k vrcholům tvorby pozoruhodné umělkyně E. Krumbachové (jež svůj scénář výjimečně i zrežírovala), ale pro leckoho má své kouzlo. Příležitostná režisérka I. Uhlířová předlohu významně neměnila, spíše film variovala, vlastní cestou se vydala i jako herečka. Nekopíruje ani V. Fridrich, jehož čertovská gesta jsou divácky vděčná. Menší prostor M. Kern využil, ale pozice jeho partu je rozporuplná – jako celá (byť zábavná) inscenace. Tvůrci se chtěli zabývat i tím, co se za 50 let ve vztazích mezi pohlavími změnilo; není však zřetelné, k čemu v tomto ohledu dospěli.
(zadáno: 11.10.2021)
Japonský umělec J. Mišima není u nás příliš známý, do češtiny byl přeložen jen zlomek jeho díla, české inscenace jeho her bychom spočítali na prstech jedné ruky. V autorském počinu se Jan Horák zabývá vnitřním světem kontroverzní osobnosti, prolínajícím se i do jeho tvorby. Výběr textů má jistě své opodstatnění, ale scénáři chybí záchytné body pro divákovu orientaci a pochopení jednotlivých odkazů. Herecká dvojice P. Štorková & J. Bárta se dobře doplňuje, za pozornost stojí i výtvarné řešení. Tento inscenační tvar však osloví jen úzký okruh nadšenců, Mišimovu tvorbu ani osobnost bohužel příliš nezpřístupňuje.
(zadáno: 7.9.2021)
Těžištěm zdařilé hry je působivý dialog v těžké válečné chvíli. Autor divákům uvěřitelně nabízí, jak se klíčový okamžik dějin možná odehrál. Na ukázce nacistických praktik rovněž nenásilně mezi slova vměstnává nadčasovou úvahu o zrůdnosti dalších totalitních režimů. Autoritativní vystupování generála ztvárnil J. Šťastný přesvědčivě, neuniklo mu ani jeho složitější nitro, využil možnosti odhalit i jiné polohy svého herectví. Typově vhodného H. Bora mohl režisér dovést k odkrytí drobných opomenutí. Na menším prostoru V. Vodochodský zaujal. S omezenými prostorovými možnostmi Violy bylo dobře naloženo.
(zadáno: 7.9.2021)
Rozmluvy Mikiho Volka s (nejednoznačným) „Mikulášem“ tvoří v inscenaci M. Hanuše rámec pro připomínku zpěvákových písní. Přes dobré herecké výkony J. Krafky a J. Wohanky nelze říci, že by abstraktní dialogy byly ozdobou činoherní složky, pokus o realistické obrazy z Mikiho života by ovšem mohl skončit ještě diskutabilněji. Scénografie vhodně odkazuje na zpěvákův osud. S choreografiemi se účinkující nepotýkají vždy úspěšně. Živá hudba ve skvělém aranžmá M. Potočka a výtečný zpěv J. Krafky (umocněný dámskou trojicí) vysílají obrovský příval energie. „Oslněný“ divák může chyby rád přehlédnout a představení si prostě užít!
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Průlet devíti desetiletími prostoru Divadla Komedie připomíná jeho počátky i události nedávnějšího data, které někteří ze současníků pamatují. Diváci společně s pěticí herců putují prostorem (navštíví kavárnu, foyer, hlediště i zákulisí) a jsou i nenásilně zapojeni. Nejedná se o dokumentární divadlo, vystupují zde postavy reálné (V. Burian, M. Dočekal, E. Bergerová aj.), fiktivní i abstraktní. Tvůrci se snaží o vystižení podstaty událostí zábavnou formou a s pomocí nadsázky. Kombinace podtextu s doslovností u některých akcí vychází rozpačitěji, ale při znalosti kontextu většinou funguje. Projekt svůj účel splnil.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>