Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1808)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.10.2021)
V roce 2021 doznala podoba inscenace změn, diváci v bývalém klášteře strávili méně času. Mezi jinými imerzivními projekty je tento specifický svým tématem odchodu z tohoto světa, který mají lidé tendenci vytěsňovat, i když by měl být chápán jako přirozená součást existence. To je jeho nesporná hodnota. Z hlediska organizace a vyznění se však čeští diváci měli možnost setkat s dotaženějšími počiny. Já osobně vnímám jako problematickou zejména koncepci závěru. Návštěva ovšem může přinést velmi ojedinělý zážitek a pocity, o nichž lze přemýšlet ještě dlouho po skončení...
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Proslulá hororová povídka E. A. Poea byla přenesena do Sudet a v dobrém slova smyslu obohacena související problematikou, což přidalo další rozměry a možná i trochu prolomilo hradbu, kterou divákům / čtenářům mohou stavět nadpřirozené prvky žánru. Přímých hereckých akcí je minimum, nezvyklé inscenační řešení je postaveno na dotáčkách, které jsou živými herci „dabovány“. Volba tvůrců není samoúčelná, vybudovat odpovídající atmosféru obvyklými jevištními prostředky by se asi nezdařilo. Nutno dodat, že projekce, propracované ruchy i snímaný zvuk jsou technicky dotažené a sladěné.
(zadáno: 11.10.2021)
Ke specifickému stylu německého dramatika P. Löhleho je třeba najít si cestu, komplikovaná struktura hry může část diváků odradit. Lze si též položit otázku, zda autor fabuli zbytečně nepřekombinoval...? Ale i méně obvyklé podoby současné dramatiky by MDP měla publiku nabízet, volba titulu má své opodstatnění. Dobrá práce inscenačního týmu s režisérem T. Loužným v čele. Herci byli správně vedeni k odpovídajícímu ztvárnění, v němž projevili cit pro podtexty a ironii. Vhodné scénografické a hudební řešení. V neposlední řadě nelze opomenout i skvělé nápady a fakt, že divák se může při sledování představení skvěle bavit!
(zadáno: 11.10.2021)
45%. Suchého zpracování Fausta je těžko přenositelné a režisérovi V. Morávkovi se bohužel nepodařilo najít funkční inscenační klíč. Připomínání momentů z historie Divadla Semafor sice uvádí počin do kontextu, ale ve výsledku ještě více rozostřuje už tak málo čitelnou výpověď v nepřiměřeně dlouhé stopáži. Zazní jak písně složené F. Havlíkem pro původní hru, tak další semaforské písně Suchého a Šlitra. Jedinečné hudební provedení ve spojení s energií talentovaných herců sice významně pomáhají, ale nejsou spásné.
(zadáno: 11.10.2021)
V promyšleném inscenačním modelu M. Čičváka je třeba ocenit nespočet nápadů. Skvělá práce s herci, jednotlivé postavy mají v celku jasné místo. Představitel hlavní dvojrole F. Březina více než obsahem zaujme svou technikou, pohybem a prací s výrazovými prostředky; ze zběsilého tempa nesleví ani na okamžik. Přínosem je i sound design a propracovaná hudba s výrazným zpěvem T. Krippnerové. Zásadním problémem je dramaturgií neuhlídaná režie vlastní adaptace. Obrazy podobou a sdělením splývají, vývoj se místy ztrácí, neúměrně dlouhé pasáže v němčině. Přes výhrady však jde o počin hodný pozornosti, návštěva není ztrátou času.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Komplikovaný vztah J. Wericha s V. Holanem nemusí být řadě diváků známý. Autor P. Jurda vyváženě pracoval s nejednoznačnými a fakty, jeho text však trpí nedostatkem dramatičnosti. Režisér se vydal cestou výrazné stylizace, dal prostor hudbě a zpěvu. Pokud se tím snažil dramatičnost posílit, podařilo se to jen částečně. V první části byly situace neúměrně prodlužované, aniž by jejich délka přispívala k vypovídací hodnotě. Výraznější působivost přišla až v části druhé. Přes stylizaci režisér umožnil hercům vtisknout postavám věrohodnou tvář. Skvělý scénický nápad s dvoupatrovým domkem a šikmou podlahou.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Utkat se s komplikovaným a mnohovrstevnatým románem Hermanna Hesseho je výzva. Dramaturg s režisérem se zkusili vydat cestou upozadění slov, pohybová složka a výrazná hudba se v určitých sekvencích dostaly do popředí. Toto řešení umožnilo vyhnout se popisnosti a nezatěžkat atmosféru vysvětlováním souvislostí. Právě slova ale v řadě situací scházejí, došlo k přespřílišnému zjednodušení a k částečnému zastření myšlenkově bohatého díla. Netradiční pokus si však zaslouží respekt. Koncept poskytl hercům jen omezené možnosti, jimž dostáli.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Řešení zamotaných okolností dědického řízení odkryje na dřeň povahy sourozenců a vztahy mezi nimi. Autor se zamýšlí nad nejednoznačností a nevyzpytatelností lidských povah, v dobrém i horším slova smyslu. Hořká komedie s poměrně překvapivým vyústěním nejen pobaví, ale má i přidanou hodnotu; divákům může připomenout, co dobře znají. Po zdlouhavější první scéně v právnické kanceláři děj nabere spád. Poctivě realizované i zahrané.
(zadáno: 11.10.2021)
Autor kromě zábavy nabízí i přesah, reflektuje např. problémy spojené s neupřímností v mezilidských i partnerských vztazích, vícenásobným rodičovstvím nebo s potížemi s početím. Debutující režisér J. Nosek zvládl nazkoušet svižnou a zábavnou podívanou (což není málo). Ve výkladu ale upřednostnil gagy před důležitými podtexty, takže se inscenace nese na nadmíru „lehké vlně“. Nedostatek vedení je vidět hlavně na A. Stropnické, rozmělňující podstatu pitvořením, a L. Pečenkovi, jenž zaujme dílčími okamžiky, ale v celistvosti charakteru má rezervy. Mezi vyváženějšími výkony ostatních okouzlí svou bezprostředností J. Ježková.
(zadáno: 11.10.2021)
55%. Film z roku 1970 s J. Bohdalovou a V. Menšíkem nepatří k vrcholům tvorby pozoruhodné umělkyně E. Krumbachové (jež svůj scénář výjimečně i zrežírovala), ale pro leckoho má své kouzlo. Příležitostná režisérka I. Uhlířová předlohu významně neměnila, spíše film variovala, vlastní cestou se vydala i jako herečka. Nekopíruje ani V. Fridrich, jehož čertovská gesta jsou divácky vděčná. Menší prostor M. Kern využil, ale pozice jeho partu je rozporuplná – jako celá (byť zábavná) inscenace. Tvůrci se chtěli zabývat i tím, co se za 50 let ve vztazích mezi pohlavími změnilo; není však zřetelné, k čemu v tomto ohledu dospěli.
(zadáno: 11.10.2021)
Japonský umělec J. Mišima není u nás příliš známý, do češtiny byl přeložen jen zlomek jeho díla, české inscenace jeho her bychom spočítali na prstech jedné ruky. V autorském počinu se Jan Horák zabývá vnitřním světem kontroverzní osobnosti, prolínajícím se i do jeho tvorby. Výběr textů má jistě své opodstatnění, ale scénáři chybí záchytné body pro divákovu orientaci a pochopení jednotlivých odkazů. Herecká dvojice P. Štorková & J. Bárta se dobře doplňuje, za pozornost stojí i výtvarné řešení. Tento inscenační tvar však osloví jen úzký okruh nadšenců, Mišimovu tvorbu ani osobnost bohužel příliš nezpřístupňuje.
(zadáno: 7.9.2021)
Těžištěm zdařilé hry je působivý dialog v těžké válečné chvíli. Autor divákům uvěřitelně nabízí, jak se klíčový okamžik dějin možná odehrál. Na ukázce nacistických praktik rovněž nenásilně mezi slova vměstnává nadčasovou úvahu o zrůdnosti dalších totalitních režimů. Autoritativní vystupování generála ztvárnil J. Šťastný přesvědčivě, neuniklo mu ani jeho složitější nitro, využil možnosti odhalit i jiné polohy svého herectví. Typově vhodného H. Bora mohl režisér dovést k odkrytí drobných opomenutí. Na menším prostoru V. Vodochodský zaujal. S omezenými prostorovými možnostmi Violy bylo dobře naloženo.
(zadáno: 7.9.2021)
Rozmluvy Mikiho Volka s (nejednoznačným) „Mikulášem“ tvoří v inscenaci M. Hanuše rámec pro připomínku zpěvákových písní. Přes dobré herecké výkony J. Krafky a J. Wohanky nelze říci, že by abstraktní dialogy byly ozdobou činoherní složky, pokus o realistické obrazy z Mikiho života by ovšem mohl skončit ještě diskutabilněji. Scénografie vhodně odkazuje na zpěvákův osud. S choreografiemi se účinkující nepotýkají vždy úspěšně. Živá hudba ve skvělém aranžmá M. Potočka a výtečný zpěv J. Krafky (umocněný dámskou trojicí) vysílají obrovský příval energie. „Oslněný“ divák může chyby rád přehlédnout a představení si prostě užít!
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Průlet devíti desetiletími prostoru Divadla Komedie připomíná jeho počátky i události nedávnějšího data, které někteří ze současníků pamatují. Diváci společně s pěticí herců putují prostorem (navštíví kavárnu, foyer, hlediště i zákulisí) a jsou i nenásilně zapojeni. Nejedná se o dokumentární divadlo, vystupují zde postavy reálné (V. Burian, M. Dočekal, E. Bergerová aj.), fiktivní i abstraktní. Tvůrci se snaží o vystižení podstaty událostí zábavnou formou a s pomocí nadsázky. Kombinace podtextu s doslovností u některých akcí vychází rozpačitěji, ale při znalosti kontextu většinou funguje. Projekt svůj účel splnil.
(zadáno: 7.9.2021)
45%. Ondřej Havelka připravil další ze svých revue, k jejichž hudební úrovni významně přispívá orchestr Melody Makers. Dobře vybrané písně v poctivém provedení, zpěv činoherců nadstandardní. Úskalí Havelkových počinů obvykle představuje scénář, v případě této revue z nylonového věku jde o autorské selhání. Nesnesitelně jednoznačné dobro a zlo, černobílé charaktery, některé věty herci snad ani nemohou uvěřitelně vyslovit. Děj je tak jednoduchý a předvídatelný, až je jeho sledování nudné. Lépe než jako spoluautor obstál Havelka jako režisér a částečně dojem zachránil zdatnou koordinací efektní výpravy a choreografie.
(zadáno: 7.9.2021)
55%. Hru „plodného“ českého dramatika M. Oupice, odehrávající se během několika měsíců roku 2020, tvůrci výrazně upravili (v závěru i nastínili, co nás čekalo na jeho konci a poté). Imitátor P. Jablonský pro své výstupy sám napsal pasáže s mediálními projevy dvou politiků, jež se v celkovém kontextu překvapivě staly vtipným ironickým doplněním. Limity původního textu byly částečně zdolány kvalitním zpracováním a nasazením herců vyhýbajícím se lacinosti. Krátce po lockdownu může být příjemné sledovat reflexi nedávných časů v komediálním odlehčení, díky němuž se třeba diváci mohou i pousmát nad tím, co sami nedávno zažili.
(zadáno: 7.9.2021)
Žánrový mix se zcela nepodařilo vybalancovat do konzistentního tvaru, přímo vybízejícího k zamýšlení, vnímavější divák však sdělení nalézt může. Přes zdařilé koncepce výpravy a hudby bohužel jevištní akce místy zavánějí polopatičností a nedaří se do nich dostat patřičný podtext. V hlavní ženské roli doslova září D. Barešová, která dokázala obsáhnout komplikovaný part včetně nadpřirozené roviny vyžadující osvojení specifické mimiky a gest. Autentický O. Hes jí byl dobrým partnerem.
(zadáno: 7.9.2021)
Původní komedie okouzluje ne zcela obvyklým černým humorem, zasvěcenější mohou být rovněž pobaveni narážkami na divadelní a herecké prostředí, z něhož si D. Hrbek občas i drsněji utahuje. Neuhlídaná délka dialogů přináší váznoucí temporytmus, ale přesto komedie překvapuje a zůstává zábavná až do konce. Aktérům byly role napsány na tělo a sedí jim, tradiční přehrávání M. Dlouhého se k postavě herce Boba hodí.
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Osudy odvážných lidí kolem operace Anthropoid inspirovaly T. Dianišku k napsání hry, v níž „hrdiny“ s úctou znázorňuje jako smrtelníky žijící jinak obyčejné životy. Autor se nebojí užít humor, nejednou černý a morbidní; tím si pomáhá i u antihrdinů, kteří tak nevyznívají prvoplánově. V možná až nadmíru zjednodušujícím vyobrazení je zřetelnější podstata událostí a povah. Záměr smysl dává, závisí na divákovi, zda osobité uchopení (ne)přijme. Rozvláčnější první část, dynamiku a spád nabere představení až po přestávce. Odpovídající herecké ztvárnění, ve zdařilé hudební složce zaujme hlavně práce s motivem J. Bulise.
(zadáno: 7.9.2021)
Známé i méně známé prvorepublikové kriminální historky v zábavném pásmu pro letní večer pod širým nebem. Právě taková kombinace je divácky vděčným spojením, funguje a není problém přimhouřit oko nad různorodými drobnými nedostatky. Zaujme hudební aranžmá M. Dočekala a využití prostoru dvorku Žižkovského divadla.
(zadáno: 7.9.2021)
Přednosti Quilterovy komedie jsou barvitě napsané postavy tří rozdílných kamarádů a nemálo vtipně vypointovaných situací, s čímž režisér a zkušení herci dovedně naložili. Vstřícný divák, jenž se přišel především pobavit, zřejmě nebude zklamán. Hra je však jen jednou z mnoha, větší míra autorského úsilí by byla ku prospěchu.
(zadáno: 9.8.2021)
75%. Autorka a režisérka K. Jandáčková v komorní hře domyslela, kam může dospět život na planetě, s níž nešetrně zacházíme, a to nejen z hlediska ekologického, ale i společenského a osobního. Problémy mladé dvojice jsou někdy podobné našim, jindy se vlivem vnějších okolností rozvinuly, případně přerostly v další, s nimiž se my (zatím) nepotýkáme. Divadlo Letí se podobným tématům věnuje opakovaně a tento počin patří k nejvydařenějším. Kromě samotného textu na tom mají zásluhu herecké výkony a scénografie s projekcemi. Mimořádně se povedla hudba J. Königa, jenž živým doprovodem a zpěvem dokonce vytváří jedinečnou nadstavbu.
(zadáno: 9.8.2021)
Autorská dvojice použila více či méně známá fakta o slavném Leonardovi (vč. choulostivějších) a zpracovala je do komedie s prvky sci-fi, v níž se mimo jiné cestuje v čase. Místy si počínali poměrně důvtipně, divácké atraktivitě by však neubralo, kdyby šli více pod povrch. Lascivnějším humorem občas přestřelili, naštěstí jím neklesli pod laťku vkusu. Prostor Otáčivého hlediště sám o sobě nebyl moc upotřeben, doplnily ho přidané kulisy a početní artisté, kteří bohužel zůstali jen nadbytečným vnějškovým efektem. V podání herců vše svižně plynulo, jak komedie žádá, výrazněji postavy obohatili zejména M. Pechlát a T. Kobr.
(zadáno: 9.8.2021)
Nenáročná komedie sama o sobě „skvostem“ není. Autorka si počínala poměrně neobratně, zejména při stavbě dialogů prokládaných monology. Přesto napsala role, které mohou být pro herce vděčnými příležitostmi, zároveň nechala prostor pro vlastní vklad. Hlavní představitelka J. Smutná měla silné momenty, pevnější režijní otěže by ji však mohly dovést k přesnějšímu zpodobnění. V menší míře to platí i o T. Nekudové v méně košaté roli. Nově alternující O. Novák mezi obě dámy zapadl bez zaváhání. Souhra herců fungovala a společně se divákům postarali o příjemné chvíle v hledišti, kvůli nimž lze nedostatky odpustit.
(zadáno: 9.8.2021)
Dvě mladé dívky, jimž se rozpadly vztahy, se s odstupem dělí o zážitky, zkušenosti a pocity z různých fází vyrovnávání se s nepříjemnou realitou. Ve spojení s režisérem J. Čermákem se pouštějí i do představ, někdy dosti morbidních, v nichž mají důležité místo odkazy na Salome a Jochanana (Jana Křtitele). Autentické herečky pod přiměřenou režijní koordinací neprezentují nic objevného, ale jejich pohled může třeba divákovi připomenout některou z etap jeho životní cesty. Případně pomoci dojít ke smíření, k připomenutí vlastní hodnoty nebo k pochopení, co o druhé straně může vypovídat ne zrovna ideální či účelové jednání.