Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 30.10.2020)
Původně studentská inscenace Pidivadla „žije“ dál na scéně Divadla Kolowrat. Na českých jevištích zabydlená hra může znalé diváky překvapit domyšleným a zároveň logickým a nenásilným rámcem, jímž je náhled Vicki. V této koncepci jsou akceptovatelné i ještě překvapivější změny v závěru. Režisérka M. Krátká s absolventy na postavách a situacích pečlivě pracovala. Nový představitel M. Merunka se v titulní roli obstojně zabydluje. Inscenace svou působivostí předčí i některá dřívější česká nastudování. Škoda některých nedomyšlených nebo nezvládnutých detailů (např. střelba z reproduktoru, ztišující se světlo, Joeův noční úbor).
(zadáno: 30.10.2020)
Wajdova dramatizace Dostojevského románu byla pro Divadlo D21 výrazně upravena. Děj pak byl v inscenaci J. Šmída situován směrem k současnosti a v souladu s tím i charaktery. Např. Raskolnikov byl oproti románu méně zralý a spíše připomínal dnešní mladíky nedomýšlející své jednání, Soňa naopak svůj nelehký úděl snášela s mnohem menší pokorou a odevzdaností. Scénografie se vypořádala s limity sálu více než dobře, herci koncepci naplnili. Vyznění se od Dostojevského značně odchýlilo, ale smysl dávalo. Přes místy přehnanou doslovnost by právě takové pojetí mohlo mladého diváka oslovit a možná mu i pootevřít cestu ke klasice.
(zadáno: 30.10.2020)
V českých nastudováních povětšinou škrtaná předehra zde byla nejen zachována, ale rovněž nápaditě domyšlena a s jejím hlavním aktérem Slyem se posléze setkáme více, než Shakespeare předepsal. Na nerutinní inscenaci je patrná snaha o přiblížení hrdinů současníkům, ale záměr nebyl důsledně realizován. Text měl projít výraznější úpravou a krácením, dynamika inscenace značně kolísala a tříhodinová stopáž byla nepřiměřená. Energičtí ostravští herci rozehrávali komické situace a postarali se o vděčná oživení, někdy však příliš odváděli pozornost od podstaty.
(zadáno: 30.10.2020)
65%. Autor navázal na svou úspěšnou komedii „Pravda“ a varioval v ní podobné motivy. Stejnou čtveřici postav postavil do jiné situace a opět se postaral o momenty překvapení. Z hlediska autorského zůstává „Lež“ přece jen trochu ve stínu své předchůdkyně. Inscenace Divadla Verze je precizně vystavěná a zahraná a nelze jí mnoho vytknout. Režisér s herci buduje tajemství, skrze které v divákovi vzbuzuje napětí a nejistotu do poslední chvíle.
(zadáno: 30.10.2020)
Zručně napsaná hra plná překvapivých zvratů o nevěře a lžích v partnerských vztazích. A také o tom, jak málo se nejbližší lidé někdy znají a že pravda bývá často jen zdánlivá. Autorův vtip a nadhled se sice v inscenaci neztratil, ale (podobně jak zmiňuje M. Novák) na komediální notu bylo občas příliš tlačeno na úkor hlubšího smyslu.
(zadáno: 30.10.2020)
Autor a režisér M. Amsler zpracoval v současné době hojně probírané téma ekologie a zacházení s naší planetou a možné důsledky se snažil domyslet situováním do nedaleké budoucnosti. Snažil se zabývat i dalšími více či méně souvisejícími problémy, ale ty spíše naťuknul. Chvílemi se daří vybízet k zamyšlení, polemice, popř. diskuzi. Na neuspořádaném textu, s nímž mnoho nezmohla ani dramaturgyně, se však mělo ještě pracovat, aby měl adekvátní apel. Některé nedostatky zmírnili herci svým vkladem.
(zadáno: 30.10.2020)
Římské tragédie jsou pro dnešní jeviště mnohem tvrdším oříškem než řecké, asi proto se s nimi setkáváme ojediněle. V samotném textu se díky jeho stavbě těžko hledají myšlenky, s tím mnoho nezmůže sebelepší provedení. Inscenační tým přes veškerou snahu problematičnost textu nezdolal, ale se hrou se utkali úctyhodně. V promyšlené koncepci nebyla zanedbána žádná složka. Herci zdatně dotvářeli výklad. Efektní hudba, v níž D. Kranich opět využil své umění rapu.
(zadáno: 30.10.2020)
Pohnutý osud jedné dívky má působivost a sílu. Režisér V. Tauš použil jednoduché prostředky, vše soustředil na herečkách T. Voříškové (Ramba) a E. Křenkové, které se „dělí“ o hlavní roli a ztvární i více vedlejších postav. Obě herečky pracují častěji před kamerou a jejich civilní autentický projev inscenaci sluší. Více by ale vynikl v menším prostoru, byť se scénografovi podařilo jevištní dispozice maximálně přizpůsobit a dosáhnout přiblížení. Působivý hudební doprovod na repríze obstaral příležitostný alternant M. Belko a jako zvláštní host zazpívala B. Poláková.
(zadáno: 30.10.2020)
Libretu komorního muzikálu by prospěla supervize, ale hudebně jde o zdařilé dílo, navíc na téma pro tento žánr neobvyklé. První česká inscenace, pro níž vznikl povedený překlad, byla nejsilnější v hudební složce s živou kapelou. Účinkující vesměs dobře zpívali a postarali se o řadu silných momentů. Pro klíčovou roli Diany není D. Šinkorová vhodně hlasově disponovaná, její výběr nebyl šťastný. Na hereckém projevu mohl režisér s herci pečlivěji pracovat, výraznější nápad chyběl i koncepci prostoru. Přesto vznikl muzikál, který by mohl potěšit i fajnšmekry. Škoda, že se vlivem okolností nemohlo odehrát více repríz.
(zadáno: 30.10.2020)
Legendární první provedení Krobotovy dramatizace románové kroniky bratří Mrštíků zůstane asi nepřekonané. Je však dobře, že se k adaptaci divadla opakovaně vrací a připomínají její mnohokrát prověřené kvality. V případě M. Langa se jedná již o třetí setkání a minimálně od kladenské inscenace se jeho zpracování v DpP dosti liší. Režisér přišel s novými nápady a vycházel z jiných hereckých osobností, kteří dobře napsané charaktery vystihli a navíc jim vtiskli osobitost. Ve ztvárnění některých detailů lze najít rezervy, ale celek vyznívá silně a může zaujmout nové diváky i návštěvníky, kteří mají možnost srovnání.
(zadáno: 30.10.2020)
65%. Smutná komedie svými zvraty a vyústěním příliš nepřekvapí, autorovi se však podařilo překročit rámec „konverzačky“ velmi přesnou charakteristikou postav, což mimo jiné umožňuje hercům kresbu do nejjemnějších odstínů. Pod vedením režiséra L. Smočka se J. Langmajer dostal velmi hluboko pod Bobbyho povrch, v roli zaostalého Terryho se P. Liška elegantně vyhnul karikatuře. Silnou dvojici zvládl M. Hein solidně doplnit, ale jeho výkon měl rezervy.
(zadáno: 30.10.2020)
Herci se stali přímo spoluautory a pod vedením Jana Friče předvádí „hezké věci“, přičemž po divácky vděčném začátku ono „hezké“ pozvolna začíná být k zblití. Režisér si dokáže utahovat i sám ze sebe, ale diváky k hledání a přemýšlení zrovna nevybízí a příliš spoléhá na jejich iniciativu. Část obecenstva se dokáže celou dobu jen spokojeně bavit, aniž by odhalila smysl. Hlavně v poslední třetině a závěru se projevuje úskalí této formy a nevyužitý potenciál jinak veskrze osobitého východiska.
(zadáno: 30.10.2020)
Evald Schorm připravil pro svou inscenaci v Divadle Na zábradlí výtečnou dramatizaci, kterou později nastudovala i další divadla. Pro studenty však tento text není nejvhodnější látkou, při sebelepší snaze nemohou náročné úlohy obsáhnout. Chtějí-li se s látkou utkat, byla by vhodnější vlastní dramatizace s menším záběrem a přizpůsobená osobnostem a případné snaze o vlastní výpověď. Úprava a krácení měly za následek povrchnější vyznění. Studenti k podstatě postav pronikli jen částečně. Bakalářská inscenace, která po rozpracování nahradila jinou nerealizovanou absolventskou inscenaci, měla raději zůstat klauzurou.
(zadáno: 30.10.2020)
Dramatizace K. Tučkové není povrchní, autorka se snažila vyhnout popisnosti a zachovat hloubku. Text svou stavbou a řešením na jevišti (ne)fungoval s kolísavým úspěchem. Naléhavost Johanesova osudu nakonec vyzněla silně, režisér s herci dosáhl působivosti některých obrazů, ale mezi nimi se objevovaly příliš se podobající situace, z nichž by nezanedbatelná část mohla být oželena.
(zadáno: 30.10.2020)
Komentář J. Landy se shoduje s mým pohledem. V Boleslavi vzniklo důstojné nastudování hry, která mnohým z nás připomene vlastní rodinné zážitky. Inscenace Divadla na Vinohradech (česká premiéra) i Divadla Na Fidlovačce (hraje se dodnes) však dopadly lépe.
(zadáno: 30.10.2020)
(zadáno: 9.3.2020)
Hra o mladíkovi, který řeší zdravotní problém a především sám sebe. Autorovo uchopení tématu není pesimistické, ale zároveň ani laskavé a nadějeplné. Zážitky jsou věrohodně líčeny s otevřeností skoro intimní, přitom autor užívá ironii, někdy i sarkasmus. Režisér Š. Dominik s herci dávkuje dramatické a komediální prvky ve správné míře, dojemné a působivé okamžiky jsou střídány humorně odlehčenějšími. Za pozornost stojí i specifický prvek ve scénografii a jeho užití. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.3.2020)
Hry s gay tematikou často ukazují většinové společnosti tu lepší stránku lidí s homosexuální orientací. Daniel Špinar využil poznatky z poslední dobou populární aplikace Grindr, kde se ve velké míře koncentrují odvrácenější aspekty této komunity. Od někdejšího úspěšného HOMO 06 se inscenace odlišuje tím, že je ve své podstatě velice pesimistická. Zasměje se spíše cynik nebo ten, kdo projeví značnou dávku nadhledu. Jedná se však o obraz otevřený, (krutě) pravdivý a potřebný. Herecky výtečné, M. Kerna a T. Kobra dobře doplňuje pohyb R. Vizváryho. Inscenace by snesla zkrácení, podstata některých situací se příliš podobá.
(zadáno: 9.3.2020)
Cabaret Calembour svými hrami se slovy a písněmi snad nikdy neomrzí. Na kolektivní inscenaci se tentokrát projevilo, že chyběl pohled zvenčí v podobě dramaturga či supervize. V první části by několik málo vtipů bylo možno oželet. Rovněž aktovka „Arcimimus“, na niž dojde po přestávce, má zejména ke konci zdlouhavější a méně záživné pasáže. Energie, nápady a příval slovních hříček ale rozhodně nechybí! „Výročním“ počinem si soubor neudělal ostudu a potěší nejen stálé fanoušky.
(zadáno: 9.3.2020)
Dürrenmatt v polovině 50. let poměrně odvážně zobrazil svět s nemilosrdnou vládou peněz. I v dnešních časech se lze jeho hrou vyjádřit k tomu, v čem žijeme. Režisér J. Burian postavil inscenaci, kde jednotlivé složky odvedly rutinně svůj úkol, ale dohromady se nesloučily v nadstavbu a vyšší význam. Naprostým omylem byly kostýmy. Nedostatečně vedení herci nehráli společně, každý si sólově postavil roli tak, jak sám uznal. Kláru přizpůsobila D. Havlová-Veškrnová svému naturelu, čímž se s autorovou hrdinkou částečně minula. Hvězdné obsazení hlediště zaplní, ale diváci se v DnV setkají jen s další promarněnou příležitostí.
(zadáno: 9.3.2020)
Jan Mocek s trojicí neherců ve svém projektu představuje celosvětově populární virtuální svět her, kde hráč může ve fiktivním městě (beztrestně) využívat prakticky neomezených možností. S přibývající dobou sledování je divák stále intenzivněji vybízen k přemýšlení, což pak kulminuje při konfrontaci s reálným světem, která je pojata velice rafinovaně, děsivě a zároveň s účelným humorem. Inscenace je ve značné míře závislá na propracovaném technologickém řešení i na autenticitě performerů. Originálnímu projektu není prakticky co vytknout a těšme se, jakou cestou se Mocek vydá příště.
(zadáno: 9.3.2020)
65%. Drama plnilo ve své době potřebné protiválečné poslání a běžné nebyly ani dramatické postupy s prolínáním reality a fiktivních rozhovorů se zemřelými. Hodnota Čapkových myšlenek přetrvala, forma hry je ale po desetiletích přežitá a asi proto se drama na jeviště vrací málokdy. Ve Vršovickém divadle se tvůrci s některými úskalími vypořádali, ale to bylo možné jen do určité míry. Nicméně konec, s umírněním slavného gesta, byl mimořádně emotivní a obhájil smysl inscenace. Na působivosti má významný podíl J. Smutná v titulní roli. Mužští představitelé se s ne vždy vděčnými postavami vypořádali s kolísavým úspěchem.
(zadáno: 9.3.2020)
75%. Bernasosův román L Trmíková ve své dramatizaci doplnila dalšími motivy z díla G. Bernasose, což posílilo některé roviny a zvýraznilo otázky duchovní i problematiku podstaty lidské existence. Režisér J. Nebeský dovedl herce k velké hloubce ztvárnění, zároveň se mu podařilo přirozeně vykrystalizovat humor. Zajímavým scénickým nápadem byl přesun publika ze stísněnějšího prostoru do otevřenějšího. Inscenace v dobrém slova smyslu pokračuje v linii spolku JEDL, který divákům pomáhá objevovat hodnotná a méně známá díla. Takové počiny jsou v povrchnějších a vyprázdněnějších časech balzámem kultivujícím duši.
(zadáno: 9.3.2020)
65%. Některé nejvydařenější školní inscenace se stávají plnohodnotnými počiny, např. přerůstají v generační výpověď. Višňový sad sice mantinely studentské práce nepřekročil, ale absolventský ročník – doplněný doyenem D. Klapkou – se s Čechovem utkal více než se ctí. Režisérka s herci pracovala na přesné charakteristice větších i menších postav, navíc dokázala promítnout a zúročit osobitost jednotlivců. Lehkost a nadhled mladého obsazení dodaly specifickou svěžest. Ani na nejnáročnějších a někdy věkově vzdálených partech si nikdo ze zúčastněných zuby nevylámal.
(zadáno: 9.3.2020)
Goldoniho komedii, mj. prvně nastudovanou v dosud opomíjeném překladu, dramaturg a režisér zručně zkrátili. Plyne tak svižněji, aniž by chybělo něco podstatného. Mezi absolventskými inscenacemi tohoto ročníku se jedná o jedinou „čistokrevnou“ komedii. Studenti vesměs využili možnosti projevit komediální talent ukázat a jiné odstíny svého herectví. Přesto ne všem tento žánr svědčí a v dámské i pánské sestavě by se po jednom slabším článku našlo. Komediální situace se daří rozehrávat, místy se objeví vtipný a originální nápad nebo improvizace. Při návštěvě se může dobře pobavit i divák, který často uváděnou hru již viděl.