Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 2.3.2020)
Joe Orton svou poslední hrou nejen pobavil chytrým humorem, ale zároveň překročil tabu a vysmál se pokrytectví a předsudkům. Doba, kdy crazykomedie může svou otevřeností šokovat, už pominula, a ani režisér Š. Dominik se o to nesnažil. Ctil žánr i autorův styl humoru, domyslel gagy. Scéna a kostýmy zaujaly svou nepopisností. Žádný s herců se s žánrem neminul, ale někteří se zcela neoprostili od zažitých návyků. Pro Rance našel M. Stránský vděčnou polohu a jím přidané opakování replik umocnilo zábavnost. S převzatou rolí si O. Kolín poradil suverénně. Kvalitní provedení výjimečné hry. (Viděno v Malém divadle.)
(zadáno: 2.3.2020)
Pozoruhodný komorní muzikál s kvalitní hudbou i texty se po zdařilé české premiéře dočkal dalšího – neméně povedeného – nastudování. Režijně dobře zkoordinovaná inscenace, jejíž hlavní tíhu nesou oba představitelé. Ti musí uzpívat náročné party a zároveň uhrát dramatický příběh s milostnými scénami, které nesmí vyznít toporně. Alternující R. Pekárek na několika místech zaváhal ve zpěvu a v jevištním pohybu, ale drobné chyby mu lze snadno odpustit. Ve spojení s výtečným L. Adamem se postarali o silný zážitek.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Autor se v černočerné komedii zamyslel hlavně nad tím, co lidé dokáží dělat z nudy a pocitu prázdnoty. V prvním českém provedení Divadla Na zábradlí byly divoce rozehrány komediální prvky; kontrastem byl konec, z něhož zamrazilo. Po letech v ČS Ústí na změnu doby reagovali realističtější variantou, v níž jsou situace nadsazeny méně. A v závěru se nelekli ani předepsané nahoty. Uchopení hry je ve své podstatě správné. Herecky však není inscenace vyrovnaná, podstatně silnější je ženská část obsazení. Najdou se okamžiky zábavné i takové, při nichž tuhne úsměv na rtech, potenciál obou směrů ale zůstal částečně nevyužit.
(zadáno: 2.3.2020)
Svět, kde se nelze opřít o žádná pravidla a spolehnout na nikoho. A nejtěžší je odolat a nezačlenit se... Dialogy a dějové zvraty autor ladil ve stylu situační komedie, od této dramatiky ale hru odlišuje její téma. Je diskutabilní, zda má mix žánrů kýžený účinek, ale text je každopádně zvláštní a poznat jej není ztrátou času. Výkonům herců není co vytknout, všichni skvěle balancují v rozporuplných vlastnostech svých postav. A zároveň projevují cit pro pointu a timing, což je u takovýchto dialogů podstatné. Na přesvědčivosti výkonů má jistě významnou zásluhu i vedení režiséra J. Prušinovského. Za zmínku stojí i scénografie.
(zadáno: 2.3.2020)
Nadčasový portrét jednoho bezcharakterního oligarchy je tematicky vyvážený a komplexní, ale Brechtovy kdysi objevné postupy dnešní jeviště snáší hůře. Expozice jeho rané hry svůj účel má, ale přes snahu o zkrácení a zdynamičtění nebyla záživná. Inscenace nabrala sílu spíše až ke konci a zvlášť povedený byl závěr. Skvělý nápad s rapováním, které D. Kranich výtečně zvládl. V další z nesympatických postav zaujal T. Kobr. Některé z vedlejších rolí zůstaly herecky nenaplněny.
(zadáno: 2.3.2020)
Pro divadelní adaptaci slavné detektivky bylo nezbytné redukovat počet postav, s čímž se K. Ludwig vypořádal obstojně a navíc i srozumitelně zachytil složité vazby mezi podezřelými. Na kladenské inscenaci se podepsalo, že vznikala za problematických okolností. Příliš se nepovedla dekorace, která zrovna nehýřila nápady a prostor jeviště využila jen v malé míře. Naopak kostýmy byly předností. Přestože J. Š. Hájek vynaložil nemalé úsilí, ideálním představitelem Poirota se nestal. Herci ve vedlejších rolích sice vesměs postavy zvládli charakterizovat, ale jejich výkony nebyly vyrovnané a pokulhávala i jejich souhra.
(zadáno: 2.3.2020)
Přátelství a vzájemné ovlivňování osobností, časté téma dramatiků, autorka uchopila poměrně originálně a neotřele. Po velice slibné první polovině došlo na odhalování konkrétních událostí z minulosti, děj se nelogicky zacyklil a vývoj děje se nejevil věrohodně. Ze slepé uličky se podařilo vycouvat až na konci, kdy naštěstí nepřišel na řadu přehnaný sentiment, ale návrat k podstatě. Tvůrčí tým se s úskalími textu utkal více než důstojně. Pod vedením režisérky T. Karpianus se obě herečky svých rolí zhostily bravurně, z bezprostřední blízkosti jim šlo věřit každé slovo. Za zmínku stojí i napětí umocňující hudba M. Buzziho.
(zadáno: 2.3.2020)
T. Dianiška ve svém stylu zpracoval další pozapomenutý pozoruhodný osud, konkrétně ženské atletky v mužském těle. Neopomněl humor, ale tentokrát se mu v uchopení vážnějších stránek problematiky dařilo o poznání méně než v jeho nedávných počinech. Jako režisér dosud nejčastěji pracoval se spřízněnými lidmi z vlastního souboru, obstál i se souborem Bezručů a inscenaci ukočíroval po všech stránkách. V nelehké hlavní roli si J. Burýšek skvěle poradil s nebezpečně křehkou hranicí, kdy se jeho kreace mohla stát karikaturou. Další herci ve zkratce umně ztvárnili několik rolí.
(zadáno: 2.3.2020)
Jan Frič našel v textu Sofoklovy tragédie nečekané souvislosti a asociace a překvapivě i jemu vlastní humor. Relativizoval, ironizoval, zcizoval. Utkal se i s prostorem historické budovy, kde zejména na konci bylo dosaženo působivého efektu, jež není pouze vnějškový. Nepietní přístup má své opodstatnění, ale byl by vhodnější do koncentrovanějšího menšího sálu. Nálož odkazů a detailů by divák lépe vstřebával z větší blízkosti a s menším odstupem, některé nápady by ho možná méně iritovaly. Herci se stylu přizpůsobili a zvláštní uznání si zaslouží hlavní představitel P. Batěk.
(zadáno: 2.3.2020)
Inscenátoři v čele s režisérkou P. Tejnorovou vybrali z Celestiniho textů a našli divácky atraktivní formu, jak je interpretovat. Diváci sedí na jevišti spolu s herci a dalšími typově vhodně vybranými spoluúčinkujícími, hranice mezi účinkujícími a publikem se stírají. S přizpůsobeným prostorem je účelně pracováno použitím rozmanitých detailů (kapající voda apod.). Herci s porozuměním vyprávějí texty na různá témata, divák se tak může zaposlouchat, přemýšlet, znepokojovat, ale i bavit. Nová scéna ND se během let postupně vyprofilovala a projekty zde uváděné si zasluhují pozornost.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Büchnerovo nedokončené drama M. Bambušek výrazně adaptoval a přesadil do současnosti. Titulního Vojcka nechal potácet se ve společnosti, která se tváří pokrokově, ale selhávají v ní hodnoty, řád, vazby i mezilidské vztahy. Nelze rozklíčovat všechny odkazy, v nichž se většina diváků alespoň chvílemi ztratí. Jako celek je však inscenace sugestivní a svým způsobem provokativní. Dominantní je hudba T. Vtípila, jenž si mj. účelně vypůjčil sprostonárodní píseň s refrénem „Stříkej, já jsem stejně neplodná“. Herecký soubor HaDivadla režisérovu vizi plní, talentovaný M. K. Hochman v titulní roli zazářil.
(zadáno: 2.3.2020)
Osudy a myšlenky Jana Patočky je záslužné připomínat, přínos jeho osobnosti není v naší kultuře doceněný. Inscenace zpracovává Patočkovy osudy, soustřeďuje se zejména na dění kolem Charty 77, dojde na citaci myšlenek. K tomu režisér M. Bambušek připojuje vlastní názor na aktuální společensko-politické dění, k němuž Patočkův odkaz vztahuje. Lze vznést námitku, zda je taková přímočará doslovnost nezbytná, ale své opodstatnění má. Demonstruje, proč má smysl stále hledat v Patočkovi ponaučení. K působivosti obrazů významně přispívá scénografie, hudba a v neposlední ředě výrazný projev vhodně vybraných herců.
(zadáno: 2.3.2020)
Z původní Bernhardovy hry použili inscenátoři jen její část. Rezignovali na dialog dvou bratrů a postavili model na oddělených monolozích svěřených jednomu herci v odlišných kostýmech. V části představení převládnou bezeslovné akce na scénicky dominantní konstrukci, po níž se pohybuje artistka společně s hercem. Práce s prostorem a světlem je precizní. Pokud divák přijde s informací, že herec ztvární oba bratry, měl by se zorientovat i v souvislostech. Nepodařilo se však příliš docílit souznění činoherní a pohybové části, která navíc plně nevykompenzovala to, co z Bernhardova textu nezaznělo.
(zadáno: 2.3.2020)
Kdo má hluboké teologické znalosti, narazil by na rozpory a nedomyšlenosti. K počinu je třeba přistupovat s nadhledem, jímž okouzluje a baví. Divák dostane naservírováno nespočet odkazů, narážek, vyjádření se ke společenským i globálním problémům. Výprava odpovídá komiksovému ladění. Herci se stylizaci přizpůsobili a celkem se jim dařilo pointovat, místy jsou však znát limity jejich výrazových prostředků i komediálního talentu. Přesto sestava kolem J. Lesáka a N. Preslové má potenciál, který je příslibem do budoucna.
(zadáno: 2.3.2020)
Souhlasím s komentáři L. Dubského a J. Landy. Doplnil bych, že výkon P. Mikesky v hlavní roli Salieriho není navenek nikterak výrazný, ale přesto zaujme svou nedémonickou obyčejností umožňujícím divákovi pochopení či ztotožnění. Pro roli Mozarta přetvořil D. Bambas své výrazové prostředky, baví svou energií, ale nespoutanost je místy doháněna do přehnaných krajností, které režisér neuhlídal a které v konfrontaci s civilnějším ztvárněním Salieriho nemají svou logiku. Některé nápady by si zasloužily lépe rozvinout a propracovat. Přesto jde o důstojné nastudování prověřeného dramatu.
(zadáno: 3.2.2020)
75%. Komedie o jedné návštěvě, během níž došlo k poněkud krutému žertu a zároveň nemilosrdnému odkrytí pravé tváře povah i skutečné podstaty partnerských vztahů. Šťastně vybraná čtveřice herců pod vedením režiséra J. Žáka autorovy pointy zdatně dotváří. Na jedné straně L. Štěpánková s F. Cílem rozehrávají infantilní milenecké projevy, jež se za celé představení neomrzí. Vedle nich kontrastují V. Arichteva a J. Nosek, jejichž zprvu neškodná ironie a sarkasmus postupně přerostou v děsivý cynismus. Nejedná se o obyčejnou situační komedii, podobně jako např. „Bůh masakru“ od Y. Rezy má potenciál přinést divákům něco navíc.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. Večer nabízející setkání s texty V. Havla plní svůj účel. První aktovka je hlavně o netečnosti a pasivitě. Původně televizní hra, kterou Česká televize (jako mnoho jiných) léta nereprízovala, nepatří k vrcholům Havlovy tvorby, nicméně se v ní najde několik vděčných absurdních situací, jež dokázali herci s režisérem vypointovat. „Audience“ je aktovkou známou a prověřenou. Poměrně dlouho se jeví, že by se v souboru našli zralejší a vhodnější představitelé, ale nakonec byla volba mladších herců obhájena. Mnoha nápady a originálními gagy přispěl J. Maryško, s M. Holým se na sebe dobře napojili a jejich souhra fungovala.
(zadáno: 3.2.2020)
Havlova variace není snadnou inscenační látkou, v Brně si s ní však poradili. Model režisérky H. Burešové je propracovaný do nejmenšího detailu. Stylizace je pouze jemná a dává vyniknout humoru i zvláštnímu jazyku hry, který herci ve větších i menších rolích výtečně zvládají. Smysl má i scéna. Kostýmy odkazují k dnešku a nelze též opomenout výrazné vnější odlišení u herců hrajících více postav (na což se na českých jevištích obvykle dostatečně nedbá). Ku prospěchu bylo i zapojení živé hudby. Právě takové provedení může diváka pobavit a vybídnout k hledání asociací, o což autorovi šlo.
(zadáno: 3.2.2020)
Muzikál je unikátním dílem a je dobře, že se dočkal české inscenace. Z hlediska hudebního nastudování není co vytknout. Není samozřejmostí, že účinkující kromě náročných pěveckých partů zvládli i výslovnost v písních zpívaných v anglickém originále. Nápaditá nepopisná scénografie. Režijní koncepce obsah nedevalvuje, ale lze si představit promyšlenější řešení. Náročné dílo neklade na diváka malé nároky, obtížně uchopitelný děj lze vnímat spíše skrze prezentované nálady a pocity. Diváci, kteří se nenapojí, si však jistě užijí alespoň jedinečnou Bowieho hudbu.
(zadáno: 3.2.2020)
Ve svém románu K. Tučková zpracovala nepopulárního historického „kostlivce“ – poválečný násilný odsun Němců z Brna. Dramatizace D. Šoltýsové složitý děj předkládá vcelku srozumitelně. Režisérka kladla důraz na zveličené emoce v hereckém projevu a umocnění pěveckou složkou. Tím proti podstatě sice nešla, nicméně tento způsob vyjádření nemusí každý divák adekvátně vstřebat. Rezervy by se našly i v organizaci prostoru a ukaučování pohybu poměrně početného obsazení. Předností jsou herecké výkony a pečlivě vystavěné postavy. Inscenace disponuje silným příběhem a sugestivní atmosférou, což jistě nenechá diváky chladnými.
(zadáno: 3.2.2020)
V sanatoriu se pacienti střetávají s různorodými lidmi a zažívají podobné věci jako „venku“. Koncentrace na menším poli působnosti ale vše umocňuje a odejít jinam je složitější. Autor J. Hubač měl dar napsat barvité charaktery, jež většinou více vynikly ve scénářích pro televizi a film, i když některými texty pro divadlo též zaujal. Motivy této hry Hubač lépe rozpracoval v pozdějším scénáři filmu „Učitel tance“. Režisérem dobře vedení herci v kladenské inscenaci zaujali jednotlivě i jako sehraný ansámbl. K působivosti přispěla i práce s hudbou a hra na klavír. Navíc může být zajímavé poznat předlohu zmíněného snímku.
(zadáno: 3.2.2020)
Původní verzi s šesti postavami P. Quilter upravil do komornější podoby a jedním z jeho cílů bylo více se soustředit na podstatu problému. Nabízí nadhled a svůj úhel pohledu na více druhů závislostí a potažmo i na mezilidské a mezigenerační vztahy. Přichází též s několika paradoxy, kvůli nimž stojí za to se přenést přes zdlouhavější rozjezd a zápletku, jež je poněkud přitažená za vlasy. Režisér nechal prostor především hercům, jimž se podařilo některé problémy textu zmírnit. Příležitost připomenout méně známou a opomíjenou polohu svého herectví B. Štěpánová využila. Typově ne zcela vhodné obsazení zdolal P. Stach se ctí.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. O smolařích a o tom, jak je těžké vymanit se začarovaného kruhu vazeb a problémů, bylo napsáno mnoho her. Tato mezi nimi může zaujmout tím, že je plná nejednoznačností a diváka ponechává v nejistotě. Režisér s herci pracoval na umocnění tajemné atmosféry, v čemž pomohl komorní prostor, kde si divák může užívat sledování jemných odstínů a významů vkrádajících se „mezi řádky“. Napětí se daří udržet prakticky celou dobu a dojde i na humor. Právě pro intimní prostředí Divadla Ungelt je titul vhodný.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. Tvůrci se pokusili o dobový posun a vyzdvihnutí problémů, s nimiž se i dnes potýká jedinec, který se rozhodl pro změnu pohlaví. Přesto jsou okolnosti osudu Einara & Lili natolik spjaty s dobou, v níž žil(a), že odění do výtvarně zajímavého moderního hávu nepůsobí věrohodně. K nevytříbenosti inscenačního stylu přispívají i vesměs zbytná hudební čísla. Navzdory nepřiměřeně dlouhé stopáži představení není nudné a silný příběh se podařilo zprostředkovat. Významnou měrou k tomu přispěli herci v čele s D. Krejčíkem, jenž se s náročným úkolem vyrovnal s emotivností sobě vlastní.
(zadáno: 3.2.2020)
S monodramatem o homosexuálovi, který se nakazil virem HIV, se čeští diváci měli možnost již nejednou setkat. Toto zpracování při srovnání s dalšími českými nastudováními obstojí. Pro hru jsou vhodnější ty nejkomornější sály. Režisér Lukáš Pečenka s větším prostorem pracoval adekvátně, pokusil se odstup jeviště a hlediště zmírnit. Obstál i ve vedení jediného herce Jana Fanty, jenž hrál velmi niterně a s velkým nasazením a divákům příběh působivě zprostředkoval. Jen na samotném konci se ztrácel poměrně významný podtext, což mohlo být ovlivněno již režijním výkladem.