PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář L. Trmíkové, inspirovaný více zdroji, zpracovává osobnost nezlomné Růženy Vackové, která přes mnohé životní útrapy neustoupila ze svých zásad, ale zároveň nezahořkla a svou silou nepřestávala podporovat druhé. K řadě svých pozoruhodných výkonů nejen v JEDLu přidala L. Trmíková další. Inscenace zdařile představuje Růženu Vackovou, útržky osudů dalších vězněných žen i dobové okolnosti. Diktaturu pak zastupuje záměrně nadsazená postava dozorce (J. Černý). Klasická hudba v živé interpretaci má zpřítomnit umění, které v životě kunsthistoričky hrálo podstatnou roli; hudební vsuvku se však nepodařilo funkčně a pro koncepci přínosně začlenit.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Síla prvního setkání J. Nebeského s Ibsenovými Přízraky (1988) zůstala dodnes zachována v televizním záznamu. Druhé setkání není ryze činoherní, adaptace počítá s klíčovým zastoupením výrazné hudby M. Hejla. Ta většinu času dotváří dialogy, dojde i na několik zpívaných pasáží. Hudební inscenace má jistou sílu, ale ta nejlépe vyniká v činoherních pasážích, což je zásluha herců a režisérovy skvělé práce s nimi. „Operní“ part Reginy s ostatními nesouzní, vnějškové prostředky a extravagantní nápady s kostýmy spíše odvádějí pozornost a koncepci dobře neslouží. Přes roztříštěnost výsledného tvaru však jde o počin pozoruhodný a nezaměnitelný.
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář vychází především z těch děl J. Škvoreckého, jimiž prochází postava Dannyho Smiřického, do něhož autor ve značné míře otiskl sám sebe. Ve své podstatě dobrý nápad postavit s pomocí skoků v čase vedle sebe různé doby a režimy, ev. je s pomocí rozdělení hlavní postavy mezi více herců komentovat (obdobný tým postup uplatnil již v „Českém románu“). V tomto sledu mnoha epizod, z nichž některé nemají dostatečný a jiné naopak nadbytečný prostor, se však jen tu a tam najde prostor pro hlubší ponor, převážně jde o letmá banálnější konstatování, v nichž se ucelenější sdělení ztrácí. Povedená hudební složka leccos zachraňuje.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Crazy komedie je výjimečným dílem nahlížejícím na skutečnou a často skrývanou podstatu mezilidských a sexuálních vztahů. Režisér J. Slánský s herci obratně vypointoval komediální situace, které byly občas domyšleny a rozvedeny nad rámec textu. Ortonův humor se sice neztrácí, nicméně určitá opomenutí ve výkladu charakterů a důraz na situační komiku přece jen místy odsunují podtexty skvěle přeloženého slovního humoru do pozadí. I když inscenaci schází „třešinka na dortu“, hru v Kladně nezkazili nežádoucími posuny, což u českých provedení v minulosti občas nastávalo. A samozřejmostí není ani to, že hrají komedii, která opravdu baví!
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Tragikomedie o pěti zestárlých prostitutkách, které jsou přes pokročilý věk stále nuceny vykonávat své povolání. Autorka se částečně vyhnula tuctové sentimentalitě a vměstnala do dialogů zmínky o vývoji společenských poměrů v Americe, čímž jinak nevýjimečný text povýšila. Tuto rovinu režie ani dramaturgie neopomněla, inscenace není pouhou konverzační komedií, ale snaha o vyvážení vychází jen částečně. Hra nabízí uplatnění pro dámskou šatnu. Dvě někdejší členky souboru v MDK překvapivě doplnily mladší, věkově neodpovídající kolegyně, které nepoměr s přimhouřením očí zvládají. (První uvedení upravené verze pro malý sál v březnu 2023.)
(zadáno: 27.3.2023)
Autor navázal na klasiky absurdního divadla. Děj hry záměrně zdánlivě nedává smysl, což má vést k hledání myšlenek existenciálního rázu. Opodstatnění Mayenburgových postupů a jejich úspěšnost v experimentálním dramatu je věcí názoru. Každopádně hra poskytuje tvůrcům a hercům nespočet možností. Režisérka N. Deáková komedii inscenovala s lehkostí, přišla s řadou nápadů, které s pomocí svého týmu dobře rozvinula. Nelze nezmínit volnější naložení s koncem, které původní text nezanedbatelně obohatilo, aniž by jej popřelo. Dobře vedení herci se v nesnadném tvaru zorientovali a obstáli.
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Román kanadské spisovatelky v sobě ukrývá silný příběh a zároveň připomíná méně známé okolnosti, za jakých probíhalo v Kanadě sžívání indiánů a bílých přistěhovalců. V dramatizaci V. Maškové vystupuje jen šest postav, o dalších se pouze mluví a právě jejich nepřítomnost na scéně může divákům ztěžovat zájem o jejich osudy. Režisér P. Gábor nedovedl herce k vyrovnaným výkonům a s většinou z nich nenašel cestu k věrohodnému ztvárnění indiánů. Osud kněze Marka, jemuž nebylo dopřáno mnoho času a přesto dokázal v lidech zanechat stopu, je však zpracován a A. Petrášem zahrán působivě. Za zmínku stojí i sugestivní voiceover M. Kačmarčíka.
(zadáno: 27.2.2023)
Ke čtyřem hrám, které P. Zelenka pro Dejvické divadlo napsal a sám je zde i zrežíroval, přibyla nyní pátá. Nezapře autorův rukopis, je plná přínosných postřehů, baví inteligentním humorem, skvěle vytěžený nápad propojení problémů padesátníka s náladou kolem prezidentských voleb. V programu je citován mj. Tracy Letts, čímž může být nepřímo přiznaná zjevná inspirace hrou „Linda Vista“. Autorská režie se ani tentokrát neukázala jako špatná volba. Herci s hlavním představitelem I. Trojanem v čele úlohy naplňují a svými osobnostmi sympaticky obohacují. Povedená scénografie. Snad jen menší krácení ve druhé polovině by dynamice inscenace prospělo.
(zadáno: 27.2.2023)
Autor s pseudonymem S.d.Ch. se zamyslel nad tím, jak by mohl svět vypadat v roce 2084, tedy sto let po roku děje Orwellova románu „1984“. Aktovka je komediální, zapomínání a zkreslené vnímání minulosti je především dojemně úsměvné. Humor přinášejí hlavně propracované jazykové kontrasty, kdy babička mluví jazykem dnešních náctiletých, zatímco teenager z dnešního pohledu archaicky. Do rozhovorů se vkrádají podtexty, jejichž děsivost se sice stupňuje, ale tato rovina zůstala z autorského hlediska částečně nevyužita. Režisér Š. Dominik dovedně pracoval s prostorem klubovny i s herci, kteří si zaslouží pochvalu i za zvládnutí nesnadného jazyka.
(zadáno: 27.2.2023)
Autorka R. Widenková si v grotesce utahuje z lidských chyb a slabostí, jemně nekorektní humor naštěstí neklesá pod hranici vkusu a nepostrádá (dů)vtip. Skvělý doprovod Š. Krtičky na bicí vydatně pomáhá semknutým hercům „jedoucím na maximum“. Všichni své postavy zdařile rozehrávají, jmenovat si zaslouží hlavně J. Staněk, M. Jindrová a J. B. Havelka. Nelze sice říci, že by soubor Ductus Deferens přicházel s vysloveně unikátní poetikou a humorem, nicméně způsob práce a inscenování osobitost nepostrádají a přinášejí českému divadlu milé osvěžení. Jejich činnost si pozornost bezesporu zaslouží!
(zadáno: 27.2.2023)
Choreografka a režisérka L. Vagnerová v inscenaci pracuje s texty E. A. Poea v podání V. Javorského a T. Marečkové a řadou motivů z jeho děl, které rozvíjí hudbou I. Achera a především dominantní pohybovou složkou. Pro Vagnerovou příznačná kombinace více žánrů a rozličných i netradičních postupů je intenzivní podívanou se značnou vizuální silou, která dokáže vtáhnout, až uhranout. Mezi disponovanými tanečníky v sólovém partu, složeném z několika rolí, vyniká O. Vinklát. Chce-li však divák inscenaci, resp. nespočet odkazů na Poeovo dílo detailněji pochopit, rámcová znalost nepostačí. Při prvním zhlédnutí se více či méně ztratí téměř každý.
(zadáno: 27.2.2023)
Druhý díl Feuchtwangerovy trilogie byl v dramatizaci vhodně zjednodušen, bez problémů se může zorientovat i divák neznalý předlohy. Dramaturgicky a režijně dobře ukotvená inscenace zprvu nenápadněji vybízí k přemýšlení, jak se v měnícím se světě přizpůsobovat nebo nepřizpůsobovat, zda si lze nebo nelze zachovat svá přesvědčení. Odbočka s autorem knihy „Můj boj“ ve druhé části a samotný závěr úderněji upínají pozornost na to, co má doba děje, resp. osudy jedné židovské rodiny společného s našimi časy. Zaujmou a občas i překvapí scénografické nápady. Dobře vedení herci ctí jednotný styl a přispívají ke konzistenci inscenace.
(zadáno: 27.2.2023)
Novela americké spisovatelky vypráví silný příběh o proměně jednoho přátelství na pozadí nástupu Hitlerovy moci v Německu 30. let minulého století. Režisérka M. Arzumanova zachovává charakter novely ve formě dopisů mezi dvěma muži, nezůstává však jen u „přednesu“ dvojice herců. Monology dokresluje přítomnost herečky střídající více postav. V malém prostoru se jednoduše a přitom nápaditě pracuje s výpravou a světlem. Autorčino poselství a vývoj postav jsou zřetelné, vzhledem ke koncepci je ovšem psychologie částečně upozaděna a v projevu J. Hummela a J. Valeše se nemohou objevovat tak jemné odstíny jako např. ve čtené skice Divadla Viola.
(zadáno: 27.2.2023)
Nový překlad Shakespearovy tragédie posloužil koncepci komornější inscenace J. Čermáka. Ve výkladu překvapí nejeden nápad, např. okolnosti Oféliiny smrti jsou změněny zásadně a přitom v kontextu nenásilně. Čermákův rukopis s sebou nese jistou doslovnost a kýčovité prvky (nemíněno ve špatném slova smyslu), přijetí závisí na divákově vkusu. Uznání si zaslouží disponovaný a ukázněný soubor. Podařilo se však dosáhnout jen částečného souznění zmíněných nápadů, obsahově není inscenace dotažená a dluh lze zaznamenat i na titulní postavě. Návštěvou čas ale nepromarníte! V regionálních divadlech není podobná odvaha k experimentům samozřejmostí.
(zadáno: 27.2.2023)
V první části se odehrála Mayenburgova groteskní jednoaktovka „Soumrak monster“ ve zdařilém dramaturgickém a režijním uchopení, v němž se černý humor funkčně smísil s hororovými prvky. Po přestávce přišla na řadu celovečerní hra „Bang“ ve zkrácené podobě. Zjednodušení děje a eliminace některých postav hře neublížilo. Herci s výborným T. Krutinou v čele postavy obsáhli a vystihli jejich místo v dramatu. Stupňující se obludnost Ralfova chování a počínání však dostatečně negradovaly, pod vedením režisérky se situace celou dobu nesly na podobné vlně a autorův záměr tak vyzněl pouze částečně.
(zadáno: 27.2.2023)
Tvůrci pracovali s řadou materiálů týkajících se legendární cestovatelské dvojice Hanzelka & Zikmund, ale téma cestování se pokusili zobecnit a postavit do širších souvislostí. Mimo jiné se zabývali i omezeními za totality, kdy vycestování do řady zemí s sebou někdy neslo politickou angažovanost. Neomezili se na pouhá konstatování, diváky mohou obohatit různé úhly pohledu a úvahy. Dobré nápady se však v této koncepci přece jen chvílemi trochu ztrácejí, jiné uspořádání (ev. zkrácení) by lépe zvýraznilo a navedlo k tomu, co se tvůrci snaží sdělit. Každý z pětice mladých herců přispěl svou osobitostí a publikum nenechali nudit.
(zadáno: 27.2.2023)
75%. V kontaktní hře pro jednoho herce (ev. herečku) musí být lehce zapojeni i diváci, obvykle se hraje při komorněji uspořádaném sezení. V inscenaci Divadla Ungelt se podařilo vymyslet řešení vhodné pro kukátkový sál. Ve hře je nechán prostor, aby postavu mohl(a) interpret(ka) přizpůsobit své osobnosti, R. Krajčo náročný part obohatil a zároveň zprostředkoval autorovo pozitivní poselství pro vyrovnávání se se smutnými životními okolnostmi. Uměl pracovat i s diváky, jejichž spolupráce je třeba, ale zároveň musí mít mantinely. K výsledku jistě přispělo i vedení režisérky K. Babinské, jejíž divadelní debut se vydařil.
(zadáno: 27.2.2023)
Souhlasím s komentáři kolegů, k nimž necítím potřebu něco dodávat...
(zadáno: 27.2.2023)
(zadáno: 27.2.2023)
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Hra částečně navazuje na úspěšnou „Zpověď masochisty“, má obdobný konstrukt (hlavní postava a kolem ní množství epizodek). Tentokrát se R. Sikora s menší nadsázkou zamýšlí nad nejistou existencí ve společnosti plné nesolidnosti a paradoxů. První nastudování před bezmála deseti lety poněkud zapadlo. Nyní se hry chopil režisér M. Hába, jenž ponechal v popředí text, se svým týmem jej vhodně oživil a dotvořil humorem i rozličnými nápady, nechal vyniknout autorovy rozkošné hrátky s jazykem. Inscenace baví formou a oslovuje obsahem - co víc si přát? Přesvědčivý, zralý výkon K. Bartoše v hlavní roli, ani jeho spoluhráči nejsou jen „do počtu“.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Imerzivní projekt spojuje motivy příběhu o Krabatovi s tématy souvisejícími s životem v Lužickém Srbsku, krajem neodmyslitelně spjatým s těžbou hnědého uhlí. Pozoruhodný nápad nechal vzniknout inscenaci s nezaměnitelnou atmosférou, kterou významně dotváří prostor pražského Lužického semináře a účast kapely ČILAK. Těžko hodnotit celek, z něhož nelze vidět vše. Mně osobně se prolnuly jen dvě z několika linií, zbylým jsem v poměrně krátkém čase nestihl věnovat dostatek pozornosti. Z organizačního hlediska by možná neškodilo více „vychytávek“ či nasměrování. Českému imerzivnímu divadlu přesto tento počin přinesl závan něčeho nového.
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Původní hudba nezvykle kombinuje více zdánlivě nesourodých žánrů, není však nekonzistentní a daří se vyvolávat dojem „odboček od spojnice“. Povedené písňové texty plné vděčných slovních hříček. Samotná hra H. Koblischkové funguje právě společně s hudebními pasážemi; inspirace klasikou, pro niž jsou příznačná „překvapivá“ odhalení, je moderně a s vkusem kořeněna a rozvíjena odvážnějšími prvky, často s erotickým podtextem. Hudebně i pohybově nadaní herci pod vedením režiséra P. Haška dostáli vysokým nárokům, které tvar vyžaduje. Pozornosti hodný počin souboru, jehož poetika je na české divadelní scéně ojedinělá.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Použití techniky a projekcí odkazuje na postupy příznačné pro Laternu Magiku, jež zde zároveň dostaly pokrokovější tvář. Návštěvníci novocirkusových počinů sice spatří převážně variace již viděného, ale přesto se mohou dočkat i menších překvapení. Jednotlivé pohybové přístupy jsou precizně odvedeny, samy o sobě efektní, díky nim sledování představení nenudí. Spornější je uchopení a zvládnutí tématu. Diváka zamýšlejícího se nad obsahem možná napadne, že je značně nevyužit a „neutříděn“ dobrý nápad se zapojením zestárlých tanečníků v kontrastu s mladšími performery a dítětem. Přesto má vyladěná forma moc zaujmout, případně vyvolat emoce.
(zadáno: 20.1.2023)
55%. Ukrajinský spisovatel J. Andruchovyč před třiceti lety ve svém románu pojmenoval mnoho pravd souvisejících s rozpadlým a přece přetrvávajícím Sovětským svazem, z hlediska aktuálního válečného konfliktu nabývá řada jeho myšlenek na aktuálnosti. Autorovo dílo u nás není v širokém povědomí a Divadlo X10 přispívá k jeho popularizaci. Inscenace, na níž celý tým zanechal mnoho poctivé práce, může svou koncepcí část publika odradit. Tok dějů a myšlenek není uspořádán vždy přehledně, orientaci neusnadňuje ani rozdělení hlavní postavy mezi dva herce. Přinejmenším příznivce někdejší Pařízkovy éry v Divadle Komedie však počin nepochybně potěší.
