Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1787)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 9.12.2016)
65%. Nová adaptace rozsáhlého románu se pokouší o nový pohled. Kdo se s dílem v nějaké formě setkal, možná ocení několik vysloveně objevných nápadů. Neobeznámení se ve složitých vztazích těžko zorientují a asi nepochopí chaotičtěji koncipovaný konec. Se specificky uspořádaným jazykem, který má významnou funkci, si herci poradili, ale přesto značně ztěžuje vnímání. Nahota při Verchovenského monologu v této podobě žádný význam nepřinesla. Soustředěné herecké výkony bez slabého článku. Představení se sice někdy „vleče“, nicméně lze v inscenaci nalézt sílu, z níž občas zamrazí.
(zadáno: 10.1.2018)
Z rozsáhlého románu bylo vybráno a volněji užito několik postav a motivů. Nelze poměřovat s „velkolepými“ inscenacemi, jde o zjednodušený pohled zúčastněných. Ten by mohl budit sympatie svým nadhledem, ale dramatizaci se příliš nepodařilo jevištně dotvořit. Někteří studenti spíše afektovaně deklamovali (D. Barešová na repríze v roli Lízy a K. Bartoš), jakoby procvičovali herecké etudy, jiní ke složitým charakterům dostatečně nepronikli (M. Kuntová a D. Kozák). Hlavní dvojice F. Březina a V. Vodochodský nejtěžší party překvapivě ustála. Režisér měl pro absolutorium zvolit méně náročnou látku.
(zadáno: 17.12.2021)
Vánoční muzikál zpracovává cestu do Betléma v dobrém slova smyslu moderně jako „konkurz“ s účastí tří zvířat. Povedené písně s kvalitními texty a hudbou. Libreto je dobrým základem, s lehkostí napsaný vtipný příběh s nápaditým koncem může zaujmout děti i dospělé. Nevyužitý zůstal pozměněný charakter Marie, spolu s Josefem by si zasloužili navíc špetku pozornosti a třeba i písničku. Ke kostýmům lze mít větší či menší výhrady. Režisér zdatně zkoordinoval všechny složky včetně efektních projekcí. Pěvecky a herecky na úrovni, svízelnou stylizaci Jednorožce T. Martinková ustála, Oslíka v podání M. Überalla si nelze neoblíbit.
(zadáno: 4.5.2016)
V adaptaci knihy se sice podařilo vyhnout schematičnosti a povrchnosti, ale autorka nevzala adekvátně v potaz divadelní specifika. Režisér dokázal s herci najít tvář postav, ale nevypořádal se s problematickým textovým základem. Nešťastně bylo také uspořádání prostoru a nedostatečné odlišení střídajících se časových rovin. Sledování může u diváků vzbuzovat rozpaky a pocity nudy. Pokus, který nevyšel.
(zadáno: 3.12.2021)
Místo jukebox muzikálu nebo pokusu o „životopis“ legendární šansoniérky se tvůrci chvályhodně rozhodli o poctu připomenutím několika více či méně známých písní z různých období zpěvaččiny dlouhé dráhy. Jako rámec posloužily letmo propojené osudy šestice rozličných postav „tápajících“ mezi sedačkami hlediště, jež se stalo funkčním hracím prostorem. Dobrý záměr poškodilo libreto, na němž se mělo ještě pracovat. Částečnou záchranou bylo hudební aranžmá navlékající písně do nového hávu, jímž nebyl styl H. Hegerové popřen ani kopírován. Působivý zpěv herců vyzněl lépe než jejich marná snaha o věrohodnost v mluvených pasážích.
(zadáno: 25.7.2021)
65%. Komedii z divadelního prostředí prověřila jeviště po celém světě. Během zkoušení první české, resp. československé inscenace v Činoherním klubu se kdysi Jiří Menzel rozhodl spojit druhé a třetí dějství do jednoho. Tento nápad se objevil i v jiných českých provedeních, včetně někdejší kladenské inscenace Hany Burešové i její nynější pražské. Ve zdařilém nastudování vyniká kultivovaná situační komika, ze strany herců dobře zvládnutá. Kdo komedii zná, dočká se i několika sympatických překvapení. Vkusná zábava, vhodné doplnění repertoáru DvD.
(zadáno: 12.7.2013)
65%. Originálně koncipovaná komedie z divadelního prostředí, u nás známá z filmu a také z výrazné úpravy J. Menzela. V Příbrami vznikla v rámci žánru zdařile vystavěná svěží inscenace s obstojně rozehranou situační komikou. U některých postav však režisér zanedbal výklad a nechal představitele uchýlit se ke zbytečně zjednodušující a přibližné charakterizaci. Tato zbytečná nepropracovanost mohla být pro obeznámeného diváka podstatnou vadou na kráse. Přesto jsem se docela dobře bavil a uvítal možnost poprvé živě vidět hru v původní neupravené verzi se třemi obrazy.
(zadáno: 22.10.2019)
Skutečný osud Františka Filipa, jenž se narodil bez horních končetin, se T. Dianiškovi a I. Orozovičovi stal volnou inspirací pro příběh o silné vůli k boji s handicapem a k vydobytí si místa na světě i v životě. Ale také o diskriminaci, předsudcích, dobových paradoxech atd. Dianiška vypráví s humorem sobě vlastním, ale nevyhýbá se ani situacím smutným a dojemným. Divák se nejen pobaví, ale má i o čem přemýšlet. Maximálně využitý prostor malé scény, zdařilá hudební složka. Vyčerpávající a pohybově náročný výkon podává J. Albrecht, ostatní herci mu nejsou pouhými přihrávači.
(zadáno: 2.3.2020)
Kdo má hluboké teologické znalosti, narazil by na rozpory a nedomyšlenosti. K počinu je třeba přistupovat s nadhledem, jímž okouzluje a baví. Divák dostane naservírováno nespočet odkazů, narážek, vyjádření se ke společenským i globálním problémům. Výprava odpovídá komiksovému ladění. Herci se stylizaci přizpůsobili a celkem se jim dařilo pointovat, místy jsou však znát limity jejich výrazových prostředků i komediálního talentu. Přesto sestava kolem J. Lesáka a N. Preslové má potenciál, který je příslibem do budoucna.
(zadáno: 16.1.2017)
Ve VČD se snažili drama vztáhnout k dnešním dnům, kdy je situace jiná než v Čapkově době, ale hrozba možné války se už nejeví úplně „pasé“. Nedotažená inscenace částečně skřípala. Podivné výkyvy v kostýmech. Na scéně se dveřmi se herci ne vlastní vinou občas neohrabaně potáceli. Samý konec by si zasloužil působivěji vystavět, byť škrty dialogů zde byly ku prospěchu. Inscenace přesto promlouvala skrze úspěšně nalezené tváře současníků, aniž by byly popřeny Čapkovy hlavní i vedlejší charaktery (výborný zejména M. Němec). Zpracování ukázalo, že divadla by nemusela hru opomíjet jako zastaralou.
(zadáno: 11.10.2010)
Komorní dramatizace romantické novely je přehledná a čitelná, text by možná snesl menší krácení. Inscenace původně vznikla pro dnes již neexistující Divadlo Miriam, ve Viole byla obnovena po pauze. Režisér J. Pleskot již nežije. Je možné, že dříve na herce dohlížel a pevněji je vedl. Každopádně nyní mě herecká dvojice nepřesvědčila. Zvláště T. Kostková byla v řadě okamžiků nepřirozená, některé emočně vypjatější pasáže neuhrála. Lepší dojem jsem měl z R. Valenty, ale i k jeho výkonu mám výhrady (občasné přehrávání, nedostatečná niternost). Nezůstal ve mně negativní dojem, ale převážily rozpaky.
(zadáno: 5.5.2016)
Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli, David Jařab však logicky poskládal jednotlivé úhly pohledu, které se na osudu Afričana mrazivě propojí. Dokázal pracovat s jistou hereckou neobratností typově vybraného M. Mededy tak, že se ztrácel nepoměr mezi ním a dvojicí Pechlát & Jeřábek, která inscenaci držela. Také E. Boušková zpřítomnila zemřelou manželku s porozuměním. Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry.
(zadáno: 11.8.2011)
Nejsem si jistý, jestli lze tuto látku pro divadlo vhodně zdramatizovat. Rozhodně ale není správnou cestou pojmout text tímto způsobem a stavět ho na monolozích a vyprávěních. Ve filmu s rychlými střihy by to možná dopadlo lépe. Inscenace působila jako rozhlasová četba s občasnou živou akcí. Ústřední trojice herců se snažila, ale v nešťastném pojetí to byla marná snaha. Nudil jsem se a postupně stále více ztrácel zájem o to, co se na jevišti děje.
(zadáno: 24.4.2015)
Výchozí situace výpadku elektřiny vhodně připomene divákům, jak moc je civilizace závislá na energiích a že bychom se měli naučit (pře)žít i bez nich. Pokusit se o „groteskní thriller“ a dosáhnout napětí, které přechází v humor a mísí se s ním, není snadný úkol. Inscenace JČD v první půli vyznívá jako podivná směsice s několika dějovými nelogičnostmi, ale ve druhé autorsko režijní záměr alespoň částečně vyšel. Výborný T. Drápela, jinak herecky poněkud nevyrovnané. Přes výhrady patří tento počin z původní české dramatické tvorby k tomu lepšímu.
(zadáno: 30.11.2012)
Hra i dnes nabízí dobrý potenciál a možnost pro vyjádření k aktuálnímu stavu společnosti. V inscenaci M. Dočekala se až příliš dostala do popředí forma, bohužel na úkor obsahu. Několik údernějších „záblesků“ bylo bohužel příliš málo. Výprava nesloužila myšlence, efekt pro efekt. Další problém byl, že zmíněná forma nebyla příliš zábavná, představení se převážně neslo ve znamení nudy. A rozhodně nelze říci, že by herci „zazářili“. Hudební složka zajímavá (zejména „kontratenor“ M. Königa) a oživující, ale jen sama pro sebe, pro koncepci inscenace podstatný přínos nepředstavovala.
(zadáno: 30.1.2011)
Hercům se podařilo rozehrát pár vtipných scének, zvláště T. Vilhelmová ukázala šíři svých výrazových prostředků. Pojetí je ovšem už v základu velmi nešťastné. Na začátku se nastíní zápletka (převzatá z filmu), ale postupně se na ni takřka rezignuje, motivy nejsou rozvíjeny. Vše je podřízeno herecké exhibici a lacinému humoru, občasné ujasnění souvislostí pak vyznívá jakoby navíc. Na inscenaci je mimořádně patrná absence dramaturga, režijně je neukočírovaná. Postupně zcela sklouzne do prázdné, povrchní a laciné estrády. Velké zklamání!
(zadáno: 29.10.2014)
Výjevy, jejichž smysl je stále tentýž a v nichž vystupuje zbytečně mnoho postav, se v první polovině neúnosně dlouho opakují, nepřesvědčivé režijní vystavění situací i herecké ztvárnění. Ve druhé polovině, v níž se rozvíjí vztah Williama a Francis, přijde konečně jistý posun, ale není nikterak oslnivý. Omylem bylo obsazení P. Lišky, jenž svým monotónním projevem naprosto opomněl duševní nemoc i proměny stavů hlavní postavy. Nevyužitý potenciál Williamova alter ega. Poetika inscenace a její sdělení mě naprosto minuly. S předlohou nejsem obeznámen, přínos tvůrčího týmu tedy nemohu posoudit.
(zadáno: 21.11.2013)
55%. Původní text J. Pokorného byl tvůrčím týmem radikálně zkrácen, hodnocení se vztahuje jen k inscenaci. Černá komedie či groteska s nevážným dějem, zde vhodně shozeným. Herci se sympatickou invencí a smyslem pro nadsázku rozehrávají poměrně zábavné situace. Inscenační tvar je však dramaturgicky a režijně značně nedotažený. Mezi poněkud neuspořádanými „výkřiky“, někdy i v cizích jazycích, se přesto dá sem tam najít něco přínosného. Pošklebný rámec s „mezinárodní“ interpretací písně Perfect Day, jako důsledku spojování národů do unie, je vtipný, ale obávám se, že řada diváků si jej neuvědomí.