PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 30.5.2023)
65%. Český básník s pseudonymem Elsa Aids ve své próze pozoruhodně a přesně zachytil nespočet detailů typických pro současný život. Ponurý ráz příběhu dodává například mnoho smutné pravdy o devastaci krajiny a její přizpůsobení komerci. Snad inscenace spolku Masopust rozšíří povědomí o básníkově tvorbě směrem k novým čtenářům. Pod vedením režiséra J. Mikuláška předávají J. Hájek a M. König sugestivně a s pochopením autorova slova, přínos obou herců je nesporný a minimálně pasáže ovládané mluveným slovem působivost nepostrádají. Složitější už může být přijmout režisérovu vizi a výtvarné řešení, s nimiž část diváků souznět nemusí.
(zadáno: 30.5.2023)
Zeyerovo drama bylo značně zkrácené, v koncepci hrál významnou roli pohyb. Naprosté selhání režiséra a dramaturgyně v hereckém vedení studentů zapříčinilo, že výsledek skončil fiaskem! Výklad postav se omezil na základní obrysy. Mladí herci se vymáchali v požadavcích na křik, nepřirozené skřeky a pohyby. Mezi špatnými výkony se objevily i tristní, zvláště výstupy Runy vyvolávaly v publiku nechtěný smích. Korunu všemu nasadila scénografie; v základu opodstatněný nápad s lampami se minul účinkem kvůli užití různorodých a vzájemně neladících lamp (jakoby každý přinesl již nepotřebnou). Málokdy se studentská inscenace tak mimořádně nepovede.
(zadáno: 30.5.2023)
Tým s režisérem O. Křížem v čele asi leccos přezval z liberecké, resp. budějovické verze, jeho inscenace však stále funguje. Obsazení hlavních rolí z větší části prochází všemi nastudováními, přesvědčivé, jisté a zralé herecké a pěvecké výkony. Nelze nezmínit K. Bohatovou, jež pro nesnesitelný hlas Liny našla správnou polohu, která nepřestává rozesmávat celé představení. Jak už zaznělo, výprava by mohla být oslnivější, živý orchestr by přišel vhod. Nicméně na pražské komerční scéně není úplně obvyklé nastudovávat „klasiku“ muzikálového žánru, zvlášť takto poctivým způsobem.
(zadáno: 30.5.2023)
Režisér O. Štefaňák pracuje v dramatizaci Kafkova nedokončeného románu s jeho absurditou, kterou zdůrazňuje, opomenut není ani existenciální rozměr díla. Přízvuk původem bosenského herce H. Zahiroviće v hlavní roli skvěle umocňuje pocit jinakosti ve světě, v němž se nedokáže zorientovat. Nespočet přínosných nápadů občas naruší pasáže, kdy humorné situace dostávají příliš mnoho prostoru, aniž by sloužily myšlence. Inscenace okouzluje svou bezprostředností, čemuž pomáhá stírání odstupu mezi jevištěm a hledištěm, komunikace s diváky, interakce. V závislosti na skladbě publika se lze na reprízách dočkat i nevyzpytatelných zpestření.
(zadáno: 16.5.2023)
55%. Fyzická i mentální kondice J. Suchého je vzhledem k jeho pokročilému věku obdivuhodná! Přece jen by však asi už nezvládl ryze zpívaný part ve zdařilé a jedinečné semaforské buffopeře, zřejmě hlavně proto tedy došlo k přepsání do podoby muzikálu. Nejvýraznější písně zůstaly zachovány, mluvené slovo je však v porovnání s původním dílem jen slabým odvarem. Přeházení scén a změny ve druhé části se staly pouhou recyklací bez významného přínosu. Skalní a vstřícně naladěné příznivce Semaforu možná potěší i tato podoba s přítomností principála, nastudování původního díla s disponovaným obsazením všech rolí by však bylo lepším řešením.
(zadáno: 16.5.2023)
Na základě básnické sbírky L. Glückové a dalších zdrojů napsali K. Nebeská s F. Tichým poetické drama o hledání cesty k druhému, ale především o poznání sebe sama, které přesně zapadá do krásného prostoru dvora areálu, s nímž scénografky příznačně pracovaly. V obou talentovaných mladých hercích dřímá potenciál, dramaturg s režisérkou je však nesvedli odpoutat od přílišného soustředění na psychologii a (sebe)prožívání. Došlo tak k částečnému míjení hereckého projevu s podstatou a poetikou krásného textu. Naštěstí jen částečnému, vnímavého diváka přesto může nespočet krásných a hodnotných slov obohatit.
(zadáno: 16.5.2023)
Mnoho přínosných myšlenek o osobnosti Grety, potažmo o jejích snahách, se k divákům skrze inscenaci Michala Háby vlastně nedostane. Jedná se spíše o hru s diváky zamýšlející se nad tím, zda toto téma má vůbec smysl zpracovávat, případně jestli to vůbec smysluplně lze. Mark Kristián Hochman patří k hercům, kteří svedou utáhnout one man show a diváka v ní zaujmout. Inscenace do jisté míry působí jako stand-up, scénář Hochmanovi umožňuje improvizovat, uplatnit cit pro ironii a nadsázku. Herec během sedmdesáti minut nepřestane bavit, při odchodu z divadla si ale někdo třeba položí otázku: „Co tomu vlastně chybělo...?“
(zadáno: 16.5.2023)
65%. Variace na Poeovu hororovou povídku „Zánik domu Usherů“ vtipně rozvíjí některé její motivy. Členové inscenační týmu používají a zúročují alternativní postupy, jimiž se zabývali při svém studiu na KALD. Každý z herců sice dostane prostor přispět svou osobitostí, různorodosti jejich bytostí se dobře doplňují a skládají, na tak krátkou stopáž je však obsazení příliš početné. Většina nápadů tak zůstává pouze nadhozena a není šance je náležitě rozvinout. Zaujme práce se scénou, která průběžně dotváří snažení týmu a zvláště v závěru podnětně přispěje.
(zadáno: 16.5.2023)
Téma posmrtného zúčtování se životem pojednal francouzský dramatik jako hru s nejasnými pravidly a zamyslel se nad volbami životních cest. Autorovu vizi může divák přijmout, odmítnout, ev. přijmout s výhradami. Přestože opakování podobných situací má své opodstatnění, užití menšího počtu slov by sdělení neublížilo a dá se rovněž pochybovat o účelnosti některých motivů. Inscenace stojí za vidění kvůli výtečnému hereckému duelu, niterný prožitek K. Oltové skvěle kontrastuje se zvládnutou stylizací J. Sklenáře. Režisér však s herci mohl ještě hledat zřetelnější zachycení vývoje a také vhodněji vymyslet znázornění započítávání bodů.
(zadáno: 16.5.2023)
Více než pohádkou je předloha K. Šiktance poetickým příběhem s několika nadpřirozenými motivy, situovaným na venkov, kde byl život těsně spjatý s přírodou a lidovými zvyky. V původně rozhlasové hře z roku 1997 lze vnímat návaznost na tvorbu českých národních klasiků (Němcová, Erben) a je záslužné pomáhat dílo dostat do povědomí nejen mladé generace. V inscenaci režiséra D. Šiktance je na jeviště srozumitelně přenesené hodnotné poselství příběhu s jeho silou a působivostí. Vhodný rodinný titul může oslovit (a možná i dojmout) nejen děti, ale i jejich dospělý doprovod.
(zadáno: 16.5.2023)
Ze sbírky „Pábitelé“ byla v koláži užita hlavně povídka „Bambini di Praga“, známá i z filmového zpracování „Andělské oči“. Tendence povídky k přílišné nostalgii byla chytře vyvážena skrze postavu samotného Bohumila Hrabala, resp. jeho vzpomínáním na několik důležitých okamžiků jeho života. Podařilo se vybudovat vhodnou a divácky vděčnou atmosféru, k čemuž přispěly i živý hudební doprovod a uspořádání hlediště umožňující občasné navazování kontaktu s publikem. Dramatický text má však své rezervy, což vedlo k tomu, že ve sledu epizod, resp. v dialozích, se chvílemi ztrácely spojující dějová linka a některé podstatné rysy charakterů.
(zadáno: 16.5.2023)
Závěrečná část Feuchtwangerovy trilogie „Čekárna“ doplatila na neuspořádanost dramatizace O. Novotného, spočívající v kombinaci monologů a dialogů, což by nemusel být problém, kdyby nebyl text příliš krátký. V inscenaci se tak dostalo pozornosti osudům jednotlivých „vyhnanců“, ale podstatné vztahy mezi nimi se ocitly poněkud na okraji. Herci nedostali adekvátní možnosti k rozehrání, některé z rolí zůstaly nenaplněny a divák k hrdinům těžko hledá cestu. Přes zmíněné problémy však byl naplněn ústřední záměr a klíčová problematika života v exilu se do popředí dostala.
(zadáno: 16.5.2023)
65%. Poctivé zpracování klasického muzikálu s živým orchestrem a profesionálně odvedeným hudebním a pěveckým nastudováním. Líbivá netěžkopádná scénografie, několik dobrých nápadů režiséra M. Němce. Hlavní představitelka Ch. Režná proměnu Elizy zachytila, vyhnula se nebezpečí nepřirozené přepjatosti v prvních scénách, k zazáření ale něco málo chybělo. Od svých předchůdců se L. Olšovský značně odchýlil a vtiskl Higginsovi osobitý „šmrnc“, aniž by charakter popřel. Ve vedlejších rolích se zaskvěli M. Steinmasslová a M. Holec. Muzikálu by prospěly výraznější škrty, které by vedly ke zrychlení vnitřního tepu nepřiměřeně dlouhé stopáže.
(zadáno: 16.5.2023)
Režisér M. Františák ve své tvorbě inklinuje k venkovským tématům, své vidění otiskl i v klasické Stroupežnického hře. Ke slovu se dostávají též prvky lyriky a folklóru, klíčové „furiantství“ se však neocitá v popředí jako v předchozích zpracováních. Na inscenaci zaujme méně jednoznačný výklad charakterů některých z postav a práce silného souboru. Najdou se nápady, které upoutají, jiné zase mohou iritovat (v mém případě postava Marka a jeho kostým). Pádný důvod, proč ND přišlo s novým nastudováním tak brzy, není ze zpracování patrný. A tak volba působí hlavně jako sázka na jistotu, která spolehlivě zaplní hlediště.
(zadáno: 16.5.2023)
Válečná doba a s ní nemoc zabíjející starší generaci - zamrazí, že se smutně aktuální Čapkova slova nemusela pozměňovat. Výrazné krácení a úprava jsou základem dynamické inscenace vypořádávající se se zastaralou formou původního textu pomocí rozmanitých a vzájemně souznících postupů (scénografické nápady, light design, zpívané pasáže v latině, kontextové citáty). Opodstatněné obsazení dvou hlavních rolí jedním hercem, s náročným úkolem však M. Donutil zatím místy zápolí. Jako Sigelius zaujme M. Kačmarčík, není však zřejmé, proč mu byla svěřena i role matky. Naopak mužskou roli Krüga E. Salzmannová ve scénách s Maršálem obhájí.
(zadáno: 16.5.2023)
Spíše než muzikálem je inscenace nezvyklou hudební komedií. Mnohokrát viděná základní zápletka i dramatická stavba jsou okořeněny černým a mnohdy morbidnějším humorem a především povedenými a ansámblem bravurně zvládnutými písněmi. Významným bonusem je vklad herců, kteří pod vedením režiséra D. Ondříčka pozvedají chatrnější základ. Hlavně díky nim komedie funguje a rozesmává publikum. Repertoár DD má naštěstí jinak vyšší ambice než „pouhé“ pobavení a tento v dobrém slova smyslu divácký titul představuje vhodný doplněk.
(zadáno: 14.4.2023)
Nový překlad, výrazná úprava, působivá hudba, promyšlené řešení prostoru, moderní kostýmy, dynamická invenční režie snažící se o relativizaci humorem či improvizací a nenásilnou komunikací postavy Diega s publikem. Tyto kvality jsou bohužel negativně poznamenány vedením herců a rozhodnutím soustředit se na situace, resp. takřka rezignovat na psychologii obhajující jednání postav. Herci jsou tlačeni k nepřirozené deklamaci, ve spojení s ne vždy zvládnutými pohyby se hlavně v první části většina scén utápí v přemíře křiku. Přestože druhá část a konec dojem trochu vylepšily, smysluplná snaha bohužel ve výsledku ovoce nepřinesla.
(zadáno: 14.4.2023)
55%. Je třeba ocenit, že M. Krobot a L. Smékal při práci s novelou V. Körnera místo „realistického“ přístupu hledali vlastní divadelní jazyk. Oproštěním od popisnosti se elegantně vyhnuli nebezpečí nevěrohodnosti. Herci pro ně evidentně nezvyklý přístup nedokáží vždy přesvědčivě naplnit, nicméně celkově neselhávají. Dobu děje těsně po 2. světové válce nelze pominout, neměnná základní dekorace ji však příliš neevokuje a bez znalosti předlohy nemusí být srozumitelné, v jakém z několika prostředí se konkrétní situace odehrává. Působivost temného příběhu se občas ke slovu dostává, objeví ji však spíše divák znalý novely nebo filmového zpracování.
(zadáno: 14.4.2023)
Režisér J. Havelka zpracoval medializovanou událost, kdy při brněnském hostování bylo aktivisty přerušeno provokativní představení zahraničního souboru. Jsou předloženy související a převážně známé okolnosti, většinou subjektivní a nejednoznačné, což odpovídá dokumentárnímu divadlu. Edukativní hodnota asi neměla být klíčová, v případě této kauzy ostatně není k dispozici dostatek podnětného materiálu. Možná i proto se inscenace zároveň stala zamyšlením nad divadelními postupy a možnostmi tvůrců. Havelka se souborem dokáže zaujmout a pobavit, kontext některých souvislostí zajímavost má, přesto se obě roviny podařilo prolnout jen částečně.
(zadáno: 14.4.2023)
Pokoušet se „přepisovat“ tuto látku do současnosti a ještě do podoby muzikálu je ošidné, ale autorka a režisérka K. Volánková se s touto volbou vypořádala se ctí. Aktualizace dávají smysl a baví, pomáhají i povedená hudba a texty písní. Činoherci pěvecké party zvládají obstojně, občas falešné tóny ale přece jen zaslechneme. Muzikálová variace se nevyhýbá povrchnosti a důrazu na vnější efekt, což trochu odnáší i jinak obratně ukočírovaný a žánr zvládající početný ansámbl, v němž si někteří svůj prostor uhájit dokáží. Přestože Brecht za pomoci Weillovy hudby kdysi záměr adaptace obhájil lépe, počin Volánkové sympatie budí.
(zadáno: 14.4.2023)
Holocaust do života Karole Ruth Siegelové smutně zasáhl, ale autoři obvykle zpracovávají pohnutější a tragičtější osudy. Žila ve více státech s odlišnými kulturami a našla si svou jedinečnou cestu plnou pochopení a tolerance, čímž bojovala proti konvencím a předsudkům. Autor v monodramatu její osobnost vystihl, text však sám o sobě není dostatečně nosný a dramatický. S tím se K. Macháčková pod vedením R. Špačka částečně vypořádává, hluchá a nezajímavá místa jsou vesměs úspěšně zdolávána hereckou „investicí“. Macháčková dokáže zaujmout, pobavit i dojmout. Navíc řada českých diváků nepochybně nově objeví netuctový osud, jež za poznání stojí!
(zadáno: 14.4.2023)
Zbabělé zavírání očí za účelem ochrany vlastní komfortní zóny není autorsky unikátní volbou tématu, přesto M. Charman svým uchopením přinesl nemálo původního a pro herce napsal dobré příležitosti. V „předialogované“ první části se nadmíru konverzuje, aniž by rozhovory vždy přispívaly k tématu nebo děj žádoucím způsobem dynamicky posouvaly. Pointa, přicházející ve druhé části, však má nespornou hodnotu. Zmíněný problém textu se přenesl i do inscenace, jejíž realizaci nelze jinak mnoho vytknout. Režisér D. Šiktanc dovedl herce k přesnému ztvárnění a žádoucí souhře. Zmínit si zaslouží i scénografický kontrast obou částí.
(zadáno: 14.4.2023)
Oproti prvnímu dílu D. Drábek napsal souvislejší text, v němž se lépe nalézá smysl a z něhož si lze občas odnést i myšlenku. Inscenace však žánrově tápe, místy sklouzává na hranu trapnosti a přes snahu herců akce postrádají potřebnou lehkost. Přes mírně vzestupnou kvalitativní tendenci jsem já osobně rád, že třetí díl není v plánu.
(zadáno: 27.3.2023)
Lze uvažovat o tom, zda by potenciál propojení divadla s LARPem nebylo možné zúročit více. Návštěva je však nesporně ojedinělým zážitkem, s jakým se v českém divadle málokdy setkáme. Koncept předpokládá aktivní účast návštěvníků. Každý z diváků se pohybuje v mantinelech přidělené identity, ale do jisté míry může dění ovlivnit vlastní iniciativou. Zúčastnění herci fungují hlavně jako průvodci a zvládají nesnadno ukočírovatelný „dav“, diváci pak komunikují především mezi sebou. Dobře vymyšlené a zorganizované, nespočet překvapení v čele se závěrečným odhalením, které má zároveň myšlenku nesoucí bonus, že jsme se neúčastnili „obyčejného“ LARPu.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Pro tragédii o pomstě boha Dionýsa není snadné najít klíč. Režisér J. Frič a dramaturgyně N. Jacques přicházejí s kombinací zdánlivě nesourodých přístupů, které se překvapivě daří zkoordinovat v konzistentní tvar. Zaujmou výprava, zhudebněné pasáže ve skvělé pěvecké interpretaci s živou hudbou i práce herců předávajících aktualizované či relativizované myšlenky. Přestože se tvůrci obsahem viditelně zabývali, ocitl se v závěsu za oslnivou a vyladěnou formou, která se dostala až příliš do popředí. Očekávání a preference publika jsou různorodé, zpracování nemusí každého nadchnout, ale pravděpodobně jím pohrdne málokdo.
