Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 31.5.2017)
Inteligentních autorů, kteří vědí, o čem píší, možná není úplně málo. Je však vzácnější, umějí-li navíc hledat souvislosti skryté hluboko pod povrchem a dokáží-li se nad nimi zamyslet s nadhledem. Sibylle Berg k tomu navíc ve své hře přidala dávku originality a osobitosti. Pozoruhodný text, kterým autorka dokázala říct (ne)skutečně moc o ženách, dětech, vztazích, společnosti, generačních rozdílech a dalších problémech. Chce to ovšem vnímavého diváka, který se nezalekne nezvyklé dramatické struktury. Prostor Vily Štvanice opět jinak koncipovaný. Kvalitní dramaturgická, režijní a herecká práce.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Známá detektivka v dramatizaci samotné autorky, první uvedení nového českého překladu. Režisér P. Mikeska dostál žánru psychologického thrilleru, s herci pečlivě propracoval a vystavěl charaktery postav až na úroveň drobnokresby. Dramatický efekt byl bohužel oslabován nadmíru pomalým tempem a ne vždy šťastným umístněním několika klíčových akcí za scénu. Jak to u této detektivky bývá, na konci opět došlo k menšímu překvapení a obměně, což je zpestřením pro diváky znalé rozuzlení. Podařené nastudování.
(zadáno: 10.1.2018)
Napínavá detektivka s prvky thrilleru a hororu je atraktivní látkou, na výsledku příbramské inscenace se však podepsala režijní a dramaturgická neujasněnost. Více v recenzi Nepsychologický pseudothriller.
(zadáno: 22.10.2019)
45%. Čapkovy texty byly jen východiskem, Egon Tobiáš a tvůrci inscenace s nimi naložili volně. S neuspořádaným scénářem si režisérka zdatně pohrává formou kabaretu. Některé výstupy jsou vtipné, mají jasnou pointu a strefují se do dnešních společenských či morálních problémů. V jiných scénách je zase těžké odhalit smysl. Nuda to rozhodně není, ale většina diváků bude zákonitě zmatena. Je dobře, že DD nespoléhá na zajeté koleje a občas nabízí i experimenty. Tomuto by však ze strany autorů, dramaturgie i režie prospělo ujasnit a zřetelněji definovat záměr a směr.
(zadáno: 27.4.2022)
Pozoruhodná, osobitá novela J. Těsnohlídka ml. o milostném vztahu českého mladíka a polské dívky zaujme svou poetikou i jazykem. V inscenaci je novela šťastně doplněna a propojena s verši J. Kainara v povedeném novém zhudebnění a zvládnuté pěvecké interpretaci. Stejný herecký part podává každý ze čtveřice herců v různých pasážích po svém, roztříštěné přístupy se nakonec propojí. Přestože se celou dobu zdánlivě omílá totéž, pocity nepřestávají překvapovat a bavit. Záslužná popularizace novely, kterou stojí za to poznat.
(zadáno: 25.7.2021)
V osobitém filmu se nezvykle mísí více žánrů, má specifický humor. Nalezení odpovídajících divadelních prostředků je těžkým soustem a Jiřímu Pokornému se to dařilo s kolísavou funkčností. Vážné situace asi neměly vyznít věrohodně, ale smysl takového uchopení zůstával zastřený. Humorné okamžiky přinesly sporadické oživení, ale do celkového kontextu příliš nezapadaly. Někteří z herců si s nelehce ztvárnitelnou látkou viditelně nerozuměli a působili až bezradně.
(zadáno: 29.5.2019)
Cirk La Putyka shromáždil opět nové umělce přinášející neokoukané novocirkusové prvky. Z hlediska práce s tématem patří inscenace k tomu nejlepšímu, co soubor za dobu své existence nabídl. Bylo přítomno zřetelné sdělení, které navíc nesklouzávalo k banalitám a nežádoucí doslovnosti. Nastínění různých aspektů problému ADHD, jejich následné rozvíjení pohybem a někdy i slovem zároveň nechávalo prostor pro fantazii diváků. I když by se jisté rezervy našly (jednu z nich vystihla H. Grégrová na konci svého komentáře), tvůrci se vydali smysluplnou cestou, která by soubor mohla vést k dalším posunům.
(zadáno: 27.2.2023)
Novela americké spisovatelky vypráví silný příběh o proměně jednoho přátelství na pozadí nástupu Hitlerovy moci v Německu 30. let minulého století. Režisérka M. Arzumanova zachovává charakter novely ve formě dopisů mezi dvěma muži, nezůstává však jen u „přednesu“ dvojice herců. Monology dokresluje přítomnost herečky střídající více postav. V malém prostoru se jednoduše a přitom nápaditě pracuje s výpravou a světlem. Autorčino poselství a vývoj postav jsou zřetelné, vzhledem ke koncepci je ovšem psychologie částečně upozaděna a v projevu J. Hummela a J. Valeše se nemohou objevovat tak jemné odstíny jako např. ve čtené skice Divadla Viola.
(zadáno: 27.10.2010)
Komorní divadelní adaptace dobrodružně-milostného románu. Scénograf M. Černý si skvěle poradil s problémem, že se celý děj odehrává během plavby lodí. Našly by se jen drobné detaily, které mohla režisérka V. Čermáková obratněji vystavět a vypointovat. Přesný H. Čermák skvěle vyvážil míru nadsázky. Na premiéře L. Rybová sice v úvodních scénách přestřelila komickou stylizaci, s postupem děje však tento problém odezníval a i ona se významně podepsala na dobrém výsledku. Svěží inscenace, které neschází vtip!
(zadáno: 19.3.2019)
Podobné téma podobným způsobem zpracoval např. V. Klimáček v dramatu „Komunismus“, hra M. Kinské a R. Schovánka předkládá o něco komplikovanější a nejednoznačnější rodinnou situaci. Přestože se nesetkáváme s dílem nikterak objevným, přece jen určité zobrazené praktiky StB mohou být pro některé návštěvníky novinkou. Podobné záležitosti z nedávné minulosti si má smysl připomínat! Vhodné inscenační řešení, dobře vymyšlená scéna, herci s pomocí režírující spoluautorky postavy zdárně obsáhli. Za takovouto původní hru by se nemuselo žádné divadlo stydět; je skoro škoda, že ve ŠvD pouze hostuje.
(zadáno: 25.7.2021)
55%. Inscenace si bere na paškál nelichotivé lidské vlastnosti, které jsou v posledních letech ve společnosti stále patrnější. Hořký podtext přináší zasazení do rámce vzkazu jiným civilizacím a umocnění ironií a nadsázkou. Zdatně se pracuje s unikátním prostorem Planetária, mj. je užito brilantně koncipovaných dotáček. Diváci jsou lehce zapojeni a vystaveni nenásilnému kontaktu s herci. Ti se svých rolí zhostili jedinečně a zábavnost je ve velké míře jejich zásluhou. Problémem je nedotažený scénář, v němž se příliš opakují podobající se motivy. S propracovanějším textovým východiskem by byla výpověď přesvědčivější.
(zadáno: 19.8.2019)
I když se autorka nesvedla zcela vyhnout schematičnosti a přílišné upovídanosti, v její hře je zřejmý smysl, proč psala právě o strmém pádu jedné úspěšné ženy, kterou zaskočilo, na jak vratkých základech její zdánlivě stabilizovaný život ve skutečnosti stojí. Režisér soustředil pozornost na herce. Hlavní představitelka K. Brožová příjemně překvapila překročením limitů udávaných rolemi, jež jsou jí většinou nabízeny. Dále výrazněji zaujali jen Š. Vaculíková a M. Lambora. Vypjatější okamžiky se M. Frösslové vysloveně nepovedly. Nedostatky by se našly, nicméně alespoň pro část obecenstva by mohla být návštěva přínosem.
(zadáno: 27.5.2013)
45%. Libreto zpracovává známé téma zbytečně povrchně. Žánr muzikálu sice vyžaduje zjednodušení, ale „hlubší“ uchopení nepochybně unese. Problematičnost libreta je umocněna i nepovedenou českou verzí. Hudebně solidní, nikoli výjimečné. Režisér G. Barre nastudoval na pohled efektní inscenaci, které však scházel smysluplný výklad, byla nezajímavá a bez nápadu. Dasha i V. N. Bárta pěvecky výborní a herecky obstojní. Dojem z výrazných pěveckých výstupů L. Bílé bohužel pokazilo její prvoplánové herecké šaškování, naprosto se míjející s rolí. Výsledek koukatelný, leč zcela průměrný a nepřínosný.
(zadáno: 6.10.2017)
Režisér V. Dubnička navázal na inscenaci Drábkovy úspěšné hry, kterou se stejnými hlavními představiteli a s obstojným výsledkem nastudoval před lety. Koncepce byla zcela jiná, zdařile přizpůsobená plenéru. Hra však není pro venkovní produkce ideálním materiálem. Divácky vděčné akce se střídají s vážnějšími okamžiky, které se v prostoru ztrácejí a ustupují do pozadí více, než by si zasloužily. Zklamáním však inscenace není a nemálo Plzeňanů jistě potěší.
(zadáno: 16.5.2011)
Základní nápad hry, tedy rozdělení titulní hrdinky mezi pět hereckých partů představující Albertinu v různém věku, byl dobrý, ale dnes už se nejeví nikterak originálně. Konfrontace občas přinesla jisté asociace a paradoxy, ale autor bohužel zůstal u pouhých povrchních pojmenování a nešel příliš do hloubky. Často se uchýlil k přílišné sentimentalitě a klišé. Pár silných okamžiků, několik zajímavých postřehů, ale nic moc navíc. Režijní interpretace standardní, herecké podání celkem dobré, obojí by ale mohlo být i lepší. Hlavním problémem rozpačitého výsledku je ovšem hra samotná.
(zadáno: 2.3.2020)
Souhlasím s komentáři L. Dubského a J. Landy. Doplnil bych, že výkon P. Mikesky v hlavní roli Salieriho není navenek nikterak výrazný, ale přesto zaujme svou nedémonickou obyčejností umožňujícím divákovi pochopení či ztotožnění. Pro roli Mozarta přetvořil D. Bambas své výrazové prostředky, baví svou energií, ale nespoutanost je místy doháněna do přehnaných krajností, které režisér neuhlídal a které v konfrontaci s civilnějším ztvárněním Salieriho nemají svou logiku. Některé nápady by si zasloužily lépe rozvinout a propracovat. Přesto jde o důstojné nastudování prověřeného dramatu.
(zadáno: 24.2.2015)
Shafferova hra je efektní, z čehož vyplývá, že i její inscenace bývají často (někdy v dobrém, jindy ve špatném slova smyslu) především „show“. Čičvákova inscenace s promyšleným scénickým řešením je cenná v tom, že v ní jde v první řadě o smysl. K tomu významně přispívají propracované studie Salieriho (J. Dvořák) a Mozarta (O. Brousek). Objeví-li se efekt, je obhájený vnitřním smyslem. Inscenace by snesla krácení a „dabovaná loutkohra“ se může jevit nadbytečná. Jiný pohled na profláklou hru však přináší překvapivé souvislosti. V problematickém směřování DnV se jedná o počin hodný pozornosti.
Přestože není inscenace nijak zvlášť originální ani objevná, je dobře a přesvědčivě vystavěná a ve výsledku působivá. Promyšlený a svěží výkon V. Závského. Role Salieriho jistě skýtá více možností, než kolik jich odkryl O. Brousek ml., ale herec náročný part zahrál přesvědčivě a pro mě osobně byl jeho výkon příjemným překvapením (vadilo mi snad jen časté přeříkávání a občasné problémy s velkým množstvím textu). Solidní R. Filásková. Úroveň zvládnutí vedlejších rolí trochu kolísavá.
(zadáno: 3.12.2014)
Nejsem výraznému stylu režiséra V. Morávka příliš nakloněn, občas jsem při jeho počinech trpěl, inscenaci Amadea jsem však přijal. Občasná přepjatost a ukřičenost, které by se daly stylizaci vytknout, nezkazily celkový dojem, na jehož působivosti se výrazně podepsala i propracovaná hudební složka. Otec Donutil se nemusí jevit jako ideální volba pro Salieriho, režisér však jeho osobnost mimořádně zdařile využil a nasměroval. Jeho syn možná nebude patřit k nezapomenutelným Mozartům, stylizace jej trochu svázala, ale part zvládl. Pro mě však byla hvězdou večera Konstance S. Zmrzlé.
(zadáno: 12.10.2023)
Souhlasím s předchozími komentáři. Dramatizace románu, potažmo inscenace se příliš soustředí na děj kolem pátrání a po slibném začátku se stane monotónní a zdlouhavou podívanou. Několik zdařilých vtipů a trefných narážek k záživnosti přispějí jen málo, spásné není ani vysoké nasazení herců. Diskutabilní je i výtvarná koncepce, již nemusí každý kvitovat. Z rodinných titulů Divadla v Dlouhé patří tento k méně zdařilým.
(zadáno: 13.10.2015)
Hra má výpovědní hodnotu, kterou (jako u většiny dramat D. Mameta) není třeba napadat. Specifická stavba textu, nabízejícího setkání s nezvyklou drobnokresbou, může být přitažlivá hlavně pro tvůrce, zaujme však jen část publika. V nastudování z roku 2006 byl kladen větší důraz na akčnost. Pro přijetí zcela nového zpracování je třeba ochota diváka „vychutnávat“ drobné posuny, z toho důvodu jej asi ocení spíše fajnšmekři či Mametovi příznivci, kteří mohou přivítat zajímavé srovnání. Kvalitní herecká interpretace složitě strukturovaného náročného textu, M. Finger by mohl mluvit trochu hlasitěji.