Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1816)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci M. Dočekala zaujme rámec s Horatiem a mnoho dílčích nápadů, dále hudba, scéna a kostýmy. Svým Hamletem T. Havlínek dotvrzuje, že patří k největším příslibům své generace. Vedle něho září B. Kaňoková v roli Ofelie a vztah mezi ní a Hamletem je skvěle rozehrán. V obsazení ostatních rolí vesměs mladšími herci může být úmysl, bohužel je převážně zdrojem divného nepoměru a někdy i hereckého dluhu. Jednotlivosti se dohromady skládají se střídavou úspěšností, často i vzájemně tlučou. Smysl závěru bez přímých soubojů je zřejmý, ale jeho řešení rozpačitější. Přes nedostatky se však stojí za to s názorem tvůrců seznámit.
(zadáno: 16.2.2022)
Těsně před lockdowny se na česká jeviště dostala komedie, jež se stala předlohou pro známé filmové zpracování s J.-P. Belmondem. Divadelní hra se v mnohém liší, což znalce filmu může překvapit. Je méně crazy, humor větší měrou těží z dialogů, postavy včetně hlavního hrdiny jednají s menší suverenitou a divák se v nich může snáz poznat. Obstojně zrežírovaná inscenace s minimem hluchých míst. Hlavní trojice (M. Hofmann, M. Badinková, A. J. Daňhelová) dovedně pointovala dialogy a společně zvládli nepřízeň doby, v níž se při častém rušení repríz těžce hledá jistota. O příjemné „okořenění“ se postaraly M. Zoubková a J. Juklová.
(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci se rozvíjí motiv z Dostojevského románu „Zločin a trest“ týkající se vraždy lichvářky, převážně jde o myšlenky a pocity, které k lidem přicházejí ve slabých chvilkách. Jednotliví herci postupně dostávají prostor a přispívají svým osobním názorem. Dvojice režisérů dokáže pracovat s potenciálem účinkujících s viditelným talentem a s pomocí hudby a scénických prostředků vhodně skloubit pohybové a mluvené sekvence. Vzhledem k počtu herců je však tvar příliš krátký, není prostor vklad studentů rozvinout a dosáhnout žádoucího propojení. Inscenace zůstala na půli cesty, v práci se mělo ještě pokračovat.
(zadáno: 16.2.2022)
65%. Pražští diváci v krátké době znovu dostali možnost setkat se s pozoruhodnou hrou Ch. Keatleyové o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny. Nastudování jistě osloví diváky, kteří se v tomto nastudování se hrou teprve seznámí. Ti pravděpodobně nebudou místy postrádat náboj a nepostřehnou ani drobná opomenutí, která se v inscenaci kumulují. Značná investice hereček se občas ztrácí, prospěla by jim pevnější ruka režisérky a práce na zřetelnosti situací. Hlavně R. Fidlerové se nedaří některé emoce ztvárnit zcela věrohodně. Opakuji však slovo „drobná“ a zdůrazňuji, že zhlédnutí inscenace přináší obohacení.
(zadáno: 9.1.2022)
Inscenace si asi již našla a pravděpodobně ještě najde své příznivce, já ji pokládám za omyl. Více se dočtete v mém blogu Kráska z cirkusu a Zvíře ztracené v sound designu.
(zadáno: 9.1.2022)
Nezaměnitelné dílo není snadné realizovat. Bez přečtení synopse se divák může ztrácet, čeština se španělštinou do sebe dost narážejí, záměr komických vsuvek v češtině zcela nevychází. Celkově však režisérka L. Vagnerová „kolos“ zkoordinovala více než úctyhodně. Skvělé využití španělské energie, kterou na jevišti zpřítomňují zpěvák G. A. Colmenarejo a tanečník J. Antar (nahrazení češtinou by nemuselo být prospěšné, technické provedení titulků se snad na reprízách vylepší). Královnou večera je po všech stránkách výtečná N. Horáková. Hudebně i pohybově znamenité. Počiny podobného druhu se na českých jevištích běžně nevidí!
(zadáno: 9.1.2022)
75%. Vděčná rodinná inscenace pro adventní a sváteční dobu může oslovit mladší diváky i dospělé. Autor R. Levínský (pod dalším z pseudonymů) napsal příběh o komplikacích s nacvičením školního představení pro vánoční besídku. Nenásilně zapojil i střet mládí se starými pořádky a také potřebu tolerance jiných kultur a vyznání, což je pro počin tohoto druhu poměrně nezvyklé. Poctivé zpracování režisérky M. Homolové a jejího tvůrčího týmu, hudebně zdařilé, vhodné scénické řešení doplňují loutky. Postavy dětí roztomile ztvárňují absolventi DAMU, jejich o něco starší kolegové v rolích dospělých za nimi rozhodně nezaostávají.
(zadáno: 9.1.2022)
Básnická skladba Václava Renče pronikala ven z vězení postupně a ke čtenářům se dostala až po letech. Skladba plná nádherných slov, v níž autor mistrně spojil biblické motivy do souvislého celku, není širší veřejností doceněna a Spolek Kašpar přispívá k její zasloužené popularizaci. Zaznívá pouze první část (od Adama a Evy po narození Ježíše), další zpracované události by se k adventu příliš nehodily. Dojemné předvánoční zastavení v intimním prostředí Klubovny, v těsné blízkosti dvojice herců, kteří ovládají mistrovství přednesu a zároveň zůstávají přirození. V jednoduchosti je síla! (Víceméně opakuji slova H. Grégrové.)
(zadáno: 9.1.2022)
O vztahu Jeana Maraise s Jeanem Cocteauem je leccos známo, ale leckterá důležitá fakta asi zůstanou navždy zahalena tajemstvím, případně se o nich bude dále spekulovat. Scénář T. Vondrovic poskládal z různých pramenů, „mezery“ násilně nezaplňoval, spíše se snažil o kultivovaný můstek. Hodnotné texty a myšlenky by si zasloužily vhodněji utřídit např. četnějším umísťováním časových údajů. V inscenaci z roku 2002 s J. Langmajerem vystupoval M. Moravec. Nové nastudování s J. Dvořákem se svou koncepcí takřka neliší. Vyzrálí herci čtou texty působivě, s porozuměním. Jejich popularita navíc zajišťuje divácký úspěch.
(zadáno: 20.12.2021)
65%. Po „Atomové kočičce“ přišel T. Dianiška s velmi podobným námětem, kdy se hrdinové přenesou do minulosti, resp. socialistického Československa, mj. se v ději znovu mihne i V. Havel. Téma je variováno jiným způsobem, divočeji, drsněji, hororověji. Objevují se reálné i fiktivní postavy, např. starý Brůna ze „Studny“. Dianiška se bohužel dopustil podobné chyby a ve druhé polovině děj bez větší účelnosti zahltil zbytnými zápletkami. Skvělá práce se světly a hudbou, mimořádné nasazení herců. Vtipné akce mají ducha a není jich málo; ani pro ty, kteří viděli „Kočičku“. Autorské režii by však prospěl pohled zvenčí...
(zadáno: 17.12.2021)
Lunetici a jejich divácký úspěch patří mezi paradoxy konce 90. let. Tvůrčí tým kolem J. Lesáka a N. Preslové zvolil originální téma a zpracovali vznik skupiny, její slávu i zánik. Důležité jsou dobové okolnosti, některými se již ve svých hrách zabývali např. T. Dianiška nebo P. Kolečko. Z mnoha zdrojů poskládaná fakta jsou postavená do souvislostí, okomentovaná, ironizovaná (např. citacemi z časopisu Bravo), doplněná pohledem aktérů. Zároveň nevyznívají jako dehonestace. Inscenace šlape jako hodinky, živé i reprodukované hudební vsuvky umocňuje efektní tanec. Publikum na humor živě reaguje a dá se očekávat velký zájem.
(zadáno: 17.12.2021)
Vánoční muzikál zpracovává cestu do Betléma v dobrém slova smyslu moderně jako „konkurz“ s účastí tří zvířat. Povedené písně s kvalitními texty a hudbou. Libreto je dobrým základem, s lehkostí napsaný vtipný příběh s nápaditým koncem může zaujmout děti i dospělé. Nevyužitý zůstal pozměněný charakter Marie, spolu s Josefem by si zasloužili navíc špetku pozornosti a třeba i písničku. Ke kostýmům lze mít větší či menší výhrady. Režisér zdatně zkoordinoval všechny složky včetně efektních projekcí. Pěvecky a herecky na úrovni, svízelnou stylizaci Jednorožce T. Martinková ustála, Oslíka v podání M. Überalla si nelze neoblíbit.
(zadáno: 17.12.2021)
65%. Upřímná zpověď É. Louise o komplikovaném vztahu s otcem, o zraňování, ale i pochopení a odpuštění. Věrohodně popsané pocity nebudou cizí hlavně divákům, kteří se s něčím podobným střetli. Složitější může být přijmout, když se Louis pouští do kritiky systému, jeho nastavení a fungování... Režisér J. Čermák a herec D. Krejčík předávají Louisovy myšlenky a pomáhají jim vhodné a rozmanité scénické prostředky, hudba a v neposlední řadě A. Mašura v němém partu otce. Spornější je vyznění některých pasáží, v nichž Čermák s Krejčíkem kladou na autorovova slova extrémní důraz, případně do nich promítají vlastní postoje.
(zadáno: 17.12.2021)
Kolektiv s režisérem A. Skalou v čele převrátil naruby a dále rozvíjel motivy například ze Čtyřlístku nebo Nekonečného příběhu. Pouští se i na tenčí led, nebojí se vulgarit a odvážně si utahují z témat, která v dobách, kdy se nosí „korektnost“, začínají být brána jako nedotknutelná. Naráží na všemožná klišé, předsudky či pokrytectví, jež si zdánlivě tolerantní společnost vypěstovala a které nejsou vždy ku prospěchu. Tři herci a herečka jedou v hodinové jízdě naplno, daří se jim diváky bavit a rozesmávat, případně i přimět k zamyšlení. Pokud se však někdo bere příliš vážně, může ho tento druh humoru i urazit...
(zadáno: 17.12.2021)
Divácky atraktivní muzikál je častým hostem nejen na českých jevištích, boleslavská inscenace patří k méně vydařeným. Nepovedené hudební nastudování – herci jsou tlačeni do neodpovídajících hlasových poloh, na premiéře se často ozývaly falešné tóny. Neefektní choreografie, v níž se účinkující neukázali příliš pohybově disponovaní. S jednodušším libretem se lze utkat se ctí, ale hercům se nedaří postavy polidštit, většina z nich vyznívá příliš prostoduše a jejich jednání až nesmyslně. Solidní výprava. Divácký úspěch se možná dostaví, nicméně v MDMB v minulosti mnohokrát svedli nasadit laťku výš.
(zadáno: 17.12.2021)
65%. Německá dramatizace Tolstého románu se omezuje na užší okruh postav, které kromě dialogů odkrývají své pohnutky v monologických komentářích. Ty na jednu stranu přinášejí větší hloubku, ale zároveň oslabují dramatičnost, s čímž režisér J. Šmíd mnoho nesvedl. Jeho realizaci však nelze mnoho vytknout. Šel po smyslu textu, k němuž přistoupil s větší důvěrou než kdysi D. Špinar v brněnské Redutě, resp. Divadle Na zábradlí. Hlavní představitelka D. Šoltýsová pronášela vyřčená slova s porozuměním a ukázala se ideální volbou. I zbylé postavy herci naplnili. Scéna a kostýmy krásné a pro inscenační model účelné.
(zadáno: 17.12.2021)
Hříčka o cestování v čase, resp. do minulosti z budoucnosti, jež má s naší přítomností leccos společného. Po slibném startu přibývají další nápady a slovní hříčky, které nepřestávají bavit. Jestli se něco může zdát občas ohrané nebo tuctové, vyústění takové rozhodně není! Škoda, že závěr nebyl příliš obratně napsán a poškodil záslužnou snahu o víceznačnost a „obohacení“. Velkou devízou jsou originálně zhudebněné, dobře otextované a nenásilně zakomponované písně s živým hudebním doprovodem. Energie herců se přenáší i na publikum. V nově vzniklém uskupení dřímá potenciál, na němž lze do budoucna stavět.
(zadáno: 17.12.2021)
Zweigův román M. Hliněnská záměrně trochu vytrhla z doby, v níž se odehrává. U hlavního hrdiny Antona tak mohla odpadnout formální maska, jeho charakter a jednání šly výrazněji a čitelněji odkrýt, k čemuž přispěl i P. M. Cibulka svým do detailu propracovaným výkonem. Už jen to činí inscenaci hodnou pozornosti. U ostatních postav byl takový přístup možný jen do určité míry nebo vůbec, solidní výkony jednotlivců se nespojily v sourodý celek. Zřetelný nebyl ani smysl volby výrazného líčení, resp. bílých tváří u některých rolí. I když se vizi nepodařilo zcela naplnit, osobně jsem na další práci režisérky zvědavý.
(zadáno: 17.12.2021)
Absolventi dostali možnost vyzkoušet si pracovat bez pevného textu formou řízené improvizace, kdy mohou intenzivněji projevit svou osobitost. Tato zkušenost se jim třeba do budoucna zúročí a v tom je hlavní přínos tohoto počinu. Ze strany diváckého je to složitější. Sledování jednotlivých individualit je poměrně zábavné a návštěvník může objevit své herecké favority. Vhodné zázemí v podobě scénografie a živého hudebního doprovodu, v rámci něhož zazní i původní písně. Celkové vyznění však pokulhává, jakousi spojnici lze spíše vytušit, v tomto ohledu režisér s aktéry zůstal na půli cesty.
(zadáno: 17.12.2021)
Ocenit je třeba už samotný návrat ke Gorkého dramatu s nadčasovou nemilosrdně pragmatickou titulní hrdinkou. Tvůrci pečlivě promysleli koncepci a důsledně jí vše přizpůsobili. Počínaje volbou první verze, novým překladem a jeho úpravou, přes scénografii, hudbu až po precizní práci se soustředěnými herci, kteří ctí jednotný styl. Smysluplné využití mikroportů umožňuje zaznamenávat nejjemnější nuance. Pozornosti hodný počin uspokojí spíše náročnější část obecenstva, i při opakované návštěvě lze pochopit mnoho nového. Určitá řešení či symboly mohou mást, je možno je rozporovat, ale i vyvolání diskuze byl třeba záměr...
(zadáno: 17.12.2021)
Základní motivy, týkající se spisovatelů Andersena a Dickense, jsou skutečné, Martin McDonagh je však spojil a rozvedl s fantazií doslova bezbřehou. Autor již tolik „nehýří“ postupy a pověstnými zvraty jako ve svých začátcích, divák není tolik „pohlcován“ či fascinován, musí více přemýšlet. Hra zaujme nespočtem skrytých významů, ale je postavena problematicky, zejména v upovídané první polovině dochází k častému opakování téhož. Humor je třeba hledat až moc usilovně a daří se to jen části diváků. K realizaci M. Vajdičky nelze vznést mnoho výhrad. Hluboká poklona M. Bumbálkovi za ztvárnění přenáročné úlohy Andersena.
(zadáno: 17.12.2021)
65%. Režisér M. Čičvák se scénografem H. Hofferem nápaditě a zároveň jednoduše ovládli prostor, což hercům pomohlo oprostit drama od některých přežitých „nánosů“ a zčásti opodstatnit výběr titulu. V hlavních rolích se P. Kikinčuk a O. Rychlý dobrali skutečné hloubky. Afektovanost otce je sice přítomná v textu, projev J. Sklenáře však vedle ostatních herců zaváněl přehráváním. Autor P. Shaffer klade inscenátorům i divákům do cesty překážky. Ve hře se převážně mluví, hrozí monotónnost vyznění, výraznější „akce“ přichází až ke konci. Tento problém se přenesl i do inscenace, mimořádná působivost finále však stála za to.
(zadáno: 17.12.2021)
85%. Schwabovy hry, někdy označované jako fekální dramata, v českých divadlech zaujaly především v inscenacích D. Pařízka, z nichž první byly „Prezidentky“. Na mnohovrstevnatý text, který má nekonečno skrytých významů a zároveň baví osobitým humorem, nahlédla K. Polívková jinou optikou a nenásilně jej aktualizovala. Trojici skvěle hrajících hereček dovedla k uchopení na hony vzdálenému jejich pražským kolegyním. Promyšlenému výkladu slouží neustále překvapující scénografie. Koncepce závěru je rovněž smysluplná a efektní, vyřčení scénických poznámek namísto akcí ale může neobeznámeného diváka zmást.
(zadáno: 17.12.2021)
75%. Německý dramatik výtečně zpracoval tragickou událost z Moskvy roku 2002 očima tří (fiktivních, skutečností inspirovaných) žen, jež se s ní střetly každá jinak. Jejich pohledy se skládají v ucelený obraz, jež přináší i zobecnění týkající se válečných konfliktů a terorismu. Na inscenaci L. Pečenky by se nedostatky našly (nešikovné provedení dobrého scénografického nápadu, věrohodnost některých vět), ale síla textu se na jeviště dostává. Herečky se zdatně utkávají s náročností převažujících monologů. Po zpracování ústeckého Činoheráku dostávají čeští diváci další možnost setkat se se hrou, k níž se má smysl vracet.
(zadáno: 17.12.2021)
Poetika pohádkových příběhů (nejen) o Petru Panovi se sice do inscenace dostala pouze zčásti, ale jedná se o zdařilou adaptaci, která je D. Drábkem napsána tak, že potěší dospělé a bez problémů ji vstřebají i děti. Krásná a propracovaná výprava, povedené hudební pasáže s písněmi Darka Krále. Herci se neuchylují k lacinému podbízení a zároveň hrají tak výrazně, že nachází živou odezvu u dětí. Ty jsou nenásilně vybízeny ke komunikaci a jejich spontánní reakce jsou milým bonusem.