Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1808)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 3.12.2021)
Skutečný příběh sériového vraha se očima Koltèse stal znepokojivým obrazem světa. Maďarský režisér umocnil násilné výjevy, k čemuž dopomohly zajímavá scénografie a hudební výběr. Možná dosáhl výraznosti scénických obrazů, ale zvolený postup zcela neobhájil, protože odvedl pozornost od autorových myšlenek a vnitřní podstaty. Typově vhodný hlavní představitel Z. Piškula hraje s maximálním nasazením, K. M. Fialová či A. Bílík jsou mu dobrými partnery. Všichni tři i jejich kolegové však částečně doplatili na problematickou koncepci. Omylem je obsazení S. Lehkého, z několika rolí naprosto nezvládl zejména Starého muže.
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Mnohovrstevnatý Bulgakovův román nelze v celé šíři vměstnat do stopáže jednoho večera. Režiséři z dua SKUTR si při nezbytném zjednodušení počínali rozporuplně, koncepci chybí odvaha a razance, předloze zůstali hodně dlužni. Nahodilá a nedomyšlená přítomnost vypravěče, mnoho prostoru dostaly motivy, které neobhájily své postavení v celku (např. scéna ve varieté). Snaha neopomenout humor se nezdařila, herci v tomto ohledu spíše „recyklovali“. Lépe vyšla milostná rovina perzekuovaného spisovatele a jeho lásky, na níž je kladen důraz a u které se divák může i dojmout. Výprava a hudba působivost značně umocnily.
(zadáno: 3.12.2021)
Svým způsobem jde o dramaturgický objev, do aktuální doby a stavu společnosti se hra tematicky hodí. Autor však drama zahltil přemírou postav, složitost líčených vztahů zavání až samoúčelností. Úskalí problematického textu se v inscenaci H. Burešové zdolat nepodařilo. Poselství pokulhává (nebo se i ztrácí), neobratně napsané situace vyznívají monotónně a často nudí. Jednotlivé herecké výkony jsou propracované, ale směsici různých stylů schází sehranost. Ponurou atmosféru se daří budovat spíše vnějškovými prostředky, nejvíce zaujme náročná výprava s projekcemi a hudba.
(zadáno: 3.12.2021)
Ve filmu i činohře jsme komedie s podobnými zápletkami viděli nesčetněkrát. Toto dílo je zajímavé jen tím, že se v něm zpívá a že písně logicky dotvářejí děj. Libreto není hloupé, ale autor se občas neúčelně uchýlil k lacinosti a nedokázal vymyslet mnoho překvapivého. V profesionálně odvedené brněnské inscenaci mají všechny složky (překlad, výprava, choreografie, hudební nahrávka) úroveň a souznějí. Účinkující dobře zpívají, nástrahy libreta herecky zvládají se střídavým (ne)úspěchem. Vhodně obsazená hlavní dvojice (E. Skálová & D. Rymeš) podpořená chórem představujícím více rolí. Dobrá volba pro pobavení a odreagování.
(zadáno: 3.12.2021)
Fiktivní spojení herečky a politika, jejichž setkání na luxusní lodi se zřejmě nikdy neodehrálo. Autorka připomněla známá i méně známá fakta, vytěžila i několik vděčných situací. Bulvarizování tématu má podbízivější ráz, ale hranice vkusu nepřekračuje; dojem kazí méně obratné a zbytné zapojení zmínek o dalších celebritách na lodi. Režisér R. Lipus hře pomohl, s herci se vyhnuli přehnanému sentimentu. Přesný I. Bareš zestárlého Churchilla obsáhl a navíc obohatil sympatickými jemnými detaily. Méně barvitou roli Garbo, jež dobrovolně ukončila kariéru, K. Cibulková rovněž vystihla, ale zákonitě zůstala trochu ve stínu.
(zadáno: 3.12.2021)
Smutná komedie o stáří a samotě poskytuje herecké dvojici mnoho volnosti, pro vyznění je klíčová volba aktérů. I když J. Bohdalová sahá k mnohokrát vyzkoušenému a osvědčenému, nesází pouze na rutinu a nechává se inspirovat partnerem. Takový přístup při ztvárnění velké role, navíc ve spojení s nasazením a vitalitou, je v 90 letech obdivuhodný. Poměrně překvapivé spojení s M. Kňažkem vychází skvěle. Režisér R. Balaš poskytl adekvátní „zázemí“ a dbal na vyvážení humorných i dojemných okamžiků. Legendární české nastudování s B. Bohdanovou a J. Somrem v Divadle Viola dostalo více než důstojného nástupce.
(zadáno: 3.12.2021)
Dürrenmattovu hru pro česká jeviště objevilo Divadlo Na zábradlí, „temnější“ inscenace tehdy silně rezonovala s korupčními skandály. Režisér D. Šiktanc se vydal jinou cestou a ve výkladu intenzivněji pracoval s (černým) humorem, v textu rovněž významně zastoupeném. V promyšleném inscenačním modelu vizi podporují rozličné scénografické prostředky, hudba i výjevy postavené na pohybu. Zkušení herci jako individuality obstojí, zvládají dlouhé monology. Při dialozích však na sebe vzájemně příliš neslyší, různorodé výrazové prostředky nesouzní a někdy se i míjí s koncepcí. (Možná se nepodařilo najít „společnou řeč“...?)
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Jednání městského zastupitelstva, na němž nakonec vypluje na povrch, co mělo zůstat skryto... Autor trefně odhaluje vazby mezi představiteli komunální politiky, kteří veřejnými zájmy maskují hájení zájmů osobních. Za skvěle uchopeným a zvládnutým tématem zaostává stavba dramatu – nepřiměřeně dlouhá expozice, nedotažená práce s gradací. Inscenace F. Nuckollse je více než důstojným zpracováním, jež stojí za vidění. Společně s herci jsou na jeviště usazeni diváci, což vzbuzuje pocit přímé účasti na jednání. Herci přesně podávají, co každá postava nese, jen občas používají prostředky vhodné pro větší vzdálenost od diváků.
(zadáno: 3.12.2021)
V Divadle Kolowrat, tehdy ještě scéně Národního divadla, se kdysi hrála divácky náročná a zároveň pozoruhodná inscenace „Bailegangaire“. Ještě nesnadnější je najít cestu k teprve druhému u nás nastudovanému dramatu Irčana Toma Murphyho. Autor vtisknul postavám tajemství, jehož nekončící hledání se zároveň stalo tématem. Právě ona obtížná (ne)uchopitelnost skrývá myšlenky natolik, že se může stát až odrazující. Režisér s herci autora nezradili a zároveň se pokusili o zpřístupnění, leč se střídavým úspěchem. Další dramaturgický objev a zároveň risk, kterým Divadlo Ungelt sympaticky dokazuje, že není ryze komerční scénou.
(zadáno: 3.12.2021)
Tvůrci adaptovali známou knihu, jejíž poselství z inscenace jasně čiší i po letech od premiéry. Opomenut není ani osud Christiany po vydání knihy, resp. střídavě úspěšný boj se závislostí a dopad na její osobnost, což umocňuje mužský herec představující zestárlou podobu. Režisérův model vhodně dováří užívání masek a scénické řešení s překvapením v závěru. Pozoruhodná práce se zobrazením násilí, které vždy vychází z podstaty a silně působí i bez zveličení. Autentickou V. Soumarovou dobře podporují kolegové představující vesměs více rolí. Zpracování může oslovit široké publikum a dospívající diváky i varovat!
(zadáno: 3.12.2021)
René Levínský (pod dalším z mnoha pseudonymů) užil jazyk plný vulgarit, který vytváří specifickou poetiku, jež je oříškem a výzvou. Nemalé úsilí silného souboru vedlo k rozporuplnému výsledku. Z ústřední čtveřice punkerů si s textem nejlépe rozuměl J. Plouhar, částečně úspěšný boj svedla M. Vítů. Nevhodnou volbou byli J. A. Haidler a M. Bukovčan, kteří zápasili se specifickou mluvou natolik, že na jevišti působili až amatérsky. „Zvířecí“ výstupy P. Uhlíka a A. Bereckové vyšly lépe, ale celkově poetika hry na jevišti nefunguje. Neúspěšný pokus má však větší smysl než sázka na jistotu nebo opakování téhož.
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Vztahová komedie byla ve své době poměrně odvážná, autor ji okořenil pikantnějšími prvky z oblastí intimity a sexuální identity. Problémy a tápání protagonistů se nebál nadsadit a ironizovat, diváci se mohou zasmát i po desetiletích. Inscenace hru dobře zprostředkovává, vyvážený výklad se neuchýlil k násilným posunům (k čemuž u některých českých nastudování došlo). Představení plyne svižně a baví, na čemž mají značnou zásluhu energie a vzájemná souhra herců. Prvoplánovější výběr pop music tolik nevadí, začlenění tanců dvojic doprostřed dialogů se však jeví samoúčelně a s ohledem na společný tanec v závěru nedomyšleně.
(zadáno: 14.10.2021)
75%. Skotská autorka v komorním psychologickém rodinném dramatu domýšlí, kam až může vygradovat zdánlivě malý problém. Představuje více úhlů pohledu, bere v potaz rozdíly mezi pohlavími, mezi generacemi i vlivy zvenčí příznačné pro dnešní dobu a její atmosféru. Zručně napsaná hra se logicky vyvíjí, vyhrocené situace vyznívají uvěřitelně; dospěje ke konci vybízejícímu k zamyšlení. Režisér P. Štindl se adekvátně látce i prostoru soustředil na práci s herci a detailem, společně autorčino sdělení předali. Hlavní úloha matky zmítané obavami o dítě klade na herečku nemalé nároky a G. Pyšná jim svým propracovaným výkonem dostála.
(zadáno: 14.10.2021)
Přestože v Klicperově hře „přeživší“ myšlenky nalézt lze, je pro dnešní jeviště problematická a divadla po ní často nesahají. Jakub Čermák úspěšně vyhmátnul motivy vhodné pro domýšlení. V lese 21. století mají události jinou podobu než ve století devatenáctém. Kromě ekologických témat jsou rozvíjeny potíže s identitou (resp. s příslušností k pohlaví), Klicperovy naivně působící vztahy jsou zpochybňovány. Herci dobře zvládají nesnadnou stylizaci, která se zpočátku nejeví účelná, ale posléze se její smysl ozřejmí. Konzistentní inscenace však pobaví spíše diváka schopného přijmout specifický (a méně korektní) humor.
(zadáno: 14.10.2021)
Ken Ludwig se zaměřil na 1. díl dobrodružného románu (zápletka se šperky), z 2. dílu užil spíše torzo, jímž děj logicky uzavřel. Zvláštností solidní dramatizace je postava D’Artagnanovy sestry, jež se stane pomyslným pátým mušketýrem. Dobře postavená inscenace plyne svižně, podařilo se nalézt rovnováhu dobrodružných prvků a adekvátně dávkovaného humorného odlehčení, může tak bavit i diváckou většinu s mušketýry obeznámenou. Scénografie estetickou funkci plní, ale její realizace účelně neslouží a komplikuje přestavby. Dámské kostýmy herečkám přinášejí nejednu komplikaci. Sehraný ansámbl bravurně zvládl i nesnadný šerm.
(zadáno: 11.10.2021)
„Vesnický román“ Karoliny Světlé nebyl dosud pro jeviště ani film adaptován, dramatizace T. Syrovátky jej solidně zprostředkovává. Režisér M. Františák, jenž se k českým literárním a dramatickým kořenům vrací opakovaně, neopomněl, že v díle Světlé je kromě realismu přítomna i mystika. Pod povrch pronikli i herci, z nichž si zaslouží jmenovat J. Hejret Vojtková, J. Jedlinský, B. Bezáková, M. Tallerová či K. Baranová. Citlivě umístěné moderní prvky (např. užití skladby Sedm dostavníků), dynamická scénografie. Oproti románu otevřenější závěr se k charakteru inscenace hodí, jeho jevištní podoba by si ale zasloužila vypilovat.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Libreto, k němuž se nedochovala hudba, invenčně zhudebnil T. Hanzlík. Jeho úsilí a kvalita hudebního provedení by si zasloužily, aby nezůstalo u několika repríz. Režisér P. Hašek umocnil parodičnost opery otočením pohlaví v obsazení, což lépe vyšlo u V. Franců a P. Šmída v ženských rolích. S výjimkou E. Burešové herečky s mužskými party trochu zápolily (zejména A. Hladká a L. Valenová při záměrném přehrávání vlastností vojevůdců). Pro plenér se ukázala šťastná i scénografie s moderními karavany. Snaha vypořádat se s úskalími libreta vyšla jen částečně, ale přesto jde o jeden z nejzdařilejších počinů Antické Štvanice.
(zadáno: 11.10.2021)
85%. Zjevení na pražské, resp. české divadelní scéně. Koláž z několika Bergmanových děl, pro jejichž útržky režisér J. Mikulášek našel osobitý jevištní jazyk, jiný než filmový. Ironizuje, stylizuje, nenásilně přidává humor. Postupy však vycházejí z Bergmanova obsahu a nezpronevěřují se mu. Mikuláškovu vizi dotvářejí mimořádné a přesné herecké výkony, propracované do posledního detailu. Koláž se skládá v pozoruhodný obraz různých podob komplikovanosti mezilidských vztahů. Inscenaci asi více ocení divák, jenž se alespoň s některými z Bergmanových děl setkal.
(zadáno: 11.10.2021)
Diváci putují po divadle a posléze se sluchátky na uších po nedalekém okolí. Postupně se setkají s proslulou Kleopatrou i dalšími známými postavami kolem ní. Nápaditá koncepce audiowalku je vhodně organizačně a technicky zajištěna. Texty v audionahrávkách zůstávají spíše u zmínek, nejdou příliš do hloubky, postupně převládají hůře srozumitelné prvky spojené s podsvětím. Je obtížné se během procházky soustředit na poslech a nalézt, co se vlastně tvůrci snaží říci. Město a navštívená místa „hrají“ více než herci, resp. nahrávky. Přes sporný výsledek je netradiční inscenace zapamatovatelnější než mnohé kukátkové tituly.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Německá autorka ve své novele pozoruhodně zachytila komplikovanou a nejednoznačnou situaci uvnitř kláštera, jež vygraduje při napadení lidmi zvenku. Téma novely není svázané zdmi kláštera, dotýká se obecněji svědomí a přijetí odpovědnosti. S látkami tohoto typu pracují L. Trmíková a J. Nebeský opakovaně. Promyšlená scénografie v komorním uspořádání sálu, které vybízí diváky k většímu soustředění. Dobré herecké výkony s L. Trmíkovou v čele. Novelu se podařilo na jevišti zprostředkovat, divák ochotný hledat může odejít obohacen. Snad jen řešení konce (byť má své opodstatnění) může zmást toho, kdo novelu nečetl.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Autor D. Majling se ve hře z divadelního prostředí zabývá partnerskými vztahy a pokládá otázky, za jakých okolností má člověk právo ublížit, zda vůbec může předvídat následky a do jaké míry za ně má být odpovědný. Znepokojivé téma může diváka vybídnout k zamyšlení a hledání těžce naleznutelných odpovědí. Možná až příliš nenápadná režie I. Trojana si zcela neporadila s autorským experimentem s formou, k němuž lze vznést výhrady. Režisér naopak vsadil na herecký soubor, který ukázal, že je stále v plné síle.
(zadáno: 11.10.2021)
Spisovatel Jiří Stránský byl mnoho let politickým vězněm a není divu, že často připomínal osudy lidí, kteří kriminály prošli, resp. jejich blízkých. Drama „Játra“ se ze Stránského tvorby nevymyká, znalé kontextu setkání s ním nepřekvapí. Spříznění s rodinou Formanových nechalo vzniknout počinu připomínající dílko, jež by mohlo být jinak (po)zapomenuto. Připsání postava vnučky přineslo obohacení o pohled další generace. Po realizační stránce je inscenace standardní, našly by se rezervy v řešení časových skoků i v práci režisérky s herci. V Anti.kvariátu Dejvického divadla v bližším kontaktu však příběh sympaticky rezonuje.