Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 3.2.2020)
Pro to, jak inscenace legendárního básnického dramatu dopadne, je klíčová volba představitele titulní postavy. Přednes D. Bambase byl ukázkový a vzhledem k charakteru Cyrana a jeho pozici ve hře ani tak moc nevadilo, že ostatní herce v tomto ohledu zastínil. Mezi dominantní „krasomluvou“ však Cyranova duše zůstala spíše jen poodhalena. Obstojné výkony herců ve vedlejších rolích. Režijně vhodně zkoordinované po všech stránkách. Nastudování nebude patřit k nezapomenutelným, ale za takové provedení by se nemuselo stydět ani divadlo se stálým souborem.
(zadáno: 3.2.2020)
Hra se odehrává v poměrně dlouhém časovém rozmezí a v mnoha prostředích, což ji odlišuje od „obvyklých“ situačních komedií. Autor divácky vděčně zachytil proměnu vztahu dvou svérázných lidí. Peripetie, do nichž se dostávají, pak okořenil jemným humorem. Situace, v nichž to jiskří, jsou ovšem proloženy i méně záživnými momenty, což se přeneslo i do jinak povedené inscenace P. Svojtky. Osobitou hlavní dvojici V. Hybnerovou a D. Novotného mile osvěžují M. Sejnová s M. Sabadinem. Některé z epizodek J. Vojta ztvárňuje přepjatě, L. Zbranková mezi nimi přechází lépe. Komedie si spokojené diváky jistě najde.
(zadáno: 3.2.2020)
55%. Conradův román je látkou, k níž se má smysl vracet. A vzhledem k aktuálnímu dění ve světě má právě v této době co říci. Jařabova dramatizace, potažmo inscenace je rozporuplná. První část, složená převážně z monologů, je nedivadelně statická a k hledání souvislostí je třeba trpělivosti a úsilí. Vyplatí se počkat na část druhou, v níž se jednotlivé střípky přece jen protnou. Se silným hereckým souborem DNZ Jařab pracovat umí, mužské osazenstvo pozitivně obohatila hostující A. Fialová.
(zadáno: 14.1.2020)
V komorní hře se autorka zabývá lidskými předsudky, netolerancí, sobectvím, povýšeností, vypočítavostí a podobnými problémy a přitom dokáže tepat vtipně a s humorem. Možná právě proto má její výpověď takový účinek, který O. Sokol svou režií ještě prohloubil. Soustředil se na práci se čtveřicí herců, kteří své role propracovali do nejmenších detailů a skvěle vybalancovali světlé i stinné stránky jednotlivých postav. Inscenace v dobrém slova smyslu navázala na tradici Činoherního klubu, který býval označován za „divadlo režírovaného herce“.
(zadáno: 14.1.2020)
35%. Komedie v rutinním nastudování bez špetky originality. Výtvarné řešení není líbivé ani hravé, především ale hází děj do divného bezčasí. Kostýmy pak herce vyloženě svazují. Ti sice vkládají nemálo energie, ale jsou nevhodně vedeni či dokonce špatně vybráni. Zjednodušení charakteru Orlanda v podání M. Adamczyka je až iritující, Š. Vaculíková rozmanitost krásné postavy Rosalindy neobsáhla (herečka by se více hodila na Célii). A podobně by se dalo pokračovat... O poznání lépe dopadla hudba. Podobný tvůrčí tým v DnV selhal již u Romea a Julie, ani tento nezdar je však od pokoušení dalšího Shakespeara asi neodradí.
(zadáno: 14.1.2020)
Adaptace Gombrowiczova románu byla na jevišti koncipována převážně jako live cinema specificky pracující se scénou a prostorem. Blízké záběry do tváří herců umožnily divákům vnímat nejmenší detaily a ocenit jejich propracované výkony. Divák se stává svědkem „čehosi“ zvláštně nejednoznačného, neuchopitelného, na samé hranici srozumitelnosti. Na druhou stranu se právě zdánlivá nesrozumitelnost může stát pro někoho fascinující a vybízet k hledání a snaze o pochopení do posledních minut poměrně dlouhého představení. Inscenace uspokojí spíše užší okruh diváků vyhledávající experimenty. I o ty by se měla činohra ND pokoušet.
(zadáno: 14.1.2020)
Bernhardova hra je vhodnější pro menší prostor. Tvůrci se rozhodli zdolat velké jeviště upozaděním psychologického herectví a posílením vnějškových prostředků (místo přípravy oběda se nafukují balónky apod.). Dramaturgický a režijní přístup je však přinejmenším sporný. Výtvarná stylizace se míjí účinkem a hře neprospívá, např. přeexponovaný kostým Ritter je pěstí na oko. Herci nejsou vedeni ke ztvárňování detailů a činí autorova slova povrchnější. Jistou náplastí je konec, z něhož se smysl přece jen vyloupne. Kdo měl kdysi možnost vidět např. zpracování Divadla Na zábradlí, může odcházet s pocitem, že to „nebylo ono“.
(zadáno: 14.1.2020)
Václav Havel ve své variaci s nadsázkou a ironií zobrazil mocenské principy, zároveň vzal originálně do hry úlohu jazyka, resp. „žvanění“. Přestože se po více než čtyřiceti letech mnoho změnilo, principy jsou stále platné a leccos se dá vidět v jiných odstínech. Zpracování MDP je bohužel dalším důkazem, že opernímu režisérovi D. Radokovi se v činohře nedaří. Nešťastná scéna se závěsy, výklad nejde u postav do potřebných detailů a i situacím ubírá na vtipu a údernosti. Herci společnými silami nedokáží docílit poutavosti a lehkosti. Hra mohla poskytnout tvůrcům příležitost projevit názor, ten však z inscenace není patrný.
(zadáno: 14.1.2020)
Realita vysávající tržní ekonomiky, kde je hodnota člověka posuzována podle toho, co může „systému“ nabídnout, je tématem stále aktuálním. Stavba Millerovy hry s retrospektivami a snovými sekvencemi není v původním rozsahu pro dnešní jeviště ideální, v MDP se správně pokusili o krácení. Nepopisná koncepce scény nezvykle pracuje s rozličnými symboly a odkazy. Časové roviny by snesly ještě výraznější odlišení. Kladem je i práce režiséra s herci. V hlavní roli se sice M. Donutil zcela neoprostil určitých návyků, ale zklamáním jeho výkon nebyl a i díky němu některé momenty vyzněly silně. Jako Linda Z. Kronerová excelovala.
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Okolnosti zázračného nalezení textu nejistého autorství jsou asi mystifikací a R. Levínský (pod přiznaným pseudonymem) hru zřejmě nejen přebásnil, ale sám napsal. Zpracován je osud malíře Brandla, jenž žil bouřlivý život plný eskapád a zároveň za sebou zanechal pozoruhodné dílo, které se stalo další inspirací pro výtvarnou a v neposlední řadě i pohybovou složku. Výprava, světlo, hudba, pohyb se skvěle propojují s hereckými akcemi. Poetika souboru je zdařile rozvinuta. Inscenaci nechybí humor, zároveň připomíná Brandlův osud a dílo, dochází k zobecnění paradoxů spojených s výjimečným uměleckým nadáním.
(zadáno: 14.1.2020)
Zpracování známých hororových pověstí, resp. pohádek. Předloha je možná většině diváků známá, přesto by text snesl obohacení o nějaká dovysvětlení pro neznalé. Tvůrci využívají světel meotaru k nezvyklé hře kombinující živou akci se stíny. Funguje i občasné doplnění hudebními motivy. Problematičtěji se jeví herecký projev. V roli Mistra je V. Chalupa tlačen k přehnanému střídání poloh ubírající postavě celistvost. A nově obsazený Š. Dohnálek ke Krabatovi zatím spíše hledá cestu.
(zadáno: 14.1.2020)
Boj se silnějším jedincem, ale především s vlastním egem a se sebou samotným. Silné téma je v inscenaci zpracováno působivě i vtipně, prostředky nového cirkusu jsou zakomponovány a přispívají ke sdělení – propracovanějšímu a méně banálnímu, než bývá u nového cirkusu zvykem. Inscenace stojí na výkonech P. Horníčka a J. Panského a potvrzuje, že komornější sestava může být devízou. Je třeba ocenit také hudbu, scénické nápady, animaci a především propracovaný náročný light design.
(zadáno: 14.1.2020)
Z hlediska vnější formy propracované, nasazení performerů i práce se scénickými prostředky zdařilá. Mim R. Vizváry v hlavní roli vnesl svou osobitost a zároveň se sžil s artisty i s žánrem nového cirkusu. Po obsahové stránce se však jedná o počin s úskalími. Dobrý prvotní nápad byl rozpracován rozpačitěji, příliš se nedařilo udržet jednotící linku, opodstatněnost jednotlivých obrazů (byť jsou samy o sobě efektní) často vázla. Snažení souboru Losers Cirque Company vedlo v předchozích projektech k přesvědčivějším výsledkům.
(zadáno: 14.1.2020)
45%. Michal Lang na „své farmě“ koncentroval nespočet problémů, s nimiž se naše společnost a planeta potýkají. A bez servítků nastínil katastrofu, do níž se možná řítíme. Zřetelný záměr se ale z několika důvodů rozmělnil. Samotná hra honí příliš mnoho zajíců najednou a především je nadmíru upovídaná, na textu by bylo žádoucí ještě pracovat. Kdyby hru nerežíroval samotný autor, možná by jeho odstup pomohl eliminovat další problémy. Inscenace není ani příliš vtipná, ani napínavá. Řešení předělů mezi obrazy neumětelské. Ale ceňme si, že se divadelníci i přes riziko nezdaru pouští do podobných počinů. Smysl to rozhodně má!!!
(zadáno: 14.1.2020)
55%. Klatovy provokativní režie vnáší do českého divadelního rybníčku dravé proudy, které dokáží rozčeřit jeho hladiny. Goethovo dílo užil k výkladu, jež se vyznačuje osobitostí jemu vlastní. V této inscenaci se však v nemalé míře opírá do problémů, které v naší zemi nerezonují tolik jako v jeho rodném Polsku, a tím se s českým publikem částečně míjí. Rozsáhlé dílo je zkouškou divácké trpělivosti a ochoty hledat. Milovníci Goetha si na své zřejmě nepřijdou, ale jistě se najdou diváci, kteří se s touto „náloží“ vypořádají.
(zadáno: 14.1.2020)
Lagarce napsal o pocitech osamění, o rodinných a osobních vazbách tolik pravdy! Kdo se s něčím podobným střetnul, pochopí... Na režijní výklad hry, který se částečně promítl i do hereckého ztvárnění zejména vedlejších postav, můžeme mít jiný názor. Poděkujme však plzeňskému divadlu, že českým divákům jako první nabídlo možnost pozoruhodný text poznat.
(zadáno: 14.1.2020)
Barbora Hančilová zpracovala skutečnou událost, dodala jí nadhled a více úhlů pohledu. Setkání s jejím dílem je pro diváka obohacující. Režisérka A. Bolfová používala ve velké míře projekce, které sice stavěly částečnou „bariéru“, ale vzhledem k úloze komunikačních technologií s tématem ve značné míře souvisely. Herecky na dobré úrovni. Škoda, že inscenace neměla delší život a že se jí nedostalo pozornosti, jakou by si zasloužila.
(zadáno: 14.1.2020)
Pohádková hra, v níž autorka myslela i na nastupující generaci, kterou se pokusila oslovit modernějším přístupem a nekonvenčním humorem. Režisér zprostředkoval poselství hry i její poetiku. Jeho inscenace je vyvážená, efektní hudba a výprava (včetně práce se světlem) a dobré herecké výkony. Počin se jistě zařadí mezi oblíbené rodinné tituly Divadla v Dlouhé, zároveň nabízí něco jiného, než jsme zatím měli možnost na této scéně vidět.
(zadáno: 14.1.2020)
Komorní uchopení „Té hry“ se soustřeďuje na hlavní hrdiny. Postava Hekaté, vládnoucí třem čarodějnicím, se obvykle škrtá, zde zůstala zachována a čarodějnice (řešené „neživě“) víceméně supluje. Slibné východisko se nepodařilo dotáhnout do přesvědčivé podoby. Shakespearova tragédie nabízí tvůrcům nespočet možných cest; zde není jasné, co se inscenátoři snažili sdělit. Nevadí, že herci hrají civilně a bez velkých gest, příliš se jim však nedaří zachytit psychologii postav a jejich vývoj. Inscenace se ani nehodí pro první setkání se hrou, radikální úprava ubrala na srozumitelnosti. Pro koho je tedy toto zpracování určeno...?
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Souhlasím s komentáři kolegů. Hra se na českých jevištích zabydlela a Komorní scéna Aréna připravila vydařené nastudování. Režisér ctil text, dobře pracoval s herci. A občas i domyslel různé gagy, které mohou ocenit i diváci znalí jiných nastudování. /Mj. přidaný černohumorný prvek na konci, o něž se zmiňuje J. Landa, byl pro mě doslova odzbrojující. :-)/
(zadáno: 22.10.2019)
Skutečný osud Františka Filipa, jenž se narodil bez horních končetin, se T. Dianiškovi a I. Orozovičovi stal volnou inspirací pro příběh o silné vůli k boji s handicapem a k vydobytí si místa na světě i v životě. Ale také o diskriminaci, předsudcích, dobových paradoxech atd. Dianiška vypráví s humorem sobě vlastním, ale nevyhýbá se ani situacím smutným a dojemným. Divák se nejen pobaví, ale má i o čem přemýšlet. Maximálně využitý prostor malé scény, zdařilá hudební složka. Vyčerpávající a pohybově náročný výkon podává J. Albrecht, ostatní herci mu nejsou pouhými přihrávači.
(zadáno: 22.10.2019)
Dá se říci, že tvar nazvaný „live-cinema“ je v českém divadle jevem skoro unikátním. Jediným hercem a průvodcem večera je Petr Vančura, jenž pohotově komunikuje s diváky. Ti jsou vystaveni větší či menší interakci. Klíčovou roli hraje také zvládnutá organizace a propracovaná náročná technická složka. Během večera, jehož tématem je manipulace doslova z různých úhlů pohledu, vznikne film. Nesluší se prozradit tajemství a ochudit diváky o překvapení. Návštěva je nevšedním zážitkem!
(zadáno: 22.10.2019)
Proslulou tragédii se podařilo přiblížit dnešní mladé generaci, zpracování by mohlo bavit a oslovovat nejen je. Nemalou měrou k tomu přispěli T. Marečková a Z. Piškula v titulních rolích. V nespočtu nápadů zaujala např. komornější výmluvnější vyznění některých původně venkovních scén v interiéru. Nenásilně a vlastně vtipně byl stírán odstup jeviště a hlediště. Sloučení postav Chůvy a Knížete se ukázalo spíše matoucí. Hudebně a výtvarně efektní, ale řešení dekorace a přestaveb neobratné. Inscenaci vysloveně schází radikálnější textová a jazyková úprava, kterou by mohlo docítil, že by promlouvala intenzivněji a silněji.
(zadáno: 22.10.2019)
Tendenční rakouské historické drama, v němž se – zjednodušeně řečeno – straní Habsburkům a křivdí Přemyslovcům, se až nyní dočkalo prvního uvedení v češtině. Michal Hába klasické látky často aktualizuje. Grillparzerova hra sama o sobě nemá dostatečně „bytelný“ obsah a nelze ji hrát navážno. Snaha o relativizaci byla správná, nicméně myšlenkové obohacení Hábovi tentokrát příliš nevyšlo. Opětovné užití postupů užívaných v německém divadle (mikrofony, hlučná hudba, umělá krev, nahota atd.), jakého jsme byli svědkem např. v „Hráčovi“ v Huse na provázku, spíše dotvrdilo vítězství formy nad obsahem.
(zadáno: 22.10.2019)
S Eurípidovým zpracováním osudů Oresta a Élektry jsme se na českých jevištích v posledních letech často nesetkávali. Režisér Š. Pácl šel důsledně po smyslu textu, netlačil vyznění jiným směrem, ponechal i pro dnešní jeviště problematičtější závěr s deus ex machina. Účelná práce s úspornou scénografií posilující význam, podařený závěrečný efekt. Party v antické tragédii jsou náročné i pro zkušené herce. Studenti si s nimi poradili, ale teprve se v nich zabydlují a postupně získávají jistotu a lehkost.